poslal messer
Právě jsem zabil člověka!
Ozval se výstřel a šedou tmu, prořízlo ostré světlo, které neúprosně bodalo do očí. Náhle se všude kolem rozprostřela naprostá neproniknutelná tma a ohromující ticho, jenž porušoval pouze dunící zvuk mého tepu v spáncích a tlumený pád prázdné nábojnice na špinavou zem. V hlavě mi hučelo a mou mysl nemohla opustit myšlenka „Právě jsem zabil člověka!“
Má mysl se obracela k tomuto člověku, kterého jsem právě zabil. Kdo to je? Má nějakou rodinu? Jaký žil život? Tyto otázky pro mě nebyly ničím do té doby, než jsem zmáčknul kohoutek mé služební „pětačtyřicítky“. Když jsem ho uviděl poprvé,viděl jsem v něm jen odpad společnosti, nic víc. Když stál na ulici ve starých ošoupaných džínech se špínou tak zažranou, že se snad už nedala vyprat, v dlouhém vytahaném tričku už nevypátratelné barvy, byl to pro mě jen jeden z těch spousty dealerů, kteří zabíjejí lidi a v podstatě nejsou ani sami lidé. Jeho život pro mě neznamenal zhola nic.
Jak by taky mohl. Když já, čerstvý člen policejního zboru, policista Christopher O´Neil, řádný občan, který recykluje odpad, pomáhá své sousedce do schodů, nikdy nic neukradl a už vůbec nikdy nikoho nezabil, jsem přece na té správné straně zákona, vždy odhodlán jej bránit.
Ale teď, když leží v téhle temné špinavé uličce na vlhké asfaltu, je všechno úplně jinak. Vždyť i on měl svůj vlastní život, svého otce a matku, možná i nějaké sourozence. Nikdo neví proč se jeho život změnil v pouhé zoufalé přežívání v tomto nemilosrdném světě. A proč se právě odhodlal k tomu zoufalému činu, vytáhnout na mě svou zbraň. Nevím, možná chtěl jen přežít.
Tyto myšlenky mě ze vnitř zžíraly a začínal jsem cítit slabost v nohou i v rukou. Zbraň začínala být neúměrně těžká, ztěžkla pod vahou činu, který vykonala. Činu, který má právo vykonat pouze Bůh. V dálce zazněly sirény přijíždějících posil a já se pomalu probíral z agónie, které jsem tak náhle podlehl. Pomalu a tiše jsem se blížil k nehybnému tělu, neschopen od něj odtrhnout oči.
Náhle jsem pocítil neodolatelnou potřebu se mu podívat ještě jednou do tváře. Pohled na jeho obličej mě nevyděsil spíše ohromil. Výraz ve tváři měl velice klidný, připomínající spánek, velmi hluboký spánek ve kterém se nezdají žádné sny, jenom oči prozrazovali něco jiného.Nebyla v nich zloba ani nenávist, byly hluboké jako dvě tmavé tůně z jejichž temných hlubin se vynořoval údiv s otázkami. Sklonil jsem se nad ním a odpověděl na ně: „Promiň, ale já musel.“
messer
