Proč jsem odešel z katolické církve
Celý svůj život jsem toužil žít plný život. Chtěl jsem být, asi jako každý člověk, šťastný. Svoje štěstí jsem spatřoval předně ve svobodě a ve vztahu s dívkou.

V dospívání jsem začal hledat ve světě spravedlnost, smysl života, lásku, přátelství, naději. Místo toho jsem nacházel jen zklamání a nelásku. Byl jsem z toho velmi zklamaný a jak už to bývá, šel jsem psychicky prudce dolů. Začal jsem se opíjet, mít deprese, trpěl jsem nespavostí, a to vše vedlo ke špatnému vztahu k rodičům, drobným krádežím... Prostě mě satan vláčel hříchem. V té době jsem poznal pár "křesťanů" a viděl jsem, že jsou jiní než já. Jednoho dne, když už jsem byl úplně na dně, se mne Bůh dotkl skrze tyto lidi a já jsem zatoužil mít to, co oni. Věděl jsem, že mi to může dát jenom Bůh. Dostal jsem se do ruky jednoho zapáleného katolického faráře, který mi ještě více ukázal na Ježíše. Rozběhl jsem se za Ním a byl jsem v něm šťastný. Obrátil jsem se, znovu jsem se narodil. V horlivosti jsem začal navštěvovat co nejvíce bohoslužeb, často jsem se modlil růženec, vysedával před svatostánkem, často jsem se zpovídal... Prostě, co do aktivity, patřil bych asi mezi nejlepší. Ale co to? Jakoby se ta moje první radost, zamilovanost do Pána, ta plnost srdce začala pomalu vytrácet. Ptal jsem se na to mnoha katolíků a ti mi řekli, že to je normální, že časem přijde taková rutina, taková dospělá víra. Znovu jsem začal upadat do podobných stavů jako před obrácením, snad mimo viditelných hříchů. Něco však ve mně hořelo, věděl jsem, že na počátku jsem měl něco moc krásného, Ježíše, a že se to někde vytratilo. Místo toho jsem prožíval jen takové depresivní nutkání, abych se zavřel do kláštera. Kvůli tomuto svíravému našeptávání jsem mnohdy několik nocí nespal. Volal jsem k Pánu, co to má znamenat. Měl jsem v srdci touhu, aby lidé poznali Ježíše, a musel jsem zápasit s tímto hlasem. Díky Pánu jsem pak potkal svého starého kamaráda, který se obrátil v jednom probuzeném protestantském sborečku. Při rozhovoru s ním jsem viděl, že to, co on má s Pánem a ještě mu to roste, jsem měl na počátku taky. Viděl jsem, že on je v tom probuzeném sboru "odloučených bratří" šťastný. Kdežto já, v církvi, která se honosí velkou tradicí, svátostmi, papežem a svatými, jsem prázdný. Vedli jsme tehdy spolu rozhovory o Bibli, Marii, svatých a podobně. Musel jsem uznat, že jeho poznání je pravděpodobnější. Počal jsem spatřovat hřích církve (uctívání Marie,...). Ale měl jsem touhu v církvi zůstat, věřil jsem totiž v nápravu církve a v nutnost papežské posloupnosti. Tato doba byla pro mne tou nejtěžší v historii mého křesťanského života. Trávil jsem dny v postech, pláči a volání k Bohu, že potřebuji vědět, co mám dělat. Až asi po půl roce bojů jsem uviděl, že mám jít pryč, do sboru mého kamaráda. Bylo to pro mne radostné loučení. Bůh mne pak začal velmi rychle uzdravovat. Vrátila se mi ona první zamilovanost do Pána a radost ze života s ním. Časem jsem viděl, a ještě dnes se mi mnohé otvírá, čím vším jsem dříve proti mému Pánu hřešil. Závěrem chci říci, že dnes vidím, že žádná církev mi nezaručí spasení, ani kněz či kazatel, ale jen můj osobní vztah s Kristem.