poslal Nepřihlášený Napsal: Aleš Franc
Studie je kritikou novodobého učení o "probuzení poslední doby". Popisuje zejm. teorii a praxi manipulace s tzv."teritoriálními duchy", kde se autor snaží doložit, že tato doktrína je postavena na tzv. "teorii výkupného". Toto učení bylo odsouzeno jako hereze církevními otci již ve 2. století našeho letopočtu.
Práce je psána z pohledu teologie klasického letničního hnutí.
ZMĚNA PARADIGMATU
Již nějaký čas se dá v církvi pozorovat to to, čemu se ve vědě říká změna paradigmatu. Tzn. posun v chápání východisek, ze kterých činíme závěry určitých jevů a souvislostí. S trochou nadsázky by se dalo říci, že dochází k určité změně vzorce. Stejně jako v matematice, když vyhodnocujeme určité jevy a používáme při tom různé rovnice, či metody, nutně docházíme i k odlišným závěrům, byť by vstupní hodnoty byly totožné…
Učiní-li někdo takovéto prohlášení, nemusí to nutně znamenat pravdivost jeho výroku. ve skutečnosti se mohl změnit on a nikoliv paradigma. Měřím-li nějakou veličinu a dojdu-li po čase k odlišným výsledkům než na počátku, pak to znamená buď změnu měřeného souboru a nebo náhlou chybu měřidla. Při této příležitosti často vzpomínám na jeden světský vtip: v rádiu vysílají varovné hlášení, že v určitém úseku dálnice se jedno vozidlo dostalo do protisměru. Hlášení náhodou zaslechne řidič, který právě daným úsekem projíždí a posteskne si: „Jo, kdyby jedno, všechny!“ Tento řidič měl dojem, že se náhle vše obrátilo vzhůru nohama. Ve skutečnosti to však byl on, kdo změnil „paradigma“ a nyní z něho činil závěry. Netvrdím, že se nemohu mýlit stejně jako daný řidič. Čistě z hlediska pravděpodobnosti, intenzita, s jakou se nyní nové věci propagují nasvědčuje tomu, že je již pouze zanedbatelné množství těch, kteří se těmto vlivům neotvírají a je větší pravděpodobnost, že se mýlí menšina než většina.
Abych se proto alespoň z části pokusil vyhnout neobjektivitě, pokusím se – kde to jen bude možné - neargumentovat vlastními slovy, nýbrž z knih autorů, jejichž knihy vydalo nakladatelství „Křesťanský život“, a které, jak se domnívám, kritizují, či odlišně chápou věci, které se nyní šíří. Jak vyplývá z mnoha publikací, jedním z těch, kteří stáli u zrodu „teologie probuzení“ stál Carlos Annacondia. Měl vliv na Claudio Freidzona, Stephena Hilla a jejich prostřednictvím na další protagonisty „teologie probuzení poslední doby“. Ve své snaze popsat jednoduchý nástin tohoto učení předem rezignuji na jakýkoli osobní pohled na zmíněné osoby i na popis jejich kvalit. Nikoho z nich osobně neznám. Chci zde vycházet pouze z písemných pramenů, které byly oficiálně vydány a přeloženy standardními křesťanskými nakladatelstvími v České republice.
VĚROUČNÝ NÁSTIN
Počátkem devadesátých let nakladatelství Logos vydalo publikaci známého charismatického teologa C. P. Wagnera, „Teritoriální duchové“, kde se autor snaží odkrýt čtenáři dosud netušené možnosti šíření evangelia prostřednictvím svazování duchů, bránících lidem přijít ke Kristu. Jako příklad funkčnosti tohoto evangelia zařazuje Wagner do své knihy kapitolu Edgara Silvosa, popisujícího duchovní boj v Argentině, na jehož počátku stál podnikatel Carlos Annacondia. Nutno podotknout, že spojení Wagner, Annacondia, Silvoso není náhodné. Sám Annacondia propůjčil Wagnerovi výsadu napsat úvodník k jeho knize „Satane, poslyš!“, ve které jsou Silvoso i Annacondia zmíněni jedním dechem(1) a sám Wagner uvádí Annacondiu jako vzor duchovního boje ve své knize „Revival! It Can Transform Your Cities!“.(2) Nástin učení je zhruba následující:
1. Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa.
2. Adam neposlechl Boha, když uvěřil satanově lži, a touto neposlušností předal satanu autoritu být – jako dříve on – bohem tohoto světa. (Teorie Velezrady)
3. Kristus přišel, aby od satana tuto autoritu nad zemí získal nazpět.
4. Církev si tuto Kristovu autoritu musí vírou přivlastnit.
5. Poté se církev ďáblu vzepře a vyžene jej z jeho území. (Teorie svázání silného muže)
6. Když církev přebere autoritu od satana nad národy, dojde k celosvětovému probuzení. (Konečné probuzení)
Těchto šest bodů samozřejmě není vyčerpávajícím ani úplným popisem doktríny. V centru tohoto evangelia však nestojí Kristus, který se smilovává nad kým chce a jehož ruka není ukrácena ke spasení, ale satan, jehož moc je třeba nad světem zlomit, neboť vlastní lidstvo skrze Adamovu autoritu, a kdyby Bůh zasáhl, satan by jej mohl obvinit z přestoupení. Tato teologie není ničím novým a obvykle se nazývá satanocentrické vykoupení a z ní vycházející teorie výkupného. Iniciativa spásy zde není na Bohu, který pudí církev Duchem svatým a sám vydává svědectví národům (Mt 10,18-20), nýbrž na člověku, který láme satanovu vládu a již osvobozené lidi přivádí ke Kristu.
Teologická reflexe
Abychom se vyhnuli spekulacím, že jsou jednotlivé body tohoto učení vykonstruovány nebo že jednotlivé myšlenky jsou „dotaženy“, nechme promluvit Annacondiu, Silvosa, či Wagnera, a poté konfrontujme jejich přesvědčení s názory letničních teologů z americké denominace Assemblies of God, či z knih vydaných nakladatelstvím „Křesťanský život“.
1. Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa
V popředí této doktríny stojí výklad skutečnosti, že Adam byl stvořen k tomu, aby panoval a vládl nad stvořením. Stejně tak jako je dnes satan „bohem tohoto světa“, byl jím i Adam, kterému satan tuto autoritu uloupil. Annacondia uvádí:
„Výraz podmanit si znamená „uvést do podřízenosti“, „uvést pod kontrolu“, „podrobit silou nebo převahou“. A výraz panovat má význam „kontrolovat nebo řídit“, „užívat autoritu nebo moc nad někým jiným“, „hrát v něčem hlavní roli nebo mít na někoho nejdůležitější vliv“, „zaujímat v něčem hlavní místo (díky schopnostem, moci nebo postavení)“. Z těchto definic můžeme vyvodit, že oba výrazy znamenají moc. Vyjadřují nadvládu a autoritu nad každým živým stvořením, kterou Bůh dal člověku. Avšak když člověk zhřešil, toto postavení ztratil. Satan člověku sebral autoritu, a stal se vládcem nad zemí. Člověk ztratil nárok na svou autoritu, když mu jí Satan uloupil.“(3, str. 41)
Ačkoliv zde Annacondia explicitně neuvádí (alespoň ne v této stati), že Adam byl „bohem tohoto světa“, z jeho citátu lze vyčíst, že autorita, kterou má nyní satan (bůh tohoto světa), byla původně autoritou, kterou Bůh udělil Adamovi, a kterou poté Adam ztratil. Jak uvádí Silvoso: „Když Bůh stvořil svět, svěřil ho Adamovi a Adam vydal svět satanovi. V tom okamžiku se satan stal „bohem tohoto světa“ a království tohoto světa s jejich slávou se stala jeho vlastnictvím“(1, str. 128) Tato slova Annacondia potvrzuje:
„Přečtěme si Gn 1,28 a zabývejme se požehnáním, které Bůh dal člověku, když mu předával autoritu k vládě nad zemí a k jejímu podmanění. Víme, že výraz vládce znamená „ten, kdo užívá autoritu, vydává rozkazy nebo vládne“. Když Bůh řekl člověku, aby vládl nad zemí, měl na mysli i to, co člověku patří. Adam byl korunou všeho stvoření. Když však neposlechl, ďábel, který obchází zemi a hledá, koho by sežral, jeho autoritu převzal a sebral mu vlastnické právo na zemi.“(3, str. 137)
2. Teorie velezrady
Teorie „velezrady“, která je v současné době detailně rozpracována např. v hnutí Víry, a která tvrdí, že Adam předal satanovi autoritu, a ten se tak stal „bohem tohoto světa“, má svůj původ již v tzv. teoriii výkupného. Jak uvádí McConnell, kdyby tomu tak skutečně bylo, že satan vlastní lidstvo „právoplatně“ v důsledku „velezrady“ Adama, muselo by být výkupné (oběť) za člověka zaplaceno tomu, kdo má na člověka právo, tedy satanu.(4, str. 125)
Annacondia vlastnický nárok satana na lidstvo potvrzuje, když říká: „Adam tím, že zhřešil, předal satanu svou autoritu. Tyto skutečnosti nám pomáhají pochopit, že ďábel opravdu má moc a autoritu.“(3, str. 137-8)
Silvoso je dokonce přesvědčen, že Bůh je vázán vůči satanu „morálním zákonem“, a proto nemůže ve prospěch člověka intervenovat, neboť ďábel – protože obdržel vládu nad světem - by mohl Boha usvědčit z přestoupení: „Ačkoliv by Bůh mohl snadno zabrat svět zpátky, jeho moc je omezena morálním zákonem. Kdyby Bůh podnikl přímou intervenci, satan by ho mohl obvinit z přestoupení.“(1, str. 158)
Tato teorie není ničím novým. V ranném středověku byla rozvíjena zejm Anselmem (1033 – 1109), avšak ve skutečnosti je mnohem starší a provází církev již od jejího počátku. Církevní otcové ji demaskovali již v Nikodémově evangeliu a ve 3. století tuto doktrínu dále rozpracoval Silvanos. Nově se s ní můžeme setkat z pera švédského teologa Gustafa Auléna (1879 – 1978) a nejnověji v charismatickém hnutí, kde byla převzata od původně metodistického kazatele E. W. Kenyona (1867-1948).
3. Kristus přišel, aby získal od satana autoritu nad zemí nazpět
Pánem nad světem tedy není Bůh, vždyť z Božích rukou moc nad světem přejal Adam a od něho ji obdržel satan. Ježíš k tomu, aby nám mohl naše vladařství navrátit, nejprve musí tuto autoritu převzít zpět od satana. Jak uvádí Annacondia: „Ježíš ho oslovil [ďábla], konfrontoval a převzal autoritu.“(3, str. 132) „Shodneme se, že člověk ztratil moc a autoritu nad zemí, ale Ježíš dluh zaplatil. Když byl vzkříšen, zaplatil dluh, a [teprve] nyní má právo požadovat vlastnictví země.“(3, str. 138)
Povšimněme si, že Ježíš nejenže požaduje a přejímá autoritu nad zemí zpět od satana, ale rovněž, že platí „dluh“ až po vzkříšení (!), a až od této chvíle má „právo“ zpět nárokovat zemi. To je zcela v souladu s teorií výkupného. Stejně tak i ke konečnému vyrovnání nedochází na kříži, ale až po něm.
4. Církev si Kristovu „nazpět získanou“ autoritu musí vírou přivlastnit
Ačkoliv Kristus přebral satanu zpět Adamovu autoritu, satan se tváří jakoby nic, a dále vládne nad Adamovým dědictvím. Jediným způsobem, jak má církev tuto autoritu na satanu nárokovat, je vírou si jí přivlastnit. Annacondia proto svým čtenářům radí, jak do této autority vstoupit:
„Člověk ztratil nárok na svou autoritu, když mu ji satan uloupil… Když to udělal [myšlena Kristova smírčí oběť], vzal autoritu zpět ďáblovi a automaticky ji vrátil nám. Máme autoritu, která pochází od Boha, a skrze víru v něj si můžeme vzít od ďábla cokoliv zpět. Jenom věřme, že jsme opravdoví dědicové s Kristem v nebeském království. Náš Otec je vlastník. Má nárokovanou listinu na tuto zemi. Když si svá práva vírou přivlastníme, budeme vybaveni, abychom užívali autoritu nad démonickými mocnostmi tohoto světa.“(3, str. 42)
Na základě tohoto učení, od satana – skrze Krista – nazpět získané Adamovy autority, např. Annacondia přikázal satanu, aby opustil média a on mohl kázat v televizi.
Přečteme-li si pozorně Annacondiovu citaci, záhy zjistíme, že se zde jedná o „dvě víry“. Nejprve Annacondia popisuje, že tuto autoritu získáme nazpět „skrze víru v něj [v Boha]“, avšak v posledku nás nenechává na pochybách, že musíme „věřit“ i jeho teologii o od satana nazpět získané autoritě, když si svá práva vírou přivlastníme. K tomu, abychom tedy mohli do autority „původních bohů tohoto světa“ vstoupit, musíme souhlasit s Annacondiovou doktrínou a aplikovat ji v praxi.
5. Teorie svázání silného muže
Protože tento bod je pro pochopení Annacondiovy teologie klíčový, neuškodí se u něho zastavit poněkud zevrubněji. Wagner i argentinští apoštolové tvrdí, že k tomu, abychom mohli loupit satanovo království a vyhánět démony, je třeba nejprve „rozdrtit satanu hlavu“(3, str.125), neboli „svázat silného muže“. Když je silný muž svázán, démoni jsou bezmocní, vzájemně o sebe klopýtají a jsou neschopni boje. Annacondia proto doporučuje: „Nikomu neradím, aby se stavěl proti démonům, pokud se před tím neutkal se silným mužem… když duch Boží padne na démony, budou rozptýleni a v hrůze uprchnou.“(3, str. 146) Tento názor je založen zejm. na interpretaci Mt 12,29. Tím, kdo tuto teologii s úspěchem praktikoval byl Daniel, když se prý v modlitbě stavěl proti satanu (Da 10,12). Annacondia Danielovu přímluvu interpretuje následovně: „Vidím ho, jak leží na podlaze a říká: „Poslouchej mě, Satane. Pusť toto město, Pusť tento národ.“ Představuji si, jak přikazuje ďáblu v moci a autoritě Ducha svatého, jenž byl nad ním, aby pustil vše, co měl pod kontrolou.“(3, str.138)
Carlos Annacondia ve svém teritoriu již svázání silného muže zrealizoval, což údajně uznal i sám Bůh, který jistému pastorovi, když spolu přelétali Buenos Aires, sdělil, že bratr Annacondia už satana na tomto území zcela odzbrojil:
„Když jsem v roce 1987 byl v los Angeles, přišel za mnou jeden mexický pastor. Řekl: „Bratře, před rokem jsem měl vidění. Přišel jsem, abych se s tebou o něj podělil. Když jsem spal, Bůh mě vyzdvihl a letěli jsme nad celým jihoamerickým kontinentem. Když jsem letěl nad jihoamerickými státy, byl jsem i nad Argentinou. Bylo tam úplné ticho. Nevím jistě, které město jsem viděl, ale myslím, že to bylo Buenos Aires. Zeptal jsem se Pána: ´Proč je tady takové ticho?´ Odpověděl: ´Je to proto, že silný muž je svázán a církev dosáhla vítězství. ´“ Pak dodal: ´Pán mi řekl i toto´: “Carlosova služba je stejná jako služba církve…“(3, str. 141)
Toto svědectví Annacondia zařadil i do své knihy.
Způsob, jakým Annacondia svůj triumf nad satanem demonstruje, popisuje Wagner:
„Carlos Annacondia na svém každém evangelizačním setkání přímo konfrontuje, nebo se dokonce vysmívá, ne jen velkým duchovním mocnostem, ale také přímo Satanu. Jeho slavný bojový pokřik zní: „Satane poslyš, poslouchej mě dobře!“ Toto občas křičí z plných plic.“(2)
Několik rovin duchovního boje
Když se křesťané nechají přesvědčit takto pojatou démonologií, je již pouze na nich, aby toto poznání uvedli do praxe. Znovu nabytou autoritu tak mohou uplatňovat na několika rovinách.
Úroveň lidská
Zde se zevrubně zastavme u Annacondiovy antropologie. On sám je trichotomistou, důsledně rozdělujícím člověka na ducha, duši a tělo. Jako i u jiných služebníků vysvobození Annacondia věří, že Duch svatý nepřebývá v lidském těle, nýbrž ve znovuzrozeném, zbrusu novém lidském duchu, kterého křesťan obdrží při svém znovuzrození. „Duch svatý přebývá v lidském duchu. Písmo říká, že Duch svatý přebývá uvnitř a stává se s člověkem jedno“(3, str.78) V důsledku toho, že věřící člověk získal zpět vládu nad stvořením, má křesťan autoritu i nad lidskými duchy. Při vymítání – a to se na Annacondiových shromážděních provádí v hojné míře na křesťanech – může proto exorcista přikazovat i lidskému duchu: „Duchu člověka, vrať se a převezmi kontrolu nad svým tělem ve jménu Ježíše… Lidský duchu, ve jménu Ježíše, převezmi kontrolu nad svojí myslí a tělem.“(3, str. 85-86)
Ve své knize „Satane poslyš!“, nám Annacondia dává podrobný návod, jak démony z lidí vymítat. Nejprve je třeba ďábla svázat ve jménu Ježíše. K tomu dochází slovním příkazem: „Svazuji tě ve jménu Ježíše“. Pokud člověk ztratil vědomí, je třeba člověka probrat příkazem lidskému duchu. Poté se zeptáme posedlého, zda chce být osvobozen. Následně by se měl člověk odříci smlouvy s ďáblem, pokud nějakou učinil. Vymítá-li se z nevěřícího, musí dotyčný přijmout Krista. Musí však učinit hlasité vyznání. Ďábel si totiž může zacpat uši a tvrdit Kristu, že nic neslyšel. „Ďábel si zakryje uši, ale stejně slyší, co říkáme. Pokud si to řekneme pouze v duchu, Ježíš řekne Satanu: „Ten člověk je můj“, a Satan na to: „Nic jsem neslyšel". (3, str. 91) Kristus je pak zcela bezmocný, neboť musí satanovo právo na vlastnictví onoho člověka respektovat. Když však učiní člověk své vyznání hlasité, dovolí Kristu, aby mohl říci: „Slyšels to ďáble? Odmítli tě. Už nemáš žádnou autoritu nad jejich životem. Beru si je od tebe.“ (3, str. 91)
Úroveň ostatního stvoření
Znovuzrozený křesťan, přivlastní-li si skrze Krista od satana zpět Adamovu autoritu, nemá tuto pravomoc jen nad lidskými duchy, nýbrž i nad ostatním stvořením. Projevuje se to např. tím, že Annacondia přikazuje moskytům, aby odlétli z kostela, příp. uzdravuje psa, který byl sražen zásahem Ducha svatého po jeho modlitbě.
„Řekl jsem, bratři a sestry povstaňme, budeme se modlit a vyženeme ty moskyty ven ve jménu Ježíše. Teď! Hned teď!“ Za několik se***** byli všichni moskyti pryč… Když jsem přemýšlel nad tím, co se stalo, pochopil jsem, že když dal Bůh Adamovi autoritu nad každým živým tvorem, byli v ni zahrnuti i moskyti.“ (3, str. 46)
„Když jsem měl poslední den evangelizace, muž nedaleko venčil svého pejska, zatímco čekal, až se manželka vrátí. Vysadil pejska nahoru na auto. Když jsem se na závěr modlil a na počátku jsem řekl: „Ježíši dotýkej se!“ pejsek spadl z auta na záda. Muž měl pejska velmi rád a myslel si, že je mrtvý. Já jsem se zatím modlil dál a řekl jsem: „Vstaň a choď“. Pejsek ihned vstal a začal před pánem vrtět ocáskem.“(3, str. 70)
Úroveň geografická
V osvobozovacím hnutí je podrobně rozpracována hierarchie a struktura moci temna. Obecně je na základě Ef 6,12 snaha rozlišovat mezi satanem, démony, knížaty a mocnostmi, přičemž knížata - silní mužové - se snaží zadržet Boží dílo v určitých, jim přidělených územích. Jakkoliv se autoři snaží striktně jednotlivé hierarchické vrstvy padlých andělů oddělit, Ježíšův příkaz „démony vymítejte“, zřejmě neplatí jen pro démony, nýbrž i pro knížata, včetně satana samotného. „Je důležité pochopit, že bitva se musí vyhrát v nebesích, v ovzduší. Proto musíme svazovat a vymítat démony, knížactva a mocnosti.“(3, str. 65) Knížata, jak je ostatně uvedeno i v knize Daniele, ovlivňují jednotlivé národy. Annacondia nám však dává návod, jak se vypořádat např. s duchy ovládajícími města a jiná geografická místa: „Poslouchej mě, Satane! Pusť moje město, pusť moje sousedy, pusť média, pusť moji zemi ve jménu Ježíše Krista.“(3, str. 143)
Pokud není moc temna nad územím spoutána, satanu není rozdrcena hlava a démoni vyhnáni, nemůže se Boží moc projevit, neboť Bůh nemůže „legálně“ zasáhnout, protože satan nad těmito územími vládne. Teprve až pomazaní evangelisté a jimi nasměrovaní křesťané „vyčistí“ duchovní ovzduší, pak lidé mohou hojně ke Kristu přicházet. Tato strategie novodobého „duchovního boje“ je věroučně rozpracována ve Wagnerově bestselleru „Teritoriální duchové“, ale také např. v knize Kennetha Hagina „Autorita věřícího“.
To, že je ovzduší nad Argentinou již vyčištěno – díly Annacondiově službě - ostatně mexickému pastorovi potvrdil i Bůh, když s ním ve vidění letěl nad Jižní Amerikou. Wagner se proto snaží tuto duchovní strategii přenést i mezi americké křesťany a zejm. v kruzích „Torontského požehnání“ a charismatických teonomistů slaví značný úspěch.
Úroveň industriální
Není nic, co by nyní z autority věřícího bylo vyňato. Stejně to platí i o autoritě ďábla, který je v opouštění svého nabytého majetku velmi laxní. Skrze přikazování satanu se tak Annacondia dostal i k médiím, kde jeho shromáždění opakovaně vysílala televize.
„Pokud si nevezmeme všechny věci, které drží v drápech ďábel, jsme ztraceni. Vládne nad televizí, nad rozhlasem a nad ostatními médii. Pokud jsou média v jeho drápech, jak mu je sebereme? Za prvé se musíme dnem i nocí přimlouvat. Musíme přikázat Satanu, aby ve jménu Ježíše média pustil.“(3, str.142)
Vláda nad hmotnými prostředky skrze autoritu má velmi blízko k teologii prosperity. Počátkem devadesátých let švédský luteránský teolog Ulf Ekman, a dnes taktéž zastánce teorie výkupného, rovněž přikázal, tehdy ještě československé televizi, aby přijela jeho vystoupení natáčet, a stalo se.
Ve všech výše uvedených rovinách má církev své vítězství demonstrovat tím, že bude hlasitě a zřetelně přikazovat satanu, aby odešel a pustil lidi, národy, média, území atd. Je zřejmé, že vzhledem k tomu, že si satan zacpává uši, je nutné tyto věci činit hlasitě. Sám Annacondia uvádí, že jeho hlasivky spravuje sám Bůh.(5)
6. Konečné probuzení
To vše, co se dnes v Jižní Americe děje (některé statistiky uvádějí, že se v některých oblastech ke křesťanství hlásí až 70% obyvatel) však není nic proti tomu, co má nastat. „Bůh pohnul s mojí drahou vlastí, aby se naplnilo toto proroctví, a stále s ní jedná. Ještě pořád jsme však neviděli všechno, co Bůh pro tuto zemi přichystal.“(3, str. 169)
Toto definitivní probuzení poslední doby se neomezí jen na Jižní Ameriku, ale i na ostatní světadíly. Jak uvedl jeden významný český charismatik, když cestoval různými národy a slyšel, že právě o těchto národech bylo prorokováno, že budou hrát klíčovou roli v přicházejícím světovém probuzení, a to se opakovalo národ od národu stále dokola, začal být skeptickým k podobným proroctvím o České republice.(6) Avšak dnes jsou křesťané po celém světě přesvědčeni, že převezmou svět z rukou satana. Toto učení, které se v plné míře projevilo již v USA v poválečných letech, je známo jako „Dominion theology“, teologie převládnutí.
Tato teologie však byla kdysi ze strany Assemblies of God razantně odmítnuta. V doktrinální analýze se proto budeme věnovat, v čem je teologie argentinského probuzení s „klasickou“ letniční teologií v rozporu.
DOKTRINÁLNÍ ANALÝZA
ad 1. Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa
V roce 1995 vydalo nakladatelství Křesťanský život knihu amerického letničního teologa Johna Stetze, který si vzal na mušku i doktrínu převládnutí. Mimo jiné zde píše: „Robert Tilton, pastor centra Faith Word Outreach v Dallasu ve státě Texas, je snad nejvlivnější americký pastor, který propaguje doktrínu Království nyní. Věří, že člověk byl stvořen, aby byl bohem této země, a že tuto vládu ztratil ve prospěch satana, který se stal bohem místo něj. Úkolem osvícených křesťanů tedy je, aby mu tuto vládu vzali zpět a opět začali fungovat jako bohové tohoto světa.“(7) Dnes stejné nakladatelství, žel, vydává tituly, které stejná učení propagují.
Stetz dále cituje bývalého superintendenta Assemblies of God, Dr. Wooda, který se o této doktríně vyjádřil následovně: „Proti učení Království nyní se musíme velmi energicky postavit… jinak církev upadne do smrtelného omylu. Takový omyl povede k odpadnutí od Krista a způsobí, že věřící bude rozčarován, když zjistí, že je konec konců smrtelnou bytostí, která nemá žádnou vládu a není „malým bohem“. Obecnou hrozbou Království nyní je to, že Kristus je snižován a člověk povyšován. Důraz na tuto skutečnost je společný všem kultům.“(8)
Jak tedy vlastně chápat Adamovu Bohem danou schopnost panovat nad stvořením, které se Annacondia a ostatní stoupenci novodobého duchovního boje neustále dovolávají? Letniční autoři Woodworth a Dunacan ve své učebnici „Úhelné kameny pravdy“, která je považována za „letniční standard“, k tomu uvádějí:
„Člověk je jako Bůh ve své schopnosti panovat, vládnout. Člověk dokáže zkrotit zvířata, která jsou silnější než on. Spoutává řeky pomocí přehrad, aby tak mohl vyrábět elektřinu. Proměňuje pouště, takže kvetou stejně jako přirozeně úrodné oblasti. Tato Bohem daná schopnost odráží v malém měřítku Boží panování nad celým vesmírem.“(9)
Jak je vidět, toto pojetí se od Annacondiova liší jako noc a den. Z citátu neplyne, že by člověk svoji schopnost předal satanu, nebo že by si nějakou zvláštní duchovní manipulací přisvojoval autoritu poroučet moskytům, satanu nebo médiím. Toto pojetí má mnohem blíže k magii než k solidnímu biblickému učení.
Závěrem je nutné poznamenat, že to nebyl Hospodin, kdo by lidem nabízel možnost „budete jako bohové“, a proto je nutné být nanejvýš obezřetnými, jestli-že nám nějaké učení znovu tuto možnost slibuje.
ad 2. Teorie velezrady
Teorie velezrady, spočívající v domněnce, že ďábel nyní vlastní lidstvo právoplatně na základě Adamovy neposlušnosti, je čirou fantazií, která nemá biblické opodstatnění. Nikde se v Bibli nedočteme, že by člověk svoji schopnost panovat a vládnout předal satanu. Když Hospodin člověka pověřil panovat (Gn 1,26), zároveň člověku přikázal, aby podmanil celou zemi (Gn 1,28). Lidé se však tomuto příkazu vzepřeli a odmítli se nechat rozptýlit, a proto se shromáždili do jednoho místa (Gn 11,4). Následkem toho Bůh zmátl lidem jazyk a k podmanění země je přinutil tímto způsobem. Jak je vidět, to se stalo již po pádu člověka a nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl člověk úkolu podmanit zemi zproštěn. Navíc byl tento příkaz vázán na lidské rozmnožení (Gn 1,28), z čehož plyne, že tyto příkazy jsou dodnes v platnosti.
Stejně tak Boice, ve svých „Základech křesťanské víry“, uvádí, že v Adamově pověření panovat se nutně odráží i hledisko zodpovědnosti vůči Bohu, který jej tímto panováním pověřil a ukazuje, že po pádu člověka stále Adam tuto schopnost nepostrádá: „Jsme padlí, avšak i ve svém padlém stavu neseme odpovědnost. Můžeme dělat skvělé věci, anebo můžeme dělat strašné věci, takové, z nichž budeme muset před Bohem skládat účty.“(9, str. 128)
Mnohem tragičtější je však skutečnost, že tato staronová doktrína nutně vrhá jiný pohled i na Kristovu oběť. Této skutečnosti je si dobře vědom i McConnell, jehož knihu Křesťanský život vydal rok po „Svrablavých uších“. McConnell, když kritizuje Kenyona, který doktrínu, že Satan nyní ovládá legálně svět v důsledku Adamovy „velezrady“ taktéž zastával, uvádí: „Pro silný důraz na Satana jako na „boha tohoto světa“ ruší Kenyonova doktrína ztotožnění „teocentrický“ aspekt vykoupení, jak bývá teology označována skutečnost, že vykoupením bylo učiněno zadost Bohu. Omylem, který se skrývá v doktríně ztotožnění je, že Satan vlastní člověka „zákonným právem“, a má-li být člověk vykoupen, musí být výkupné zaplaceno Satanu. Kenyonovo pojetí vykoupení je tedy „satanocentrické“. To není nic nového, je to známo jako tzv. „teorie výkupného“… Kenyon se nemýlí, když potvrzuje realitu Satanova panství, ale mýlí se, když tvrdí, že satan toto panství vlastní „zákonným právem“.(4, str. 126-127)
ad 3. Kristus přišel, aby získal od satana autoritu nad zemí nazpět
Je troufalé tvrdit, že Boží Syn svoji autoritu nad zemí přijal od satana. Je to v naprostém rozporu s jeho citátem z knihy Zjevení: „Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet - tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce“ (Zj 2,26 – 28). Není to tedy Satan, od kterého Kristus přebírá vládu nad světem, ale sám Hospodin, kdo mu tuto autoritu udílí.
Pokud by Kristus přijal autoritu od Satana, znamenalo by to, že Kristus respektoval Satanovu moc jako legitimní zdroj autority, jak to ostatně dokládá i Silvoso ve Wagnerově bestselleru, když tvrdí, že Bůh je vůči Satanu vázán morálním zákonem. Jestliže Annacondia dále tvrdí, že Ježíš zaplatil dluh, aby autorita mohla být navrácena člověku, pak se opět nabízí otázka, komu zaplatil? Dejme proto slovo opět teologům z Assemblies of God, v jejich, rovněž Křesťanským životem vydané „Systematické teologii“, jak na zdroj Satanovy autority, ve světle Písma, pohlíží oni:
„Tendence zdůrazňovat roli Satana vede mezi křesťany občas až k ochotě legalizovat jeho pozici a protibožskou roli, jakoby Satan měl oprávněný nárok na lidi a vlády, jako by jeho pozice „boha tohoto světa“ měla být lidmi, ba dokonce Bohem, respektována! … Koncepci satanských práv vlastně podporuje teorie výkupného, kterou o smíření zastávali v raném a vrcholném středověku jistí latinští teologové na západě a Órigenes na východě. Tato teorie předpokládá, že Satan má právo ovládat a utiskovat lidstvo na základě lidské vzpoury vůči Bohu. Kristus byl poslán, aby zaplatil Satanovi výkupné za propuštění lidstva.“(10, str. 219)
ad 4. Církev si Kristovu „nazpět získanou“ autoritu musí vírou přivlastnit
Jak již bylo uvedeno v bodě 1, člověk nikdy svou schopnost „panovat“ a „podmaňovat“ neztratil. Navíc neměl nikdy kreativní schopnosti, a proto o ně nemohl ani přijít. Panství člověka nebylo nikdy na Bohu nezávislé a autorita člověka byla odvozena od autority Boží. Pokud by – zcela hypoteticky - přestal mít autoritu Bůh, přestal by ji mít i člověk. Annacondiovu tezi o tom, že Adam předal vládu satanu, ten ji předal Kristu, a ten ji nazpět předal Adamu, je nutné odmítnout. Princip delegované autority spočívá v tom, že ten, kdo autoritu deleguje na někoho jiného, o tuto autoritu nepřichází, ale pouze jí daného pověřuje. Ředitel, který pověřuje určitým úkolem svého náměstka, se ještě nezbavuje své autority ani odpovědnosti.
Ohledně vlády nad zemí, jejími královstvími a knížaty bude dobré připomenout si pár veršů z Písma:
* I bohatství i sláva od tebe [jest], a ty panuješ nade vším, a v ruce tvé [jest] moc a síla, a v ruce tvé také jest i to, kohož chceš zvelebiti a upevniti. (1Pa 29,12)
* Panuje v síle své nade [vším] světem, oči jeho spatřují národy, zpurní nebudou míti zniku. Sélah. (Ž 66,7)
* Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. (Ž 145,13)
* Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. (Ž 22,29)
Bůh tedy o svoji vládu nad zemí nikdy nepřišel. Podle klasické, premileniální a pretribulační teologie, kterou zastávají i letniční, obdrží svatí vládu nad zemí v miléniu, avšak z rukou Božích, nikoliv – zprostředkovaně skrze Krista – od Satana.
ad 5. Teorie svázání silného muže
Z veršů Mt 12,29 a Da 10,12 se mezi křesťany zastávajícími učení o „probuzení poslední doby“ stala takřka univerzální démonologie. Neuškodí se však na tyto verše podívat z bližší perspektivy. V Matoušově evangeliu je popsána situace, kdy farizeové obviňují Ježíše, že vyhání démony ve jménu Belzebula a on jim dokazuje, že satan nemůže vyhánět satana. On, Ježíš, tak může činit jen proto, že je silnější než silák, který obývá dům. Vítězství je zde dáno Kristu. Není zde návod, jak Satana svazovat. Tím, kdo Satana spoutal, je Ježíš, resp. Duch svatý, kterým Ježíš démony vyháněl. John Stetz tento verš vysvětluje následovně: „Ježíš tady mluví o svém vpádu na výsostné území Satanovo, aby osvobodil posedlé, protože právě on je tím „silnějším“.(7, str. 37)
Pro ospravedlnění své teologie svazování si služebníci moderního duchovního boje někdy vypomáhají i veršem Mt 18,18, kde je učedníkům zaslíbeno, že cokoliv sváží na zemi, bude svázáno i v nebi a cokoliv bude rozvázáno na zemi, bude rozvázáno i v nebi. Respektovaný americký apologeta David Hunt k tomu poznamenává:
„Ale svázat a rozvázat co? Kristus řekl, cokoli. To je široký pojem. Odkazoval tím, aspoň částečně, na démony? Určitě by nikdo nerozvazoval démony!… Takže co je tím myšleno? Kristus dal všem dvanácti zaslíbení svazování a rozvazování (Mt 18:18) a potom zopakoval zaslíbení v jiných slovech ve verši 19: opět vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o níž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích. Verš 20 následuje: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Zde nakonec chápeme, že svazování a rozvazování čehokoli se děje požádáním nebeského Otce, aby vykonal, na čem se dva nebo více křesťanů, shromážděno v Ježíšově jménu s Ním uprostřed nich, shodlo na zemi.“(12)
Druhým z univerzálních veršů je Da 10,12. Annacondia si zde představuje, jak Daniel naléhal na satana, aby pustil Jeruzalém a židovský národ. Při pročtení Daniele však shledáme, že má Annacondia opravdu bujnou fantazii. Písmo nám totiž ukazuje, jak Danielovo pokoření vypadalo: „V těch dnech jsem já, Daniel, truchlil po celé tři týdny. Chutný chléb jsem nejedl, maso a víno jsem nevzal do úst, ani jsem se nepotíral mastí až do uplynutí celých tří týdnů.“ (Da 10,2-3). Tato Annacondiova interpretace má však i vnitřní, prakticky neřešitelný rozpor. Jak mohl Daniel uplatňovat autoritu „panování“, když od satana Kristus původní Adamovu autoritu v té době ještě nepřevzal, aby ji od něho mohl Daniel znovu získat?
Veškerá tato hermeneutická akrobacie stojí na tom, že se dotyční snaží v Písmu dohledat věci, které v něm prostě zmíněny nejsou. Annacondia jistě není prvním, kdo se své zkušenosti, či přijatá zjevení, snaží biblicky ospravedlnit. Udivující však je, že se této extrémní démonologii otevírá stále více lidí z řad klasického letničního hnutí.
Je nutno poznamenat, že ne vše nové musí nutně být špatné. Ospravedlnění vírou, křest ponořením i křest Duchem svatým byly ve své době jistě věcmi novými. Přesto však lze jejich praxi konkrétně doložit Písmy. Avšak Annacondiova revoluční démonologie (i když má v historii církve různé předchůdce), je postavena čistě na spekulacích a v Bibli nenajdeme jediné místo, kde by věřící lidé svazovali satana.
ad Několik rovin duchovního boje
ad Úroveň lidská
O tom, že satan nemá na lidstvo žádný „právní nárok“ snad již bylo pojednáno dostatečně. Zbývá tedy položit otázku: „Může být křesťan posedlý“? Na tuto otázku nechme opět odpovědět klasické letniční teology, kteří v „Systematické teologii“, když takovéto koncepce popisují, uvádějí:
„Celé vykupitelské Boží jednání se zužuje na ničení ďábla, takže soteriologie, christologie, pneumatologie i všechny ostatní teologické domény se probírají téměř výlučně ve světle potírání démonů!… V takových souvislostech se démonologii dostává proslulosti a teologického významu, který překračuje její hranice. Při tomto vidění skutečností se má za to, že obzor křesťanského světa je plný nebezpečí démonských útoků a dobývání, která číhají za každým rohem. Bizarní podoba této víry se objevuje v předpokladu, že démoni mohou posednout a ovládat křesťany, kteří jsou neposlušní anebo více potřebují osvobození. Za účelem harmonizace tohoto předpokladu s jasným biblickým učením, že křesťané náležejí Kristu a jsou v životě usměrňováni především Božím Duchem (např. Ř 9, 8-17), se vytváří nebiblické rozdělení mezi tělem a duší, přičemž Bohu je ponechána duše, zatímco tělo ovládají démoni. Avšak Bible učí, že tak radikálně rozdělená loajalita není u člověka s opravdovou vírou možná (Mt 7,15-20; 1K 10,21; Jk 3,11-12; 1 J 4,19-20).“(10, str. 220)
Pro Wagnera je však tato letniční pozice zásadně nepřijatelná. Učení o posedlosti křesťanů je pro něho mnohem podstatnější než takové banality, nad kterými lze přimhouřit oči, jako je křest novorozenců:
„Cítím, že teorie tvrdící, že křesťané jsou imunní vůči démonickým vlivům [z kontextu plyne, že Wagner míní posedlost] nepatří mezi ty laskavé doktríny, kvůli kterým bychom měli vyjádřit zdvořilý souhlas toleranci, např. jestli si myslíme, že vytržení bude před nebo až po utrpení nebo jestli křtíme pouze věřící a ne děti. Místo toho jsem přesvědčen, že tato doktrína je jasnou překážkou probuzení a proměny v našich městech.“(2)
ad Úroveň ostatního stvoření
Jak uvádí McConnell: „Podle Bible je spasení procesem, kterým skrze víru v Krista Ježíše je člověk obnoven ke všemu, k čemu byl stvořen Adam. Kristus je opačným Adamem, obnovitelem obrazu Božího.“(4, str. 125)
Z toho plyne, že se zde nejedná o to, získat jednorázově satanovu autoritu, nýbrž skrze posvěcení obnovit v padlém stvoření zřetelněji Boží obraz. Pomineme-li, jak jsme zmínili výše, že své autority a zodpovědnosti nad světem nebyl člověk nikdy zproštěn, i kdyby tomu tak bylo, že nyní člověk získává zpět svou ztracenou rajskou autoritu, nikde v Písmu nečteme, že by Adam v ráji přikazoval moskytům. Jediné, co zde Bible popisuje, že Adam zvěř pojmenoval (Gn 2,20) a o rajskou zahradu, tedy včetně zvěře, měl pečovat (Gn 2, 15).
Také v pasáži Iz 11,5-9, která je letničními chápána jako milénium, ve kterém má dojít k obnově padlé země a satan bude svázán, se nepíše o „nadpřirozené“ lidské autoritě nad zvěří. Pouze se uvádí, že zvěř nebude člověku škodit, lev bude žrát seno, a bazilišek neuškodí kojenci. Lidskou autoritu nad zvěří, kterou potvrzuje i Jakub a vztahuje ji dokonce k padlému stavu člověka, lze chápat jako moc ke krocení (Jk 3,7). Ani v ráji zřejmě nebyl hmyz natolik inteligentní, aby člověku rozuměl a mohl tak poslouchat jeho příkazy.
ad Úroveň geografická
Tato úroveň je pro příchod „probuzení poslední doby“ stěžejní. Pokud církev nepoužije svoji autoritu a nesváže teritoriální duchy, kteří brání lidem přijmout Krista, nikdy se kýženého probuzení prý nedočkáme. Stoupenci těchto doktrín si jsou skálopevně jisti, že stejně tak činili apoštolé, když přijali moc vymítat démony. Škoda jen, že nám to Bible nikde nepopisuje. Zato nám ukazuje, co učinil apoštol Pavel, když byl znepokojen velkým modlářstvím v Athénách (modlám sloužení Pavel přitom jasně rozpoznává jako cestu lidí do společenství s démony, viz 1K 10,20). „Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli“ (Sk 17,16-7). Povšimněme si zde slůvka „proto“. Jak uvádí stejný apoštol v listu Efezským, jeho zbraní proti modlářství byl meč Ducha, jímž jest Slovo Boží (Ef 6,17), a proto začal mluvit s lidmi. Pokud by doktrína o svazování satana nad územími byla pro spasení lidí tak důležitá, ba co víc, dokonce nezbytná, Písmo by nám ji jistě nezatajilo.
Respektovaný letniční teolog Frank Macchia, opět v knize vydané Křesťanským životem, k tomuto tématu uvádí: „Osvobození bývá chápáno jako výsledek skrytého poznání (gnósis), které ostatní mimo hnutí osvobozování nemají. Bývají předkládány složité spekulace, jak jsou démoni organizováni, jaké mají charakteristiky a také v jakém jsou vztahu vůči lidským vládám a životu jednotlivců. Jakmile dojde k pochopení jejich skutečné pozice a funkce ve světě, provádějí se složité praktiky „svazování“ démonských mocností. Jenže je nápadné, že čteme-li Bibli, takovéto spekulace a praktiky v ní úplně chybějí.“(10, str. 220)
Někteří, jako např. Wagner, tvrdí, že svazování knížat lze zahrnout do propůjčení moci šlapat po hadech a štírech učedníkům(2), příp. do Kristova příkazu: „démony vymítejte“. Nabízí se zde jedna paralela s argumentací těch, kteří např. zastávají křest nemluvňat. Argumentace zastánců křtu stojí mimo jiné na verších Sk 10,24.48 a 16,15.33. Tito autoři dokonce tvrdí: „Proto se několikrát setkáváme s celými rodinami přijatými ke křtu... Kdo v těchto oddílech nechce vidět oprávnění ke křtu dětí… musí zavrhnout učení Písem o jednotě rodiny.“(13)
Takováto argumentace má však jeden háček. Bible nikde – ani v těchto místech – křest novorozenců nepopisuje, zato z mnoha jiných míst lze vyčíst, že křest se praktikoval na základě vyznání víry. Podobně ani v místech, kde Ježíš udílí učedníkům svoji moc k vymítání, není popsáno, jak to činit. Přes to z mnoha jiných míst v Písmu jasně plyne, že učedníci vymítali démony z lidí. Dokonce i pasáž, často citovaná služebníky osvobození, ve které Ježíš argumentuje podobenstvím o svázání silného muže (Mt 12,29), se vztahuje k místu, kde Ježíš vyhnal démona z člověka (Mt 12,22).
ad Úroveň industriální
Ježíš nám zaslibuje, že budeme vydávat svědectví vládcům země a že to bude Duch svatý, kdo bude našimi ústy promlouvat. Detailně to můžeme vidět i na životě Pána Ježíše Krista, který vydává svědectví jak Pilátovi, tak Herodovi. Stejně tak apoštol Pavel svědčí Festovi a Agripovi. Není vůbec vyloučeno, že i křesťané dostanou příležitost vydat svědectví ve sdělovacích prostředcích (podařilo se to i mnoha křesťanům v české republice). Nikde však nečteme, že by toho oba docílili nějakou skrytou duchovní manipulací nebo skrze příkazy satanu.
ad 6. Konečné probuzení
Až se křesťanům nakonec podaří spoutat ďábla nad jednotlivými národy, dojde v celém světě k probuzení tak velkému, které, co svět světem stojí, ještě nikdo nespatřil. Američtí stoupenci hnutí Pozdního deště se o to snažili v minulosti již mnohokrát, avšak právě teologové z Assemblies of God jim v tom vždy zabránili. Nejprve v roce 1949, poté v roce 1956 a nakonec v roce 1980. John Stetz, zřejmě jeden z těchto teologů, k tomu uvádí: „Zastánci Království nyní věří, že po pádu Adama a Evy ztratil Bůh nad světem vládu. Znamenalo by to tedy, že po uplynulých 6 000 let Bůh tento svět pod svou vládou neměl. Čekal až na konec věků, až se objeví zvláštní skupina vítězů, která ji pro něho znovu dobude. Potom Bůh vládu nad zemí znovu získá.“(7, str. 76) Přestože Stetz doznává, že se jedná o jeho „konstrukci“, kterou zřejmě nikdo ze zastánců doktríny takto otevřeně nepřizná, dokládá své učení na citacích biskupa Paulka, kterého Wagner rovněž ve svých pracech pozitivně zmiňuje.
Přestože Annacondia nepopisuje úplně všechny aspekty teonomismu, aspekt vyhnání satana z celých národů, možnost převzetí médií, zvěře, ba i celých měst pod kontrolu „správcovské autority“, a jeho soteriologie, která vychází se stejných předpokladů jako teorie výkupného, a stejně tak jeho extrémní démonologie, jsou víc než jen pouhým náznakem teologie „Království nyní“. Nebezpečí této cesty si uvědomují i ostatní letniční teologové:
„Jistá skupina moderních variant postmilenialismu se označuje výrazy „kingdom now“ (Království pro dnešek) a „dominion theology“ (teologie převládnutí). Tyto skupiny vyučují, že království Boží představuje současný věk a že křesťané musejí používat Boží moc, aby ho přivedli k dovršení tak, že se stanou zralou Církví, něčím, co „mohlo nastat už před kolika tisíci lety, kdyby tehdejší církev dosáhla nezbytné zralosti“. Věří, že Kristus se vrátí do světa, ve kterém církev převzala vládu „nad každým aspektem společenské struktury.“ Církev proto musí získat kontrolu nad všemi královstvími tohoto světa.“(14, str. 634)
ZÁVĚR
V čem tedy spočívá nebezpečí této teologie?
* Přisuzuje stvořenému člověku takové pravomoci, které mu nikdy nebyly Bohem uděleny a činí z něho „boha tohoto světa“. Nebyl to však Hospodin, kdo s nabídkou „být jako bohové“ za člověkem přišel.
* Razí teorii o předání této panovnické autority satanu, tím jeho moc zveličuje a činí z něho centrum pozornosti při evangelizaci.
* Pojetí „Bohem respektované“ satanovy vlády nad světem pak v důsledku vede k ospravedlnění satanocentrické teorie výkupného, která vychází z totožných východisek, a která nebyla nikdy v historii shledána jako ortodoxní.
* Upírá Bohu jeho legální nárok vlády nad světem a staví se tak proti jednomu z jeho božských atributů, tj. všemohoucnosti.
* Celá tato doktrína vede nakonec ke zveličení lidské a satanské moci a zmenšení moci Boha.
* Dále se zde objevují nebiblické teorie duchovního boje, které jsou v rozporu s letniční ortodoxií.
Ačkoliv to bude znít mnohým jako nepřijatelné, s vědomím a svědomím odpovědným Bohu a jeho Slovu i v úctě před vším dobrým, co snad lze ze služby výše citovaných autorů přijmout, a v poslušnosti biblickému příkazu „všechno zkoumejte… a zlého se chraňte v každé podobě“, je nezbytné na tomto místě konstatovat, že evangelium, jak nám ho představují výše citovaní představitelé učení o „probuzení poslední doby“, není tím evangeliem, které se nám dochovalo z Písem a jak jej zvěstovali apoštolé a další učedníci našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
V biblickém evangeliu Kristus nabízí skrze svoji oběť záchranu před Božím hněvem, neboť v Kristu Bůh smířil svět se sebou samým a jenom v něm lidem nepočítá hříchy. Toto evangelium jsme lidem pověřeni zvěstovat (2 K 5,19). Centrem evangelia je Bůh, který se smilovává nad kým chce, a je to on, kdo si vyvoluje nás, nikoliv my jeho (J 15,16). I když pomineme kalvínské učení o predestinaci, musíme uznat, že nezáleží na člověku, který se snaží, nýbrž na Bohu, který se smilovává (Ř 9,16). Toto evangelium je tedy navýsost Kristocentrické. Člověk je zde pojat jako pouhý nástroj (nikoliv prostředník ani zprostředkovatel) spásy. Iniciativu k záchraně člověka vyvíjí Duch svatý, který vysílá učedníky, usvědčuje z hříchu, pudí k modlitbám a proměňuje člověka.
Naproti tomu v evangeliu Carlose Annacondii spočívá spása v něčem jiném. Jeho principem je převzetí autority nad světem, jehož bohem je Satan, a osvobodit tak lidstvo z jeho „vlastnictví“. Lidská intervence proti Satanu pak „umožňuje“ Kristu, aby jednotlivce i lidstvo od Satana „převzal“ nazpět. V tomto evangeliu není centrem Bůh, který se smilovává, resp. v jehož očích člověk nachází milost (ten tak již učinil), nýbrž Satan, který lidstvo vlastní a jehož je třeba porazit a osvobozené lidstvo k Bohu už jenom přivést. V tomto satanocentrickém evangeliu člověk není nástrojem, nýbrž iniciátorem spásy a Kristus je degradován na jeho pouhý nástroj.
Možná nám na mysli vyvstane otázka, jak je možné, že dnes takováto učení nacházejí v klasickém letničním hnutí odezvu. K tomu se nám nabízí několik vysvětlení.
Řecký duch
Snad jsme řeckým myšlením ovlivněni mnohem více, než jsme ochotni připustit. Řekové již v době apoštola Pavla věnovali mnoho času tomu, aby neustále naslouchali „novým a novým věcem“ (Sk 17,21). To je ve velkém kontrastu s tím, že se Pavel rozhodl neznat mezi nimi nic než Ježíše Krista ukřižovaného (1 K 2,2), což bylo pro Řeky kamenem úrazu (1 K 1,23). Vliv řeckého myšlení v křesťanství dal vzniknout gnosticismu, složitému myšlenkovému proudu, který se snažil vidět spásu v pochopení a poznání komplikovaného hierarchického uspořádání satanských bytostí (archotonů), skrze jejichž přemožení se člověk zmocňuje spásy. K tomu bylo potřeba získávat i „aktuální duchovní zjevení“. Již zmiňovaný letniční teolog Frank Macchia vidí v hnutí osvobozování právě návaznost na tyto gnostické démonologické systémy(10). Tento nástin umocňuje i skutečnost, že v řeckém chápání Boha jako nedosažitelného, který nemá o tento svět příliš zájem, je třeba ke spáse vyvinout vlastní aktivitu a porazit vrstvu archotonů, obývajících podnebeské oblasti.
Jak uvádí Gerrish, „Pozůstatky této řecké představy je možné i dnes rozeznat v mnoha světových náboženstvích v rozšířené představě neosobního Boha jako ´toho nahoře´. Záhy poté, co se zrodilo křesťanství, nastal několik století dlouhý zápas s řeckou představou nedosažitelnosti boha. Jeho projevem byl gnosticismus…“(15)
I když teologická tradice, ze které vychází Annacondia nebo Wagner, toto paradigma nepřipouští, je zde nápadná podobnost s Bohem, který zasáhnout nemůže, protože je vůči Satanu „vázán morálním zákonem“, a proto další iniciativa závisí na člověku, aby Boha z toho závazku „uvolnil“ a věci se daly do pohybu. Vůči pojetí řeckého myšlení se však vyhradil již ex-superintendent Assemblies of God, Dr. Wood, když prohlásil: „Nejlepším pravidlem, jak rozpoznat, zda doktrína je zdravá, není otázka „Co je nové?“, ale spíše „Co je staré?“ Máme zápasit o víru, která jest jednou dána svatým (Judův 3), nikoliv o víru odevzdanou v poslední době na základě subjektivních duchovních zkušeností nějakého údajného proroka.“(8)
Existencialismus
Byť by s tímto pojetím mohli mnozí nesouhlasit, řecké chápání „neosobního boha“ může vést až k nihilismu a kapitulaci nad skutečností, že Bůh nejedná podle lidských představ, např. stále nepřichází „zaslíbené“ probuzení. Jakoby Bůh pouze sliboval, ale nebyl již schopen své sliby splnit (Př 13,12 – první polovina verše). Reakce na tuto skutečnost může být dvojí a má své potvrzení i v historii. První je již zmiňovaný nihilismus, rezignace, kapitulace a ztráta víry resp. naděje; druhou je existencialismus, pro který je určujícím kritériem prožitek. Např. Písmo předpovídá ke konci časů celosvětové odpadnutí, my však čekáme – na základě mnoha proroctví – celosvětové probuzení. Extrémní existancialismus se proto brání ortodoxii, ohrožující už jeho samotnou podstatu. Doktríny, pokud vůbec hrají u takto vyhroceného existencialismu nějakou roli, se musí rodit z „prožívaného“, nejčastěji z osobního zjevení. Důležité je to, co prožívám, nikoliv to, co odpovídá objektivní realitě. Např. u již zmíněného probuzení, člověk, který je účasten masového setkání křesťanů, kteří intenzivně prožívají svoji duchovní extázi, tak nabývá dojmu, že se právě nachází uprostřed probuzení, zatímco jeho národ je se nalézá v duchovní apatii.
Zjednodušeně řečeno: nezáleží tolik na tom, zda např. někam cestuji, důležité je, zda mám pocit, že jedu. Zde dochází k tomu, že pokud Bůh nejedná způsobem, jakým člověk předpokládá, má člověk – obvykle v dobré víře a skálopevném přesvědčení své pravdy o tom, co by se mělo dít - snahu prožít, resp. pocítit, že se jím očekávané věci skutečně začínají dít.
Pragmatismus
V pragmatickém myšlení rovněž nehraje dogma, či doktrína podstatnou úlohu. Pravdivé je to, co je funkční, resp. co funguje podle představ člověka. Co nepřináší „užitky“ je třeba zavrhnout! Na tom je kus pravdy. Teologie, která nefunguje je vskutku špatnou teologií. Ovšem neplatí to naopak, tedy tak, že pokud něco funguje, pak je to správné. Ježíš nikde neříká: pravé proroky poznáte podle toho, že budou konat zázraky, přestože jsou zázraky potvrzením zvěstování evangelia. Knihy výše citovaných protagonistů jsou plné desítek nejrůznějších svědectví o zázračných uzdraveních, zjeveních andělů, démonů, lidé po vymítání zvrací kusy orgánů, ledvin, jater a záhy jim narůstají orgány nové, rtuťové plomby se mění na zlaté (transmutací rtuti ve zlato se pyšnil již středověky alchymista Pracelsus). Čtenář knih těchto autorů je doslova zahlcen zázračnými svědectvími. Pragmatik, pro kterého je funkčnost dostatečným důkazem pravdivosti, tak bezděky převezme i celou nauku stojící v pozadí.
Letniční, kteří divy a zázraky prvotní církve považují za standard pro současnou dobu, přesto byli v historii mnohem obezřetnější. Dobře věděli, že posuzování pravdivosti učení se neodvíjí od tisíců svědectví o požehnání, uzdravení a zázracích. V historii existovala i falešná probuzení, která svědčila o statisících konverzí, jako např. probuzení doprovázející vznik sekty Mormonů, později hnutí Milleritů a v posledku třeba letniční probuzení Jednosti, či poválečně kanadské probuzení Pozdního deště, které nastartovalo novodobou doktrínu „Kingdom now“. Výkonný Presbitář Assemblies of God si toho byl velmi dobře vědom, když právě ono posledně jmenované probuzení v roce 1949 zamítl slovy:
„Opravdovou zkouškou jakéhokoliv hnutí je, zda obstojí, či neobstojí ve světle Božího Slova. Nemůžeme záviset pouze na svědectví o duchovním požehnání, o kterém mnozí prohlašují, že jej obdrželi v "novém řádu.“ Když v letech 1914 - 1917 záležitost "Jesus only" zaplavila zemi, bylo zde neustálé svědectví, že toto zjevení od Boha doprovází velké duchovní požehnání. Hnutí však bylo rozsuzováno ne na základě svědectví o duchovním požehnání, ale na jeho věrohodnosti Písmu. Když bylo shledáno, že jeho závěry neodpovídají zdravému učení, jeho poselství bylo odmítnuto. Hrozné pohromy byly předpovězeny všem, kdo nedokázali jít "ve světle" tohoto "zjevení,“ ale žádná z předpovědí se nesplnila. Nyní slyšíme podobné předpovědi pro opomenutí souhlasu s učením "nového řádu,“ kterých nesmírně litujeme."(16)
I v dnešní době je potřebné věřit Písmu více než svědectvím lidí, překonat strach z domnělých soudů, kterými se nad svými kritiky zaštiťují zastánci falešných učení odnepaměti, čímž jen dokládají, že se sami cítí velice ohroženi, a bludného učení se – pokud máme jasné svědectví Písem – odříci.
Prameny
1. WAGNER C. P., Slovo úvodem, in: „Annacondia C., Satane, poslyš!, Křesťanský život, Albrechtice, 2000“
2. WAGNER C. P., Aplikace prostředků pro udržení probuzení, in: „Život v Kristu, ročník 13, červenec-srpen, 2001, příloha: Překročit hranice, str. 26-27“
3. ANNACONDIA C., Satane, poslyš!, Křesťanský život, Albrechtice, 2000
4. McCONNELL D. R. Jiné evangelium, Křesťanský život, Albrechtice, 1996
5. Annacondia C., Otázky a odpovědi o modlitbě, audiokazeta, nedatováno
6. DRÁPAL D., „Projevy království – uzdravování, osvobozování“, audionahrávka z Křesťanské konference 1992/3, ABS, Příbram, 1992
7. STETZ J., Svrablavé uši, studium falešných učení ohrožujících hnutí charismatické obnovy, Křesťanský život, Albrechtice, 1995
8. WOOD G., Kingdom Now and Missions. Mountain Movers, Gospel Publishing House, červen, 1988, str. 10-11
9. WOODWORTH F. C., DUNCAN D. D., Úhelné kameny pravdy, ICI University, národní kancelář, Český Těšín, 1994
10. MACCHIA D. F., IN: „HORTON M. A KOL., Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice, 2001
11. BOICE. J. M. Základy křesťanské víry, Návrat domů, Praha, 1999
12. HUNT D., Autorita a zodpovědnost, Berean Call, nedatováno, překlad ze sboru Calvary Chapel, Prešov
13. ALLMEN J. J., Biblický slovník, Kalich, 1991, str. 126
14. HORTON M. A KOL., Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice, 2001
15. GERRISH J., Řecké, nebo hebrejské dědictví?, IN: „Slovo z Jeruzaléma, březen, 1998, str. 9“
16. Menzies W., Anointed To Serve, Gospel Publishing House, 1971 in: „Stringfellow R., Pensacola and Latter.Rain decption, http://www.banner.org.uk“
|
