poslal dobo Tlak na ideál krásy zabíjí
Bývají sportovně založené, zodpovědné, svědomité, touží po uznání. Jsou většinou inteligentní a ve škole velmi úspěšné, také poněkud nejisté a uzavřené. A mají jeden společný zájem – šílenou touhu hubnout. Jakkoli, za jakoukoli cenu. O anorektičkách a poruchách příjmu potravy vůbec jsme si povídali s psychiatričkou PhDr. Světlanou Skálovou.
Dají se poruchy příjmu potravy označit za civilizační chorobu posledních let nebo tu určité procento postižených existovalo vždy?
Mentální anorexie tady byla už mnoho století. Jsou o ní zmínky už v šestnáctém, sedmnáctém století, ale tehdy pochopitelně nebyla popisována jako mentální anorexie. Je třeba totiž rozlišit mentální anorexii od mentální bulimie, protože se možná ukazuje, že se jedná o dvě trochu odlišné choroby.
Mentální anorexie je pochopitelně daleko nebezpečnější, protože má závažnější důsledky na zdravotní stav. Je u ní u ní mnohem větší nebezpečí smrti z komplikací, které vyhubnutí působí a má dalekosáhlý dopad na fertilitu, tedy schopnost mít děti. Důsledky jsou daleko horší než u čistých mentálních bulimií, u kterých se skutečně předpokládá jakýsi civilizační vliv. Alespoň takto někteří autoři pojímají tyto poruchy příjmu potravy. Mentální bulimie byla totiž jako samostatná jednotka stanovena asi tak přibližně před dvaceti lety, jinak se hovořilo čistě o jen mentální anorexii a nerozlišoval se typ.
Mentální bulimie je všeobecně považována za lépe léčitelnou, lépe přístupnou a méně nebezpečnou formu poruchy příjmu potravy. Hrají tam více úlohu sociální faktory, kdežto mentální anorexie je skutečně záležitost biopsychosociální. Tady nestačí jen sociální faktory, ale hodně závisí i na rodinném soužití a vývoji osobnosti. Je to onemocnění daleko složitější, etiologicky méně přístupné a hůře ovlivnitelné.
Je tedy anorexie poruchou osobnosti?
Z mé zkušenosti ano. U řady jiných autorů je to také uvedeno, že jakousi střešní diagnózou je porucha osobnosti. V rámci té se projevuje mentální anorexie vedle jiných psychologických fenoménů.
Mnoho autorů také pojímá anorexii jako popření vlastní matky…
Toto jsou velice staré analytické teorie. Není to přímo popření matky, spíše odmítnutí nějakého jejího podílu. U našich klientek skutečně bývá tento vztah k matce nějakým zásadním způsobem narušený, i když se to navenek nemusí projevovat..
Jaká je úspěšnost léčby poruch příjmu?
Problém je v tom, že většinou se tyto dvě poruchy dávají ve statistikách dohromady, to potom velmi zkresluje. Říká se, že třetina z těch poruch je léčitelná. Třetina zůstává vyléčená částečně, s tím, že třeba ustoupí jídelní poruchy do pozadí, ale v krizových nebo křižovatkových životních situacích se může objevit deprese nebo znovu jídelní patologie. Třetina je neléčitelná. Z těch třiceti procent anorexií, které zůstanou chronické, třicet procent zemře do třiceti let věku a dvacet procent zemře do dvaceti let od počátku onemocnění. Tak to alespoň uvádí australské statistiky.
Při léčbě jde hlavně o motivaci. Lidé s čistou mentální bulimií jsou motivovanější k léčbě než lidé s anorexií. Přičemž u anorexie nejde jen o restriktivní typ, kdy ti lidé nejedí, ale jde i o typ s přejídáním a se zvracením. To potom někdy bývá špatně diagnostikováno. Myslím, že při diagnostice by se skutečně mělo hledět na strukturu osobnosti a ne na to, jak ta jídelní porucha vypadá.
Přibývá poruch příjmu potravy?
Skutečně takový boom je. K nám přišel asi tak od devadesátých let. Ale už se to rozvíjelo od šedesátých let a přes sedmdesátá léta počet případů stále stoupal. Od devadesátých let je patrný výrazný vzrůst. Určité procento těchto poruch se týká mediálního tlaku na ideál krásy. Tlaku na způsob života, na hodnoty, na to, jak člověk vypadá, jak je úspěšný a jak je krásný. S tím je spojováno štěstí. Hlavně reklamy příšerně působí. Před nedávnem jsem měla přednášku v Praze, kde jsem mluvila o tom, že by to byla kauza pro Edieho Fagana, protože klamavá reklama je strašně destruktivní. Štíhlí, mladí, krásní lidé jsou spojováni se šťastným životem. Kdo není štíhlý, krásný, tak nebude mít krásné jachty, mixery a dobré prášky na praní…
Mnohokrát diskutovaná byla také panenka Barbie…
Po všechno patří do toho komplexu tlaku na zjev. Ale samozřejmě i móda. Typ modelek. Když srovnáte modelky před třiceti lety a dnes, rozdíl je naprosto jasný. Navíc je to ještě umocněno zkreslováním fotografů a tím, že retušují fotky. Takže na první stránky se absolutně nemají šanci dostat modelky bez retuší. Fotografové schválně prodlužují modelkám postavy. Vlastně se malým holkám předkládá zcela nereálný obraz toho, jak by měl člověk vypadat. Je to virtuální, stejně tak, jako život v reklamách.
Snižuje se věk anorektiček a bulimiček?
Myslím, že věk se udržuje stejně. Většina počátků onemocnění je mezi čtrnácti, šestnácti lety. U mentální bulimie jsou to o něco starší děvčata. Souvisí to skutečně s přechodem z dětského věku do dospělosti. S odmítáním ženské role a sexuality, s odmítáním převzít zodpovědnost. Z tohoto hlediska by se dalo říci, že jde o vývojovou poruchu typů osobnosti, které mají nedobře řešené některé vývojové fáze předtím.
Daly by se u lidí s poruchami příjmu potravy najít nějaké společné charakteristiky?
Jsou trochu jiné typy osobností u čistých bulimií a u restriktivních anorexií. Restriktivní anorektické chování se po nějakých letech téměř vždy převrátí k přejídání se zvracením, protože ta kontrola přestane fungovat. Ten člověk už nemůže udržet nejezení. Tady nejde o to, že by neměl hlad, on má hlad a to strašný hlad. Léta to dokáže udržet, potom se kontrola provalí a začne epizoda s přejídáním.
Děvčata, co začínají jako restriktérky, bývají perfekcionistické, úzkostné, nesamostatné, co se týká vlastního rozhodování o sobě. Mívají hyperprotektivní rodiče, většinou maminku, která celý život brala zodpovědnost za to, co dělaly. Nebo děvčata plnila ambice svých rodičů a fungovala přes tzv. falešné sebepojetí. Nevytvořila se tam vlastní linie sebe, ale linie, jak vyhovět rodičům nebo mamince. Když takové dítě přechází do dospělosti, najednou se dostane do hrozného konfliktu, kde už nejde jenom plnit představy někomu jinému. Musí začít používat svého vlastního rozhodování, svých vlastních úvah, co vlastně chce a toto nedokáže. Nastane hluboký konflikt. A to, že dokáží takto fantasticky hladovět je úžasné uspokojení, že dokáží alespoň něco samy. Bývají to dost často velmi výkonné děti s výborným prospěchem na základních školách, se spoustou zájmů. Nebývají to ovšem zájmy jejich, ale zájmy rodičů.
Existuje nějaká souvislost mezi poruchami příjmu potravy a zneužíváním drog, alkoholu, případně promiskuitou?
Tady to se vyskytuje spíš u těch typů, které více tendují k bulimii. To jsou zase lidé, kteří špatně kontrolují impulsy, špatně se regulují. Restriktivní anorektičky se dokáží regulovat velmi dlouho a přespříliš. Kdežto typy, kde bývá souběh se zneužíváním drog, alkoholu a promiskuita, to jsou typy, kde naopak regulace selhává na všech úrovních, nejenom v jídle. Tedy nejen přejídání, ale i požívání drog, alkoholu, krádeže. Nedokáží brzdit impulsy. Speciálně u tohoto typu jsou krádeže velmi časté. Takže by se nechalo říci, že jsou dva typy u poruch příjmu potravy: jeden, který dokáže regulovat impulsy a druhý, který nedokáže.
Jak poruchy příjmu potravy poznamenají rodiny pacientek?
To záleží na tom, jak ta rodina vypadala předtím než onemocnění vypuklo. Jsou totiž rodiny, které jsou rozpadlé a rozbité už dávno předtím než se pacientky začaly chovat poruchově, co se týká jídla. Jsou rodiny, které jsou tím netknuté, protože rodiče jsou nekompetentní, co se týká emočního sycení svých dětí. Ale jsou rodiny, kde samozřejmě touto nemocí děti získají pozornost a péči rodičů a zmanipulují je k tomu, že se o ně začnou velmi starat, pečovat a začnou si vyčítat kdo co zavinil a nezavinil. Mnohdy pacientky drží svou nemocí rodinu pohromadě. To ale neplatí speciálně pro jídelní poruchy, ale pro všechny psychosomatické. Rodina s anorektickou pacientkou jakoby tímto držela pohromadě. Rodiče se nějakým způsobem spojí a mají zájem dítě léčit a tím pádem se zasunou komunikační problémy, které tam existovaly před tím. Když se dítě začne lepšit, znovu vyvstávají konflikty, které byly za nemocí schované.
Každopádně je to nemoc ničivá, nejenom tedy, že ničí pacientky, ale ničí i rodiče, protože je to nemoc smrtelná s velkým procentem tělesných komplikací. Pochopitelně, že rodiče mívají dost často pocity viny a chtějí nahrazovat něco, co už se nahradit nedá.
Je tedy možné přiřknout rodinám nějakou vinu za tyto choroby?
O vině nelze mluvit, protože každý rodič v 99% dělá to, co umí a dělá to, jak nejlépe umí a jinak to neumí. O vině by se dalo hovořit, kdyby něco schválně kazil.
Existuje zvýšené riziko, že poruchou příjmu potravy onemocní i sourozenec dítěte, které již touto poruchou trpí?
Jen ze své zkušenosti mohu říct, že jsme měli několik pacientek, kde obě sestry trpěly jídelní poruchou. Ale nevím, jak by to vycházelo v procentech.
Děti se nerodí do stejného prostředí, nerodí se do vztahově stejných relací. Ke každému dítěti rodiče říkají: „Ale vždyť byly vychovávány úplně stejně.“ Není to pravda. Ke každému dítěti se přistupuje jinak, i když to rodičům nepřijde.
Je u anorexie vždy nutná hospitalizace?
Ne, není. To je spíš potom už záležitost tělesného ohrožení, kde hrozí metabolický rozvrat nebo je váha natolik nízká, že ohrožuje přežití. Anebo, když je jídelní chování tak chaotické, že by bylo dobré přejít do nějakého pevného režimu. Potom je nutná hospitalizace. Jinak se domnívám, že by byla lepší ambulantní léčba. Trochu problém je v tom, že poruchami příjmu potravy jsme se ve větší míře začali zaobírat až posledních deset let. Nemáme tak specifikované způsoby léčby, jak je tomu třeba v Anglii nebo v Austrálii, kde mají důkladně vypracované stupně postupu. Napřed ambulantní, svépomocné skupiny, když to nepomůže, tak přechod k hospitalizaci a když ani to nepomůže, tak teprve dynamické přístupy. U nás to tak není a je problém v tom, že ambulantní psychiatři a množí psychologové nejsou úplně speciálně vycvičeni pro léčbu poruch příjmu potravy. Tím pádem spíše posílají k hospitalizaci lidi, kteří by třeba být hospitalizováni být nemuseli.
Existují také alternativní metody léčby těchto poruch?
Já jsem neslyšela o žádných alternativních metodách vyléčení. Nedokáži si představit, že by něco takového mohlo nějakým způsobem fungovat.
Kromě značného váhového úbytku, jaké jsou příznaky mentální anorexie a mentální bulimie?
Způsob, jak zacházejí s jídlem. Mají je rozdělené na jídla přijatelná a nepřijatelná, jídla dobrá a špatná, přičemž těch dobrých stále ubývá. Postupně je přijatelných velmi málo jídel a jsou to jídla nekalorická a ve velmi malém množství. To samozřejmě vede k rapidnímu snížení váhy. Vyhýbání se jídlu, vyhýbání se situaci jezení.
Pacient postupně začne být jídlem zcela psychicky obsazený, i když nejí. Ale protože má pochopitelně hlad, neustále na jídlo myslí. Myslí na to, kdy bude něco jíst a čeho může kolik sníst a nic jiného celý den nedělá než, že přemýšlí o tom, jakým způsobem a co odmítnout, neodmítnout, co si může dovolit, pocity viny za nějaké jezení jsou strašně silné. To potom vypadá tak, že ta dívka se začne izolovat od vrstevníků, začíná být nesdílná vůči rodičům, začíná se uzavírat. Jediným cílem se stává jídlo a k tomu také cvičení. I když sní například pět lžic jogurtu, tak má pocit, že je to strašně moc a je schopna třeba tři hodiny cvičit. Regulativní mechanismem u restriktérek bývá cvičení a potom, které už se začnou přejídat může být regulací zvracení nebo projímadla, diuretika.
A pak samozřejmě spousta příznaků tělesných, jako je špatná kvalita vlasů, nehtů, zubů. U těch, co zvrací, tak dochází k poškození skloviny žaludečními šťávami. Vlasy se stávají suchými, lámavými, nehty lámavé, pleť vysychá, často se objevují exémy, kožní projevy. Když poklesne váha pod váhu, kdy děvče poprvé dostalo menses, tak tento hormonální systém přestane fungovat.
Kam je, v případě potřeby, možné se obrátit?
To je velmi složitá otázka, neboť i v odborné populaci je jen velmi málo lidí ochotných věnovat se poruchám příjmu potravy. Je to velmi složité, zatěžující a vyčerpávající a hlavně, pacientky nejsou motivované. Ale pokud jsou motivované, tak se obracet spíš k psychiatrovi než k obvodnímu lékaři.
Barbora Dvořáková
