poslal mip
Buď posvěceno tvé jméno
1. čtení: Jan 17,13-26 (Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.)
Text: Mt 6,9 Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.
Lv 11,45 Já jsem Hospodin, který jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl vaším Bohem. Proto buďte svatí, jako já jsem svatý.
"Buďte svatí, neboť já jsem svatý, buďte jiní, neboť Já jsem jiný, popírejte, co já popírám, volte, co já volím, a zavrhujte, co já zavrhuji, žádejte to, co Já žádám. Pak budeme stát za touž věcí, a vy budete mít účast na mém pokoji. Hle, já jsem vás vyvedl z domu služby démonům."
A tím bych, b a s, mohl uspokojivě skončit kázání - uspokojivě dle mého, vždyť v tom je opravdu "Zákon i proroci", tato slova holandského teologa Miskotteho výborně vystihují to, oč prosíme v první modlitbě Otčenáše, co to znamená být svatý - posvěcovat Jméno.
Ale raději přece udělám oblouk, zastavení u významů slova svatý, posvěcený. Aby nebyla mýlka, abychom se pořád nebránili těm hlasům z Písma, které nás prohlašují za svaté. My a svatí - ale kdeže, víme svoje. Tak to už neříkejme, b a s, nechtějte z toho vyklouznout, když o vás Slovo praví, že jste Svatí - buďte jimi - buďte Svatí!!
V tom máme my protestanté výhodu, že nemáme svou galerii světců. O to lépe můžeme mezi svatými vidět své b a s, sebe. Nemusí nás znervózňovat, že za svaté jsou tu prohlašováni hříšníci. I když, to je fakt, jakási nekanonizovaná množina světců provází i evangelíky, co bychom si namlouvali - se svatým Janem Husem v čele. Ale nakonec - proč nepřijmout místo v této společnosti, proč se nepovyrazit, neobcovati se svatými všech věků?
Přeci víme, že svatý není totéž, co mravně bezúhonný, něco jako Mirek Dušín před tváří Hospodinovou. A kdo by vůbec stál o církev, která sama sebe chápe jako Rychlé šípy - kde by tam bylo místo pro milost boží, prosbu o posvěcení? Vy, kteří jste svatí, posvěcení boží svobodou a pravdou, posvěcení Kristovou obětí, vy přece nechcete stát modelem pro svaté obrázky.
Posvěť se jméno tvé - buď posvěceno tvé jméno - kdo to ještě nepostřehl, budiž nyní trknut: zde máme, milí svatí, skutečně první prosbu modlitby Ježíšovy, to první, oč žádáme, co máme na rtech a na mysli, na srdci, když se modlíme, když se na radu Krista Pána modlíme právě takto. To první, co stojí před našimi prosbami, před chvalami a přímluvami, to, co jmenujeme jedním dechem s odlovením Otče náš, to je prosba o posvěcení jména BOŽÍHO! Prosba o Ducha svatého! Vskutku - už první slabiky modlitby, začátek modlitební abecedy jasně ukazuje: tady nejde o hovor duše samé se sebou, tady nevyužívá člk, obdarovaný známostí Božího jména, tohoto tajemství k tomu, aby z toho profitoval - tady jde o toho zjeveného, o toho, který nese slávu utrpení, o toho, který nás posvěcuje, který z nás činí svaté. A jsme zase u toho - jsme svatí - prý. Ale umíme to slovo slyšet jinak, než jako jakýsi bláhový, slepý verdikt nad našimi prý skvělými činy? Sneseme my hříšní ještě to slovo, bude mít nějaký význam, mít se za svaté - jak k tomu slovu vůbec přijdeme? A dá se mu vůbec ještě rozumět?
Přece mnozí říkají a myslí si, že dnes není lidem už nic svaté. Dokonce na hřbitovech se krade - kropicí konev, svíčky a květiny z hrobů. Na zemi není pro svaté místo, ani nálada, ani porozumění. Svět je totálně světský, nic svatého v něm nevykutáš.
Opravdu? Vždyť jsou to jen řeči. Zrovna tento týden jsme mohli číst v novinách, že šaty princezny Diany budou rozstříhány na milion kousků a ty mikroskopické cennosti pak budou vydraženy v dražbě. Koupil by si snad někdo jednu miliontinu z tepláků žižkovské domovnice? Ale na róbu princezny bude fronta. Oprýskanou, slepovanou první kytaru Johna Lennona kdosi koupil za desítky tisíc liber a kvůli kvalitě nástroje to rozhodně nebylo. Ty šaty, kytara jsou přeci "posvěcené"! Dotykem zvláštní osoby, osoby vzývané a milované, se každý předmět stává zvláštním, posvěceným, svatým. A pak že dneska není nikomu nic svaté! Je - a dá se na tom fantasticky vydělávat! Dost možná, že na našem bazaru pro Čečnu za 14 dní uvidíte také lecjaké "svátosti" - neváhejte a upevňujte svůj kapitál!
Z toho, co bylo řečeno, je naprosto jasné, že svaté tu nijak nesplývá s tím, co je mravně nenarušené. To je velmi blízké biblickému pohledu, který rovněž nečiní ze svatých žádné svatoušky. Buďte svatí - to je úplně jiná výzva, než "Buďte svatoušci!". Buďte svatí - buďte jiní, buďte vychváceni a uchváceni, buďte moji, protože jste svatí, jste moji, jste mnou vykoupeni, jste povoláni k životu podle světa Božího. Jste svatí - jak je to provokativní, přestože už víme, že se nemusíme stylizovat do role svatoušků.
Tady se pochopení Písma a světa v tom, co je svaté, posvěcené, ještě docela nerozcházejí. Kravata profesora Klause je "posvěcena" tím, že ji měl aspoň jednou na krku - jinak je k nerozeznání podobná všem kravatám téhož typu. Není zvláštní tím, že by sama mluvila, řídila schůzi, fungovala jako budíček, kalkulačka, případně zářila éterickým světlem. Tak i šaty po nebožce princezně budou docela obyčejné drahé šaty z nějaké látky - nebudou proměněny její osobou tak, že by se látka změnila v motýlí křídla, že by sama od sebe ronila slzy nebo se tajemně kývala. To jen dotek jejich nositelky, možná ani to, pouhé vlastnictví z nich učinil předmět zvláštní.
Tak i to, co je nazváno svatým v Písmu svatém. Samo o sobě to není nic zvláštního - svatá půda, na které stanul Mojžíš, se nijak nelišila od ostatní hlíny ve stepi, jenže na této hlíně, na této zemi se něco zvláštního děje - tady něco činí Bůh. Stejně Izrael, svatá země, není viditelně jiná, svou kvalitou odlišitelná od zemí, hrud a hlín sousedních, jenže na této zemi jsou ještě otisky božího jednání, záměru s lidem této země. Je-li něco svaté, pak ne proto, že by to mělo nějakou zvláštní jakost a lesk, ale proto, že je to posvěceno - že na to vztáhl nárok Hospodin, že tady jednal Bůh, že tohoto člověka zavolal - vytrhl, povolal - vyvolal, oddělil - posvětil Bůh-Kristus. Svatí nejsou nějak přepodstatněni, zůstávají křehkými lidmi, natrvalo (Bůh to tak smluvil) vtaženými do pole Božích darů.
Svaté třísky ze svatého kříže, svaté hřeby a svaté trny, svatý grál nebo svatá rouška, svatý handgranát - to je věc magie, obchodu, fantazie, legrace. A sem patří i svaté šaty princezny Diany, svaté kravaty a svaté protézy. Protože pravá svatost není nějakou pomazaností, oslazením, načechráním, přídavnou kvalitou jinak obyčejné věci - svatost přeci tkví v tom, že to Bůh prohlašuje za své, za oddělené pro svůj záměr. Svatost, to je pohyb, to je akce, to je označení: tato osoba změnila těžiště, přijímá život jako úkol od Boha.
Potom je ale nad slunce jasné, že Bůh provádí v tomto světě sabotáž, kazí hru na takzvané nezpochybnitelné svaté skutečnosti, vnáší do světa námi posvěcovaných věcí zmatek. Kdo jste viděli 30 let starý film Zvětšenina, vybavíte si snadno tuto scénu: mladý fotograf se ocitne na rockovém koncertu, všichni ječí a vřeští, jak to má být, a když kytarista rozmlátí o reproduktor svou kytaru a její zbytky předhodí rozjásanému davu jako masíčko lvům, strhne se mela, pranice, každý chce kousek fetiše, aspoň kousek posvěceného dřeva. A fotograf se zmocní dlouhého krku kytary, taková trofej! Takovou cenu má ta věc, co drží v ruce! Až když odejde ven z koncertu, nechá šílet ten dav uvnitř a koukne se na to, co si tak pracně vybojoval - ve večerním, ztichlém světle vidí už jen ubohý kus dřeva, to, co bývalo kdysi krkem kytary, a tu věc pak skoro bezmyšlenkovitě odhodí na zem. Co s ní? Ztratila jakékoli fluidum, jakoukoli moc, kouzlo, je to jen nepotřebný, směšný kus dřeva.
Tak je to přeci s každým člověkem, který je posvěcen Bohem. Je vyvolán ven z té mely, ze setmělého sálu, kde se lidé perou o svaté třísky, je vytažen ven, aby ve světle prohlédl, aby si ve světle Božím prohlédl, co drží v ruce, o co se to pral, že to je jen věc, necelá k tomu, jen kus věci, k ničemu, a tam uvnitř, v tom tmavém davu, se zdála být tak významná. Bohem posvěcený člověk pak odhazuje světem posvěcené nesmysly, s nechutí, nebo se jim může plně vychechtat svatým chechtáním. To jsem se ale nechal napálit, Bože.!
A už to nedržíme, už s tím nespojujeme nic významného, žádnou slávu. Tys nás od toho, Bože, osvobodil! Ty z nás činíš své ateisty, své nevěrce, své pochybovače, mezi těmi, kteří věří každé posvátné bačkoře, každému posvátnému kydu, kdo se drží posvátnosti své rasy, svého národa jako své životní důstojnosti a vyvolenosti, mezi těmi jsme, tak jako za stara, tak jako v prvních staletí, pouhými ateisty, nevěrci, posměvači, rozvratníky. Ó, jak je to sladké jimi být, jak je to vznešené a tíživé, jak povznášející a ubíjející, nesplynout s uctívači svatých předmětů a osob!
Proto je, b a s, boží posvěcování, boží oddělování, povolávání, učiněná sabotáž, protože posvěcení, Bohem oddělení lidé nepovažují posvěcené dřevo za svaté, všechno nepochybné za nepochybné, to všechno svaté za svaté, žádná země, žádná národnost ani rasa není svatá, všemu nadřazená - první je vždy Bůh, on vše posvěcuje, on má být vším posvěcován, jeho jméno, jeho spásná blízkost má být posvěcená, s ničím nesmíšená. Vždyť spojovat svou cenu, svou slávu s něčím, co není posvěceno Bohem, znamená vrhat se do necti, neslávy, do pohany, stát se pohanem, uctívat jako svaté něco samo o sobě, aniž by se toho Bůh dotkl, aniž by to vyňal a zmocnil ke své slávě a zapojil do svého úkolu.
A když pak, milí přátelé, se modlíme Posvěť se jméno tvé - buď posvěceno tvé jméno - říkáme také: Bože, jde o vážnost tvého jména! O jeho čest - ta má ve všem prioritu! S tím přeci stojí a padá váha, čest jména našeho. Čím více přisuzujeme a přiznáváme cti jménu tvému, tím více se nám dostává cti od tebe. Jsme volní - jsme svobodní od toho, abychom ve všem vyhledávali posvěcení svého jména, hledali svou pravdu, abychom se klepali před prozrazením, že naše jméno bylo zlehčeno, že i mezi námi byli práskači, že my sami svými slovy a činy jsme se uvedli v hanbu a nevěrohodnost. Co na tom - přežijeme to - vždyť naše jména stojí a padají hledáním slávy jména tvého. A to docela prakticky! Když se modlíme Posvěť se jméno tvé - ať to zní, ať to trvá i minutu poté, i pak, když vstaneme od modlitby, Posvěť se jméno tvé - i pak, když usínáme, Posvěť se jméno tvé, když chceme dát do pořádku to, co je nerovné, zkřivené - Posvěť se jméno tvé, když se máme pokořit, musíme, ale smrtelně se nám nechce - i tehdy ať zní a s námi jedná ta první část modlitby Páně - Posvěť se jméno tvé - tvé jméno, ne naše, tvá pravda ať zní, ne naše skoropravda, naše okecávání, naše okrášlování světa.
"A já posvěcuji sám sebe za ně, aby i oni byli posvěceni v pravdě" - jsme vytrženi, povoláni, posvěceni do smlouvy, která nemá odvolání. Kristus se zaručuje svou krví - jste svatí, posvěcení Slovem Otcovým - tak posvěcujte Jméno Nebeského. Jsme zváni svatými, jako hříšníci jsme vtaženi na cesty Boží, které nás chtějí fascinovat, zajmout, podmanit. Na cestě posvěcování Jména Božího je obětována lidská pýcha, která si nechce s Bohem v ničem zadat. Proto voláme na každý den, pro Pokoj, navštěvující nás z výsosti: Posvěť se jméno tvé - tobě patříme, tobě odpovídáme, ty se nás ptej, ty nás posílej!
Bože, posvěť lidi ve své pravdě - dej jim unést kříž, tajemství svatého obcování, kde se jeden za druhého nestydí, kde se za nás, Pane, nestydíš, ty, bratře vypráskaných svatoušků, z tebe nabíráme život, před tebe klademe vše - posvěť se tvé jméno, buď svatý v naší nesvatosti, pravdou a pokorou nás zmocni, abychom vzali vážně svou svatost, svou oddělenost pro tvé království, pro službu bez nároků na pochvalu - Posvěť se jméno tvé, ve všem, co tak chatrně látáme, jméno tvé, ne naše, budiž svaté - navěky. Amen.
Michal Plzák
