poslal TGm
Ekologie jako náboženství
Ekologie jako náboženství je název jedné z kapitol knihy Původ ctnosti, kterou letos vydalo nakladatelství Portál. Knížka je dílem brilantního anglického popularizátora vědy Matta Ridelyho (v loňském roce od téhož autora vyšla kniha Červená královna).
Stejně jako v případě předešlé Ridleyho knihy, lze i tuto doporučit opravdu všem. Zájemce o ochranu přírody v ní nalezne mnoho zajímavého o „životě lidském“ nejen jako jakýkoli jiný člověk obecně, ale i jako „ekolog“ (uvozovky proto, že ekolog je vědec, odborný pracovník, který s ochranou přírody nemá nic do činění. To novinářům a laikům bohužel nebylo nikdy jasné, takže slovo ekolog již dávno ztratilo svůj význam a stalo se jen prázdným nic neříkajícím uskupením hlásek). Právě všichni ochránci přírody by měli věnovat pozornost jedenácté kapitole Ekologie jako náboženství. Ta uvádí na pravou míru některé z převládajících či přímo vládnoucích mýtů týkajících se ekologické morálky, na něž je při „ekologických“ diskuzích často odkazováno.
Ridley ukazuje, že mezi nejstarší z nich patří představa J.J. Rousseaua o člověku, jako vznešeném divochu, kterého zkazila civilizace. Podle ní jsou jako vzor ekologické morálky, kterou bychom se my, obyvatelé ne-rozvojového světa, měli řídit, podávání příslušníci domorodých kultur. Ti údajně praktikují šetrné využívání přírodních zdrojů, které je dlouhodobě udržitelné. To zní velice hezky – ovšem jen pokud sedíte doma u televize. Jedním z mých nejtristnějších zážitků byla návštěva tropických oblastí Střední Ameriky a Sumatry. (Nejen) tam se o ekologičnosti chování domorodých obyvatel může přesvědčit každý. Tropické pralesy již dnes existují více na stránkách školních atlasů než v oblastech kolem rovníku. To ovšem není jen kvůli japonským dřevařským koncernům, jak bychom tak rádi věřili - dřevařské koncerny opravdu jen málokdy les vypalují a budují na něm banánová či rýžová políčka. Domorodý přístup k přírodě je velmi nešetrný.
Důležité je uvědomit si, že nikdy ani nebyl jiný. Jak Ridley podotýká, svědčí o tom až příliš nápadný vztah mezi příchodem člověka do nových oblastí a náhlé vymizení velkých savců v těchto územích. To zcela zjevně nesouviselo s žádnými klimatickými změnami či jinými faktory. „Mohla snad zvířata jednoduše zajít na úbytě, nebo jsme je vyvraždili?“ je otázka, kterou si v této souvislosti pokládá C. Tudge. Jaká je jeho odpověď? „Ovšemže jsme je vyvraždili“. Jinak řečeno, nikdy nemůžeme „znovu objevit hlubinnou, snad spirituálně založenou lásku k životu“ původních obyvatel (R. Nelson). Jednoduše proto, že existovala pouze v našich představách. Mlhavé zdání ekologičnosti chování domorodých obyvatel není zdaleka jen důsledkem technologických omezení. To, že domorodci nevlastní motorové pily (nebo jich alespoň nemají moc), jen zpomaluje plundrování přírodních zdrojů, které bez motorových pil ovšem probíhalo také. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že průměrný obyvatel zkaženého západního světa se chová více ekologicky než průměrný „vznešený divoch“.
Mezi další významné mýty živené médii, o kterých se Matt Ridley zmiňuje, patří představy o přírodní rovnováze či pohádky o tom, jak jsou zvířátka hodná na příslušníky svého druhu (viz Konrad Lorenz: Takzvané zlo). To bohužel není pravda. Dávat jako vzor dojemné spolupráce třeba šimpanzy je záležitost velmi ošemetná. Šimpanzi opravdu spolupracují – například při vyhubení (genocidě) sousední tlupy. Stejně tak sympatičtí delfíni běžně vyvářejí kooperativní skupinky. Díky spolupráci několika samců pak znásilňují samice, které by byly jinak nedosažitelné. Ridley uvádí i další příklady zvířecí morálky - vše nehezké, co se děje v lidské společnosti, najdeme i v přírodě, od vraždy po infanticidu. Navíc většinou u těch nejroztomilejších zvířátek.
Čtení je to neveselé. Myslím si ale, že pro ochranu přírody je přímo životně nezbytné, aby její argumenty nebyly založeny na mýtech ve stylu „přání otcem myšlenky“, jak tomu bohužel zatím mnohde je, ale aby vycházely z hluboké znalosti reálné situace. Jinak může sebelépe míněná snaha prosadit zájmy ochrany přírody tvrdě narazit v případě, že její odpůrci nespoléhají na dávno vyvrácené mýty o ekologické morálce vznešeného divocha či sentimentální představy o tom, jak jsou na sebe zvířátka hodná.
Tomáš Grim
