poslal archa
Vzkříšení mrtvýchZákladem každého dobrého díla je naděje na vzkříšení. Stále dobře činit motivuje duši, když doufá ve světlou budoucnost. Dělník, který má naději, že dostane dobře zaplaceno, dokáže překonat všechny těžkosti spojené s pracovním úkolem. Na druhé straně ti co se dřou bez naděje na odplatu, brzy takovou práci nechají... Duše, když věří ve vzkříšení a v budoucí odplatu, pečuje a stará se o sebe. Avšak když nevěří ve vzkříšení a budoucí soud, upadá do hříchu a sebezničení.
Kdo neochvějně věří ve vzkříšení těla, pečuje a stará se o ně a nedovolí je znečistit. Kdo ale nevěří ve vzkříšení, špatně s tělem nakládá, nechá je jako cizí vláčet ve špíně hříchu. Je proto důležitý článek víry svaté naší Církve o vzkříšení mrtvých (nikoliv z mrtvých, jak nesprávně uvádí starší české texty vyznání víry – pozn. překladatele). Patří mezi základní učení našeho Pravoslaví. I když je mnozí zpochybňují, pravda nemůže být relativní. Pohané jí protiřečí, Samaritáni v ni nevěří, heretici ji urážejí. Mnoho může být postojů. Jedna je ovšem pravda. Říkají nám pochybovači: Člověk zemře a je pohřben. Tělo podlehne rozkladu a není ho více. Jak může být vzkříšeno? Říkají nám dokonce : A ti, co utonuli v moři a byli sežráni žraloky. Nebo se stali potravou krokodýlů či lvů, kteří sežrali i jejich kosti... Jak je možné dát opět dohromady jejich těla...? Či jakým způsobem bude možné sestavit těla těch, co byli spáleni a jejich popel rozprášil vítr nebo odnesla voda? Všem odpovídáme: Pro tebe malého a slabého je daleko Indie od Německa či Španělsko od Perzie. Pro Boha, který ve svých rukou třímá celý svět, není nic daleko. Neposuzujme tedy Boha podle míry našich malých schopností, ale mějme stále na mysli Jeho všemohoucnost. Slunce, jedno malé stvoření uprostřed neobsáhnutelného Božího díla, dokáže svými paprsky zahřívat celou zemi a vzduch, též Boží stvoření, ji celou obklopuje. Bůh, který stvořil jak slunce, tak i vzduch, je tedy daleko od nás?
Zamysleme se ještě nad otázkou po spravedlnosti. Máš různé otroky. Jedni jsou dobří, jiní zlí.
Dobrých si vážíš, zlé trestáš. Když tedy jako člověk smrtelný sám zastáváš spravedlnost, myslíš si, že nesmrtelný Vládce všech nebude spravedlnost vykonávat? Když však neexistuje budoucí soud, ptám se tě: Kam se poděla Boží spravedlnost, když mnoho zločinců zemřelo bez potrestání? Když by tedy nebylo budoucího soudu a odplaty, nebylo by ani Boží spravedlnosti. Nediv se také, že má budoucí soud prodlení. Vítěz atletického závodu získá vavřín až po jeho ukončení. Nikdy nedostávají závodníci medaile během závodu, ale až po něm, když byl závod podle pravidel ukončen. Podobně jedná i Bůh. V životních zápasech poskytuje spravedlivým pouze částečnou pomoc, ale po smrti je bohatě odmění. Podříznutý strom vyráží ratolesti z kořenů. Něco podobného se může dít i s člověkem. Štěpy vinné révy, i když byly uříznuty, opět raší a nesou plody. Proč by tedy nemohl člověk, pro kterého to vše bylo stvořeno, když padne do země, opět vstát? Co je jednodušší, vytesat sochu z kamene a nebo ji, když již hotová spadne na zem, znovu postavit? Zdali tedy Bůh, který nás stvořil z ničeho, nemůže vzkřísit všechny, kteří tu žili a zemřeli? Ještě nevěříš ve vzkříšení i přesto, co o tom bylo napsané? Pohleď na stvořenou přírodu a přemýšlej o jevech, které se v ní dodnes odehrávají: Sejeme pšenici či jiné sémě. Semeno padá do země, hnije a „umírá". Nemůže být již pokrmem. Avšak semeno, které se rozložilo opět vzrůstá a jeho vzkříšení je krásné. Obilniny stejně jako i mnohá další semena byla učiněna pro nás. Nejsou tu jen sama pro sebe. Když tedy to, co bylo pro nás stvořeno, se opět po „smrti" oživuje, proč my, pro které je tu toto stvoření, bychom nemohli být po smrti vzkříšeni? V zimě stromy vypadají jako mrtvé. Kam se poděly listy fíkovníků? Kde jsou hrozny z vinice? V zimě vypadá celá příroda jako mrtvá. Na jaře se vše opět ukáže oživené a v plné síle. Když přijde ten správný čas, tehdy se ze smrti rodí život. Bůh zná naši nevíru a proto každý rok provází vzkříšení těmito jevy. Když vidíme zákonitosti ve spojení se vzkříšením v bezduché přírodě, můžeme věřit, že se podobně stane i s námi, kteří jsme nositeli duchovního života.
Z díla sv. Cyrila Jerusalémského († 386) vybral a přeložil archiepiskop Kryštof
