poslal Stepan
Jedna ze starších básní, kterou jsem napsal, když jsem byl ještě mlád...
Možná že bude zde přínosná a maličko zjemní v poslední době zjitřelou atmosféru plnou emocí...
Za hranicí hříchu
Bože,
proč jsi nás opustil?
Šli jsme spolu
- jeden vedle druhého -
bratr a sestra.
Co na tom záleží,
jak dlouho
a jak blízko sebe?
Cesta do nebe
je dlouhá
a člověk potřebuje
i člověka,
aby ho Bůh neopustil.
Šli jsme spolu
a bylo s kým se radovat,
s kým trpět
a koho s modlitbou nést
i láskou pohladit.
Bože,
proč jsi nás opustil?
Proč už nikdy
nebudem jako dřív?
Přišlo to jak rána
z čistého nebe,
nebo spíš pekla temného...
A zranilo nás to oba.
Co na tom záleží,
koho víc?
Kdo změří bolest srdce
nevyslovenou...
Vyšlehlo to na nás náhle
jako z pekla
a my,
Adam a Eva
s Kainovým znamením
na čele,
jsme vyhnáni z ráje
Božích dětí.
Jen propast za námi zůstala,
temná,
nekonečně hluboká,
nesnesitelná propast
MLČENÍ
Bože,
proč jsi nás opustil?
- - - - - -
Co kdybychom
všude kolem nás
postavili tabulky
s výstrahou:
TICHO NELÉČÍ !
?
Konec konců,
cesta do nebe
je dlouhá
a člověk potřebuje
i člověka,
aby ho Bůh neopustil.
