poslal kiwi
Večeře Páně dětem?
z diskuse v ČCE
Impuls vyšel z bádenské církve a „je teologicky legitimní“ – tak to zaznělo v usnesení posledního synodu. V ČCE je na překážku dvojkolejnost v praxi křtu: jsou děti pokřtěné a děti s požehnáním.
Důvody, které vedly k tomu, že toto téma je v řadě církví u nás i v cizině tak živé, nastínil ThDr. Pavel Filipi, děkan ETF:
- Všeobecný trend k rozšiřování práv dětí.
- Okruh související s důvody náboženské výchovy dětí: dítě se vychovává i tím, že je pozveme k účasti na tom, k čemu je vychováváme. Můžeme to však aplikovat i na náš případ? (Odpůrci se též dovolávají pedagogických zásad: má to být přiměřené věku dětí.)
- Poznání, že děti patří do bohoslužebného shromáždění, kde mají někdy i konkrétní úkoly (zpěv písně, služba při sbírce příp. biblické čtení). Znamená to však i nutnost přístupu k VP?
Téma nemá velkou oporu v evangelické tradici, je nové, to znamená, že změna musí být opřena o přesvědčivé důvody. Neznamená to ale, že církev do této doby bloudila.
Hledáme tedy důvody pro a proti. Sem patří samozřejmě i otázka víry. Jak je to s vírou dětí? Řekneme-li, že děti víru nemají, říkáme, že víra je vázána na určité podněty rozvoje vědomí a rozumových schopností. Řekneme-li křest nemluvňat, odkazujeme na víru rodičů. Ale vystačíme s tím i v otázce VP pro děti?
Pak jsou tu i některé praktické aspekty: jaké důsledky by to mělo pro pojetí konfirmace, jak to vyřešit pastoračně, tzn. Kdo už ano a kdo ne, kdo to posoudí a podle čeho.
V diskusi zazněla i kritická připomínka, že se na všech různých rovinách zdůrazňuje právo na různé věci, ale už méně se mluví i o povinnostech. Snad se v tom obráží i stále větší snaha mít všechno najednou, neochota čekat. V našem případě by se mohlo hovořit o vrůstání do určité situace, očekávání, těšení se. Kde se pojem konfirmace nevyprázdnil, tam je to důležitý mezistupeň.
Jeden z diskutujících připomněl, že ve Starém Zákoně se dítě ptá, proč se slaví, ale Hodu Beránka se neúčastní.
Většina přítomných by souhlasila s praxí, kterou známe už z některých sboru, že totiž děti stojí s rodiči v kruhu, ale přijímají „pouze“ požehnání.
Z á v ě r :
Není to záležitost, kterou bychom mohli vyřešit ze dne na den (např. v Rakousku si stanovili rok 2005). Jsou otázky, kterým je zdrávo ponechat dostatečný čas na zrání a tříbení.
Nejlépe vyjádřila postoj většiny účastníků konference sestra Stolařová – a byla to tečka na naším společným uvažováním – není prioritní, zda děti budou moci přistupovat k VP. Děti mají především po našem přijímáním vidět, že nás to proměňuje.
Drahoslava Rut Nývltová
