Grano Salis - Kniha odhalující historii duchovní služby žen

When women were priests: Karen Jo Torjensen

K pochopení role žen v prvotní církvi je nezbytné analyzovat mocenské vztahy v antické společnosti. Pochopit, jak velkou roli hrálo společenské a ekonomické postavení mužů i žen. Ženy mohly být vlastníky domů a zastávat vysoké náboženské funkce prorokyň či pastorek. Tato situace byla podobná i v křesťanských komunitách. Důkazy máme nejenom ze Skutků apoštolů a Pavlových listů, kde jsou jmenované ženy ve vedoucích pozicích v rámci církve, ale také např. z názvů domácích církvích, které se jmenovaly podle zakládajících majitelů, majitelek (jedním z takových byla např. Sv. Pudentianta z Říma). Ačkoliv Listy apoštolů se vyjadřují o roli žen se značnou ambivalencí. Zásadní význam žen od počátku Ježíšova působení až po období ranného křesťanství je neoddiskutovatelná.

     Autorka se dále zaměřila na úlohu žen v křesťanských společenstvích kterým, mimo jiných, Pavel adresoval své dopisy - Filipy Korint, Efes, a Řím.

     Filipy byly založeny ve 4.stol.př.nl. a v 1.stol. po nl. zažily nebývalý rozkvět. Z tohoto města pochází žena jménem Lýdie, o které se ve Skutcích píše, že uvěřila evangeliu a nechala sebe i všechny ve svém domě pokřtít. Je zde rovněž zmíněno, že se ona spolu s ostatními ženami a Pavlem modlily. Místo, kde byly, je ve Skutcích nazýváno jako „ modlitebna“. Jo Torjensen v této souvislosti vzpomíná zajímavou interpretaci B.Brooten, která tvrdí, že ona „ modlitebna“ byla ve skutečnosti synagoga. Slovo modlitebna se svojí neutrální konotací podle ní poukazují na ambivalentní postoj ke společenské roli žen, který pociťoval autor Skutků Lukáš. Již zmíněná Lydie je zde popisována také jako obchodnice, musela mít tedy mnoha kontaktů, často cestovat a jistě vedla svoji nemalou domácnost.

     Vedení domácnosti, místo produkce i spotřeby tehdějšího světa,s mnoha rodinnými příslušníky a otroky, bylo přirovnáváno antickými filosofy k vládnutí krále své zemi. Bylo zde zapotřebí umět se ovládat a být spravedlivý. Není potřeba uvádět, že při ostrém rozdělení rolí v antickém světě žena - dům, muž - veřejnost, to byla právě doména žen. A v období prvních církví, které se v zásadě scházely v domech, byly ženy, které vládnouc své domácnosti, velice často i v čele těchto domácích církví. Samozřejmě to nebylo pravidlem, ale zásadní je, že ženy ve vedoucích úlohách církví skutečně nalézáme. Na konci listu Filipským Pavel pozdravuje tři ženy - Eufodii, Syntyche a čteme také o jakési třetí ženě, jež má rozhodnout spor mezi těmito dvěma. Autorka tyto zmínky interpretuje jako jednoznačný důkaz o důležitém postavení žen ve Filipech. V souvislosti s tímto městem se Torjensen dostává k tématu ženského působení v synagogách v antickém světě. Z několika nápisů na náhrobcích ukazuje důkazy o tom, že ženy mohly mít v rámci synagog velice významné postavení. Mohly číst Tóru i o ní následně debatovat. Priscilla, tvrdí Torjensen, byla velice vzdělaná v Zákoně, a pravděpodobně před svojí konverzí, byla vlivnou osobností v místní synagoze.

     Dalším rušným antickým městem byl Korint, kde se křesťané také scházeli povětšinou rovněž v domech. Torjensen na základě tvrzení Heinrich Greeven ukazuje, že křesťanské komunity v Korintu byly společně vedeny učiteli a proroky, mezi kterými byly rovněž ženy. Vzpomíná, že v Novém Zákoně je mnoho žen, které prorokovaly - V Lukášově evangeliu jsou to Marie, Alžběta, čtyři dcery jistého Filipa a podle Jo Torjensen by měla být prorokyní uznána i žena, která polila Ježíše vzácným olejem (Mk 14,3-5). Její čin svědčí o tom, že v Ježíši rozpoznala Spasitele. Ježíš ji za její čin chválí a dává ji apoštolům za příklad. Autorka dále ukazuje, že v antickém světě měly ženy prorokyně dávnou tradici, proto to bylo považováno za přirozený jev i v místních křesťanských komunitách .Autorka v této souvislosti vzpomíná dokument „ Nařízení apoštolů “ , který vznikl ve 2.století a sloužil jako instruktážní kniha pro organizaci církve, zde jsou uvedeny instrukce jako ordinovat dvě vdovy jako prorokyně.

     Řím - centrum říše - odjakživa přitahovalo nespočet filosofických škol a náboženských skupin. Bylo zde také mnoho synagog, k jedné z nich patřili i Aquila a Prisca. Římské domácí církve byly velice často zaštiťovány patrony a patronkami. Ženy z vyšších sociálním vrstev jako patronky měli obrovský politický vliv, přesto že v oficiálních dokumentech se nám o tom mnoho nedochovalo. Podle autorky to pravděpodobně opět souvisí s konfliktním postojem k roli ženy ve veřejném životě. Z Říma známe tři druhy patronátu: Ochrana lidí s nižším statusem, dále cizinců a třetí, kde sociální rozdíly mezi patronem a klientem nebyly příliš hluboké, jež měl spíše charakter spojenectví, aby se předešlo případným politickým střetům. Jednou z nejznámějších žen patronek byla Livia, žena císaře Augusta, která byla snad nejmocnější ženou své doby, protože se stala patronkou mnoha vládnoucích aristokratů. To ji umožňovalo přímo ovlivňovat politiku říše. Mimo jiné byla i patronkou římské židovské komunity. Tzv. syrské císařovny ve třetím stol. využívaly tento způsob vlivu k prosazení svých politických zájmů. A byly to právě tyto mocné ženy, díky kterým, jak mnozí tvrdí, se impérium upevnilo v době krize. Samozřejmě, že genderové postoje odkazující ženy výhradně do domácnosti, vytvářely atmosféru nenávisti a kritiky této ženské role. Tiberius, Luciin a Augustův syn, využil těchto předsudků k tomu, aby omezoval moc své matky, jak nejvíce to šlo. Židovský teolog Philo se dostal do ambivalentní situace, když se nedovedl vyrovnat s politickým vlivem Livie , ale zároveň si uvědomoval obrovskou cenu jejího patronátu, který zajišťoval ochranou zdejší židovské komunitě. Rozpor nakonec vyřešil tím, že její role patronky je legitimní, protože díky aristokratické výchově přemýšlí a jedná jako muž. Jak bylo řečeno, patronky hrály zásadní roli i ve formování prvních křesťanských společenství. Torjensen jmenuje např. Phoebé, která je vzpomínána v listech Korintským jako diakonka církve v Kenrejích a která doručila Pavlův dopis do Říma. Jana, žena Chůzy, z Lukášova evangelia také byla v této pozici. Patrně byla mezi skupinou žen, které Ježíše následovaly. Z 28 vzpomínaných osob, které Petr pozdravuje v dopise Římanů je 10 žen. Torjensen dále vzpomíná ženy, které vedly domácí církve (Nymfa, Lydia, Phoebe atd.).

     Autorka poukazuje na místa v Novém Zákoně, kde se velice zajímavě projevuje ambivalence v mužském vnímání rolí žen v církvi. Upozorňuje na to, že v Janově evangeliu (stejně jako v jiných) je to právě Marie Magdalena, která první spatřila zmrtvýchvstalého Krista. Oba dodatky směřující k Petrově zásadní úloze v tomto příběhu jsou mladšího data. Stejně zajímavá je reakce Pavla, který v listu Koristkým Marii Magdalskou v této souvislosti opomíjí úplně. Torjensen v této ambivalenci opět vidí známku konfliktu mezi genderovými stereotypy a skutečnou rolí žen. Hlavní překážkou postupné devalvace ženského vedení v církvích byly tedy podmíněny antickými genderovými stereotypy v době, kdy se církev dostává na veřejnost.

     Obhájci žen ve vedoucích pozicích často argumentovaly tím, že v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou (Ga 3, 28). Epithanus, kritik ze 4 stol, naopak argumentuje tím, že po Pádu byla žena dána do poddanství muže a je nutné chránit jejich zranitelnost, její sexualitu. To vše vyvodil z prokletí, které je napsáno v Genesi 3, 16. I v listech apoštolů najdeme teologické argumenty, že žena je více náchylná k pokušení, a proto nemůže zastávat vyšší úřady v církvi a být v poddanství svého muže. Pavlovo teologická argumentace podporující tento názor, využívá ideje „ posvátného svazku“ Krista a církve, kde muž je připodobňován ke Kristu a žena k církvi. Vysvítá nám zde známy konflikt mezi stereotypy pohlavních rolí antické společnosti a Ježíšovým rovnocenným přístupem k mužům i ženám.

     Torjensen ve své knize dále ukazuje, jak organizace antické domácnost velice úzce souvisí s ideologií dichotomie veřejné sféty - polis a domácnosti- oikos. Veřejná sféra byla mužskou záležitostí, byla spojena s volným pohybem, civilizovaností a nadřazeností. Oproti tomu domácnost byla záležitostí ženskou, nedovolovala volný pohyb na veřejnosti, žena pak byla v kontrastu s civilizovaným mužem ztotožněná s přírodou a podřízenou rolí. Z hlediska práva stál v čele domácnosti muž a kupříkladu Aristoteles přišel i s filosofických odůvodněním, že muž je ve všech ohledech způsobilejší k vedení, a to i domácnosti, tradiční domény ženy (často srovnávané z vedením armády či státu).

     V Aristotelově politické filosofii je domácnost základ státu, a stát vedou muži,proto se ani příliš úlohou ženy nezabývá .Pohled práva byl ovšem v ostrém kontrastu k ideologii rozdělení veřejné a domácí sféry, kde v jedné vládne muž a v druhé žena. Mnoha autorů vyřešila tento rozpor tím, že definovali roli muže a ženy v domácnosti přesněji. Například, že muž má právo rozhodovat za celou domácnost a žena má na starosti celou její správu. Ve skutečnosti nejpřesnějším hlediskem sociální situace bylo ekonomické hledisko, kontrastující s oficiálním politickým modelem.

   Povinnosti obou manželů byly daleko flexibilnější a komplexnější. Oba chránili domácí majetek a rozhodovali o sňatcích svých potomků.Kl asické rozdělení ekonomických rolí v domácnosti předpokládá, že muž pracuje a řídí otroky venku na poli apod. a žena řídí chod domácnosti uvnitř. Toto rozdělení bylo odůvodňováno mužskou statečností a ženskou pečlivostí. Žena měla na starost zpracování a distribuci surovin. Filisof Xenofob ženinu práci uvnitř domácnosti připodobňuje vedení armády a spojuje ji se ctnostmi jako je sebeovládání, pozornost a dobrá paměť.

     Torjensen ukazuje, že předpoklady pro vedení domácnosti přisuzovány dobrým hospodyním se nápadně kryjí se ctnostmi, jež Pavel uvádí v souvislosti s funkcí biskupa (1 Tim 3:4-5) a s vedením církve vůbec. I v této otázce ovšem existuje v Listech typická ambivalence. Když Pavel např. píše o absolutním podřizování ženám mužům ve všem - tedy i v domácnosti.

Proti ženám ve vedoucích úloze hrály důležitou roli také kulturní stereotypy, jež udávaly, co se ve společnosti sluší a co ne. Mužům byly přičítány ctnosti jako rozvaha, odvaha, síla, oproti tomu ženám počestnost, tichost a podřízenost, ctnosti jež přímo souvisí s tím, jak by se žena měla chovat na veřejnosti.

     Žena bez pokrývky hlavy, bez doprovodu muže automaticky byla považována za nepočestnou a v podstatě byla majetkem všech mužů, a tím mohlo být kupříkladu legalizováno i sexuální násilí. Všechna opatření potlačit sexualitu žen na veřejnosti souvisela podle Torjensen ze strachem mužů z ženské sexuality, která byla sama o sobě ztotožněna s animalitou, jež by narušila mužskou racionalitu. Proto bylo nutné ji tolik kontrolovat. Výše zmíněné ctnosti ženy vyzdvihují i Listy apoštolů, kde jak již bylo řečeno vystupuje opět konflikt mezi genderovými stereotypy a Ježíšovým učením.

     Z této ambivalence se vyvinula ženám nepřátelská teologie, jež chtěla spojit křesťanství a dobové genderové stereotypy. Je vyzdvihována ženská cudnost, stejně jako jsou potlačovány projevy ženská sexuality na veřejnosti. Potřeba opětovné legitimizace ženské podřízenosti se stala akutní v době, kdy křesťanství bylo legalizováno a církev se přestala scházet v domácnostech.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace