poslal Nepřihlášený Výrazy „pravice“ a „levice“ jakožto označení politické orientace mají
svůj původ ve Velké francouzské revoluci. V politické literatuře se
tedy objevují již přes dvě staletí. V průběhu této doby se představy o
tom, co je „pravicové“ a „levicové“ postupně proměňovaly. To, co je dnes
považováno za typicky pravicové nebo typicky levicové, nemusí odpovídat
tomu, co bylo za typicky pravicové či typicky levicové považováno před
sto lety. Uvedu alespoň jeden příklad, aby bylo zřejmé, co mám na mysli:
Po druhé světové válce patřilo k programu levice především
znárodňování. Neplatilo to pouze o levici v tehdejším Československu –
platilo to například i ve Velké Británii. Po šedesáti letech již
levicové strany znárodňování ve svém programu nemají; soudím, že
z dobrých důvodů.
Tento článek si neklade za cíl zkoumat, jak se obsah toho,
co je „pravicové“ a „levicové“ proměňoval v průběhu dějin. V dané chvíli
musíme vycházet z toho, co je za pravicové či levicové považováno dnes.
Jen na jeden jev bych rád upozornil, protože jej považuji za velmi
zavádějící. Mám na mysli tzv. „pravicový extrémismus“. Jelikož
„pravicovost“ a „levicovost“ je v současnosti chápána především jako
určité uspořádání ekonomiky, nedávají řeči o „pravicovém“ extrémismu
žádný smysl. Soudě podle jejich názoru na uspořádání společnosti a
řízení ekonomiky, není na „pravicových“ extrémistech pravicového vůbec
nic. Jejich ekonomické programy bývají často levicovější než programy
„oficiálních“ levicových stran. Tzv. „pravicoví“ extrémisté bývají
zpravidla skutečně extrémisté, a pokud je chceme nějak blíže určit,
mohli bychom mluvit o „nacionalistických“ extrémistech. To, že se
holohlavci perou zejména s anarchisty a jinými extrémistickými levičáky,
by nás nemělo mást. Navenek se liší hodně; ve svých ekonomických
programech ale nikterak podstatně.
Pravice a levice – překonané pojmy?
Někteří politologové soudí, že výrazy „pravice“ a „levice“
se již přežily. Domnívám se, že se proměnil jejich obsah. Pravicové a
levicové programy vypadají dnes jinak než pravicové a levicové programy
před sto lety. Nicméně i kdybychom sebehlasitěji prohlašovali, že jde o
termíny, které se přežily, novináři a publicisté je budou používat i
nadále, protože tyto termíny i přes výrazné posuny v jejich obsahu a
významu zřejmě potřebujeme. V době, kdy vzniká tento článek, se
všeobecně očekává drtivé vítězství levice v příštích parlamentních
volbách. Mluvíme-li dnes o pravici a levici, mluvíme především o určitém
ekonomickém uspořádání společnosti, ale i o prosazování určitých agend,
které s ekonomickým uspořádáním přímo nesouvisí. Tak třeba prosazování
sňatků homosexuálů je považováno za záležitost levice, nikoli pravice.
(Nedávné kroky britských konzervativců považuji za jakousi kulturní
kapitulaci, tedy uznání vítězství této levicové agendy.)
Absence dialogu
Jak pravice, tak levice přináší určité legitimní akcenty a určité
návrhy, jak řešit společenské (a především ekonomické) problémy.
Konkrétně u nás: Jak pravicoví, tak levicoví politici by rádi obnovili
ekonomický růst v naší zemi. V tomto záměru se shodnou – zde není spor.
Spor je o to, jakým způsobem ekonomického růstu dosáhnout. Pravice
považuje růst státního dluhu (a celkové zadluženosti) za větší problém
než hospodářskou stagnaci; levice se hodlá pokusit „nastartovat“
hospodářský růst i za cenu dalšího zadlužení státu. Ani levicoví
politici ovšem netvrdí, že růst státního dluhu neškodí a že není žádoucí
– z dlouhodobého hlediska – hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Levice
ale volá po tom, abychom se nesnažili dosáhnout vyrovnaného rozpočtu za
cenu snížení životní úrovně především nižších sociálních vrstev.
Domnívám se, že konkrétně v naší zemi je větším problémem
než rozdílnost názorů naprostá neschopnost levicových a pravicových
politiků spolu komunikovat. Naši politici si neumějí „vykolíkovat
hřiště“, rozhodnout, kde se opravdu nedohodnou, a soustředit se na
hledání konsenzu tam, kde by bylo možno ho nalézt. Nepřátelská rétorika
brání rozumné rozpravě. I v televizních debatách nevidíme takřka nikdy
rozumný dialog; vidíme zpravidla míjející se monology, protkané snahou
vylíčit protivníka jako hlupáka nebo padoucha. V takové situaci, v níž
panuje permanentní nepřátelství a v níž by jakákoli uznalost vůči druhé
straně byla chápána jako projev politické slabosti, jsme pak svědky
toho, že „vítěz bere vše“. (V době, kdy píšu tyto řádky, to můžeme vidět
na sporech o Ústav pro studium totalitních režimů.)
Proč se nedaří dialogu?
Můžeme si klást otázku, proč se u nás jeví smysluplný dialog
mezi levicí a pravicí jako nemožný. Domnívám se, že souvisí s rozpadem
rodiny a se slabostí křesťanských církví.
Rodinu a křesťanský sbor považuji za ideální „skleník“,
v němž se všichni zúčastnění učí smysluplným kompromisům. Rodina je
z principu hierarchická – neplatí v ní, že jsou si „všichni rovni“. Děti
si nejsou rovny s rodiči – a nejsou si rovny ani mezi sebou. Starší
děti mají více odpovědnosti, ale také více privilegií než mladší. Tyto
poměry se proměňují, jak děti rostou a jak se proměňuje celá rodina. Ve
zdravé rodině vychovávají rodiče své děti tak, aby z nich jednou byli
partneři. Jen v patologických rodinách se stárnoucí rodiče snaží
neustále držet v područí své již dospělé děti.
Podobně je tomu i ve zdravém křesťanském sboru. Starší a
zkušenější v něm mají slovo, které má větší váhu, než slovo čerstvých
konvertitů. Přitom jejich cílem není mít nad nově obrácenými do konce
života „navrch“; naopak, cílem křesťanské výchovy je vychovat mladé
křesťany ke zralosti. V křesťanském sboru vznikají různá napětí, která
jsou naprosto legitimní. Uvedu dva z bezpočtu příkladů: Má náš sbor
výrazněji podporovat sociální práci, nebo má své finance použít na
stavbu či rozšíření sborové budovy? Máme se více věnovat práci s dětmi a
mládeží, nebo se máme více zaměřit na seniory? Obojí je legitimní, a
pokud bychom se ve sboru řídili podle příkladu našich politiků a použili
postup „vítěz bere vše“, tak nakonec prohrají obě strany.
Někdy mám pocit, že naši politici neměli kde se naučit
přistupovat ke svým protivníkům s určitou základní úctou a s ochotou
naslouchat jejich argumentům. Možná sami vyrostli v nefunkčních rodinách
(nebo jako jedináčci) a společenství fungujícího křesťanského sboru
nikdy nepoznali. Zde právě vidím nezastupitelnou úlohu křesťanů.
Domnívám se, že se mohou politicky angažovat jak na levici, tak na
pravici. A že by měli být v politickém prostředí solí země – v tom
smyslu, že by pomáhali druhým domluvit se.
Boj s korupcí
Další úlohou křesťanů v politice je bránit korupci. Co se
týče zkorumpovanosti, nemají si u nás sociální a občanští demokraté co
vyčítat. Je celkem jedno, jestli si nakradl více senátor Novák z ODS
nebo poslanec Rath z ČSSD. Korupční prostředí se u nás rozvinulo zejména
v dobách opoziční smlouvy. ČSSD nabízí jako lék na korupci registrační
pokladny a daňová přiznání; ODS nabízí „malý stát“, snížení byrokratické
zátěže, neboť čím více byrokracie, tím více prostoru pro korupci.
Nebudu se nyní vyjadřovat ke smysluplnosti těchto opatření –
všechna mají svá pro a proti. Jelikož s obojím jsou již zkušenosti
v jiných zemích, jistě stojí za to se z těchto zkušeností poučit. Ale i
kdybychom zavedli opatření pravicová a levicová – tedy kdybychom na
jedné straně snížili byrokratickou zátěž a na druhé straně zavedli
daňová přiznání (jakkoli ta sama o sobě byrokratickou zátěž zvyšují),
korupci se nám nepodaří vymýtit zcela. Zejména ve dvou oblastech je boj
proti korupci nesmírně obtížný: V soudnictví a ve zdravotnictví.
Potřebujeme věrohodné křesťanské politiky; potřebujeme nabídnout
kvalitní lidi, dobré příklady – a je celkem jedno, zda na pravici či na
levici.
Omyly levice
Osobně tíhnu více k pravici, nicméně vadí mi, pokud pravice
nebere vážně podněty, s nimiž přichází levice. Za velký omyl levice
považuji snahu vymýtit chudobu. Je zajímavé, že čím je nějaká země
bohatší, tím bývá levicovější. S programem vymýcení chudoby přišel ve
Spojených státech prezident Lyndon Johnson. Do „vymýcení chudoby“
investovaly Spojené státy neskutečné miliardy dolarů – bez jakéhokoli
viditelného výsledku, ovšem za cenu významného snížení
konkurenceschopnosti. Mnohá opatření na „pomoc“ chudým měla naprosto
kontraproduktivní účinek. Finanční podpora svobodných matek, jež jim
měla pomoci z pasti chudoby, vedla k tomu, že se zejména černošské matky
přestaly vdávat téměř úplně a po několika desetiletích se právě
v chudší černošské komunitě podařilo zcela rozvrátit rodinný život.
(Všem zájemcům o statistické důkazy mohu doporučit dostupnou knihu
amerického myslitele Francise Fukuyamy Velký rozvrat.) Neochota levice poučit se z těchto bohulibých, leč neúspěšných, ba mnohdy katastrofou končících pokusů mě vskutku trápí.
Přehlédnutí pravice
Na druhou stranu mi vadí, že se pravice příliš nezaměstnává
jevem, který považuji z dlouhodobého hlediska za hrozivý: Stále větší
množství bohatství se koncentruje v rukách stále menšího množství lidí.
Nůžky v příjmech nejbohatších a nejchudších vrstev se stále rozevírají.
V takové situaci mi připadá málo vyzývat lidi, aby nezáviděli. Tento
neustále se prohlubující se stav může nakonec vést k sociálním bouřím.
Nevolám po nějakých snadných řešeních typu milionářské daně nebo dokonce
znárodnění. Pokud ale pravice nebude tento jev smysluplně reflektovat,
bude se napětí ve společnosti zvyšovat.
Opomíjená otázka
V naší společnosti jsou celé oblasti, které jsou velmi
důležité a jež dle mého názoru nechává pravice i levice naprosto bez
povšimnutí. Snad nejvýznamnější z nich je romská otázka. Situace Romů se
neustále zhoršuje. Přes výraznou pozitivní diskriminaci Romů se jejich
sociální situace nezlepšuje, nicméně právě ta pozitivní diskriminace je
trnem v oku i slušným chudým lidem. Tyto řádky píšu na chalupě na
Jesenicku, které je nejchudším okresem v naší zemi. Znám zde řadu
chudých „bílých“ rodin, které jsou svědky například toho, že v lidových
školách umění romské děti nemusí platit, zatímco „bílí“ ano. Toto
opatření by patrně jinak působilo v Praze než v okrese, kde i mezi
„bílými“ je téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Ona pozitivní
diskriminace možná byla dobře míněna, leč přesto se jedná o nedomyšlené
opatření, které se nakonec obrací proti těm, jimž má pomoci.
Obávám se, že řešení romské otázky nebude ani pravicové, ani
levicové. Právě v této oblasti by ale křesťané mohli a měli pomoci – už
proto, že většina dosavadních opatření se minula účinkem. Kdybychom
nastolili toto téma a přišli se smysluplnými řešeními (která vůbec
nebudou snadná), mohli bychom se i přes náš nevelký počet stát pro tuto
rozdělenou společnost velkým požehnáním.
Dan Drápal,
duben 2013
Zdroj: http://www.dan-drapal.cz
