Grano Salis - Neříkej, že jsme si snad něco dlužni

Neříkej, že jsme si snad něco dlužni, když se potkáme (po kolikáté už?) v houstnoucím šeru. Ani náhodou není advent. Čekám... Čekáš... Čekáme... Časujem spolu čas, který se už nikdy nevrátí. Kdo bude další? říkáme si, když vidíme kolik bezejmenných za tu krátkou chvilinku projde kolem. Neříkej, že je to náhoda, když člověk dostane tvář, světlo v očích i v srdci a nakonec i JMÉNO. Šero kolem houstne víc a víc. Je přeci advent. Světlo přijde kdoví kdy. Prý najednou a znenadání. Neříkej, že všechno, co bylo, se vejde do pouhých dvou vět: "Jak se máš?" a "Ále, jde to." Pamatuješ? Lásku jsme brali, naději dávali, pohlazením posilovali víru. Ne, nikdy se nerozdáme až do samého dna. Vždycky si necháváme něco pro příště. Vždycky nám zůstává něco. A není to jen proto, že jsme se kdysi naučili potají myslet na sebe, aby nám něco zbylo. Pojď, dřív než bude tma rozfoukáme to malé světýlko co nám v srdci skomírá. Je přeci advent. Koukni, Bůh je s námi. A On chce, aby svítilo. Jen neříkej ne. Uvidíš, že určitě jednou potkáš zas někoho beze jména. A pak se stane zázrak. Dostane tvář, světlo se mu rozhoří v očích i v srdci a nakonec mu dáš i JMÉNO.

© 1998, Štěpán Křivánek
Všechna práva na poesii vyhrazena.
Písemné publikování poesie jen se souhlasem autora.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace