poslal palko
Povídání o zaměstnání
Mluvit o zaměstnání z pohledu křesťanství dneška nemůže samozřejmě spočívat na jednoduché aplikaci několika veršů z Písma. Náš svět je hodně jiný než ten svět na začátku křesťanského letopočtu a návody na plnění pracovních úkolů jistě nepatří k centru evangelia.
Přesto v Písmu nacházíme místa, která by nás mohla inspirovat. Z nich nebudu citovat ta, ze kterých vyplývá, že křesťan nemá v práci krást, opíjet se, lhát, podvádět, a že má pracovat poctivě. To je víceméně jasné - což samozřejmě neznamená, že i v takových banálních věcech nelze selhat. Co však nemusí už být tak jasné, je relativní význam zaměstnání v křesťanově životě.
Kristus přichází s totálním nárokem na člověka. Jednoho je zapotřebí, a to je přijetí Ježíše jako někoho, kdo pro mne udělal to nejzásadnější, kdo mě vytrhl ze smrti do života, ve kterém je všechno nové, který činí všechno nové a díky kterému mohu začít a začínat znovu s nadějí, že moje dřívější selhání, včetně selhání mé rodiny a mého národa, nebudou mít nade mnou moc. Takovéto zásadní obrácení v životě je v křesťanském životě nezastupitelné a nelze ho simulovat provozováním sebeušlechtilejšího zaměstnání. A není pochyb o tom, že mezi ty časné starosti z podobenství o rozsévači (např. Lk 8.14) může patřit nadměrné zaobírání se pracovními úkoly.
Ptejme se, zda nejsou některá zaměstnání pro křesťana více riziková než jiná. Když se apoštol Pavel ptá (1.Kor.1.20), kde jsou učenci, znalci, řečníci, nabízí se pro současnost přetlumočení otázkou, kdeže jsou v našich sborech špičkoví experti, vědci, novináři, moderátoři a právníci. Uvážíme-li roli řečníků (podle originálu snad přesněji debatérů) ve veřejném životě řeckořímského starověku, pak k těm posledním třem kategoriím lze přidat i advokáty, manažery a politiky; zvláště když vezmeme v úvahu verš 26, který říká, že není mezi námi mnoho moudrých podle těla, mnoho mocných, mnoho urozených. (Díky Bohu za ty, kteří mezi námi jsou.) Takovýmito přirovnáními jistě z původního směřování textu něco vystihneme. Ale je to možná ještě o něco složitější. Znalci v řeckém originále totiž asi znamenali znalce Písma, a jejich role v řeckožidovských společenstvích byla možná blíže roli jakýchsi farářosoudců než dnešních špičkových expertů. Avšak snad právě ta otázka po společenské roli tehdejších učenců, znalců a řečníků nám může smysl citovaných míst ještě lépe objasnit. Zdá se, že jde o lidi, jejichž kariéra kromě jistých, často nemalých znalostí, těsně závisí na tom, zda jsou společností přijati a uznáváni. A k tomu vede cesta přes dobré komunikační schopnosti, které berou v úvahu vkus a názory „průměrného“ posluchače (nebo diváka). Snad se nemýlím, když řeknu, že roli starověkého řečníka dnes ještě více než advokát odpovídá televizní moderátor, a že znalci, jejichž činnost se v každodenním životě projevuje nejviditelněji, jsou reklamní odborníci. Je asi těžké vidět v každém člověku jedinečné boží stvoření, a přitom být placen za jeho úspěšnou manipulaci. Ať tak či tak, je zřejmé, že úspěch v mnoha z těch zmíněných povolání dodává pocit moci, ať už přímé nad lidmi, nebo zprostředkované penězi, reklamou, znalostmi, a k jejich úspěšnému vykonávání je potřeba umět s takovou mocí správně zacházet. Tím vůbec neříkám, že nutně jde o povolání pro křesťana zásadním způsobem nevhodná - spíše jde o to, že na křesťana kladou zvýšené nároky. Je třeba se nenechat unést vlastním úspěchem a svou moc vnímat jako hřivnu udělenou Pánem, tedy jako věc, ze které budu vydávat počet. Je třeba se ubránit tomu, abych nebyl ve svých očích příliš důležitý a abych se nenechal ovlivnit řečmi o tom, jak že je ta moje práce strašně skvělá a nenahraditelná. Je také třeba být připraven na pád - čím více jsem závislý na přízni druhých lidí, tím bývá těžší dobře zvládnout chvíle, kdy musím volit mezi širokou a úzkou cestou.
Nasnadě je otázka, zda záleží na tom, jaké povolání vykonávám. V tomhle je křesťanství naprosto jednoznačné - křesťanem se člověk může stát v jakémkoliv povolání a postavení. Podstatné je, co se stane s člověkem uvnitř. Jan Křtitel říká celníkům, kteří právem byli v rozpacích ze zištností své volby zaměstnání, aby se vrátili do svých budek a nevymáhali víc, než na kolik mají nárok. Nečteme o tom, že by Pavel a Sílas vnímali svého žalářníka jako neplnohodnotného člověka. Čteme o tom, že evangelium se obrací k otrokům a že apoštol Pavel zdůrazňuje, že v Kristu není rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou (Gal. 3. 28). Mohu-li být křesťanem v jakémkoliv povolání, není tím ale ještě odpovězena otázka, jaké povolání si mám zvolit a kdy ho mám změnit. Odpověď možná vyplyne z toho, když se podíváme na způsob, jakým se máme v zaměstnání chovat.
Zásadním místem pro mě je Kol. 3.23: "Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.", čemuž předchází slovo otrokům: "Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen na oko, nýbrž ze srdce, v bázni Páně". Myslím si, že tyto verše jsou často nedokonale promýšleny a domýšleny. Díky souběhu několika vlivů se lze u různých křesťanů setkat s představou, že zaměstnání je jakési nutné zlo, kterým křesťan musí projít, aby zabezpečil rodinu a mohl se věnovat dětem, práci ve sboru, či jiným bohulibým činnostem. Přitom nebývá zpochybňováno, že v rámci toho nuceného pobytu v práci je žádoucí dodržovat jisté normy: chodit včas, dělat, co se mi řekne, být poctivý, plnit stanovené úkoly. Jenomže přistupujeme-li s takovouto vnitřní distancí i k Pánu (plním si své úkoly), tak se dostáváme právě k tomu kvasu formalismu, před kterým Ježíš varuje. Dělat něco upřímně znamená, že to přijmu z hlediska smyslu toho, co dělám. Myslím, že tomu velice dobře rozumí každý, kdo někdy měl nějaké podřízené. Víme, jak se úplně jinak pracuje s lidmi, kteří udělají právě jen to, co se jim řekne (což je samozřejmě lepší, než když neudělají ani to) a s lidmi, kteří udělají ještě navíc to, co je potřeba. A je také samozřejmé, že v týmu, kde jsou lidi neseni myšlenkou nějakého společného úkolu, se může i méně dbát na formální kázeň - ale jen do míry, která odpovídá míře vnitřního ztotožnění se s daným úkolem. Současně ale platí i ta věta o poslušnosti. Někdy se přitom může stát, že musím pracovat na věcech, se kterými nějak nemohu vnitřně souznít.Většinou nejsme v situaci starověkých otroků, kteří odejít nemohli. Ta naše svoboda ale také znamená větší zodpovědnost. Písmo nás varuje, abychom nesmýšleli příliš vysoko, abychom nehorovali pro domnělé vyšší duchovní úkoly, ale abychom smýšleli střízlivě a drželi se hmatatelné reality. Připomeňme, že Pavel vyráběl stany (Sk. 18.3) a že radí, abychom si "zakládali na tom, že budeme žít pokojně a budeme se věnovat své práci a získávat obživu vlastníma rukama" (1.Tes 4.11). Přitom v dalším verši se tento postoj dává do souvislosti s mírou úcty, kterou lidé vůči křesťanům mají. Těch míst, které poukazují na ošidnost snah se vyvázat z pracovního údělu, který byl člověku dán ("v potu tváři své chléb jísti budeš", Gen. 3.19) je v Novém Zákoně více. Beru to tak, že práce patří do života stejně jako chléb k Večeři Páně. Současně ale platí i to původní povolání člověka, aby spravoval tuto zemi, a podobně platí i novozákonní podobností o hřivnách, ze kterých budeme vydávat počet. To je asi tak ten prostor, ve kterém se odehrává naše rozhodování. Nepříznivé vnější podmínky nemohou zabránit aktu spásy. Příznivé vnější podmínky dávají větší svobodu volby a větší odpovědnost. Písmo neříká, jak s touto odpovědností má kdo naložit. S každým z nás Hospodin jedná jinak a každý z nás se mu jinak vydává. Písmo ale podle mého soudu říká, že naše zaměstnání není něco vnějšího - jsme v něm a máme v něm být lidmi a křesťany naplno a není jedno, co v něm děláme.
Ohlédněme se nyní po některých praktičtější otázkách. Věčné je téma střetu míry osobního nasazení v zaměstnání a potřeby rodiny. Vůbec bych nechtěl tvrdit, že zrovna tohle mám ve svém životě dokonale ošetřené. Ale přeci jen jednu poznámku. Abychom dokázali rodinu a zaměstnání udržet v rovnováze, musíme znát hranice své odpovědnosti, nebát se o nich v zaměstnání mluvit a umět si je stanovit. Někdy to může znamenat hodně tvrdý střet, protože je tady jakási podivná tendence ty schopné lidi neúměrně zatěžovat. Jenomže právě proto, abych mohl zaměstnání přijmout za své, musím hranice své odpovědnosti znát. Někdy to znamená, že si je stanovuji sám, někdy to znamená určitý nárok na vedoucího. A špatný je šéf, který to nedělá, zvláště, je-li tomu tak záměrně. Jsou i situace, kdy jsou nároky tak neúměrné, že je třeba najít odvahu na změnu zaměstnání, byť to může s sebou nést finanční újmu.
Řadě problémů se člověk může vyhnout, když přemýšlí o tom, co skutečně chce dělat. Ono totiž vyšší místo nemusí s sebou nést zajímavější práci, a často člověk příliš pozdě zjistí, že ne každý vyšší post s sebou nese možnost ovlivňovat chod věcí v dostatečné míře (o tom by jistě nejeden ministr mohl vyprávět).
Po křesťanech se chce, aby jejich mírnost byla známa všem lidem. Někteří z křesťanů se tomu učí těžko, jiným, nekřesťanům, je mírnost jaksi přirozeně dána. Nejde ale jen o vnější projevy mírnosti. Jde, a myslím si, že zejména, zda myslíte nebo nemyslíte mocensky. Zda vaše jednání je motivováno úvahami o tom, jak si na tom vůči komu stojíte, komu jste za co zavázaní, koho si čím zavážete, a někdy dokonce i úvahami, koho čím odrovnáte. Jednu z nejosvobodivějších věcí na křesťanství vidím v tom, že tohle dělat nemusíme a že se můžeme spolehnout na slova o hledání království Božího. A že můžeme v pokoji a vnitřní vyrovnanosti přijímat i útoky druhých. Netvrdím, že tohle všechno jde nějak samo a že to leckdy nevyžaduje nějaké vnitřní usebrání a napravování chyb. Ale přesto je to cesta, kterou lze jít a často i vidět ovoce. Ono totiž v křesťanství jde v posledku opravdu o něco jiného než o úspěch, a člověk, který tohle má prožité a zažité, může své okolí ovlivnit více, než se domnívá (a často více, než se kdy v tomto čase dozví).
Mírnost by ale neměla znamenat neochotu nést odpovědnost. To je jakýsi problém hodně u nás zahnízděný, jenž u křesťanů často může souviset s větším soustředěním se na chyby než na milost. Obecně to pak, zdá se mi, souvisí s výchovou ve školách, kde v postojích učitelů (a často asi i rodičů) nedochází ke změnám adekvátním věku. Mladý dospělý si často připadá tak nějak vyřazený a oddělený od toho světa pracovních vztahů, že mu přijde absurdní, aby v něm nesl nějakou odpovědnost. Snad se to mění, ale dost ztuha. Ono totiž to mocenské uvažování často s sebou nese postoj, že nic neřeknu, nic neporadím, abych si udržel tím něco málo, co vím, jaksi navrch.
Jiným specifickým místním problémem je pocit, že všechno důležité se odehrává v nějakém kruhu známých. A že vlastně nejde tolik o to, co umím, ale koho znám. Plody takového postoje bývá obrovská neprofesionalita, se kterou se u nás stále lze leckde potkat. Neradím nikomu do zaměstnání s takovouto subkulturou vstupovat. Může se mu stát, že příliš pozdě zjistí, že vůbec nic neumí a jeho známosti už nic neznamenají.
Na závěr bych asi řekl, že mnohé ctnosti doceňujeme teprve ve chvíli, kdy ze společnosti mizí. Mám na mysli odpovědnost, poctivost, pracovitost, vzdělanost, vstřícnost, přesnost, laskavost. Je mylné se domnívat, že jejich výskyt je nějakou mírou výše platu. Žádná společnost nemůže trvale prosperovat, pokud zaměstnanci dělají jenom přesně to, za co jsou placeni. Jenomže teď žijeme v době, kdy se to neví a tvrdívá se opak. Čím více bude křesťanů a čím více se křesťané budou v zaměstnání chovat jako křesťané, tím snáze touto dobou projdeme.
Aleš Drápal
Dobrou prací, Pane, chválíme tebe po celý den. Varujeme-li se nepoctivosti v zaměstnání, chválíme tebe. Nezačínáme-li pracovní spory, chválíme tebe. Varujeme-li se zbytečných slov, chválíme tebe. Odpočíváme-li po práci a vstáváme, abychom sedmý den navštívili chrám, oslavujeme tebe. Dej, Pane, ať vše co děláme, děláme dobře a chválíme tebe, Boha.
Ve jménu Otce i Syna i sv. Ducha. Amen
