poslal Nepřihlášený Vydání Tolerančního patentu Josefem II. vedlo v Čechách a na Moravě k ustavení šesti farních a jednoho filiálního německojazyčného augsburského sboru, další, převážně jazykově smíšené luterské sbory vznikly v tehdejším českém Slezsku. Nové evangelické sbory přitom rozhojnily luterské sbory existující na základě dřívější legislativy na Ašsku (sbory v Aši a Hranicích) a v Těšíně, počet jejich věřících však byl všude s výjimkou Slezska nevelký a ztrácel se jak v obrovské početní převaze římských katolíků, tak mezi převážně českojazyčnými tolerovanými luterány a zejména reformovanými.
Přestože v první polovině 19. století došlo ke vzniku dalších tří českých a moravských luterských sborů, situace se tím nijak nezměnila. K zásadní proměně došlo teprve ve druhé polovině 19. století jednak v souvislosti s příchodem zahraničních pracovníků evangelického vyznání a s misiemi zahraničních evangelických církví, ale především v důsledku hnutí Los-von-Rom, které z římskokatolické církve vyvádělo část liberálně a nacionalisticky orientovaných věřících ve prospěch luterské nebo (méně často) starokatolické církve.
K devíti augsburským sborům v Čechách a na Moravě, které existovaly v polovině 19. století, do konce první světové války přibylo dalších 38 sborů v Čechách a 9 na Moravě, v naprosté většině německojazyčných. Vznikly dokonce i německé reformované sbory, třebaže nečetné. Jak doložil statistik Antonín Boháč, přestože ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století docházelo i k početnímu nárůstu českých evangelických sborů, „svým vzrůstem nemohou se ... vyrovnati německým protestantům, kteří mezi rakouskými Němci rychle nabývají půdy vlivem známého hesla a přestupového hnutí".
Byl-li nárůst německojazyčného evangelictva v českých zemích spojen s nacionálními a nacionálně-konfesními hledisky, nepřekvapuje, že uvnitř augsburské církve začalo docházet k pnutí mezi relativně slábnoucí českou a rychle sílící německou částí. Tyto třenice se projevily již v posledních desetiletích 19. století a byly dále posíleny odlišnými konfesionálními či obecně náboženskými hledisky. Zatímco většina luteránů českého jazyka a zejména jejich duchovní byli dlouho nakloněni konfesionalistickému novoluterství a později, před první světovou válkou a v jejím průběhu, se naopak obrátili k úzké spolupráci s českými reformovanými, němečtí evangelíci, v naprosté většině nedávní konvertité, upřednostňovali liberální a nacionální pojetí víry. Podle Kristiny Kaiserové právě „sympatie (ne nutně konverze) k protestantské církvi umožňovala symbolizovat blízkost k Německu ... To bylo spolu se školstvím téma, jež sjednotilo všechny skupiny českých Němců". Logickým důsledkem, který přinesl rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa, proto byl rozchod augsburské církve v českých zemích na nacionální bázi.
Čeští luteráni spolu s početnějšími reformovanými hned v roce 1918 vytvořili Českobratrskou církev evangelickou (ČCE), která se přihlásila k dědictví české reformace (Ustavující sněm 1919), zatímco německé a ve Slezsku polské sbory do ní buď vůbec nebyly pozvány, nebo o členství nestály. V prvním případě došlo v říjnu 1919 k ustavení Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jež získala definitivní státní uznání v podobě schválení své církevní ústavy v roce 1923, ve druhém byla v témže roce ustavena Augsburská církev evangelická ve východním Slezsku v Československu, státem uznaná, avšak bez schválení ústavy. Do Německé evangelické církve přitom z nacionalistických důvodů vstoupili také mnozí německojazyční reformovaní, a přestože v ní dominovalo liberálně pojímané luterství, prostřednictvím své církevní ústavy se vymezila především v nacionálním smyslu. Neněmecké sbory k ní sice mohly přistoupit, avšak za podmínky, že „přičleněním takovýchto obcí zůstává národnostní charakter Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nedotčen" (§ 2 vyhlášky MŠNO č. 209/1924 Sb. z. a n.). Naproti tomu východoslezská Augsburská církev si ponechala své výlučné luterství a bohatou liturgii, což spolu s polskou etnicitou většiny církevníků vedlo k tomu, že se nenechala zlákat ani do jedné z nacionálních evangelických církví, ač se o to usilovně snažily.
Zatímco Českobratrská církev evangelická a její členové patřili mezi výrazné protagonisty étosu první Československé republiky, samostatná existence obou dalších evangelických církví byla zapříčiněna jenom hranicemi nového státního útvaru, jehož vznik si jejich členové nepřáli a který se k nim nechoval obzvlášť přívětivě. Po sjednocení českých evangelíků zůstaly „zbytkovými" organizacemi, jejichž sympatie se upíraly spíše k zahraničním souvěrcům. Nevstoupily proto ani do Svazu evangelických církví ČSR, němečtí evangelíci místo toho (neúspěšně) usilovali o členství v evangelickém konfesním svazu Německa a Rakouska, zatímco polští evangelíci na Těšínsku se příležitostně považovali za „odloučenou součást" polské Evangelické augsburské církve.
Možná i z tohoto důvodu v případě východoslezské Augsburské církve, k níž se podle sčítání lidu z roku 1930 hlásilo necelých 47 tisíc věřících (0,4 % populace), nedošlo k reorganizaci jejích šesti neobyčejně početných sborů. Naproti tomu Německá evangelická církev sdružující 131 tisíc věřících (1,2 % populace) pružněji reagovala na postupující urbanizaci a další okolnosti, takže v roce 1935 disponovala 69 farními a 32 filiálními sbory a 118 kazatelskými stanicemi. Trvale přitom zůstala „oporou němectví‘, evangeličtí duchovní fungovali jako průkopníci ‚národnosti a církve‘ a ‚často pronášeli projevy na shromážděních německých spolků, při zasvěcování válečných pomníků, u ohňů za slunovratu, při červencových slavnostech turnerských spolků a mládežnických skupin‘". Toto konstatování na druhou stranu neznamená, že by celá Německá evangelická církev podlehla nacionálním a později dokonce přímo pronacistickým tendencím, šlo o osobní zájmy některých jejích duchovních a dalších členů. Jiní její členové byli v období nacistické okupace kvůli svým protinacistickým názorům nebo i členství ve Vyznávající církvi (Bekennende Kirche) naopak pronásledováni a vězněni, a to včetně první a jediné vikářky Luise Zornové.
Do této situace zasáhl podpis mnichovské dohody, odstoupení českého pohraničí Německu a vznik říšské župy Sudety, respektive připojení československého Těšínska k Polsku. Většina německých evangelických sborů se tím dostala na území třetí říše a všechny slezské sbory do Polska. Němečtí i slezští evangelíci proto Mnichov ve své optice zcela pochopitelně přivítali jako osvobození, jejich další cesty se nicméně poměrně paradoxně rozešly. Východoslezská Augsburská církev hned po několika dnech (7. listopadu 1938) jako celek vstoupila do polské Evangelické augsburské církve, jejíž existenci o rok později ukončila německá okupace Polska a vznik Generálního gouvernementu, z nějž bylo vyloučeno někdejší československé území a další slezské oblasti přímo připojené ke třetí říši. Došlo k víceméně násilnému včlenění polské Evangelické augsburské církve do říšské evangelické církve, k výměně jejích duchovních a k celkovému útlumu náboženského života na Těšínsku.
Naproti tomu Německá evangelická církev svému sloučení s říšskou církví odolávala až do srpna 1940 a i později si zachovala rozsáhlou organizační autonomii a dřívější, zdaleka ne jednoznačně pronacistické vedení. Piškulovo konstatování, že „národní (ne)spolehlivost obou církví je z pohledu tehdejšího Československa velmi podobná", na jehož základě kritizuje značně rozdílné zacházení, jehož se jim dostalo v procesu poválečné retribuce, je proto dokonce možné upravit i v tom smyslu, že „národní nespolehlivost" německých evangelíků vůči Československu byla v některých ohledech menší než v případě jejich polských souvěrců. Na výsledku, který vedl k již zmiňované poválečné úplné likvidaci Německé evangelické církve, zatímco východoslezská Augsburská církev byla v květnu 1948 právně obnovena, to ovšem nic nemění.
Pokud jde o nemovitý církevní majetek německých a slezských evangelíků, vztahovaly se na něj obecné právní předpisy pro tolerované, respektive později zrovnoprávněné státem uznané církve. Jednotlivé sbory tak mohly (po schválení příslušnými instancemi) budovat a vlastnit modlitebny a po vydání tzv. Protestantského provizoria (1849) také kostely a kaple, dále fary, církevní školy, sociální ústavy, hřbitovy, případně další církevní a hospodářské budovy a pozemky, nebo si příslušné nemovitosti mohly pronajímat. Stavební rozmach, který po pádu tolerančních omezení ve druhé polovině 19. století zasáhl české a moravské evangelické sbory, přitom působil jak v českém, tak v německém prostředí. Podle historičky umění Blanky Altové dospěl nicméně k dost odlišným výsledkům.
Německojazyčné sbory byly dlouho progresivnější ve výběru architektů a stylů, v řadě kostelních novostaveb z přelomu století se uplatnila secese a stavebníci dříve přešli také k požadavku na stavbu sborových domů, které spojovaly funkce modlitebny, fary a dalších církevních prostor. Konzervativnější prostředí českých evangelíků mělo vůči těmto „novotám" spíše odpor a prosadily se, včetně tehdy aktuálních stavebních stylů, až v meziválečném období, kdy naopak utichal rozkvět církevního stavitelství německých evangelíků. Vzhledem k tomu, že československá vláda uznala nástupnictví všech tří velkých evangelických církví po rakouských církvích augsburského a helvetského vyznání, jednotlivé sbory si ponechaly svůj majetek (někdy to vedlo k trpkým sporům s menšinami členů, které vstoupily do jiné evangelické církve) a v rámci svých potřeb a možností dále pokračovaly v jeho rozhojňování. Zatímco v případě východoslezské Augsburské církve šlo o marginální záležitosti, růst počtu sborů Německé evangelické církve vedl k sice umenšenému, ale přesto pokračujícímu stavebnímu ruchu. Řada nových farních sborů sice již při svém vzniku disponovala kostely či modlitebnami postavenými v období jejich existence v podobě filiálních sborů či kazatelských stanic, z pochopitelných důvodů však neměly fary (nebyla-li modlitebna vybudována jako součást sborového domu) ani případné další církevní budovy.
Poslední soubornou evidenci bohoslužebných prostor Německé evangelické církve poskytuje Ullrichův „rozšířený schematismus" z poloviny třicátých let, podle kterého církev vlastnila 101 kostelů a kaplí a 25 modliteben (bez přesného rozhraničení obou kategorií), dalších 7 kostelů si k bohoslužbám pronajímala a bohoslužby se dále konaly ve 30 školních budovách (částečně vlastních a částečně pronajímaných), 8 tělocvičnách, 7 továrních prostorách, 7 hostinských zařízeních, 7 soukromých sálech, v jednom případě v prostorách hasičské zbrojnice (všechny tyto prostory byly pronajímány) a v jednom případě na faře. Do konce druhé světové války již nedošlo k velkým změnám, alespoň pokud jde o církví vlastněné stavby. Ve druhé polovině třicátých let byly vybudovány pouze kostely v Krasově a Nové Vsi nad Nisou, zatímco kvůli následným válečným událostem zůstal nedokončen poslední budovaný kostel v Dolní Poustevně (Nešpor 2009b: 361; srov. Nešpor 2009a). Podle poválečné evidence majetku Německá evangelická církev v okamžiku svého zániku vlastnila 101 kostelů, 7 sborových domů, 4 kaple, 25 modliteben a 56 samostatných far.
Citováno z článku Mizení náboženství z veřejného prostoru: Kostely, kaple, modlitebny a fary Německé evangelické církve - http://lidemesta.cz/index.php?id=801
