Mně víc rozhodilo to, že kromě katolíka Honzy a pak Byliny se mne skoro nikdo nezastal. U Matky Terezy jsem obdivoval tu její úžasnou obětavost,  s níž šla do neznámého prostředí v  Indii, mezi pohany, kteří vůbec neznají Boha jako my, do toho nejšpinavějšího prostředí, do slumu jen s několika sestrami s minimálními prostředky. Riziko onemocnění, riziko přepadení a znásilnění a nakonec i lynčování, pokud by tam svoji víru šířila příliš demonstrativně. Proč tam šla ? To nebylo pro peníze ani pro její slávu. On opravdu milovala Ježíše. To nebyla hra a přetvářka. A třeba že měla jinou znalost o Ježíšově milosti, než máme my, kdy prostě věřila, že je třeba trpět a podílet se na Kristově utrpení, tak musíme před ní smeknout. A místo toho se dočká zda na křesťanském serveru hrubých urážek a zesměšňování od lidí, kteří se honosí Kristem. To je to, co mne rozzuřilo, jak si asi přál Myslivec. Přece kvůli tomu, že je katolička, nemáme právo ji ponižovat. Pak jsem si vzpomněl na podobnou cizí  babičku z mého dětství, která byla také zbožná a každý se vysmíval tomu, že každý den šlape do kopce se pomodlit u Božích muk a kousek dál v kostele. Hluboká víra. A já jsem měl možnost se přesvědčit, že ta babička je moc hodná. Namaloval jsem ji veliký obraz kostela a dal ji ho a říkal ji: Babičko, až vám budou bolet nožky, tak se pomodlete u toho obrázku  a myslete si, že jste v kostele. Usmívala se a modlila se za mne. A on se stal zázrak! Tehdy mi bylo 10 let a ve 4. třídě jsem měl tři dostatečné. A uplynuly dva roky a já měl v šesté třídě jen jedinou trojku  a pak už jen vyznamenání. Tehdy jsem to nechápal a neznal Boha. Dnes si říkám, že třeba zrovna pomohly její modlitby.

Koupil jsem si knihu s jejími dopisy. To není nic vylhaného. Popisuje svoje pocity a víru. Celý život byl její velký duchovní zápas. Proč, to tak bylo nevíme. Třeba se to mělo stát. Zaslouží si naši úctu stejně jako tisíce jiných sester v různých místech světa či v ústavech. Před mnoha léty jsem byl služebně v jednom ústavu sociální péče, Ředitel nás pár lidí prováděl ústavem a na nejhorším oddělení s lidmi s nejtěžším postižením pracovala jediná řeholní sestřička a docela mladá. Tehdy asi jako já, kolem 24 let. Měla v péči asi dvacet postižených. Seděli za dlouhým stolem na židličkách, v nichž byl i nočník a před sebou talíř s nějakým jídlem. Vydávali jen nějaké skřeky a nebylo poznat zda je jim deset či dvacet let. A všude včetně velké ložnice úžasně čisto a v dalším pokoji dokonce šest klecových lůžek. Žasnul jsem. Nikdy předtím jsem řeholní sestřičku takhle neviděl. Ptám si, kdo vám tu uklízí. A ona, že většinou sama. A kdo vám pomáhá do těch klecí, když mají záchvat ? To také musím zvládnou sama. Venku nám pak ředitel řekl. Tuto práci nikdo z civilních sester nechce dělat. Raději se starají o ležáky, ty uvážou k posteli a nemusí tak hlídat. My jsem rádi, že ji tu máme. A bylo to v roce 1975.

Proto mám takovou úctu k řeholním sestřičkám a nejen k nim. Myslivec by se sarkasticky zasmál, ale to už mne nerozhodí. Hezký den a díky František.