V předchozích článcích (1, 2, 3) jsem poukázal, jak lze s přísnou vědeckou racionalitou potvrdit zkušenostmi obrácených kristovců, že Bůh proměňuje životy skrze své slovo, které nám lidé zaznamenali do Bible. Ve třetí části jsme se trošku dotkli rozporů Písma, přesněji řečeno jen události stvoření, které, ač zapsáno nejspíš pravdivě, můžeme přijmout pouze vírou. Tentokrát se pokusíme zjistit, proč s námi Bůh, který nás tak dokonale zná, mluví většinou jen skrze víru a nikoliv racionálně jako vědci ve svých pojednáních.

Ještě si musíme připomenout, že Písmo, jako životodárná Boží promluva, na nás působí i přes rozpory a nesrovnalosti, které při pozorném čtení Bible snadno nalezneme. Musíme dokonce připustit, ať se nám to líbí nebo ne, že tyto rozpory a nesrovnalosti jsou bytostnou součástí Boží promluvy k nám. Naše svědectví o obrácení k Bohu je totiž potvrzením životodárnosti Boha a jeho slova, resp. slova a Slova. Pokud si nějaký troufalec nebo organizovaná skupina troufne na Boží promluvě cokoliv změnit, velmi si zahrává se životem zasažených lidí. Rozhodovat o životě a smrti je jen Boží výsadou. Úmyslně zde neuvádím biblické citáty, které by tyto prohlášení potvrzovaly, neboť i nadále se chci pohybovat na půdě racionálního pozemského myšlení. Kdo však má zájem, nechť si tento předpoklad o nutné neměnnosti Písma zapsaného v Bibli nazve vědecky postulátem či axiomem, zkrátka podle libosti. Já se mezi troufalce neřadím a opravovat Boha a řadit se tím nad něj mě ani ve snu nenapadne.

Použijeme opět naše racionální vědecké myšlení, tentokrát z poznatků sociologů a psychologů.

Když jdeme po ulici, tak náš mozek jen několika málo procenty vnímá samotnou cestu a současně provádí úkony pro řízení našich tělesných údů. Zbytek jeho činnosti tvoří představy, fantazie, smyšleniny, sny, úvahy, rozhovory. A to nemluvím o představách mysli a rozbouření smyslů v mužích, kterým se do zorného pole dostala pěkná žena. (Lituji, ženy nechť si zde doplní podle vlastní zkušenosti, když zahlédnou sličného muže.) Přitom nepochybujeme ani na okamžik, že jdeme v reálném světě.

Podobně, když se pokusíme sepsat své paměti, nebudeme popisovat, jak jsme sunuli jedno chodidlo za druhé, když jsme šli na setkání s kandidátem na prezidenta, ale zaměříme se na rozhovor a dojmy z něj – opět budou převažovat prožitky a pocity.

Podobně nám Božena Němcová zanechala napsanou Babičku. Ani ten nejkrutější kritik se nevyjádřil, že by šlo o smyšleninu. Nanejvýš řekne, že spisovatelka napsala svou idealizovanou představu. Ve skutečnosti však zkušení kritici dotvrdí, že napsala jen to, co si ve své mysli zachovala z vlastních prožitků. Tedy pravdu a skutečnost. Byť stroze naladění vědci najdou spousty důvodů pro tvrzení, že jde podle uznávaných definicí o mýtus.

Podívejme na lidi ve světě kolem nás. Většina je nasáklá vědeckými poučkami co jíst a co pít, jak vznikl svět a jak řídit vozidlo. A tak dále. Raději si většina zjistí stav počasí podle meteoradaru nebo televizní předpovědi, než by se šla podívat z okna. Dala by tedy v přetechnizované a racionalitou posedlé společnosti očekávat robotizace lidského chování. K ní sice dochází, a ne malou měrou, neboť se dnešní člověk stává bytostí manipulovanou svými technickými věcičkami. Když se však podíváme na život většiny dnešních lidí a odmyslíme si údržbářské a ovladatelské práce hodné přívěsků strojů, tak zjistíme pravý opak: Člověk se stal honbou za prožitky a zážitky přímo posedlý. Tak posedlý, že dost velká část populace již zaměnila reálný svět za svět virtuální (neskutečný) a žije v zajetí nesmyslných vymyšlenin kyberprostoru a fantaskních bytostí. Psychologové zjistili, že i hazardování mladých jedinců za volantem je ovlivněno představou o možnosti resetovat svou životní virtuální hru, když se výsledek nezdaří podle vlastních představ. Podívejte se na TV programy, kolik je mezi těmi smyšleninami a fantasmagoriemi skutečných obrazů reálného světa: Jen pár dokumentů s minimální sledovaností. A z nich je ještě většina zaměřená na vizuální prožitky. Nemluvě o zkušenostech z rozvojového světa, kde si lidé přednostně pořídí televizi ke sledování amerických seriálů o životě miliardářů, než by si zpevnili sou rozpadající chatrč.

Položme si proto otázku:

Proč by Bůh, který to ví od pradávna, nedal našemu chápání a prožívání života zprávu, která hovoří naší bytostnou řečí prožitků?

Proč by Boží promluva k nám nemohla být stejná a tedy přirozená a přitom dokonale pravdivá? Proč by mělo být mýtické vyprávění Matouše o narození Ježíše nepravdivé, když on sám to tak slyšel, uvěřil tomu a sepsal k naší radosti a poučení podle svého Bohem zaníceného nejlepšího vědomí a svědomí?

Myslím, že si docela racionálně a vědecky můžeme dotvrdit: Bůh k nám promlouvá řečí našich životů. A když prožitky našich životů nemusí mít s realitou hmotného světa mnoho společného, proč by k nám Bůh nedokázal promlouvat právě tak, abychom svůj život prožili nikoliv jako racionální roboti, ale podle jeho představ? Proč by k nám nemluvil způsobem, který dokážeme vnímat a ještě k tomu prožít?