poslal aidy
Rodina a partnerství ve středověku
KOMU DÁTI RUKY ANEB PRSTENA
PRSTEN-VĚNEC-ZAVITÍ
NEKÚZLENÝ MUŽ JAKO NESOLENÝ HRÁCH
ANDĚLÍK ROZKOCHANÝ, NEBO PŮVODCE VŠEHO ZLA?
HŘÍCHY A SLASTI
"Kdož chcete v manželský stav, vstupte; dobrý jest."
Pro poučení vlastním dětem sepisoval své traktáty zeman Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333_1409) v poslední čtvrtině 14. století.
Jak ctít Boha, moudře hospodařit a jednat, jak odolávat pokušení a usilovat o život věčný. Také o tom, jak vážné rozhodnutí je uzavřít manželství a čeho se mají manželé vystříhat, aby neztratili vzájemnou lásku a důstojnost.
Štítného Knihy šestery o obecných věcech křesťanských, originální památka staročeské literatury a dobové laické filozofie, jsou vlastně průvodce životem středověkého člověka. Psal je univerzitní vzdělanec obeznámený se sumou tehdejšího vědění, ale zároveň životem poznamenaný otec rodiny. Přišel o tři z pěti dětí (o dvě dospělé patrně při morové epidemii), pochoval manželku, která s ním po léta sdílela dobré i zlé, a pečoval svědomitě o potřeby dvou neprovdaných sester. Přidáme-li k tomu Štítného úsměvné vzpomínky na babičku z dětství, můžeme nahlédnout do rodiny takřka modelové, do nukleární třígenerační rodiny vrcholného středověku a jejích problémů. Patřila k nim vysoká úmrtnost dětí i dospělých, tíživé dlouholeté vdovství či vdovectví, hospodářskými podmínkami limitovaný počet uzavíraných manželství a z toho plynoucí problémy s neprovdanými a neženatými osobami, nechtěné děti, nelegální potomci, těžko rozlučitelná nešťastná manželství ...
KOMU DÁTI RUKY ANEB PRSTENA
Volba životního partnera byla ve středověku stejně jako dnes omezována vžitými obyčeji společenské skupiny i právními předpisy. Omezující ustanovení kanonického práva se týkala především stupně příbuzenství. Sňatek se nesměl uskutečnit mezi příbuznými až do tzv. čtvrtého kolena. Teprve v pátém kolenu potomci jediného praděda tzv. vycházeli z rodu a mohli spolu žít. Středověká církevní praxe rozšířila zákaz též na uzavírání sňatků s křestními a biřmovacími kmotry, i když nemuseli být s kmotřencem v příbuzenském vztahu, a nehrozilo zde proto nebezpečí krvesmilstva. Překážkou uzavření manželství mohl být též slib manželství učiněný jinému partnerovi, a především kněžské svěcení. Povinnost bezženství kněží, tzv. celibátu, stanovil v římskokatolické církvi papež Řehoř VII. v roce 1074.
Společenské zvyklosti velely především podřídit se vůli rodičů a starších rodinných autorit vůbec. Výběr partnera řídit ohledem na pověst a postavení jeho rodu, případně na vzájemné dobré vztahy mezi oběma rody, resp. rodinami. Jako kritéria dobré pověsti rodu se uvádí pokora, počestnost, moudrost a bohabojnost. Obecně uznávanou, nicméně ne vždy respektovanou zásadou byla rovnost partnerů, a to přibližným stářím, urozeností, majetkovými poměry i předchozím stavem. Nerovné sňatky starců s mladicemi stejně jako ovdovělých s dětmi s bezdětným partnerem přinášely často neštěstí i kriminalitu.
Morální imperativ předmanželské sexuální neporušenosti se vztahoval především na dívčí panenství, které bylo snáze ověřitelné. Hrozbou hříchu se pohlavní čistota požadovala i od svobodného muže, ale prakticky byla otázkou jeho vlastního svědomí a zodpovědnosti. Je pravděpodobné, že svobodné dívky se v převážné většině skutečně provdávaly jako panny. Dohlédla na to rodina i okolí, neboť předčasnou ztrátou panenství ohrozila nevěsta vlastní budoucnost i pověst rodu.
PRSTEN-VĚNEC-ZAVITÍ
Církevní sňatek s předepsanou liturgií se stal povinností až po polovině 16. století, ale již raně křesťanská praxe požadovala, aby snoubencům požehnal kněz. Příznačné je, že kněz žehnal přímo svatební lože, nejspíš obřadem obdobným tomu, při němž vykrápí rakev nebožtíka. Bezpochyby měl být tento obřad náhradou za ochranné, očistné a plodnostní magické rituály předkřesťanského období, které ovšem z lidové tradice nevymizely. Neustaly ani tradiční hlučné a bohatě navštívené svatby, ač byly v přímém rozporu s ideály křesťanské skromnosti a pokory. Svatba jako rituál přechodu ze stavu svobodných do stavu ženatých a vdaných patří k nejkonzervativnějším rituálům provázejícím lidský život. V křesťanském středověku se tak jako v předkřesťanském období odbývala za přítomnosti mnoha sezvaných hostů, kteří se jako přímí účastníci měli pro budoucí časy stát svědky platnosti vzájemného manželského slibu snoubenců, a tím i legalizace jejich potomstva.
Vrcholným okamžikem svatebního obřadu byl okamžik, kdy otec nevěsty vložil její ruku do ruky ženichovy. Následovalo darování prstenu, zvyk rozšířený již od antiky. Symbolika svatebního prstenu je mnohovrstevná a nadmíru výmluvná: již samo prostrčení prstu prstenem evokuje pohlavní styk. Tvarem napodobuje magický ochranný kruh před démonickými silami, ochranu zdraví a života mají zabezpečit do něho vsazené vzácné kameny, zvolené podle znamení zvěrokruhu. Prsten přijatý ze snoubencovy ruky byl zástavou lásky a symbolem sexuální moci muže nad ženou. I šperky podléhají módní oblibě a středověké snubní prsteny mívaly zvláštní tvar, tzv. ruky v ruce, kde kroužek uzavíraly dvě sepjaté ručičky, tvořící případně lůžko pro vsazení kamene. Prsten je symbolem sexuality a panenství stejně jako věnec, ne náhodou též kruhového tvaru. Ve středověku byl věnec na rozpuštěných vlasech dívky viditelnou distinkcí jejího svobodného stavu, resp. panenství. Věncem se nazýval kroužek z kovu, stužka, perlová čelenka, věneček z pravých nebo umělých květů (hotovili je specialisté věnečníci) i teplý zimní čepec zvláštního tvaru. V den svatby novomanželka věnec odložila a do konce svého života nosila jako vdaná žena vlasy ukryté pod závojem (rouškou, šátkem, čepcem apod.). Obřad zavíjení nevěsty patřil při lidových svatbách k nejtklivějším, pokud soudíme z etnografických analogií tzv. čepení nevěsty. Závoj patří ke svatebním symbolům od antiky stejně jako prsten a věnec.
Nebylo v silách středověké církve usměrnit průběh tradičních svatebních hodokvasů, při nichž se svatebčané předháněli ve furiantství, nákladných oděvech, lascívních písních a řečech, propadali obžerství, opilství a tanci při píšťalách a bubnech. Aby zajistila nerušený průběh významným svátkům, zavedla církev moudrý zákaz konání svateb v ty dny, kdy se měli křesťané věnovat modlitbám, pokání a rozjímání: o sobotách a vigiliích, tj. v předvečer významných svátků, v době předvelikonočního půstu a o velikonocích po dobu osmi týdnů, okolo letnic po dobu tří týdnů a v předvánočním a vánočním čase po dobu deseti týdnů. Zdá se to složité, ale v otázkách církevního roku měli i valnou měrou negramotní středověcí účastníci nedělních bohoslužeb docela jasno. Věděli například, že svatba nesmí být od devítníka do provoda (lidové názvy nedělí), a řídili se tím. Výjimku měly svatby panovníků a feudálů, kteří se ženili jaksi ve veřejném zájmu, pro obecné dobro.
Reliktem několikadenních svateb předkřesťanského období byly i tzv. Tobiášovy noci, v podstatě požadavek třídenní sexuální zdrženlivosti po sňatku. Štítný stejně jako jiní středověcí moralisté radí snoubencům, aby první noci na manželském lůžku strávili společnými modlitbami. Tento pro novomanžele jistě málo atraktivní program bychom mohli označit jako náhradní. Odrážel základní východisko křesťanské věrouky, že o milost boží - v tomto případě o úspěch manželského soužití a plodnost - se křesťan může ucházet pouze prosbou, tj. modlitbou. Naproti tomu předkřesťanský systém vnímání světa do jisté míry spoléhal na schopnost magie zprostředkovat úspěch, odvrátit zlo a vyzvědět budoucnost speciálními prostředky (např. obětí, darem, slovní formulí, amuletem, zasvěceným gestem, dodržením určeného počtu či postupu), budou-li užity správně a ve správný čas, především v počátcích jakéhokoliv konání. Magie šťastného počátku měla svou úlohu i ve svatebních rituálech. Moment životního přechodu otvíral prostor neznámým silám zla i dobra a rituály měly vyzvědět jejich záměry pomocí věšteb z nebeských znamení, z dýmu ohniště, z chování zvířat apod. Ostatně dodnes při deštivé svatbě opakujeme, že snoubencům "prší štěstí". Další magické úsilí pak usilovalo zajistit, aby se neblahé věštby novomanželům vyhnuly a příznivé vyplnily. Ustálené tradiční obřady s dramatickými momenty a zpěvy, plné erotických motivů a náznaků sexuální činnosti, se odbývaly v domě ženicha i nevěsty, konečně i nad lůžkem novomanželů. Vyplnily několik dnů svatebního veselí před uskutečněním prvního koitu novomanželů. Nepřímo atmosféra těchto dnů vystupňovala i vzájemnou žádost obou snoubenců a mohla přispět k tomu, že novomanželka vzápětí otěhotněla, což bylo vysoce hodnoceno obecným míněním.
Rituální ustýlání svatebního lůžka a ukládání snoubenců doprovázely pověrečné obřady ještě v minulém století. Tím spíš nacházely prostor ve středověku, kdy se lidé ještě nevymanili z představ o účinnosti magie. Kmotry a tetky se tehdy předstihovaly ve znalosti praktik k zajištění plodnosti a odvrácení zla. Jistým způsobem rovnaly stébla slámy pod poslamkou, do lůžka vkládaly kovové předměty, byliny, svěceniny, dokonce i vlaštovčí hnízdo jako symbol šťastné rodiny. Tomáš Štítný s opovržením popsal, jak "baby jedna mimo druhú mistruje svá kúzla aneb své čáry" pomocí návazů, totiž navazováním tkanic s přivěšenými amulety a talismany na různé části těla i na lůžko. Odsoudil též nestydatost a obscénnost svatebčanů, kteří se chtějí povyrážet prvními sexuálními pokusy snoubenců. Navádějí prý ženicha již první večer, aby "se ukázal", a pak ráno na nevěstě shledávají stopy jeho noční aktivity. Veřejné ukazování zakrvácených textilií jako doklad deflorace nevěsty nelze středověkými zprávami doložit, ale podle pozdějších analogií lze usuzovat, že alespoň nejbližší příbuzné jakousi kontrolu prováděly.
Mnohé ze středověkých svatebních zvyků a obyčejů zůstaly omezeny na úzkou společenskou skupinu. Tak tzv. jitřní dar v podobě šperku, drahé textilie nebo například kožešiny dostávala ráno po úspěšné svatební noci od manžela šlechtična, zatímco novomanželka sedláka se ujímala svých každodenních povinností v kuchyni a v chlévě.
NEKÚZLENÝ MUŽ JAKO NESOLENÝ HRÁCH
Čím kouzlily muže prodejné nevěstky a helmbrechtnice, tedy ženy prostopášné, dočteme se ve staročeské rýmované satiře: do krčmy nebo na taneční zábavu přijde nalíčená, vyzývavě se chová, hlasitě se směje a mluví, významně pozvedá obočí, koketně si pohrává se závojíčkem, "sukničku svú ztkaničivši a karnáček užlutivši, k domu do pat zpodlinivši a podlinky zhedvábnivši ...". Živůtek vypasovaný šněrováním, vlečka šustící hedvábím a nápadně žlutý pláštík. Žlutá barva ve středověku postupně klesala z královského zlata na barvu vykřičených dívek a nevěstinců.
Ale i počestné manželky hleděly své muže okouzlit a za to, co dnes vnímáme jako láskyplnou pozornost, sklízely od středověkých mravokárců tvrdé výtky. Prý hříšně činí, když svým manželům vybraně servírují pokrmy a nápoje, když s nimi uléhají do měkce vystlaných postelí, když svou domácnost vybavují ozdobnými předměty, samy sebe zdobí šperky a bižuterií, usilují mít rozkošná líčka, měkké ruce a pěkné dlouhé vlásky, když si potrpí na "přímluvky dvorské s kakýmis klásky" (poklony a dráždivou konverzaci, mohli bychom říci).
Toto z dnešního pohledu nevinné kouzlení mužů však mohlo volně přecházet a také přecházelo do pokusů o skutečné čarování na lásku. Od sousedčina zaručeně osvědčeného receptu na povzbuzení manželovy potence až po skutečné úklady, mající mužovi zamotat hlavu natolik, aby "bez ní (čarující dívky) býti nemohl" nebo "mu přirození státi nemohlo", půjde-li na zálety. Některé z bylin a látek užívaných při míchání kouzelných prášků a nápojů měly skutečně afrodiziakální nebo tlumivý účinek, jiné čistě symbolický význam. Aby se manžel netoulal po hospodách v okolí, vyvařila mu žena v polévce podešev z roztrhaného střevíce. Některé z kouzelných tzv. prachů a filter bývaly zdraví i životu nebezpečné. Dosvědčují to soudní procesy s čarodějnicemi odsouzenými pro vraždu jedem, nikoliv pro samo čarování.
ANDĚLÍK ROZKOCHANÝ, NEBO PŮVODCE VŠEHO ZLA?
Rozporuplné vnímání ženy ve středověku je výsledkem prolínání různých kulturních proudů, z nichž vedle církevní dogmatiky nejvýznamněji zapůsobila rytířská kultura. Ačkoliv z Ježíšova učení přirozeně vyplývá rovnost mužů i žen, církevní učitelé se ve staletém vývoji dogmatu přiklonili k pojetí sv. Pavla , který ve svých dopisech prvním křesťanským sborům v duchu izraelitsko-židovské tradice podřídil ženu muži. Sám se neoženil a pohlavní zdrženlivost cenil výše než fungující manželství. Že lidstvo bez sexu a manželství vyhyne, to pro něho nebylo důležité, neboť žil v představě blízkého konce světa. Po staletí pak církevní autority označovaly ženy za slabá a nemoudrá stvoření, za hříšné svůdkyně podle Evina pravzoru, dokonce za původce všeho zla na světě. Nejdále dovedl negativní obraz ženy Tomáš Akvinský, nejvýznamnější z teologů vrcholného středověku, když přejal aristotelské označení ženy jako "zmrzačeného muže". Skutečnost, že se z něčeho tak dokonalého, jako je mužské semeno, může narodit něco tak nedokonalého jako žena, vysvětlil nepříznivými okolnostmi početí, například vlhkým jižním větrem. Není pochyb o tom, že v tomto pojetí sehrál velkou úlohu strach ze žen, přesněji strach ze sexu a jeho následků. Panny a cudné vdovy, které svou sexualitou muže neohrožovaly, nacházely v očích církevních učitelů příznivé hodnocení, některé z nich jako světice vystoupily na roveň mužům-světcům. Nejvyšší úctu požívala přirozeně Panna Maria, jejíž kult se rychle šířil Evropou ve 12. a 13. století. Byla představována jako nová Eva, odčiňující prvotní ženský hřích. Církevní filozofové vynaložili mnoho sil, aby evangelijní zprávu o zcela fyziologickém porodu Ježíše uvedli v soulad s dogmatem o Mariině doživotním neporušeném panenství.
V souvislosti se šířením mariánského kultu došlo k určitému obratu v názoru na ženské pokolení. Kult Panny Marie se stal jakýmsi předobrazem nového vztahu k ženě - kurtoazní lásky. Předobrazem platonického zbožňování, rytířské touhy sloužit vyvolené dámě, která může být manželkou jiného, lámat dřevce na kolbišti v jejích barvách a přijmout z jejích rukou věnec vítěze. A její přednosti opěvovat, případně na objednávku nechat opěvovat, vyumělkovanými verši. V nich není žena nebezpečnou svůdkyní, ale milovaným andílkem, paní vytouženou, něžnou a líbeznou. V Čechách rozkvetla rytířská poezie na dvoře posledních Přemyslovců, především však Václava II. Od rytířské poezie vedla pak přímá cesta k milostné lyrice, odrážející zcela konkrétní milostné vztahy: sexualitu založenou na vzájemném milostném vzplanutí, na citovém vztahu.
HŘÍCHY A SLASTI
Z konceptu středověké sexuality jako by se vytratil Ježíšův hlavní příkaz, příkaz všeobecné lásky. Sexualita je vymezována především negativně: co se nesmí, co se nemá, co je hřích. A z dnešního pohledu se zdá, jako by hříchem byla veškerá sexuální aktivita. Některá víc, některá míň, hříchem jsou milostné slasti i pouhé myšlenky na ně. Na druhé straně svátost manželství činila legitimním sexuální konání manželů, pokud respektovali církví stanovená omezení. Pohlavního styku se měli zdržovat každou neděli, o významných svátcích, dále po celý advent a během pětitýdenního předvelikonočního postu. Souložit neměli též při menstruaci, během těhotenství a šestinedělí, aby zachovali manželskou čistotu. Hříchem proti čistotě byl také každý pohlavní styk konaný pro " libost v žádosti", nikoliv pro oplodnění ženy. Nečistou byla soulož v nepěkné (neestetické?) poloze, styk na partnerovi vyvzdorovaný a jemu nepříjemný. Na první pohled je zřejmé, že tato pravidla obsahují určitý respekt nikoliv k ženě jako takové, ale k jejímu mateřství. Zdá se, že středověký křesťan, pokud svědomitě naslouchal svému kazateli, musel po celý svůj aktivní pohlavní život pociťovat provinění a hanbit se za svou přirozenost.
Sex mimo svátost manželskou byl nejen hříchem, ale i trestným činem podle práva, které mělo instituci manželství ochraňovat. Je příznačné, že pro tatáž provinění v oblasti sexuality měly středověké zákoníky daleko lehčí tresty pro muže než pro ženy. Tak bigamii, kdy jeden z manželů uzavřel sňatek za života druhého, mohly soudy trestat u mužů stětím, u žen však zahrabáním za živa. Na cizoložství, tedy mimomanželský pohlavní styk, doplácela životem a majetkem jen žena. Pokud ji manžel přistihl při činu, měl právo zabít ji i jejího milence. Pokud tím milencem nebyl feudální pán, jako v případě řezníka Brichci v Žirovnici, který si roku 1545 životem odpykal, že pána v posteli své ženy propíchl řeznickým nožem. Cizoložství ženy bylo zjednodušeně chápáno jako krádež: mohla učinit dědicem manželova majetku dítě z cizí krve.
Soudní praxe dávala manželům řadu možností, jak se smířit, očistit přísahou, snížit trest nebo zpochybnit důkazy. Při únosu dívky ponechával soud podle dávných zvyklostí výkon trestu v rukách dívčina otce. Vdanou ženu, která se dobrovolně nechala unést, čekalo probití kůlem stejně jako únosce. Lehce bylo trestáno smilstvo, tj. nemanželský styk svobodných či ovdovělých: vymrskáním metlami, vystavením na pranýři, vyhnáním. Zato za znásilnění hrozilo stětí mečem nebo vpletení do kola. Za sodomii byl považován styk se zvířetem a zvíře i přestupník byli společně upáleni na hranici. Stejný trest hrozil i homosexuálům, ale v praxi patrně uplatňován nebyl.
A co prostituce a kuplířství, napadá jistě zděšeného čtenáře. Kvetly a dobře se jim ve středověku dařilo. Nevěstky byly v Čechách trpěny a ve městech požívaly od rychtářů i jisté právní ochrany. Nemusely se zmítat v obavách z hříšné tělesnosti. Už tak stály na okraji společnosti, vlastně mimo ni, a neměly co ztratit.
Lydia Petráňová
