poslal bell
Mám něco proti tobě
Zj 2,1-7
Máme, bratři a sestry, mluvit o první lásce. To je vděčné téma, co říkáte? Myslím, že se nám při vzpomínce na první lásku, tu lidskou, rozzáří oči. Člověk, který neprožil první lásku nebo lásku vůbec, je velmi chudý. Já chci dnes mluvit o první lásce k Pánu Ježíši. Křesťan může prožívat ke svému Bohu lásku. Naše víra není jen záležitostí rozumu, ale i srdce. Není-li vírou srdce, může být pomocí argumentů velmi rychle zborcena. Proto tomu biblickému poselství tolikrát přizvukuje láska k Pánu Bohu. Vždyť on miloval nás!
Bratři a sestry, v adventním čase k nám obzvlášť mluví dopisy Pána Ježíše Krista, který promlouvá k církvi, ke své nevěstě. Přijímáme je jako projev lásky, jako projev toho, kdo to s námi myslí dobře. On nám poví celou pravdu, bez přikrašlování, tak jako to dělal v případě maloasijských sborů.
V naší poštovní schránce se každodenně nachází 5 až 10 dopisů. Patří do různých kategorií. Některými se ani moc nezabývám - reklamní materiály většinou házím rovnou do koše. Pak jsou tam dopisy s adresou Stanislav Stebel, tj. dopisy soukromé, osobně pro mne. Další jsou adresovány Sboru Církve bratrské a zvláštní kategorii představují dopisy, jejichž adresa zní: Sbor Církve bratrské, Ing. Stanislav Stebel. Ty poslední otevírám se zvláštní zodpovědností a říkám si: “Toto někdo píše církvi, ale také mně jakožto jejímu představiteli. Copak tam asi bude?” Bratři a sestry, zdá se mi, že dopisy maloasijským sborům jsou tohoto rázu - církvi i andělům církve.
Bratři a sestry, myslím si, že Boží slovo bereme vážně a přijímáme ho jako slovo nadčasové, ne jako historické, které platilo pouze tehdejším křesťanům. V adventní době se zamysleme a všimněme si, zda dopis sboru v Efezu, který píše sám Pán Ježíš, není aktuální i pro nás dnes. Minulou neděli jsme slavili 100. výročí založení sboru, efezský sbor měl v době, kdy obdržel tento dopis, 60 let. Byl mladší než my a stalo se mu to, co se občas přihodí sborům, když procházejí podzimem svého života - vychladla jim láska. To se stává i lidem, někdy dokonce v květu života. Pán Ježíš, který se prochází sbory své církve, o tom ví. Tento dopis nás o tom ujišťuje.
Efez se nachází v Malé Asii, na území dnešního Turecka. Byla to metropole tehdejšího světa s 200 000 obyvateli. Jednalo se o kulturní a průmyslové středisko starověkého Turecka. Správním městem byl daleko menší Pergamon. V Efezu se nacházel jeden ze sedmi divů světa - chrám Diany Efezské, který svědčil o významném pohanském kultu. Představte si, že 10 let po smrti apoštola Jana, když římský císař Traján poslal Plinia, aby zjistil, kolik je v Turecku křesťanů, mu Plinius poslal zprávu, že tam není téměř žádný pohan. Křesťané všechno pohltili, i ty nejbohatší vrstvy. Tak požehnaná práce byla v Efezu! Efezský sbor patří v Novém zákoně mezi nejkrásnější. Velice ho mám rád a my se o něm dozvídáme poměrně nejvíc - ze Skutků, z Listu Efezským, oba dopisy Timoteovi se týkají tamější problematiky, protože Timoteus byl efezským kazatelem. Zde máme knihu Zjevení, v níž nacházíme dopis tomuto sboru v době, kdy chladla jeho láska k Pánu, v 90. letech. Bylo to pro církev velmi kruté období. Císař Domitian zavraždil 40 000 křesťanů. Proto by nás mělo zajímat, jak bude Pán Ježíš s touto církví mluvit. Jak bude shovívavý? Nevezme v úvahu těžkou dobu pronásledování? Nebude ji jenom chválit? Pán Ježíš však vždycky mluví pravdu a my se smíme spolehnout, že i k nám promlouvá prostřednictvím těchto dopisů pravdivě. Stojí za to otevřít v adventní době svá srdce, abychom mohli přijmout poselství, které Pán adresuje i nám.
Dovolte mi, abych se nejprve zastavil u úvodních slov “andělu církve v Efezu”. Jak tomu máme rozumět? Slovo anděl má v Písmu trojí význam. Jednak to je nebeský posel, kterého Pán posílá, aby lidem na zemi zvěstoval Boží věci. Možná se vám vybaví anděl, který zvěstoval Marii narození Ježíše, který mluvil s Josefem, který oslovil Samsonovy rodiče... Nezdá se nám, že by tento dopis byl adresován nebeskému poslu. Proč? Andělé nenesou zodpovědnost za život a za hříchy sboru, tu nesou lidé. Proto je druhý význam tohoto pojmu “pozemský posel”. Tím bývá člověk, kterého Pán Bůh povolává sloužit Božím slovem, protože to je zvěst od Boha pro nás. Můžeme říci, že andělem efezského sboru byl Timoteus, učedník apoštola Pavla, který byl skrze vzkládání rukou ustanoven biskupem tohoto sboru. Zde Pán Ježíš používá obecné označení “andělu církve v Efezu”. Cítíme, že obsah dopisu není určen jen pro kazatele, ale pro všechny. Odpovědnost za sbor máme přece všichni - nejen kazatel a starší sboru. Za to, jestli v naší církvi bude nedostatek první lásky, nemůže jeden člověk. Proč tedy Pán Ježíš adresuje dopis andělu církve v Efezu? Protože ti, kdo zvěstují Boží slovo, mají za úkol mluvit sboru pravdu. Nemají být sboru poplatni, mají mluvit pravdu a být určitým způsobem na sboru nezávislí. Mezi kazatelem a sborem, mezi Božím služebníkem a sborem existuje zvláštní vztah. Kazatel patří ke sboru a svým způsobem k němu zároveň nepatří. Domnívám se, že Pán Ježíš adresuje tento dopis církvi v Efezu a na prvním místě také služebníku Božího slova v tomto městě. Existuje ještě třetí význam - anděl coby zosobnění církve na zemi před Bohem v nebi. Lze to doložit Písmem, ale je to téma spíše pro biblickou hodinu. Uzavřu tím, že Pán Ježíš adresuje tento dopis církvi v Efezu, jeho kazateli, odpovědným starším, ale i nám všem ve vsetínském sboru.
I. Pán Ježíš se prochází uprostřed církve bojující na zemi a zná ji
Pán Ježíš prochází svou církví, je jejím Pánem, drží v rukou své dílo. On má právo mluvit ke své církvi. Drží sedm hvězd. Podle Zj 1,13 a 18 je to právě těch sedm poslů, zvěstovatelů, které Bůh posílá k těmto sborům. Prochází se také mezi sedmi zlatými svícny, což je obraz sboru. Sbor je místo, odkud přichází světlo. Možná někdy malé, ale je to zlatý svícen. Zlato v Písmu vždycky představuje Boží milost. Také zlatá jeruzalémská brána je bránou milosti. V současné době je zazděná, protože Izrael nyní nemá milost. Úkolem církve je svítit světu. Pokud to sbor nedělá, Pán zvažuje jeho další existenci a ruší jej. To je v našem dnešním poselství zcela jednoznačné.
Pán Ježíš se prochází uprostřed své církve. My ho čekáme, ale on je také mezi námi, i tady v těchto řadách se prochází a ví, jací jsme, co jsme. Zná nás. Bratři a sestry, to je pro nás osvobozující. Živý Kristus ví o všelijakých trápeních, zná věci vnější i vnitřní, ocení dobré i méně dobré stránky, jde na kořen zla a radí, jak z toho ven.
II. Živý Kristus zaznamenává proměnlivého ducha církve
Živý Kristus zaznamenává proměnlivého ducha církve, zná její proměny v dějinách. Živý Kristus nás také povzbuzuje, abychom zvítězili, což je radostné ukončení dnešního dopisu Oceňuje kladné stránky efezského sboru, kterých není málo. Tento sbor možná nedosahuje tak pozitivního hodnocení jako sbory ve Filadelfii a ve Smyrně. Vůči nim nemá Pán Ježíš žádnou výhradu. Přesto je efezský sbor, který byl zřejmě hlavním centrem a zbývajících šest představovalo kazatelské stanice, velmi významný.
1. Ocenění
Na prvním místě Pán Ježíš oceňuje jeho skutky, jeho práci. Prostřednictvím skutků nezískáme spasení, ale přesto Kristus vidí víru provázenou skutky. Neprojevuje-li se tvá víra skutky, je mrtvá. Tak to čteme v Písmu. Víra skrze lásku dělající...
Bratři a sestry, známe skutky, které konáme pro Pána? Jsou to skutky živé nebo mrtvé? Jsou to skutky z lásky? Je jich dost? Někdo se může celý život modlit za to, aby mu Pán Bůh zjevil, které skutky má konat, a nikdy je nezačne dělat. Pamatujme, že Pán Bůh nečeká velké věci. On chce, abychom začali drobnými věcmi, abychom se nechali vést a pracovali. Modli se a pracuj, to má být naše vyznání. Duchovní člověk se vyznačuje prací, která vyplývá z víry a modliteb. Jaká je naše práce, bratři a sestry? Máme nahrazovat stát v jeho sociálním či vzdělávacím úsilí? Ne. Naše práce je na prvním místě zvěstovat evangelium, dobrou zprávu o Pánu Ježíši Kristu, který je spojena se zprávou o hříchu, protože bez ní člověk neporozumí evangeliu. Máme hlásat zvěst, že lidé jsou bez Krista ztraceni, že bez něho nezískají věčný život. Máme hlásat, že to nesmí nechat náhodě. Konáme tuto práci? Není v našich možnostech pracovat více a lépe? K tomu patří i vyučování, upevňování těch, kdo uvěří v Ježíše, aby se stali učedníky, údy církve, aby nezůstali individuálními křesťany. Toto efezský sbor dělal. Měl práci. Jistě k ní patří i pomoc lidem, zejména chudým, pomoc duchovní i materiální. Každý z nás si, pokud ovšem chce, najde své místo.
Pán Ježíš oceňuje i trpělivost a vytrvalost. Vytrvalou víru a vytrvalé úsilí chce Pán Bůh vidět i na nás. Efezský sboru byl schopen rozlišovat a nemohl snést ty, kdo byli zlí. Jak tomu máme rozumět? Všichni lidé se podle Písma rodí jako zlí. Zde Boží slovo myslí na ty, kdo jsou ovládáni zlým - vzdorovité, zatvrzelé... Navenek mohou vypadat pěkně, spořádaně, ale ve své mysli jsou zlí. Sbor v Efezu takové lidi rozpoznával.
Kromě toho rozpoznával také apoštoly. V době, kdy žili apoštolé, to bylo těžší než dnes, kdy víme, že apoštolé neexistují. V Izraeli jsem bydlel s jedním bratrem z Apoštolské církve. Když jsme se sdíleli o životě a práci ve sboru, řekl mi: “Člověče, ty máš dar apoštolství.” Já mu říkám: “Milý bratře, mně Pán Bůh dal dar víry, ale ne dar apoštolství. Apoštolé dnes podle Písma nejsou.” Potom jsem si uvědomil, že jsem se ho možná dotkl, protože jeho církev se jmenuje Apoštolská. Já však skutečně, bratři a sestry, věřím, že apoštolé v naší době neexistují. Byli to lidé, kteří byli vysláni samotným Pánem Ježíšem k speciálnímu úkolu položit základy církve. Oni to udělali svým životem i tím, že napsali Písmo, které je uzavřeno. V té době ještě žil apoštol Jan, takže nebylo jednoduché rozpoznat, kdo byl a kdo nebyl dobrý. Efezský sbor dokázal rozlišit, že ti, kdo se vydávali za apoštoly, byli lháři. A dokázali to pojmenovat. Někdy se církev bojí říct člověku, který nese špatné ovoce a nemluví pravdu, že lže. V Efezu se nebáli.
V 3. verši se opět píše o vytrvalosti a myslí se tím vytrvalost v utrpení. Jak jsem už řekl, Domitianovo a předtím Neronovo pronásledování se dotklo také efezského sboru. Efez byl středem Římské říše a římští císařové si dávali na tato města dobrý pozor. Ve Skutcích čteme, jak tam trpěl apoštol Pavel. Nejprve z ně-ho chtěli udělat Boha - Jupitera, a pak ho kamenovali. Pán Ježíš oceňuje, že sbor má vytrvalost v utrpení, že dokáže snášet obtíže a nepodléhá únavě. Proč my někdy podléháme únavě? Jedním z důvodů může být to, že nemáme dobrou motivaci. Když máme dobrou motivaci k práci, naše síla se obnovuje, čerpáme od Pána novou lásku i víru. Pokud nemáme správné motivy ke službě, velmi brzy ochabneme a jsme unavení. Sbor má být tvořen lidmi, kteří čerpají sílu od Pána znovu a znovu, kteří konají Boží dílo s dobrou motivací. Když pracují k oslavě Ježíše, dostávají novou sílu. Věřím, že Pán Bůh nás i tohoto roku v mnohém posilnil a zmocnil svým Duchem ke konání jeho díla.
2. Napomenutí
Po ocenění přichází napomenutí. Pán Ježíš vidí zlé věci a jde na kořen zla. Mám něco proti tobě. Rádi vyznáváme: “Když je Bůh s námi, kdo proti nám?” Ale kdo nám pomůže, když bude Bůh proti nám? Nikdo. Bratři a sestry, přemýšleli jsme někdy o tom, co to je být proti Bohu? Hřích je skutek proti Bohu, nejen proti bližnímu nebo proti sobě. Zde Pán naráží na náš postoj a varuje nás, abychom se nestavěli proti Bohu. Pak Bůh nebude proti nám. Izraelský národ dopadl tak, že Hospodin ve svém hněvu přísáhl, že nevejde do zaslíbené země. Postavil se proti svému vyvolenému lidu. A nemáme být chlácholeni nepravdivými výroky, že Pán Bůh nemůže být proti svému lidu. Když opustí první lásku, Pán je proti němu.
Když máme lásku, nechybí nám ani síla. Vzpomeňte na období první lásky po svém obrácení, pokud jste to prožili intenzivně, s vědomím plného odpuštění hříchu. Nikdo pro nás nebyl ve sboru problémem! Neexistovaly překážky! Nevadilo nám, že nás někdo nechápe! Proto je řešení problémů v církvi otázkou první lásky. Vrátit se k první lásce! “Nemáš už takovou lásku jako na počátku,” čteme v EP. Jedná se o první lásku, která je něčím mimořádným a snad měřítkem vztahu k Pánu Bohu. To, co bylo na počátku, má u křesťana zůstat až do konce. Ve své lidské lásce býváme skeptiky. Často ochabujeme a člověk malomyslní, že počáteční láska nemůže vydržet až do důchodu. Je tomu skutečně tak? A chce to tak i Bůh? Ne! On si přeje, aby naše srdce byla naplněna první láskou. Jak poznám, že mám první lásku? Láska k Pánu Ježíši se projevuje ve vztahu k Božímu lidu a k Božímu slovu, v horlivosti pro Pána, v touze po set-kání s ním. Opakem je skleslost, arogance, vyzývavost, výčitky vůči Bohu, neposlušnost... Jaká je náprava? Pán Ježíš říká, že bez pokání nelze získat první lásku zpět. Pokání! To, co bylo na počátku našeho duchovního života, má figurovat a ve chvíli, kdy chceme prožít duchovní obnovu. Obrať se! Pokání není otočením o 15, ale o 180 stupňů, totální změnou směru. Cesta pokání je zde velmi zdůrazněna, protože “nebudeš-li činit pokání, pohnu tvým svícnem”. Tím chtěl Pán Ježíš povědět, že bez první lásky a bez úsilí o její obnovu jsi neužitečný a já mohu tvůj svícen zrušit, je nepotřebný, nedává světlo.
A ještě jeden moment, bratři a sestry. Je zde napsáno “činit pokání”. Čiň pokání! Ty! Bůh ukazuje, že to záleží na nás, jestli činíme nebo nečiníme pokání. Myslím, že nechápeme pokání jako činění skutků pokání. To nelze ztotožňovat. Pokání nenahradíme určitým počtem modliteb nebo dobrých skutků. To není pokání. Ačkoli Pán Bůh dává ducha pokání a skrze Ducha svatého dává člověku světlo, aby viděl, v čem je jeho vina a hřích, přece nás vybízí, abychom my činili pokání. Nebudeš-li ho činit, Pán Bůh ti nedá ani světlo poznání, v čem jsi vedle, v čem hřešíš. Ani ti neumožní, abys poznal, že ti vychladla první láska. Máme-li otevřené oči a srdce, abychom slyšeli, co Duch praví církvi, přijměme vážně výzvu: “Čiň pokání!”
A první skutky! Je to tu opět - víra spojená se skutky. Pán Ježíš chce vrátit efezský sbor do nejkrásnějšího období. Ještě jsem nepověděl nic o jeho historii, kdo byl jeho učitelem, jakými fázemi sbor procházel. Také náš valašský sbor prožíval určité vývojové etapy a i dnes se nachází v určité fázi. V první fázi efezského sboru se setkáváme s reformovaným judaismem. Ve Sk 19 se dozvídáme, že učedníci Jana Křtitele, kteří i v době po Pánu Ježíši křtili Janovým křtem, pokřtili v Efezu 12 učedníků a tito lidé chtěli konat dobro pro Pána Boha, chtěli dodržovat určité zásady, které vidíme u Jana Křtitele. Do sboru přichází apoštol Pavel a ptá se: “Máte Ducha svatého?” Cítí, že tam není něco v pořádku a snaží se určit diagnózu. Lidé odpovídají: “My jsme ani o Duchu svatém neslyšeli!” A najednou jim Pavel zvěstuje Krista. Mít a nemít Ducha svatého je otázka spojená s obrácením. Proto Pavel káže Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Jeho posluchači uvěřili, že to, o co se snažíme, je naplněno v Kristu. Po tomto období Janových učedníků, Akvily a Priscilly, přichází apoštol Pavel. Skrze něho Pán vložil do jejich života první lásku. Oni prožili úžasné věci, byli naplněni Duchem svatým a vzdali se okultismu. Pavel tam pobýval tři roky a odtamtud vycházel kázat do vzdálenosti 150 km. Vybudoval tam starší sboru, takže v Efezu sborová práce kvetla. Toto období je tak krásné, že apoštol Pavel píše Efezským dopis, v němž vyjadřuje vděčnost Bohu za ně. Následovalo období služby mladého Timotea, který navázal na Pavlovo působení, a posléze apoštola Jana, který tam ve stáří opravoval sítě lásky.
První skutky tedy byly charakterizovány vírou a láskou. Není ani tak důležité vyjmenovat jednotlivé skutky lásky, ale základnu. K tomu období se mají křesťané v Efezu vrátit. Návrat! Pokání znamená vždy návrat. My si někdy myslíme, že reforma nás má posunout kupředu, k novým, doposud nepoznaným věcem. Pokání nás vrací zpět k věcem, které jsme prožili.
Jaké nebezpečí hrozí církvi, která může cestu pokání nahradit něčím jiným? Vidíme to v dějinách církve - např. snahou o vylepšení liturgie. Jistě chceme pěkně uctívat Pána Boha a mít spořádaný a slušný rámec bohoslužby, ale ceremonie nemůže nahradit pokání. V určitých obdobích historie církve byl kladen důraz na zpěv. Kolik úsilí bylo investováno do pěveckých sborů a hudebních skupin! Ale zpěvy nelze nahradit pokání. Pán Bůh chce, abychom ho chválili a dobře chválili, ale pokání se nedá suplovat zpěvem. A půjdu ještě dál, bratři a sestry. Dovolte mi říci, že pokání nemůžeme nahradit ani touhou po probuzení. Touha po probuzení může být velmi málo - je to pouhé chtění. Pán Bůh chce, abychom učinili krok k návratu k první lásce. Nebudeš-li mít lásku, budeš jako drnčící peníz, říká 1 K 13. Proto je výzva k pokání cestou návratu k tomu, co prožili, k tomu, co znají, cesta ke Kristovu obrazu v nás. Jak dlouho Pán Ježíš čeká, než se rozpomeneme, než se vrátíme? Jak to máme dělat? Bratři a sestry, to je advent, to je očekávání na Pána, odbourání zaběhnutých schémat, věcí, které nás mohou odvádět od praktického důvěřování Pánu Ježíši Kristu. Neztratili jsme někdy dětskou víru? Rád bych věděl, co si myslíte o prostých svědectvích, která tady občas v neděli zaznívají. Možná i vám se zdají naivní, ale lidé, kteří o nich mluví, důvěřují Pánu v drobných věcech. My, kdo jsme staršími křesťany, jsme možná zapomněli Pánu Ježíši důvěřovat, že nám i v těch nepatrných pozemských věcech může pomoci. Proto se vraťme i v oblasti dětské důvěry v drobných věcech k Pánu Ježíši.
III. Nikolaité
V dopise ještě máme zmínku o Nikolaitech. Dá se tomu dost obtížně porozumět. Jeden z efezských diakonů byl Mikuláš a někteří se domnívají, že Nikolaité byli učedníky právě tohoto diakona, o němž mluví Sk 6,5. Také v dalším sboru, jemuž Pán Ježíš adresuje dopis, se objevuje zmínka o Nikolaitech (2,15). I z mimobiblické literatury se o nich dozvídáme. Jednalo se o skupinu lidí, kteří podobně jako Bileám, dělali kompromisy se světem. V dějinách církve vždy existovali lidé, kteří chtěli mravní standard, k němuž vede Boží slovo, snížit. Prý proto, aby do církve mohli přijít lidé ze světa. Vyznačovali se např. kompromisy v oblasti sexu. Efezští správně nenáviděli lidi, kteří dělali kompromisy se světem. Za to je Pán oceňuje. Nikolaité nakonec přerostli v gnostickou sektu a rozpadli se.
IV. Povzbuzení
Pán nás nakonec povzbuzuje. Žijeme v období Ducha svatého, který mluví stejně jako Pán Ježíš. “Kdo zvítězí, tomu dám jísti z dřeva života, které je uprostřed ráje Božího.” Vrátit se k první lásce, to je základ. To člověka něco stojí, ať je to na lidské rovině nebo rovině duchovní. Já vás, bratři a sestry, povzbuzuji, abyste tento zápas nevzdali, protože ten, kdo zvítězí, se smí těšit z plné obnovy, kterou Bůh dělá od knihy Genesis a již dokoná na konci věků. Na začátku Bibli čteme o ráji a stromu života. Tentýž obraz se objevuje na jejím konci. Náš Pán má ten záměr, abychom z tohoto stromu života jedli. On je uprostřed Božího ráje, nachystán pro nás. Existuje však jedna podmínka: “Kdo zvítězí...” Proto vytrvejme a nebojme se přijmout rozhodnutí a vyjádřit i v tomto shromáždění: “Pane Ježíši, já se chci vrátit k první lásce.” Pokud to tak cítíme, pokud nás Boží slovo oslovuje a pokud nám Pán představuje své zrcadlo před náš zrak a mluví k nám dnes, vraťme se! To je vítězství víry, které přemáhá svět! Pán nám k tomu chce dát milost. Když jednáme podle jeho vůle, podle jeho záměru, on ti pomůže a bude podporovat tvé úsilí o návrat k první lásce.
Bratři a sestry, kéž nám Pán dá milost i v tomto adventu, abychom prožili jeho slovo, přijali je a porozuměli mu. Bůh a jeho záměr s člověkem je silnější než Adamův pád. Nemusí nás přemoci doba, v níž žijeme. Nemusí nás přemoci hřích, protože Pán Ježíš Kristus zvítězil, mluví k nám a stojí za námi. Kéž tomu porozumíme - děti i dospělí! Amen.
S. Stebel
