Autorita Bible a její inspirace

Věřící lidé mají k dispozici psané Boží slovo, tedy Bibli, která se skládá celkem ze 66 knih Starého a Nového zákona. Věříme, že se jedná o knihy, které sepsali různí lidé inspirováni Duchem svatým. Bible je tedy z tohoto důvodu neomylná a je zcela dostatečná pro náš duchovní život; není třeba mít další zdroje pro poznání Boha.

Pokud mluvíme o inspiraci Duchem svatým, pak mluvíme o následujícím:

A) Apoštol Pavel píše Timoteovi: Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu. (2Tm 3,16-17) Pavel tím má na mysli především Písmo Starého zákona a dle 1Tm 5,18 také Písmo Nového zákona.

B) Pavel také píše: ...podle zjevení tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní bylo zjeveno a podle nařízení věčného Boha bylo oznámeno skrze prorocká Písma všem národům k poslušnosti víry... (Ř 16,25-26) Pavel zde hovoří o tajemství, které bylo nyní zjeveno a oznámeno skrze prorocká Písma. Zde pod pojmem „prorocká Písma“ má Pavel na mysli již novozákonní spisy včetně listu, který právě dopsal.

C) První věřící po seslání Ducha svatého ...zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. (Sk 2,42)

D) Pavel dále píše: ...Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus... (Ef 2,20), ...které (Kristovo tajemství) za jiných dob nebylo lidským synům oznámeno tak, jak je nyní skrze Ducha zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům... (Ef 3,5)

E) Autor epištoly Židům píše: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil za dědice všeho a skrze něhož také stvořil světy. (Žd 1,1-2)

F) Apoštol Petr píše: Máme také velmi pevné prorocké slovo a vy děláte dobře, že se ho držíte... Vězte především to, že žádné proroctví Písma nespočívá v něčím vlastním výkladu. Proroctví přece nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží svatí lidé mluvili, jak byli unášeni Duchem Svatým. (2Pt 1,19-21) Petr mluví o „velmi pevném prorockém slově“ a z kontextu je zřejmé, že tím rozumí svatá Písma. Tímto „prorockým slovem“ je myšleno Boží neomylné a věrné slovo, které je lidským prostřednictvím vyhlášeno, aby se stalo absolutním a nepohnutelným základem pro posluchače.

G) Apoštol Jan píše: Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. A on je skrze svého anděla poslal a ukázal svému služebníku Janovi, který dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista a všechno, co viděl. Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno; neboť čas je blízko. (Zj 1,1-3) Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: kdo by něco přidal k těmto věcem, tomu Bůh přidá ran zapsaných v této knize. A kdyby někdo ubral ze slov knihy tohoto proroctví, Bůh odejme jeho díl z knihy života a ze svatého města a z těch věcí, které jsou zapsány v této knize. (Zj 22,18-19) Jan dostal od Boha zjevení, svědectví Ježíše Krista, Boží slovo, které je také proroctvím, které později zapsal. Celá kniha pak tvoří proroctví a nikdo k ní nemá nic přidávat a také z ní nic ubírat.

Naše Bible je tedy souhrn prorockých knih, Písmo vdechnuté Bohem, zjevené tajemství od Boha pro jeho lid, pevné prorocké slovo, které je neomylné, autoritativní a závazné. Lidé, kteří psali jednotlivé knihy, byli unášeni Duchem svatým. Výše uvedené verše popisují v podstatě jeden a ten samý způsob, jak Bůh mluvil k lidem za účelem sepsání Písma. Všechna zvýrazněná místa mají stejnou váhu; stále se jedná o tentýž způsob zjevování Boží vůle člověku. Starý i Nový zákon je sepsán jako prorocké Písmo, jedná se o Boží slovo. Věříme-li Bohu, že Bible je jeho slovo, tak také věříme, že vše, co Bůh chtěl, aby bylo v Bibli, to tam také je. Nic nechybí a nic nepřebývá. Novozákonní učení (nové Boží zjevení) je pak Bohem dáno skrze Ježíše Krista jeho učedníkům a ti Pánovo učení v moci Ducha svatého předávali církvi; hovoříme tedy o apoštolském učení. Dále pak nová zjevení a nové pravdy pro budování církve byly předány skrze Ducha svatého nejen apoštolům, ale také novozákonním prorokům; znamená to, že Boží stavba, kterou je církev, byla postavena na základ apoštolů a proroků. Církev pak dále staví již na veškerém zjevení a učení, která jsou zprostředkována skrze zakládající úlohu apoštolů a proroků. Není a ani nemůže být jiný základ pro stavbu. Stejně tak, tento základ po celou dobu církve není nijak měněn nebo vylepšován.

Zkusme se však zamyslet, zda je možné, aby Bůh mluvil i dnes, v době, kdy je Bible již uzavřená, skrze zjevení či proroctví, ve kterých jsou zjevována nová učení či Boží vůle, která v době prvotní církve nebyla známa. Jakou váhu budou mít taková zjevení či proroctví ve srovnání s Biblí? Budou mít stejnou váhu jako Písmo svaté anebo menší váhu, tj. v podstatě by se jednalo o zjevení či proroctví „druhé kategorie“? V současné době se můžeme setkat s výroky věřících lidí (převážně na charismatické půdě) jako „Bůh mi řekl“ anebo „Duch mi zjevil“. Nemám tímto namysli, když Bůh někomu něco zjeví při čtení Písma, nebo se ho Bůh dotkne při kázání nebo vyučování Božího slova. Takto Bůh mluví přirozeně. Mám spíše namysli, když k lidem (údajně) Bůh mluví skrze novodobé proroky na prorockých konferencích nebo při čtení jejich knih, kde jsou popisovány vize, vyhlašována zaručeně správná Boží vůle pro národ či alespoň sbor anebo oznamováno velké probuzení. Taková proroctví či zjevení jsou předkládána jako Boží slovo a to i přesto, že obsah jakoby doplňoval Bibli, nebo je nebiblický či přímo protibiblický. K zamyšlení uvedu tři příklady tzv. proroctví, zjevení či přímé Boží řeči. Váhu těchto výroků porovnejme s podobnými místy z Bible. Uvidíme, že tyto výroky se opravdu jeví jako plnohodnotné Boží slovo, které známe z našich Biblí.

Podívejme se na první příklad. V knize „Autorita věřícího“ od Kennetha E. Hagina je na straně 16, na konci druhé kapitoly samostatný odstavec s nadpisem Proroctví. Pod nadpisem je pak psáno:

Zkusme srovnat váhu a důležitost těchto slov, jejichž autorem je podle této knihy Duch svatý, se třemi verši z Písma:

A když konali službu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: "Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal." (Sk 13,2)

Duch však výslovně říká, že v posledních časech někteří odstoupí od víry, naslouchajíce bludným duchům a učením démonů. (1Tm 4,1)

A Duch i Nevěsta říkají: "Přijď!" A ten, kdo slyší, ať řekne: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. (Zj 22,17)

Ptám se nyní, co nám brání v tom, abychom tato prorocká slova nepřidali ke svým Biblím? Vždyť tento výrok, učení Hnutí víry, který církev neměla více než 1850 let, je v podstatě na stejné úrovni jako tři uvedené výroky z Písma! Proč by se nemělo jednat o „velmi pevné prorocké slovo“ podle 1Pt 1,19? Rozsoudíme-li tento výrok Biblí, tak vlastně porovnáváme slovo Ducha svatého se slovem Ducha svatého. A kdo je té odvahy, aby slovo Ducha svatého nakonec nepřijal? Anebo je to prorocké slovo „druhé kategorie“, tedy nezávazné slovo, a je tedy na nás, jak s tímto slovem svobodně naložíme? A kdo vlastně rozhodne o tom, o jakou míru důležitosti slov se jedná? Je tohle myšlení vůbec správné? Nebo můžeme uvažovat tak, že vše, co Bůh chtěl, aby bylo v Bibli, to v Bibli skutečně je a tímto výrokem, novým učením, se nemusíme dále zabývat; prostě to není řeč Ducha svatého?

Podívejme se na druhý příklad. V knize „Království v celé své slávě“ od Alana Vincenta se na straně 58-59 nachází osobní zjevení, ve kterém autor popisuje, jak k němu mluvil Bůh ohledně udělení titulu apoštol pro ženu. Autor knihy Alan Vincent sám také „apoštol“ píše:

Alan Vincent popisuje, jak na konferenci na něho přišlo prorocké pomazání, během něhož k němu mluvil Bůh; v podstatě to byl rozhovor s Bohem. Porovnejme autoritu tohohle zjevení např. s autoritou zjevení pro apoštola Petra, viz Sk 10,9-16. Petr upadl do vytržení a na Alana Vincenta přišlo prorocké pomazání. Petr nejprve odmítl Boží příkaz (Nikoli, Pane... ), podobně také Alan Vincent (Nebudu prorokovat..., Pane, tomu sám nevěřím..., Ale já to nechci říct...). Která z těchto dvou událostí má větší duchovní autoritu? Logicky se jedná o stejnou váhu Boží řeči, ovšem s tím, že bez jedné události se církev opět obešla více než 1850 let! Podobně také popis prorokování při hledání Davida: Vyslal tedy posly, aby Davida zajali. Jakmile uviděli houf proroků v čele se Samuelem, jak ve vytržení prorokují, sestoupil i na Saulovy posly Boží Duch a také oni začali prorokovat. (1Sam 19,20) Jaký je tedy rozdíl mezi autoritou proroctví Alana Vincenta při jeho prorockém pomazání a proroctvími Samuela a dalších proroků při vytržení? Lze takto vůbec uvažovat? Zjevení, které Alan Vincent dostal, nejen že doplňuje Písmo, ale spíše je i v rozporu s Písmem. Např. plyne z Písma, že Junius byl(a) žena? Anebo, skutečně by Bůh ustanovil ženu do služby apoštola, když pro ženu platí určitá omezení, viz 1Tm 2,12? Měli bychom si tohle zjevení přidat k Bibli? Jedná se opět o „velmi pevné prorocké slovo“ a zároveň můžeme prohlásit, že Alan Vincent byl „unášen Duchem svatým“ podle 1Pt 1,19-21? Anebo bychom se spíše tímto neměli zabývat, protože to logicky není Boží řeč?

Podívejme se na třetí a poslední příklad. Kazatel Jesse Duplantis popisuje v kázání „Blízké střetnutí s Bohem“ svoje vytržení do nebe k Božímu trůnu, kde na cestách potkává samotného Ježíše i Abraháma a má několik rozhovorů s andělem. Kromě jiného také, podobně jako apoštol Jan, vidí hradbu, která měla dvanáct základů (Zj 21,14). Ovšem s tím, že Jesse Duplantis viděl navíc také první čtyři jména apoštolů a svým posluchačům je oznámil. Ve druhé části kázání, přibližně od minuty 16:00 do 16:30 můžeme poslouchat tato slova: …přišel jsem k jaspisové stěně. Zaujalo mě to, neboť to znám z knihy Zjevení a chtěl jsem vidět základy. Řekl jsem: „Počkej, chci vidět ty jména apoštolů.“ A viděl jsem Petr; ještě jednou jsem si to pořádně prohlédl a bylo tam Petr. Myslel jsem, že druhé jméno bude Jan, ale nebylo tam. Petr, Pavel, Jakub, Jan. Na těch kamenech, na základech. Anděl pověděl: „Tak už pojďme.“...

Jesse Duplantis měl zřejmě detailnější zjevení od Boha než apoštol Jan. Jan napsal: Městská hradba měla dvanáct základů a na nich jména dvanácti Beránkových apoštolů. (Zj 21,14) Jesse Duplantis doplnil Jana a obsah verše by měl tedy být: Městská hradba měla dvanáct základů a na nich jména dvanácti Beránkových apoštolů; první čtyři jména byla: Petr, Pavel, Jakub a Jan. (Zj 21,14) Janovo Zjevení je zjevení Ježíše Krista, Boží slovo a svědectví Ježíše Krista (Zj 1,1-2) a dále slova proroctví (Zj 22,18-19). Pokud skutečně Bůh zjevil Jesse Duplantisovi krom jiného také jména prvních čtyř apoštolů, tak se muselo jednat o zjevení, prorockou řeč, Boží slovo a to na stejné úrovni jako zjevení pro Jana! Bůh dal tedy stejné autoritativní zjevení, dokonce detailnější a pro církev závazné, jako Janovi. Můžeme tedy od chvíle zveřejnění tohoto vidění učit, že apoštol Matěj, který nahradil Jidáše, tam své jméno mít nebude?! Pokud je tomu tak, připišme si do našich Biblí tyto nové pravdy, vždyť to bylo Boží zjevení! Já tedy nic takového nehodlám dělat, protože nechci, aby mi Bůh přidal ran zapsaných v této knize. Jak máme tedy přistupovat k údajnému zjevení Jesse Duplantise? Brát ho vážně, nebo celé zjevení odmítnout, protože není od Boha?

Jako další příklady bych mohl uvést desítky a desítky nových zjevení či proroctví, která jsou předkládána čtenáři či posluchači jako Boží řeč nebo zjevení od Ducha svatého, a tím se staví na stejnou autoritativní úroveň jako Bible. Je tedy Bible stále ještě psána? Je neúplná, nedostatečná a je třeba k novozákonnímu zjevení a učení stále něco přidávat? Věřím, že nikoliv. Písmo je plně dostačující. Jak je to tedy s proroctvími v době, kdy máme k dispozici již celou Bibli o počtu 66 knih? Skončila tedy proroctví se sepsáním Nového zákona? Anebo proroctví v církvi stále existuje, avšak co má být tedy jejich obsahem? Podívejme se do 1K 12-14 kap., kde apoštol Pavel popisuje různé dary Ducha svatého a dává věřícím v Korintu instrukce k jejich užívání ve shromáždění. Podle veršů 13,8-10 proroctví mají zaniknout a to tehdy, jakmile přijde to dokonalé. Co je tímto myšleno a kdy to má přijít? Přečteme-li si pozorně verše 13,8-13, zjistíme, že to dokonalé přijde v budoucnu, v době, kdy uvidíme tváří v tvář a poznáme tak, jak jsme byli také sami poznáni. Podobně také 1J 3,2. Proroctví popisována Pavlem zaniknou v době, kdy se církev setká s Pánem tváří v tvář.

Je rozdíl mezi velmi pevným prorockým slovem, díky němuž máme k dispozici Písma Starého i Nového zákona, a proroctvími, o kterých mluvil Pavel v listu Korintským? Při psaní Bible se jednalo o neomylnou inspiraci a zároveň byla Duchem svatým zjevována různá tajemství a nová učení. Obsah Písem je neměnný a je pak určený pro celou církev, pro všechny věřící. Apoštol Pavel však psal Korintským o proroctvích, která byla také inspirována Duchem svatým, ale účel byl poněkud jiný. Tato proroctví mají sloužit především k budování místní církve, tj. jsou určena pro vybudování, povzbuzení a potěšení věřících (14,3-4; 22) a k usvědčování a k následnému zjevení tajemství srdcí nevěřících návštěvníků sboru (14,24-25). Proroctví mají být ostatními rozsuzována (14,29) a mají se konat v souladu s vírou (Ř 12,6), tj. mají být v souladu s novozákonním učením a nemají si činit právo na rozšiřování Písma o nové učení. Ohledně proroctví píše dále Pavel: ...Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte. Všechno prověřujte; co je dobré, toho se držte. (1Te 5,19-21) Proroctví v místním sboru tedy podléhá úsudku ostatních, tj. především dalších proroků, těm s darem rozlišování duchů a duchovně smýšlejících. Z kontextu Nového zákona nám plyne, že dar proroctví by se měl uplatňovat především v místním sboru; pro takové prostředí jsou také určeny Pavlovy příkazy do Korintu – ať povzbuzení k horlivé touze po prorokování (14,1; 5), vysvětlení účelu proroctví (14,3-4; 22; 24-25), příkaz k rozsuzování (14,29) a příkaz ohledně většího počtu proroků (14,30-33). Toliko ve stručnosti k rozdílu mezi Písmem a novozákonním proroctvím určeným pro budování místní církve.

Odpovídá však tato skutečnost dnešním prorokům, kteří mají své proroctví, zjevení a vize ohledně úžasných Božích věcí, směřování církve a učení? Je biblicky doložitelné, aby tito proroci šířili své pravdy do jiných sborů, do jiných částí země či po celém světě? Aby vydávali knihy, nová učení, pořádali konference nebo přednášky? Kolik takových charismatických církví přijímá nekriticky tyto proroky za pravé a jejich vize a učení se postupně stávají součástí věrouky (např. učení o celosvětovém probuzení)? Platí v těchto sborech ještě reformační heslo Sola scriptura?

Dostatečnost Bible pro duchovní život

Vraťme se však k otázce, zda Bůh mluví i dnes skrze nová zjevení či proroctví (především od druhé poloviny 20. století) a jakou váhu mají ve srovnání s Biblí? Uvedu tři možné z logiky vyplývající odpovědi:

A) Ano, Bůh mluví i dnes skrze nová zjevení či proroctví a tyto mají stejnou váhu jako Bible, jsou tedy neomylná a závazná pro duchovní život.

B) Ano, Bůh může mluvit dnes skrze nová zjevení či proroctví, ale tyto nemají stejnou váhu jako Bible; můžou být inspirována podobně jako proroctví pro místní sbor, viz 1K 12-14. kap.

C) Ne, Bůh již nemluví dnes skrze nová zjevení či proroctví.

V případě správnosti odpovědi A) je Bible neúplná a je stále psána. V podstatě by mnoho míst v Bibli bylo doplňováno a někdy by byly přidávány i celé epištoly. Také nová evangelia by popisovala svého Krista. Teoreticky s příchodem nového církevního hnutí by se objevovala nová zjevení poplatná tomuto hnutí. Nedovedu si ani představit, co by vzniklo, kdybychom skutečně všechna taková proroctví a zjevení od charismatických vůdců přidali k Bibli a považovali bychom je za součást Písma.

V případě správnosti odpovědi B) by přiměřeně platila odpověď A), ale s tím, že máme šanci proroctví a zjevení rozsoudit v autoritě Písma a případně je odmítnout – tím bychom ale uznali, že nebyla od Boha. Věřím, že v charismatických sborech by převážná část věřících volila tuhle odpověď. Ovšem která proroctví a zjevení by byla pravá a která nikoliv? Zřejmě by pak v jednom sboru měly, s nadsázkou řečeno, o něco tlustší Bibli než v jiném sboru. Jak vlastně máme rozsoudit taková proroctví, která si čteme v knihách, a která již obletěla téměř celý svět, jak rozsoudit slova proroka, který má za sebou několik úspěšných konferencí? Mohu se spolehnout na to, že taková proroctví, dříve než jsou uveřejněna, jsou kladně rozsouzena v místním sboru jako pravá? Co když někdo jiný po delší době rozsoudí proroctví jako nevěrohodná? Co vlastně dávám najevo, když zpochybním takové zjevení či vidění od velmi známého kazatele, proroka či novodobého apoštola, autora několika knih, který podle svých slov mluvil s Bohem, s Ježíšem Kristem (třeba i několik hodin), s andělem nebo i s některou biblickou postavou? Dávám najevo, že dotyčný se mýlil, nebo dokonce lhal, anebo jeho zjevení či vidění byla z jiného ducha. Jenže, vždyť se jedná o tak známého a skvělého kazatele... Kolik vlastně zmatku, neklidu, emocí nebo dokonce sporů přinášejí taková proroctví, zjevení či vidění od uznávaných vůdců do života jednotlivců nebo celých sborů? Nevaruje nás Bible před některými z nich?

Pevně věřím, že správná odpověď je C). Je to prosté. Vše, co Bůh chtěl svému lidu zjevit, je zapsáno v Bibli a tato kniha je již uzavřená a není třeba k ní něco přidávat. Bible je jedinečné velmi pevné prorocké slovo (2Pt 1,19), zároveň nám bylo darováno všechno, co patří k životu a zbožnosti (2Pt 1,3) a také máme víru, která byla jednou provždy dána svatým (Ju 3). Novými zjeveními a proroctvími, která s sebou přinášejí i nová učení, se vlastně ani nemusíme zabývat.

Amen.

R.B.