Zřetelně rozpoznáváme neudržitelnost rozdělení, které je, často i zbytečně, demonstrováno existencí různých skupin v rámci jedné církve. Věříme, že metafyzicky je církev jedna a nevidíme důvod, abychom stejnou jednotu neprezentovali i před světem. Pokud zde již tato jednota existuje duchovně, neshledáváme žádný důvod ji nevyjádřit i viditelně a srozumitelně v profánní oblasti sekulární spirituality. Zároveň jsme si vědomi, že dějinná rozdělení a jimi způsobená traumata a různá, zdánlivá i skutečná věroučná schizmata, nejsme schopni překlenout jen prohlášením, které by nevycházelo ze skutečného stavu věci. V pohledu na biblické i historické zkušenosti si uvědomujeme, že to byla příslušnost k viditelné církvi, která již od dob apoštolů, přes apologety až po církevní otce, byla garantem jednoty a pravověří. 

Tato církev vždy měla své viditelné reprezentanty, kteří nesli před lidmi větší zodpovědnost a byli, spolu s celou církví, strážci klíčů Království. Nechceme a ani se nemůžeme na tomto místě pouštět do rozsáhlejší teologické rozpravy, ale po zralých úvahách, dialozích, které mezi námi trvají již od konce šedesátých let, jsme v březnu 2014 dospěli k následujícímu závěru: Matouš ve svém evangeliu svědčí a Lukáš prakticky ve Skutcích potvrzuje, že klíče a zodpovědnost byla svěřena apoštolskému sboru, v jehož čele stáli tři, kteří byli svědky událostem na hoře Proměnění, a kteří byli i zvláštními svědky některých biblických událostí. Byli to Petr, Jakub a Jan. Z nich to byl pak Petr, který byl opakovaně jmenován na prvním místě v seznamu apoštolů. Jemu byl svěřen pastýřský dozor a on byl i explicitně jmenovaným svědkem epifanie, což reflektuje i apoštol Pavel, nejmenší z apoštolů. 

V historii církve to pak byl římský biskup, jehož názor byl často klíčovým v teologických sporech staré církve. Stejně jako Petr, který na prvním koncilu přinesl hlavní důkazní břemeno o spáse pohanů, když dosvědčil události v Kornéliově domě, tak papež Lev I rozhodl letitý spor o dvou přirozenostech a via facti petrifikoval Chalcedonikum. Věříme, že jak Písmo, tak historie dosvědčují nezastupitelnou úlohu povolaných jednotlivců při směřování celé ekumenické církve. Uvědomujeme si, že v historii ne vždy bylo ohledně této věci jasno. Nicméně i hlavní reformátoři z 16. století zpočátku uznávali úlohu římského biskupa a byla to často jen nedorozumění, která nakonec vedla k vyhrocení schizmatu reformace, jehož důsledky v podstatě trvají až do dnešních dní. Není našim úkolem hledat viníky oné situace a není nám na překážku ani rozdílná historická interpretace těchto událostí, nicméně jsme jednotní v tom, že se tímto zatím nenaplňují  slova „aby všichni byli jedno“. 

Po zralé úvaze jsme se proto rozhodli přihlásit se k biblické i historické kontinuitě a uznat úlohu římského biskupa jako garanta viditelné jednoty všech, kteří jsou pokřtěni a vstoupili tak ve svém znovunarození k novému životu. Zároveň jsme se, věříme, že se zřetelem k aktuální historické kontextualizaci, rozhodli nejít nad rámec Chalcedonika a v rámci takto nalezené shody si v plnosti zachovat svá církevní specifika. Vyzýváme proto všechny sesterské církve, aby se připojily k tomuto prohlášení. Svým jednoznačným souhlasem bude platným představitelům církví  (na základě jejich vyznání víry a po ověření jejich úřadu podle platných církevních řádů a v souladu s tradicí, případně liturgií jejich společenství) po žehnající modlitbě úřadujícího episkopa, uznává apoštolská sukcese. Tito se pak budou moci bez okolků účastnit eucharistické oslavy. 

 Podrobné teologické vysvětlení pod názvem „Eccelsia in Unitae et Caput Visible“ naleznete v příloze tohoto dokumentu, stejně jako směrnice pro oslavu této vpravdě historické a věříme, že pro všechny křesťany a lidi dobré vůle, radostné události. 

Členové výboru za jednotu křesťanstva Buenos Aires 13. 4. 2014