poslal Nepřihlášený
Církevní restituce: Druhá Bílá hora
Sedmý paragraf restitučního zákona říká toto: "Povinná osoba (obec,
veřejná instituce apod.) vydá oprávněné osobě (církevnímu subjektu) movitou věc
ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví
a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy (...) v
rozhodném období (...), pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí
(...)".
Přehlédnuté absolutno
Jasné, ne? Koho by ale napadlo hledat pod pojmem "funkčně souvislá movitá
věc" desítky a stovky vzácných, především barokních obrazů, které jsou nyní
umístěny v systému veřejných galerií? Patří k nim i dvě vrcholná díla vlámského
mistra Petera Paula Rubense, jejichž kopie zdobí interiér kostela svatého Tomáše
na Malé Straně, součásti klášterního komplexu augustiniánů. Jde o Umučení
svatého Tomáše, který ukazuje světce na misijní cestě do Indie, a o obraz
Svatý Augustin, na němž se autor knihy O státě božím sklání k
chlapci, který lasturou přelévá moře. Originály, jejichž cena je stěží
odhadnutelná a řádově se pohybuje v desítkách milionů, jsou umístěny nedalekém
Šternberském paláci, tedy v jedné z prostor Národní galerie. A augustiniáni
"jen" chtějí uplatnit k obrazům vlastnické právo. Z galerie je neodnesou, ale
obrazy jí pronajmou - "za korunu, nebo třeba za nic," řekl novinářům
augustinián a rodilý Španěl Juan Provecho. Vlastnictví ale budiž svato. Zvláště
to pobělohorské...
Tato kauza je výtečná. Vždyť nám ukazuje, co vlastně restituční zákon - tedy
zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - prolomil.
Základní věc. O oba obrazy už totiž proběhly soudní spory. Nejprve Obvodní soud
pro Prahu 1 (ano, ten na pražském Ovocném trhu, kam se patnáct let stále vracel
spor o katedrálu sv. Víta) rozhodl, že augustiniáni mají na obrazy nárok; do
galerie se dostaly dlouho po únoru 1948 darem Náboženské matice, která - podle
prvoinstančního soudu - ale nebyla jejich vlastníkem. Odvolací soud a pak
Nejvyšší soud však rozhodli jinak: zaprvé, smlouva mezi Náboženskou maticí byla
střižena na míru právního řádu své doby, který právní stát musí ctít; rok 1989
znamenal diskontinuitu režimů, nikoli práva (a tak jsou i sňatky z "totáče"
bohužel platné). Zadruhé, soud konstatoval (pozor!), že církevní vlastnictví je
druhem vlastnictví veřejnoprávního, jemuž nepřísluší ochrana jako vlastnictví
soukromému (pohov!). Právě tohle listopadový zákon zadupal do země.
Povědomí, že nejde o ryzí soukromé vlastnictví, se ovšem udržuje pevně a
zcela správně dál, a to i v uvažování manažerů a ekonomů. Poradce ČSOB Tomáš
Vyhnánek docela nedávno - koncem března v týdeníku Euro - konstatoval, že
nynějšími církevními restitucemi probíhá přesun majetku "do rukou ani zcela
soukromých, ani zcela veřejných. Církevní vlastnictví je zkrátka něco úplně
jiného." Samozřejmě! V běžné, zcela totalitní (kněz a exředitel ÚSTR Daniel
Herman by mohl vyprávět) struktuře církevního vlastnictví je za něj v každé
diecézi zodpovědný biskup, který je současně nositelem moci zákonodárné, výkonné
i soudní. Právě tak, toho všeho a v jedné osobě. Nad ním je už jenom arcibiskup,
papež a Bůh.
Sloup pro Panenku
Je opravdu zajímavé, že skladatelé litanií na korupčnost jakékoli byrokracie
- a to i té ve službách nejdemokratičtějšího státu - stále opakují moudrost
lorda Actona: "Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně." A nikdy, ale
opravdu nikdy je ani nenapadne spojit tento bonmot s tak absolutistickou
strukturou, jakou je především katolická církev. A nenapadne je to ani v
souvislosti s restitučním zákonem, který je po husitských válkách (vyvlastnění
církve), Bílé hoře (církevní restituce), únoru 1948 (úplná etatizace a
vyvlastnění církví) a listopadu 1989 (transformační privatizace a "náprava
některých křivd") čtvrtým gigantickým přesunem majetku (církevní restituce) od
časů, kdy jsme v této zemi začali používat písmo. Když jde o majetek, je to
přece "za korunu, nebo za nic". Jestli pak se s tím spokojí laičtí, církvemi
najatí správci jejich "světských marností", lépe: ekonomických zdrojů?
Příležitost už nedělá zloděje?
Mimochodem: od husitské reformace k jezuitské protireformaci - od bitvy na
Vítkově (1420) k bitvě na Bílé hoře (1620) - uplynula dvě staletí, zatímco od
Gottwaldovy nacionalizace ke Klausově transformaci čtyřicet roků (a od té naší
"šokové terapie" k nynějším církevním restitucím jenom zhruba dvacet let). Nějak
se nám ty dějiny zrychlují, aniž se je o to kdokoli prosil. Držme si klobouky,
jedeme z kopce!
S těmi originálními Rubensovými plátny - a desítkami jiných podobných,
"funkčně (ba finančně) souvisejících" movitostí - to jistě dopadne dobře. Vít
Vlnas, český historik, specialista na baroko a ředitel Sbírky starého umění
Národní galerie, s augustiniány vyjednává a je navýsost spokojen. Ostatně již v
prosinci 2006 časopisu TÝDEN řekl: "Protireformace byla nesena velmi
vlasteneckými pohnutkami, jejichž smyslem bylo ty upadlé Čechy znovu navrátit na
pravou cestu. Což se vlastně podařilo. Tehdy."
Všechno nasvědčuje, že se dílo zdaří i tentokrát. Však také pro pražské
Staroměstské náměstí mají připraven zbrusu nový mariánský sloup. Přesnou kopii
toho, který byl stržen v roce 1918 lůzou "upadlých Čech" na prahu naší
samostatnosti. A téměř 300 let předtím vztyčen jako hold Panně Marii za
vítězství katolických zbraní. Hold Bílé hoře I.
Martin Hekrdla
tyden.cz
