Znamená to, že Církev se nutně musí měnit spolu se světem, že musí udržet se světem tempo? 

Soudobý trend spočívá ve snahách o to, aby se evangelikální hnutí stalo největší atrakcí v dějinách Církve. Staré jistoty jsou zpochybňovány už jen proto, že je přijímaly celé generace evangelikálů před námi. Dnes je prostě v módě klást si otazník za všechno. A většina evangelikálů stejně ani tak moc o své duchovní dědictví nestojí. Spíše jim jde o to, aby vymýšleli stále něco nového, přitažlivého, přijatelného okolnímu světu.

 

Kolikrát jsme svědky toho, jak se vedoucí evangelikální osobnosti přímo zříkají příležitosti svědčit jasně a zřetelně pro pravdu, když jsou před mikrofonem či kamerou sekulárních médií? Když se dnes evangelikála někdo veřejně - a s řádnou dávkou skepse - zeptá, jestli je Kristus skutečně tou jedinou cestou k Bohu a do nebes, jak odpoví? Tak, aby se někoho nedotkl, někoho neurazil, aby nebyl považován za netolerantního? 

Staré a osvědčené evangelikální myšlení se snadno kritizuje a rychle opouští, nové myšlenky a názory na biblické učení jsou okamžitě vítány a podrobit je kritice Božího slova se nepovažuje za nutné. Dříve se považoval postoj berojských (Sk.17,11) ke zvěstovanému slovu za ctnost - čteme o nich, že "každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel" - dnes se takový postoj vědomě nebo nevědomě odmítá.

Spíše se zkoumá, jestli má nová myšlenka nebo nová metodika úspěch, a to především u světa, u nevěřících lidí. Nové myšlení, nové nazírání na Bibli, nové pracovní metody, nové programy. Evangelikálové se chtějí za každou cenu jevit okolnímu světu v co nejlepším světle. 

Být dnes bojovníkem za pravdu a víru na nás klade následující základní požadavky: musíme si zachovat biblické rozpoznávání pravdy, musíme neustále prosit o Boží moudrost, musíme být neúnavní, musíme znát dobře Bibli, musíme se umět postavit za svoje biblické přesvědčení, musíme mít schopnost hovořit jasně a přímo, a musíme být ochotni vstupovat do konfrontací, do konfliktů. Tyto kvality jsou dnešnímu evangelikálnímu hnutí jaksi cizí.

Mnohé sbory, denominace a celé církve se spíše zajímají o názory druhých lidí - a to především nevěřících - zajímají je účinné strategie, zabývají se marketingem, průzkumem, statistikou. Panuje strach z toho, aby věřící nebyli pozadu na akademické půdě, aby se církve dostatečně prosadily na politické scéně, a aby se nevystavily kritice médií. Zachovat si pozitivní image je důležitější než věrnost pravdě. 

Tato současná mentalita honby za novotami je jedním ze znaků dětinského, povrchního přístupu k víře a k pravdě. Apoštol Pavel před tímto postojem varuje ve svém dopise Efezským, když je napomíná, aby "dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu" (4,14).

Nevím, jestli se ještě dnes vůbec v církvích ozve slovo o bludu, o falešném učení, o nutnosti zkoumat pečlivě Písmo, jestli to, co se nám předkládá, je zdravé, biblické, správné. Zásadní problém vidím v tom, že věřící jakoby zapomněli, kdo je skutečným Pánem Církve, její Hlavou. Mám však tu jistotu, že se Ježíš Kristus o čistotu Církve dobře stará. Díky Bohu za Jeho svrchovanou milost a nezměrnou lásku.

(výňatek z článku twr.cz, Otakar Vožeh: "O pravdě")