poslal evig
Neboj se...
Text : Iz. 43, 1 – 5 .......Neboj se, neboť můj jsi ty – já budu s tebou
Neboj se. Neměj strach, nestrachuj se.
Jestli něco dnes potřebujeme, tak právě toto jsou slova, která potřebujeme slyšet – ovšem jsou-li to slova pravá a ne falešná.
Kdo z nás ve chvílích upřímnosti sama k sobě nepociťuje obavy a strach? Kdo z nás se nebrání informacím, zprávám i faktům, které v sobě nesou zvěst něčeho, co nás vyvádí z klidu. A do této situace zní slovo bible. Zřetelné a jasné. Jednoznačné – jako hlas polnice, jako zvuk zvonů jako slovo matky všelijak ustrachovanému dítěti: “Neboj se!”
To, co se říká v našem textu - “Neboj se” - by bylo možno vytrhnout ze souvislosti a přivlastnit si to. Prostě si pro sebe říkat “neboj se” – třeba protože jsi silný, mocný, chytrý nebo dokonce “někdo” . Proto se nemusíš bát. Nejsi přece žádný nebojsa. Můžeme si to říkat a assertivně – se zesíleným sebevědomím sama sebe o tom přesvědčovat, že nemáme se čeho bát. To je možno dělat. Otázkou je, zda tomu je skutečně tak – jak se ve skutečnosti věci mají.
Toto slovo “Neboj se” může být užito i zneužito. Může jít o falešné chlácholení. Může jít o tzv. pia fraus – zbožnou lež – jako když lékař říká pacientovi, u něhož zjistil smrtelnou nemoc, že se nemá čeho bát. Jak poznáme, že toto slovo není takovým falešným chlácholením?
V našem textu najdeme odpověď na tuto otázku. Je tam uvedeno, kdo toto slovo říká. Čteme tam: “Toto praví Hospodin”. V obvyklém způsobu formulace české věty, kde je podmět na prvém místě, to zní: “Hospodin praví”. Kdo to tedy říká? Ten, který byl, který je a který bude Pánem pánů a Králem králů . Hospodin zde stojí a hovoří.
V našem textu je ještě jedno označení adresáta. Je tam nejen “Jákobe”, ale i “Izraeli”. A bible nám napoví, že to je Jákobovo nové jméno. Toto jméno zní již vznešeněji. V překladu do češtiny znamená “Bůh vládne” - a to je pozoruhodné. Jákob je nedostal jen tak. Prošel v životě zkouškou. Mimořádně těžkou zkouškou. U potoka Jabok se dostal do svízelné situace. Moderně bychom řekli, že tam prožil životní krizi. V tomto boji Jákob nad sebou zvítězil. Poddal svou vůli vůli Boží. Neudělal to, co si přál on sám, neprosadil svou vůli proti vůli Boží, ale poslechl a učinil, co od něho chtěl Hospodin. V bibli o tomto rozhodování, ba zápasu čteme, že se Jákob knížecky potýkal s Bohem”. Prožil tam své obrácení. Od své vlastní vůle se obrátil k vůli Boží. Proto mu dal Pán Bůh nové jméno. K tomuto Jákobovi – a k lidem jeho typu - v našem textu hovoří Hospodin.
Kdybychom toto přehlédli, bylo by možno text vyložit falešně. Nebylo by to poprvé. Starší generace si jistě vzpomene, jak Hitlerova vojska měla na pásku heslo “Gott mit uns” – Bůh s námi. Přivlastnili si ho, aniž by jim patřilo. Nebylo to adresováno fašistům pro jejich touhu po despotické světovládě. A obdobně si můžeme přivlastnit slovo našeho textu “neboj se”, když ignorujeme to,co na nás Pán Bůh žádá a jedeme si “po svém” bez ohledu na toho, který je naším stvořitelem.
V našem textu není jen slovo “neboj se”. Je tam i evangelium – radostná zpráva. Je tam napsáno “Můj jsi ty”. Nejsi tedy jen tak někdo. Nejsi výtvor náhody. Nejsi produkt evoluce. Nejsi nepatrný “červíček”, pan “nikdo”. Patříš do rodiny. Do Boží rodiny. Máš otce, který je “někdo” a přiznává se k svému otcovství. Říká to jednoznačně “jsi můj”. Já jsem tě povolal.
Tomuto povolání můžeme rozumět nejen jako zavolání, na které dítě přijde k otci, ale i jako na povolání ve smyslu poslání. Otec tě nejen zavolal, ale povolal tě proto, aby ti řekl, co máš dělat. Asi tak jako stavitel katedrály povolá svého dělníka a řekne mu, jak by se měl na této stavbě - na tomto uměleckém díle staletí - podílet. Co by měl dělat. Tímto povoláním dostává náš život smysl. Máme nejen otce, ale máme i životní úkol. Nejsme tu na světě jen tak pro nic za nic. Máme se spolupodílet na Božím díle. Pro každého Jákoba má Pán Bůh naději – a pro každého Izraele, který vzal Boží vůli za vůli svou – má úkol.
Ve druhém verši nám náš text naznačuje, jak bude vypadat život toho, komu Pán Bůh přiznává své otcovství. Jak je vidět, nebude to procházka parkem. Hovoří se o tom, že bude mít v životě horké chvíle – doslova, že půjde ohněm. Nejen to. Bude procházet různými proudy – jako prudkými proudy v rozvodněné řece. U každé zkoušky, o níž se zde mluví, je však uvedeno, jak dopadne. Nestrhne tě proud. Nespálíš se. Plamen tě nepopálí. Proč? Protože jsi nyní prvotřídní bojovník? Ne. Vysvětlení nám dává dovětek: “Já budu s tebou”. Nemysli si, budeš procházet těžkostmi. Nebudeš to mít lehké, ale neboj se. Nebudeš na to sám. Já budu po tvé pravici – říká Hospodin. Budu stát u tebe v každém boji. Nebudeš nikdy sám. Proto se neboj.
Závěr našeho textu je jak zvonění zvonů. Čteme tam “Jákobe- Izraeli, ty jsi v mých očích drahý – praví Hospodin”. Nejen to. Čteme tam dokonce “jsi v mých očích vzácný“ – ano ty, který jsi nikým nebyl, který jsi byl lstivý, který jsi podváděl, který ses choval tak, že jsi v odplatu za to již mohl nebýt. Ano, ty jsi v mých očích drahý a vzácný. Ne proto, že jsi z “jiného masa a krve”, ale proto – a nyní zvoní ten nejhlubší zvon – protože jsem si tě, můj milý Jákobe – Izraeli, zamiloval, praví Hospodin. Snaž se proto žít jako můj syn či má dcera, abych se za tebe nemusel stydět.
Nakonec shrňme to, co jsme vyčetli z našeho textu:
Tomu, kdo se odvrátil od sebe k Pánu Bohu a rozhodl se poslouchat ho více nežli sama sebe a své často až příliš soběstředné touhy, tomu ten, který je Pánem pánů a Králem králů praví “neboj se”. A říká mu proč se nemusí bát: “Můj jsi ty”. Neslibuje mu, že to bude mít na světě lehké, ujišťuje ho však o tom, že bude s ním – ať se děje, co se děje. Říká mu, že to, co bude dělat, bude smysluplné a že on Hospodin bude jeho zachráncem – spasitelem. A nakonec mu téměř mateřsky říká: “Já jsem si tě zamiloval a já tě mám rád”. A má-li nás Pán Bůh rád, proč bychom měli mít strach a bát se? Amen.
Jaro Křivohlavý
