poslal Nepřihlášený Bývalý pravoslavný pražský arcibiskup a metropolita českých zemí a
Slovenska Kryštof odpovídal na žádost ParlamentníchListů.cz na dotazy
týkající se jeho případu, kdy byl křivě obviněn z porušení celibátu
zřejmě kvůli mocenským bojům uvnitř církve.
Je tomu 7 let, kdy jste se stal metropolitou, jak se vyrovnáváte s tím, že jím již nejste?
Stal jsem se metropolitou, protože mě poprosili věřící a duchovní,
abych kandidoval na místo zesnulého metropolity Doroteje, nejvyššího
představitele pravoslavné církve českých zemí a Slovenska. Volby
proběhly 2. května a volilo se podle ústavy dvakrát tajně. Spolu se mnou
kandidoval ještě Ján, arcibiskup prešovský. Sedm let jsem jako
metropolita sloužil, ale když jsem slyšel z úst vladyky Simeona (pozn.
red.: olomoucko-brněnský arcibiskup a dočasný nástupce vladyky Kryštofa
do nových voleb hlavy církve), že se církev v důsledku obvinění vůči mně
a medializace celé záležitosti ocitla ve špatném rozpoložení a bylo by
tedy dobré, abych abdikoval, což by pomohlo církev uklidnit, rozhodl
jsem se pro dobro církve a jednotu tak učinit. Vždy jsem tedy učinil to,
o co mě církev prosila ústy svých představitelů. A své abdikace
nelituji. Jednota církve je pro mě největším ideálem. Církev je velká
rodina a já jsem pro ni ochoten udělat cokoliv, co bude potřeba.
Kdyby vás tedy církev povolala zpět, slyšela by váš souhlas?
Pochopitelně. Uvedl jsem to i ve svém rezignačním prohlášení. Nejde
ale o mé osobní ambice. Když se člověk stane duchovním, tak je to proto,
aby sloužil Bohu, Božímu lidu a pomáhal. Duchovním by neměl být člověk
proto, aby řešil své osobní problémy a prosazoval svoje osobní zájmy.
Duchovní nesmí sloužit sobě, nějakým svým představám, touhám, či nedej
Bože vášním. A svou rezignací jsem také doložil, že mi nejde o moc a s
tím spojené hmotné prostředky. Děkuji všem, kteří žádají můj návrat, ale
zároveň je prosím, aby respektovali hlas církve.
Jaká je v řízení církve role Božího lidu a synodu?
Musí tu být určitá synergie mezí tím, co říká Bůh a Boží lid.
Posvátný synod tvoří biskupové vykonávající službu v církvi. Hierarchie
církve by měla vždy reprezentovat to, co si přeje Boží lid a měla by
Boží lid respektovat. A tento lid by zase měl respektovat ty, kteří jej
reprezentují. To je velmi složité a záleží to na duchovní úrovni a
velikosti těch hierarchů, kteří v této věci rozhodují.
A cítíte v současné době tento soulad uvnitř zdejší pravoslavné církve?
Jsem na rozpacích. Já osobně jsem vždy respektoval vůli Božího lidu a
budu ho respektovat do smrti. Lidé, kteří za mnou do Těšova, kde
sloužím, přijíždějí se svými starostmi, mi říkají, že za mnou jezdí
rádi, protože zde cítí přítomnost Boha. Já se jim snažím pomoci a to je
úkol každého duchovního.
Jak hodnotíte nedávnou návštěvu ekumenického patriarchy Bartoloměje?
Tuto návštěvu a program jsem osobně připravoval. Jel jsem do Fanaru,
do Istanbulu za patriarchou. Myslím, že program byl splněn. Jen mě
mrzelo, že při oslavách příchodu Cyrila a Metoděje v Mikulčicích, jak
bylo patrné z televizních obrazovek, nebylo mnoho věřících a tolik
pršelo. Nepamatuji se, že by tam při každoročních poutích bylo někdy
takto nevlídné počasí. To bylo opravdu tristní. Ale jinak, co se týče
patriarchy, tak ten byl skvělý. Nádherně hovořil o pravdě, o tom, že
pravdu je potřeba držet a nebát se těch, kteří pravdu pohřbívají pro
nějaké své osobní zájmy a představy. To vše patriarcha velice hezky
vyjádřil a věřím, že tato slova zůstanou v paměti všech těch, kteří tam
byli. Patriarchovi jsem proto poslal dopis, ve kterém mu děkuji za to,
že uskutečnil tuto návštěvu i přes všechny problémy, které jsou kolem mé
osoby.
A co říkáte na začátek patriarchovy návštěvy bez účasti
olomoucko-brněnského arcibiskupa a vašeho dosavadního zástupce v čele
církve vladyky Simeona?
Asi to souviselo s tím, že vladyka byl na léčení a nemohl dříve
přijet. Ale co se týče běžného protokolu, který já znám za ta léta, kdy
jsem vedl církev, tak je to něco nenormálního, protože by měl být na
letišti a vítat ekumenického patriarchu, který je první mezi rovnými. V
pravoslavném světě to zřejmě zůstane nepochopeno. Nicméně vzhledem ke
stáří a léčení je to i možné pochopit.
Proč se s vámi ekumenický patriarcha nesetkal?
Nebylo to v protokolu, respektive program měl velmi nabitý. A ti,
kteří tento program, který jsem původně připravil, ještě doplňovali, mu
zřejmě vysvětlili, že není možné, aby se našla půlhodina na setkání se
mnou. Pravděpodobně k tomu měli své důvody. Je to věc opravdu
nestandardní, protože já jsem abdikoval pro dobro a jednotu církve, ne z
opačných důvodů. Navíc z monastýru v Těšově je to maximálně dvě hodiny
do Prahy.
Nečekal jsem, že Xénie Raptsunová odvolá své obvinění a že Josef
Freimann odvolá, že mám několik nemanželských dětí. Myslel jsem si, že
se pravda ukáže až později. A nečekal jsem ani, že se synod bude zabývat
dalšími takzvanými svědectvími, která se zase mohou ukázat jako lživá.
Toto lze ukončit jedině odpuštěním, láskou, dobrou vůlí k tomu, aby se
to, co se nepovedlo, napravilo a aby přišel pozitivní impuls do řad
pravoslavných věřících k jednotě a ke vzájemné lásce zúčastněných. Ale
to zatím nenastalo, což mě velice trápí.
Myslel jsem si, že budu žít v Těšově a že se obvinění budou řešit
soudní cestou. Předal jsem trestní oznámení a byl jsem přesvědčen, že
právní spor vyhraji. Navštívil jsem několik renomovaných právních
kanceláří a v nich mi nezávisle na sobě řekli, že tento proces povedu
tři až pět let. Toho jsem se zhrozil. A netušil jsem, že za pár dní ta
obvinění aktéři odvolají. Netušil jsem ani, že vznikne nějaká petice za
můj návrat. Ani jsem to nechtěl.
Chtěl jsem žít v ústraní a věnovat se lidem v Těšově a dalším, kteří
mě potřebují, a radovat se z toho, že jsme blízko Bohu. Jsem však
připraven učinit to, co bude ode mě očekávat církev a pokud mě požádá o
návrat, rád to přijmu a bude mě to těšit. V současné době se ale tak
neděje, a tak se za všechny modlím a prosím Hospodina, aby se situace
uklidnila a dobro a jednota, pro kterou jsem rezignoval, se i naplnila.
Proč podle vás byla ta původně vznesená obvinění vůči vám nakonec odvolána?
To jsem dodnes nepochopil. Opravdu jsem čekal, že půjdu soudní cestou
a budu dokazovat, že obvinění jsou nepravdivá. Myslím si, že se ti lidé
zkrátka zalekli soudu Božího. A to není soud lidský, u Božího soudu se
všechno ví. A možná, že když viděli, že jsem pokorně vše přijal a
rezignoval, tak raději řekli, jak to ve skutečnosti bylo. Paní
Raptsunová řešila rodinné problémy a pod jejich tíhou se rozhodla mě
obvinit. A Freimannovi chtěli jen spravedlivě soudit Otce archimandritu
Marka, který vyšel z protestantského ducha s ekumenickými představami,
které jsou na hraně. A oni proto chtěli donutit synod, aby jednal a
využili celé kauzy. Udělali to z těchto důvodů a ne proto, že by měli
konkrétní důkazy pro obvinění, že jsem porušil mnišské sliby a mám deset
dětí.
Vraťme se ale ještě zpět k návštěvě nejvyšší autority pravoslavné
církve. Marek Krupica, správce pražského arcibiskupství, po Vaší
rezignaci do médií uvedl, že patriarcha si vysloveně nepřeje setkání s
Vámi. Hodonínský biskup Jáchym nám sdělil, že jako organizátor nechce
patriarchu, vzácného hosta, vystavovat nepříjemným situacím. Co tomu
říkáte?
Moje odpověď je velice jednoduchá – vůbec tomu nerozumím. Nedovedu si
představit, že by se ekumenický patriarcha, se kterým se znám asi 25
let, se mnou nechtěl setkat. Vede pravoslavný svět a reprezentuje jej a
nevěřím, že by mohl něco takového říct. A nedovedu si ani představit, že
by se mu nelíbilo, kdybych se objevil v Mikulčicích. Smíření, pokora,
odpuštění je právě to, co potřebuje pravoslavný člověk a vůbec každý
člověk 21. století. Kdo může říct, že je bez hříchu? Nikdo přece. Pokud
by se setkání s patriarchou vedlo v duchu odpuštění, posílilo a
prohloubilo by to duc*****st v celé naší společnosti a byl by to
pozitivní signál od pravoslavné církve. Že se tak nestalo, je škoda. Ale
opravdu nevěřím tomu, že by se se mnou patriarcha nechtěl setkat. Znám
protokoly a vím, že když je někdo hostem, tak přijme program a
neprotestuje, když v něm není něco, co by si přál. Toto chápu, ale
nemyslím si, že by šlo o iniciativu samotného patriarchy, který má ke
mně, jak pevně věřím, stále velmi dobrý vztah.
Jak vidíte budoucnost pražské eparchie a také budoucnost celé pravoslavné církve v Česku a na Slovensku?
Budoucnost je v rukou Božích. Musíme prohloubit naši víru a vědět, že
to, co se děje, je z Boží vůle. Záleží na věřících lidech, jak budou
jednat, jak se budou rozhodovat a jak budou spolupracovat v naší
hierarchii s těmi, kteří zodpovídají za budoucnost naší církve. Ve
vzájemné spolupráci by pak měly vzniknout podmínky pro ustanovení
pražského arcibiskupa a metropolity českých zemí a Slovenska.
Co si přejete do dalších let vaší duchovenské služby?
Přeji si, aby se naplnilo to, co říkal patriarcha ve svém kázání, aby
pravda, kterou přinesl Cyril a Metoděj, nad námi vládla. Pravda je
Ježíš Kristus a ten nás všechny vede k pokání. Moc bych si přál, abychom
poslouchali hlas svého svědomí. Pokání, pokora a láska je to hlavní,
čím máme naplňovat náš život.
Autor: Petr Kupka, Parlamentnilisty.cz, 3.6.2013
Zdroj: www.pravoslavnacirkev.info
