poslal Petr Hlaváček Rozhodnutí Vrchního soudu v souvislosti s rozkolem v náboženské společnosti Unitářů
Pro zájemce o hlubší vhled do právního ale i praktického kontextu problematiky posílám rozhodnutí Vrchního soudu k věci, kdo zastupuje církev a provádí jejím jménem právní kroky (např. registrační změny) v souvislosti s rozkolem v náboženské společnosti Unitářů. O těchto dokumentech jsem se dozvěděl až tento týden, proto Vás s nimi seznamuji až dnes. Tyto precedenční rozhodnutí velice názorně ilustrují, co může nastat, když dojde k problémům uvnitř církví.
Usnesení
Vrchního soudu v Praze a Ústavního soudu
ze dne 28. března 1997
čj. 7 A 189/95 - 52 a sp. zn. IV. ÚS 459/99
(Publikováno v časopise Soudní judikatura ve věcech správních;
pod č. 624, v roce 2000)
Účastníkem řízení o registraci změn údajů o náboženské společnosti již vzniklé (§ 18 zákona č. 308/1991 Sb.) je toliko tato náboženská společnost jako právnická osoba. Správní úřad, který o registraci rozhoduje, je povinen zkoumat, zda návrh byl podán takto oprávněnou právnickou osobou, jakož i to, zda za ni jedná příslušný orgán náboženské společnosti.
Vztah k:
Ř Ř § 18 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností
Ř Ř § 247 odst. 1 a § 250d odst. 3 o. s. ř.
Ř Ř § 14 správního řádu
Prejudikatura:
Ř Ř č. SJS 494/1999.
Věc:
Žalobci Miloš K., Livie D., Bedřich K. a další fyzické osoby a Pražská náboženská obec Náboženské společnosti českých unitářů, Brněnská náboženská obec Náboženské společnosti českých unitářů, Plzeňská náboženská obec Náboženské společnosti českých unitářů, proti žalovanému Ministerstvu kultury, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného a proti rozhodnutím ministra kultury ve věci registrace změny Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů.
Rozhodnutím ze dne 6. 1. 1994 Ministerstvo kultury ČR podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. registrovalo na návrh Náboženské společnosti československých unitářů ze dne 8. 12. 1993 Ústavu Náboženské společnosti českých unitářů, schválenou sněmem uvedené náboženské společnosti dne 23. 10. 1993 v Plzni. Uvedený návrh na registraci změn Ústavy Náboženské společnosti československých unitářů z 8. 12. 1990 byl podán 8. 12. 1993 Náboženskou společností Československých unitářů (dále jen "NSČU"), dle návrhu zastupovanou rev. Vladimírem S., Dobroslavem K. a Jaroslavou Š. Toto rozhodnutí, které dle vyznačení ve spise nabylo právní moci již 7. 1. 1994, bylo napadeno podáním z 12. 1. 1994 JUDr. Miloše K., dále podnětem k přezkoumání z 14. 1. 1994, podaným členy NSČU a funkcionáři (z nichž někteří jsou i žalobci) a dále podáním z 14. 4. 1994, nadepsaným jako podnět ke zrušení registrace ze dne 6. 1. 1994, podaným členy Ústředního správního sboru NSČU, členy dozorčí rady a zástupci pražské a brněnské náboženské obce, tj. vesměs rovněž žalobci. Rozhodnutím ministra kultury ze dne 29. 3. 1995 podle § 65 správního řádu bylo (k podnětu z 14. 1. 1994 jako z podnětu Pražské obce NSČU) rozhodnutí z 6. 1. 1994 změněno ve výroku tak, že byl registrován nový název: Náboženská společnost českých unitářů a Ústava Náboženské společnosti českých unitářů. O rozkladu podaném 11. 4. 1994 proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr kultury dne 12. 10. 1995 tak, že rozklad JUDr. Václava A., Livie D., Ivanky K. a Bedřicha K. zamítl jako nepřípustný, a rozklad JUDr. Václava K. zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobci se domáhali žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 1994 o registraci Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů, a zrušení rozhodnutí navazujících, tj. rozhodnutí z 29. 3. 1995 a rozhodnutí z 24. 10. 1995 s tím, že nezákonnost dovozují z toho, že návrh na registraci změny názvu náboženské společnosti a registraci nové ústavy nepodal příslušný orgán náboženské společnosti, ale tři nelegitimní osoby, které se vydávaly za statutární zástupce NSČU. Žalobci namítali, že i postupem žalovaného v řízení o registraci, ale i v řízení o jejich podání z 12. 1. a 14. 1. 1994 a v řízení o rozkladu z 11. 4. 1995, jim, jako funkcionářům náboženské společnosti byla upřena práva účastníka řízení podle § 14 správního řádu, protože vydaným rozhodnutím o registraci byli dotčeni na svých právech a právem chráněných zájmech jako zvolení funkcionáři, a tedy rozhodnutí o registraci jim mělo být doručeno a jejich podání z 12. 1. 1994 a 14. 1. 1994 měla být projednána jako odvolání, nikoli jako podněty k mimoodvolacímu řízení. Žalobci nesouhlasí s tím, že okruh účastníků řízení o registraci je upraven speciálně v § 16 odst. 3 zákona č. 308/1991 Sb., když podle jejich názoru se toto ustanovení vztahuje toliko na řízení, v němž dojde k odmítnutí registrace, a proti takovému nepravomocnému rozhodnutí je poté možno podat opravný prostředek k soudu. V dané věci však nejde o opravný prostředek proti odmítnutí registrace náboženské společnosti, ale o odvolání, popř. další řízení (žalobu proti pravomocnému rozhodnutí), když jde o ochranu základních práv a svobod náboženské společnosti proti rušení třetími osobami, a opravným prostředkem proti přehmatu správního orgánu, je pak zřejmě odvolání. Postavení účastníků řízení pak stanoví § 14 správního řádu. Žaloba pak dovozuje dotčenost v právech a svobodách Náboženské společnosti českých unitářů, a to i v právu zakotveném v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které nepřipouští, aby do práva církví a náboženských společností zasahovala státní moc, přičemž napadenými rozhodnutími došlo k tomu, že NSČU byl vnucen protiprávní a neplatný interní předpis a spolu s ním i nelegitimní vedení a to administrativní cestou - formální registrací.
Vrchní soud v Praze řízení o žalobě usnesením zastavil, když dospěl k závěru, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou (osobami).
Z odůvodnění:
Účastníky řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé části páté o. s. ř. jsou žalobce a žalovaný (§ 250 odst. 1 o. s. ř.). Žalobcem je fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena na svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo (§ 250 odst. 2 o. s. ř.).
Podle obecné právní úpravy (§ 18 občanského zákoníku) platí, že právnickými osobami jsou sdružení fyzických a právnických osob, a jsou jimi tak i církve a náboženské společnosti, jejichž vznik upravuje zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dále jen "zákon"), přičemž tyto právnické osoby vznikají podle zákona registrací a zanikají zrušením registrace.
Podle § 4 zákona se církví nebo náboženskou společností rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Církve a náboženské společnosti (dále jen "náboženská společnost") působí na území (původně ČSFR, nyní ČR) na základě registrace a jsou právnickými osobami. Stát uznává jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle zákona.
Zákon upravuje práva každého svobodně projevovat svou víru (např. § 1) a práva věřících sdružovat se a zakládat církve a podílet se na jejich životě (§ 5), a tím realizovat základní právo a svobodu zakotvenou v čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Dále zákon upravuje práva náboženských společností jako právnických osob (např. § 5 odst. 2, § 6), a práva osob vykonávajících duchovenskou činnost. Ustanovení § 5 odst. 2 zákona pak přímo odráží čl. 16 odst. 2 Listiny. Zákon tedy rozlišuje práva fyzických osob (tj. např. právo každého projevovat svou víru, právo věřícího sdružovat se, zakládat církve atd.), a práva náboženských společností jako právnických osob.
V části třetí, § 10 a násl. zákon upravuje podmínky "registrace církví a náboženských společností". Jde-li o registraci nové náboženské společnosti, podává návrh na její registraci nejméně tříčlenný přípravný orgán náboženské společnosti s uvedením zmocněnce, který je oprávněn jednat jejich jménem. Zákon stanoví, co musí obsahovat návrh na registraci, a co základní dokument, k němu přiložený. Jde-li o novou náboženskou společnost, jež má registrací vzniknout, je ze zákona patrno, že státní orgán, jemuž návrh na registraci došel, jedná s uvedeným zmocněncem přípravného orgánu, jemuž doručuje i rozhodnutí o registraci, popř. rozhodnutí o zamítnutí registrace, přičemž proti posledně uvedenému má přípravný výbor právo podat opravný prostředek k soudu (§ 17). Jde-li o novou církev, je tedy účastníkem řízení o registraci nové církve dle podaného návrhu přípravný orgán církve, zastoupený zmocněncem, a to až do právní moci rozhodnutí o registraci církve.
Podle § 18 zákona je registrace nutná i ke změnám údajů uvedených v § 12 a 13 zákona. Návrh na registraci těchto změn podává příslušný orgán církve nebo náboženské společnosti registrujícímu orgánu, přičemž § 14 až 17 zákona platí pro registraci změn obdobně. Jde-li tedy o registraci změn církve nebo náboženské společnosti již vzniklé (registrované), je účastníkem řízení o registraci změn tato existující právnická osoba (církev, náboženská společnost), přičemž za ni návrh podává příslušný orgán církve. Tato právnická osoba se totiž návrhem na registraci změn domáhá toho, aby stát vyhověl jejímu návrhu a zaregistroval změny, které ona jako celek pro svou další činnost považuje za vhodné a které byly schváleny jejím vrcholným orgánem pro její další činnost. Návrh za tuto právnickou osobu podává příslušný orgán, tedy ten, jemuž podle vnitřních předpisů (ústavy, řádu, stanov) přísluší za tuto právnickou osobu jednat. Vyhovění nebo nevyhovění návrhu se dotýká práv a povinností církve nebo náboženské společnosti jako celku, neboť pokud k registraci změn dojde, je napříště oprávněna spravovat své záležitosti v souladu s těmito změnami. Pokud je návrh na registraci změn zamítnut, je tato právnická osoba oprávněna podat opravný prostředek k soudu proti zamítavému rozhodnutí. Subjektem práv a povinností, o nichž je v řízení o registraci změn rozhodováno, je tedy náboženská společnost, tj. registrovaná právnická osoba, a toliko tato osoba může být rozhodnutím zkrácena ve svých právech.
Jednotlivé orgány (funkcionáři, event. členové) nejsou zkráceni ani dotčeni ve svých právech ani registrací změn podle nového návrhu ani odmítnutím registrace změn, a nejsou účastníkem řízení o registraci, neboť jejich práva a zájmy jako členů sdružení jsou odlišná od veřejného subjektivního práva náboženské společnosti (tj. práva, které má tato vůči státu), o němž je v řízení o registraci rozhodováno. Za právnickou osobu jednat vně, vůči státu a jejím jménem, má pak toliko příslušný orgán náboženské společnosti.
V řízení o registraci církve nebo náboženské společnosti vystupuje tedy na jedné straně státní orgán příslušný k rozhodnutí o registraci, na druhé straně jako účastník řízení náboženská společnost, tj. právnická osoba, s tou výjimkou, že před její registrací (a tedy vznikem) vystupuje jako účastník řízení přípravný orgán církve. V tomto řízení jde o právo náboženské společnosti působit na území státu způsobem vyjádřeným v základním dokumentu, nositelem tohoto veřejného subjektivního práva je náboženská společnost. Stát registrací uznává, že založení a činnost náboženské společnosti (tak, jak byla vtělena do jejích základních dokumentů) je v souladu s jeho právním řádem. Členové náboženského sdružení, jeho orgány a funkcionáři nemohou být účastníky řízení, o jejich subjektivních veřejných právech se v tomto řízení nejedná. Nemůže tomu být jinak, neboť v takovém případě by návrhu na registraci změn v řízení o registraci změn mohl jako účastník řízení oponovat každý člen náboženského sdružení, který, byť byl ostatními členy sdružení přehlasován při schvalování základních dokumentů na sněmu, s navrhovanou změnou nesouhlasí. Stát (státní orgán) by pak byl postaven do role, která by byla v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny.
Z uvedeného proto jednoznačně plyne závěr, že účastníkem řízení o registraci změn náboženské společnosti již vzniklé je toliko náboženská společnost, tj. právnická osoba. Příslušný orgán, který o registraci změn rozhoduje, je povinen ze zákona zkoumat, zda návrh byl podán příslušnou registrovanou náboženskou společností a zda tato právnická osoba je zastoupena příslušným orgánem.
Žaloba v daném případě byla podána fyzickými osobami, funkcionáři náboženské společnosti, a dále náboženskými obcemi odvozujícími svoji právní subjektivitu od náboženské společnosti, nikoli Náboženskou společností československých unitářů, jako právnickou osobou, dotčenou v právu působit na základě registrace platné k určitému datu, a tedy osobou, která se mohla cítit zkrácena registrací změn podanou jejím jménem třetími osobami, o nichž tvrdí, že neměly legitimitu ji zastupovat. Žaloba tak byla podána osobami neoprávněnými, které ze zákona nejsou účastníkem řízení o změně registrace NSČU a které nejsou nositeli práva, o němž se v tomto řízení jednalo a proto nemohly být ani rozhodnutím zkráceny.
Žalobci, jako jednotliví funkcionáři, popř. členové orgánů náboženské společnosti, event. jako obce náboženské společnosti, dovozují dotčenost ve svých právech z toho, že registrací změn původní ústavy jim stát administrativním rozhodnutím vnutil respektovat jiné vnitřní předpisy, které nebyly řádně stanoveným postupem podle původní ústavy přijaty. Tím je však zkrácena a dotčena v základním právu registrovaná náboženská společnost jako celek. Bylo tedy nutno, aby žalobu podala tato právnická osoba a tvrdila, že byla zkrácena na svých právech a prokázala legitimitu osob jí zastupujících při podání žaloby. Soud by se pak legitimitou osob jí zastupujících musel zabývat, a o žalobě meritorně rozhodnout. Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže obstát námitka žalobců, že § 16 odst. 3 zákona je speciálním ustanovením stran okruhu účastníků řízení toliko pro případ odmítnutí registrace. Jednak z textu tohoto ustanovení výslovně plyne, že jde o vymezení okruhu účastníků pro řízení o registraci vůbec, ať již je konečné rozhodnutí kladné a je jím na základě podaného návrhu náboženská společnost registrována (nebo registrována změna údajů) nebo i o rozhodnutí, jímž je návrh na registraci odmítnut, jednak vzhledem k § 21 zákona je vztah mezi zvláštní úpravou zákona a obecnými předpisy o správním řízení v poměru obecného a zvláštního. Zákon tedy okruh účastníků upravuje jinak a nelze proto na toto řízení vztáhnout obecnou úpravu účastníků řízení podle § 14 správního řádu, jak žalobci dovozují.
Z uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou, a nezbylo proto než podle § 250d odst. 3 řízení zastavit.
Řízení před Ústavním soudem:
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali ti žalobci, kteří jsou fyzickými osobami, ústavní stížnost s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práv, konkrétně práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Nesouhlasili se závěrem Vrchního soudu stran jejich aktivní procesní legitimace k podání žaloby, protože nelze úvahu o aktivní legitimaci žalobců založit na pouhé formálněprávní stránce, ale je nutno zkoumat hmotněprávní vztah, což soud podle jejich závěru neučinil a jim odepřel soudní ochranu. Poukazem na nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 211/96 pak stěžovatelé dovozovali, že soud neřešil otázku podle kterého zákona se má postupovat, a nesprávně tak řešil otázku účastenství v řízení. Současně stěžovatelé navrhli zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř., a to buď celého ustanovení pro neústavnost, nebo alespoň ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou osobou", s tím, že toto ustanovení umožnilo porušení tvrzených ústavních práv.
Z vyjádření soudu k ústavní stížnosti:
Podle ustanovení čl. 36 Listiny se u soudu lze dovolávat ochrany svých práv, nikoli práv cizích. "Za odepření spravedlnosti nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není" (Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. IV. ÚS 6/94). Postup, kterým je soudní ochrana zajištěna těm, kdo tvrdí, že byli na svých právech zkráceni rozhodnutím orgánu veřejné správy, je upraven v části páté o. s. ř., kde je zakotven institut žaloby a opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu.
V daném případě se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí správního orgánu postupem podle hlavy II. části páté o. s. ř., tedy žalobou. Předsedkyně senátu napadeným usnesením řízení zastavila dle § 250d odst. 3 o. s. ř., když dospěla k závěru, že žalobci nejsou osobou oprávněnou k podání žaloby proti rozhodnutí, neboť právo, o němž žalobci tvrdí, že bylo dotčeno napadeným rozhodnutím, nesvědčí jim jako fyzickým osobám (členům náboženské společnosti), ale jde o právo náboženské společnosti samé, která je právnickou osobou a nositelkou svých práv, odlišných od práv fyzických osob, které jsou v ní sdruženy.
Církve a náboženské společnosti obecně existují nezávisle na státním útvaru a neodvozují svoji moc od moci státní. Koexistence státní moci a církevní moci na území určitého státního útvaru má různou podobu. Tam, kde stát uznává vedle svého práva i samostatné právo církevní, jde o poměr koordinace obou právních systémů a vzájemného respektu. Zákon č. 308/1991 Sb. vymezuje tento poměr vzájemné koexistence na území České republiky tak, že jako předpoklad působení náboženské společnosti na jeho území a jejího uznání (respektu) ze strany státu stanoví registraci náboženské společnosti (§ 4 odst. 2 a 4). Náboženská společnost spravuje své záležitosti sama, zřizuje své instituce nezávisle na státních orgánech, může vydávat vnitřní předpisy, nikoliv však v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (§ 5 odst. 2, § 6 zákona) a je právnickou osobou, která vystupuje v občanskoprávních vztazích, má sama způsobilost k právům a povinnostem, vlastní majetek a pod., je tedy nositelem i samostatných práv. Význam obnovy kanonického práva, resp. vnitřních předpisů církví a náboženských společností, pak odráží výraznou změnu postoje státu ve sféře suverenity - územní jurisdikce. Stát uznává samostatnost vnitřního života náboženské společnosti a nepřípustnost svého zásahu do tohoto života. Úprava svobody náboženského vyznání, stanovený způsob koexistence "světského" a "církevního" práva a omezení svobody projevu náboženského přesvědčení a vyznání pak koresponduje plně s článkem 9 bod 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Otázka, zda žaloba proti rozhodnutí o registraci změn byla podána oprávněnou osobou, byla posuzována i s ohledem na shora uvedené. Z možných kombinací právních vztahů mezi subjekty: stát, náboženská společnost, občan, věřící, osoba vykonávající duchovenskou činnost, církevní instituce, orgán církve atd., jde v případě registrace náboženské společnosti o právní vztah mezi státem a náboženskou společností, která hodlá vyvíjet činnost na jeho území. V daném konkrétním případě jde pak o vztah státu a náboženské společnosti - právnické osoby již státem uznané, která na jeho území vyvíjela činnost a byla považována za registrovanou již podle zákona č. 308/1991 Sb. (§ 22 a příloha k zákonu), a v daném registračním řízení šlo tedy o změnu registrace údajů uvedených v § 12 a 13 zákona (názvu a Ústavy).
Neregistrováním náboženské společnosti, resp. neregistrováním změn údajů, může být dotčena přímo ve svých právech náboženská společnost. Jí bylo odepřeno uznání státem, resp. uznání změn jejího vnitřního života (obdobně srov. § 20 odst. 2 zákona, kdy rovněž náboženská společnost může žádat o přezkoumání rozhodnutí o zrušení registrace). Na registraci pak váží další zákony další práva, např. i právo na hmotné zabezpečení náboženské společnosti ze strany státu (k tomu srov. zák. č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů), kdy stát poskytuje toliko registrovaným církvím na jejich žádost úhradu požitků a pod. Soudní ochrana proti odmítnutí registrace, popř. odmítnutí registrace změn je zákonem upravena speciálně, a to tak, že lze proti rozhodnutí registrujícího orgánu podat opravný prostředek k soudu (§ 250l a násl. o. s. ř.). Protože pokud zákon nestanoví jinak, platí obecné předpisy o správním řízení (§ 21 zákona), nelze vyloučit ani odvolání proti kladnému rozhodnutí o registraci změn, a proti rozhodnutí o něm ani žalobu podle generální klauzule § 247 a násl. o. s. ř. I kladným rozhodnutím by mohla být náboženská společnost dotčena, pokud by registrující orgán nedbal mezí návrhu na registraci a o své vůli jeho rámec překročil a registroval tak např. změnu ve znění, v jakém nebyla navrhována apod. O stejný případ pak dle názoru soudu jde tam, kdy je sice změna registrována, ale k návrhu někoho, kdo nebyl oprávněn za náboženskou společnost jednat, tedy toho, kdo nebyl přípravným orgánem nebo příslušným orgánem církve. Z uvedeného důvodu žaloba podaná žalobci byla soudem považována za žalobu podle části páté hlavy druhé o. s. ř. a ve smyslu § 247 odst. 1, § 250 odst. 2 a § 250d odst. 3 o. s. ř. byla posouzena podle citovaných ustanovení a ustálené judikatury především základní otázka, zda žalobu podala oprávněná osoba, tj. osoba, které tvrzené právo, o němž bylo rozhodnutím správního orgánu rozhodováno, příslušet mohlo, protože toliko tato osoba může být žalobcem, zkráceným rozhodnutím na svém právu. Pokud je žalobce osobou, která mohla být podle hmotněprávní úpravy nositelem práva, o němž bylo v řízení jednáno a rozhodnuto (byla tedy či měla být účastníkem řízení), pak soud o žalobě jedná a nezjistí-li zkrácení žalobce na jeho tvrzeném právu, žalobu zamítne. Jestliže podle právní úpravy žalobce není nositelem práva, o němž bylo rozhodnuto, je vyloučeno, aby soud posuzoval, zda na tomto právu byl zkrácen; pak jde o žalobu podanou neoprávněnou osobou (tj. osobou nemající práva rozhodnutím dotčená). Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy mohlo subjektivní právo (právo na registraci změn ústavy a práva z provedené registrace plynoucí) příslušet toliko náboženské společnosti již registrované.
Soudní ochranu je možné poskytnout nositeli práva, dotklo-li se právě tohoto jeho práva vydané rozhodnutí a by-li rozhodnutím v tomto svém právu zkrácen. Taková ochrana však nepřísluší tomu, kdo takové právo nemá a nemůže tak ani být v něm na něm zkrácen (i když má jiná práva, rozhodnutím však přímo nedotčená). Soud proto nemá za to, že usnesením o zastavení řízení byli stěžovatelé zkráceni v právu na poskytnutí soudní ochrany, když v daném případě byla nositelem práv, o nichž se v řízení jednalo a jimž lze ochranu poskytnout, toliko náboženská společnost. Každý se může dovolat soudní ochrany pro svá práva, nikoli pro práva cizí.
Soud úvahu o účastenství v řízení o registraci a o "registraci" jako institutu opřel i o srovnání. V mnohém smyslu obdobnou úpravu, vycházející ze svobody sdružování, popř. státem uznávaných akademických svobod, shledal např. v ustanoveních zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (§ 6 a násl.), zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (§ 8 odst. 5 o odmítnutí registrace). Pokud jde o speciálně zakotvenou soudní ochranu, soud přihlédl i ke znění § 15 zákona č. 83/1990 Sb., k § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř., i k § 19b odst. 2 občanského zákoníku.
Soud konstatoval v napadeném usnesení, že je povinností registračního orgánu zjistit, zda za náboženskou společnost v řízení vystupuje (jedná) příslušný orgán společnosti. Nevyslovil tedy "nebývalý precedent", který je mu stěžovateli přisuzován, že právo jednat za náboženskou společnost má každý, kdo se za příslušný orgán vydává (k tomu srov. text napadeného usnesení). Aby však soud mohl v daném případě jednat ve věci samé, a mohl učinit závěr, zda při registraci změny ústavy náboženské společnosti došlo ze strany příslušného ministerstva k pochybení, musela by být žaloba podána osobou zkrácenou na právech napadeným rozhodnutím, tj. jak shora vysvětleno, náboženskou společností samou.
Již v odůvodnění svého usnesení soud zevrubně rozebral právní úpravu postavení církví a náboženských společností, jak plyne z Ústavy, Listiny a zákona č. 308/1991 Sb.. Posledně uvedený zákon vymezuje ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny pravomoc státního orgánu (určeného zákonem ČNR č. 161/1992 Sb.) ve věcech církví a náboženských společností - a to institutem registrace. Nad rámec tohoto vymezení není státní orgán oprávněn konat. Jak sami stěžovatelé uznávají, jde o lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu, jako obecnému procesnímu předpisu - a tento vztah obecného a zvláštního plyne rovněž z § 21 zákona č. 308/1991 Sb.. Správním řádem, jako obecným procesním předpisem, nemůže být založena žádnému správnímu orgánu žádná nová pravomoc rozhodovat. Ta musí být dána zvláštním zákonem; zpravidla jde o zákony upravující postavení (organizaci, příslušnost a pravomoc) orgánů státní správy na jednotlivých úsecích státní správy. Pokud jde o vztah mezi státem a církví nebo náboženskou společností, je právě zákonem č. 308/1991 Sb. založena jediná kompetence státního orgánu, a to rozhodovat o registraci. Tím je vyjádřen respekt státu k samostatnému působení náboženských společností na jeho území (§ 5 odst. 2 zákona).
Jedině na základě tohoto zákona a v jeho mezích lze tedy vydat rozhodnutí a správní řád jako obecný procesní předpis nemůže další kompetenci založit. Tento zákon neupravuje samostatným ustanovením účastenství v řízení o registraci, říká toliko, že jde o řízení na návrh, který podává buď tříčlenný přípravný orgán (procesně pak jedná s jeho zmocněncem) nebo příslušný orgán církve (§ 10 odst. 2, § 18 zákona). Před registrací je přiznáno účastenství a aktivní legitimace k podání opravného prostředku podle § 16 odst. 3 a § 17 přípravnému orgánu. V řízení o registraci změn ve smyslu § 18 cit. zákona podává za již existující právnickou osobou návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení účastníků řízení podle § 14 správního řádu, který v řízení o registraci platí podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak) by nebylo lze, jak se dovolává žalobce, přiznat účastenství v řízení o registraci (registraci změn) jednotlivým členům, popř. obcím v tomto řízení, neboť jejich práva (a to práva jiná, než o nichž je rozhodováno) nejsou dotčena přímo, ale zprostředkovaně.
Výklad účastenství v řízení nemůže vybočit z mezí zákonem daných. Jak již bylo naznačeno v rozhodnutí soudu, pokud by účastenství v řízení o registraci bylo přiznáno každému členu, či funkcionáři náboženské společnosti, byl by takový výklad právě v rozporu se zásadou nezasahování státu do vnitřního života církví, protože by ve standardním případě proti návrhu náboženské společnosti na změnu registrace např. Ústavy (schválené demokraticky celým sněmem) mohl u státního orgánu brojit a domáhat se odmítnutí této změny ten, kdo byl přehlasován. Rovněž tak absurdní se pak jeví teze, že oprávněnou osobou k podání žaloby proti rozhodnutí o registraci církve může být každý člen církve nebo i každý občan tohoto státu (ve vztahu k § 15 zákona). Nehledě na absurditu "technické stránky" by byl takový přístup i nelogický, protože proti registraci té které náboženské společnosti by mohl brojit z různých důvodů kdokoli. Ustanovení § 15 zákona podle názoru soudu odráží již zmiňovaný článek 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jsou jím státnímu orgánu stanoveny meze jeho přezkumu podaného návrhu na registraci, popř. registraci změn. Na druhé straně uvedený postup podle § 15 zákona vyjadřuje, že státem registrovaná církev a její činnost je konformní s právním řádem státu a jeho demokratickým zřízením, a neohrožuje práva občanů.
Rovněž tak nepřípadný se jeví odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96. Stěžovatelé tvrdí, že soud ve smyslu tohoto nálezu měl lišit, zda v daném případě měl aplikovat zákon č. 308/1991 Sb. nebo obecný předpis, za nějž považují správní řád. Nález Ústavního soudu stěžovateli uváděný míří jinam, a sice k otázce pravomoci obecných soudů ve věcech s tzv. "církevním prvkem". Nehledě na to, že v konkrétním případě nebylo podání žalobců odmítnuto pro nedostatek pravomoci soudu (ale pro nedostatek jejich oprávnění k podání žaloby), není odkaz na uvedený nález případný i z jiného důvodu: Podle tohoto nálezu je nutno v případě, že se na obecný soud obrátí náboženská společnost, event. člen církve, osoba vykonávající duchovenskou činnost, zaměstnanec náboženské společnosti a pod. (tj. "církevní prvek") dále lišit, zda právní vztah, právo či povinnost, o něž se spor vede, je vztahem, který se řídí vnitřními předpisy té které náboženské společnosti (tedy vnitřními předpisy resp. "církevním právem"), a jde tedy o vztah, práva či povinnosti, do nichž nepřísluší státu ingerovat (§ 5 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb.) anebo zda již jde o vztah, právo či povinnost mimo sféru vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci. Ústavní soud vyložil, že pokud nejde o sféru vnitřní autonomie náboženských společností, ale kde "vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným", je namístě, aby soudy o takovém sporu jednaly, a to podle platné "světské" právní úpravy (občanského zákoníku, zákoníku práce). Vyšel tedy z obdobné úvahy jako zdejší soud při rozlišování postavení účastníků právního vztahu a určení práva o něž se spor vede, a proto jeho závěr svědčí spíše o správnosti úvahy zdejšího soudu.
Soud považuje za vhodné ještě dodat: Premisa, že na základě neplatné registrace správní orgán, potažmo i soud uznal za náboženskou společnost neoprávněné soukromé osoby, není správná. Není fikcí, že Náboženská společnost československých unitářů jako právnická osoba existovala již v době účinnosti zákona a existuje i nadále, nyní však (a stěžovatelé tvrdí, že neplatně) má zaregistrovanou změnu názvu: Náboženská společnost českých unitářů, a změnu Ústavy. Že jde stále o jednu a tutéž náboženskou společnost, právnickou osobu, nemůže být sporu. Registrací změn nevznikla žádná nová společnost soukromých osob, ani nezanikla původní náboženská společnost. Spor je o to, zda návrh na registraci změn byl podán "příslušným orgánem církve" a zda ji tedy registrované změny zavazují, či zda jde, jak stěžovatelé dovozují, o změnu, k níž došlo v rozporu se zákonem, protože návrh na registraci změn byl podán jménem náboženské společnosti někým, kdo neměl legitimitu za ni jednat. Žalobu proti rozhodnutí o registraci změn náboženské společnosti tedy měla podat právnická osoba - náboženská společnost (a jejím jménem ti, kdož jsou - podle stěžovatelů - za ni oprávněni jednat), a dovolávat se nezákonnosti rozhodnutí o registraci změn. Skutečnost, že rozhodnutí nebylo doručeno této právnické osobě (nepřevzaly jej legitimní osoby), nebrání projednání, resp. daný případ řeší § 250b odst. 2 o. s. ř. Soud tak jasně řekl, že existuje prostředek, jak zrušit nezákonnou registraci, popř. nezákonnou registraci změn (a je tedy obrana proti usurpaci), v náhledu na věc se však se stěžovateli liší toliko v otázce, zda žaloba byla podána oprávněnou osobou, či nikoli, a to z uvedených důvodů.
K části IV. tj. návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř., a to buď jako celku pro neústavnost, nebo aspoň ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou osobou ":
Podle § 250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu zastaví řízení, je-li žaloba podána neoprávněnou osobou. Toto ustanovení není v rozporu s Ústavou. Předseda senátu je uvedeným ustanovením vázán. Případy, kdy zákon svěřuje rozhodování předsedovi senátu, popř. samosoudci, může zákon vymezit. Ostatně čl. 94 Ústavy přímo říká, že zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení, a že v ostatních případech rozhodují samosoudci. V rozporu s tímto článkem Ústavy nemůže být proto ani to, jestliže zákon mezi případy, kdy rozhoduje předseda senátu (samosoudce), zařadí i případ, kdy je žaloba podána "neoprávněnou osobou". Obdobný institut aliminace žaloby (odmítnutí) znal i říjnový zákon ve svém § 21 (zákon č. 36/1876 Ř. z. ve znění vyhlášeném v příloze zákona č. 164/1937 Sb. z. a n.).
Ústavní soud o návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř. rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 11/98 tak, že návrh byl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ČR odmítnut.
Poté Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, odmítl rovněž ústavní stížnost stěžovatelů, když dospěl k závěru, že výklad, který vrchní soud zaujal v základní otázce, týkající se účastenství stěžovatelů a jejich postavení jako osob oprávněných k podání správní žaloby proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým, a to s odkazem na již uvedené závěry ústavního soudu, učiněné stran ústavně zaručené náboženské svobody, je třeba se zcela ztotožnit. V postupu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto neshledal porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).1)
1)
Pozn. red.: podrobně srv. toto usnesení, publikované pod č. 57/1998 Sb. r. ÚS
Čerpáno z právního informačního systému LEGSYS Galaxy.
Ústav státu a práva AV ČR
