Ta kapitola popisovaná událost  je velice známá. Je podrobně popsanou v evangeliu a je v ní je zakódováno tolik úžasných věcí, moudrosti, že když jsem o  nich přemýšlel, žasnul jsem a naplnilo mne to radostí. A objevil jsem něco, co jsem nevěděl.

Svatba v Káni Galijeské v Janově Evangeliu 2 kapitola 1 až 12 verš.

Z biblického hlediska to byla slavnost, která trvala až 7 dní čili tak zvaný svatební týden. Odehrávala se v kruhu většího počtu hostů v družné a hlučné zábavě. Jedlo se, pilo, tančilo a luštili hádanky. Samozřejmě , že tomu předcházel svatební průvod v první den svatby, kdy si ženich přiváděl nevěstu zahalenou závojem z domu jejích rodičů do svého domu, kde byla připravena hostina a svatební komnata.

Za průběh svatby zodpovídali ženich s nevěstou a jejich rodiče. Muselo se připravit mnoho jídla i pití. A jak je vidět, pověřili tím nějakého správce svatby.

Ohledně vína musím zmínit ještě o jedné věci, která mne překvapila. Víno, které se tehdy pilo, a bez ohledu na to, zda bylo kvašené či nekvašené, se zásadně ředilo vodou. A to v poměru 1 ku 20, 1 ku 10 a nejkoncentrovanější bylo 1 ku 8. A židovští rabínové tvrdili, že kvašené víno byt bylo naředěno v poměru 1 ku 3, tak by poskvrňovalo pijícího. Proto mohli se bavit svatebčané i tím, že si dávali hádanky a radovali se a bavili mnohem důstojněji, než mnohdy lidé na dnešních svatbách.

Takže, abychom si udělali konečný obrázek, ta svatba byla velice důstojná a krásná slavnost.

Možná i proto přijal pozvání  Pán Ježíš a přišel na svatbu  se svými přáteli i s maminkou Marii. Mezi nějakou opilou společnost by nešel.

Úplně zapadl mezi ostatní. A přitom tam je. Je velice taktní a skromní a i tichý.

 A tak tu starost sdělí Pánu Ježíši prostými slovy. Pouze konstatuje skutečnost. „ Už nemají víno. „

Jak reagoval Pán Ježíš v tomto případě?  

Ještě nepřišla má hodina. My si ten výrok můžeme dát do mnoha souvislostí.Ale můžeme také chápat jednu obecnou souvislost, takové poučení pro nás. Víte, když se s něčím obrátíme na Pána Ježíše,  tak počítejme s tím, že řešení a pomoc nepřijde hned. Někdy se načekáme málo a někdy hodně. Proč?   Protože Bůh ví, která doba je pro nás nejvhodnější a co je pro nás nejlepší On to přesně ví, my to nevíme a možná si přejeme i něco, co pro nás vůbec není dobré.

My bychom byli tak rádi, aby Bůh vyslyšel naše modlitby hned a když se tak neděje, malomyslníme., pomalu mu vyčítáme, že mu na nás nezáleží anebo, že neexistuje. A tady vidíme, že nechal Marii chvilku čekat.

Cítíte v tom poučení i pro  náš život ?

A zase něco je tu zajímavého. Ta Marie prosí za druhé lidi. A oni o tom vůbec neví. Oni tu Marii  vůbec třeba neznají. Ale ona za ně prosí.

Tak je to i s námi. Šťastně se vrátíme z cesty autem, šťastně uděláme nějakou zkoušku, najdeme práci, šťastně se oženíme a dokonce máme báječný život. To je takové časté slovo. Ale za báječným životem, za tím štěstím, úspěchem apod. jsou často prosby a modlitby našich blízkých anebo i zdánlivě cizí lidí.

Tady musím vzpomenout na jednu babičku. Já ji říkám kouzelná babička a já se za jejího života jsem se jí  odměnil tím, že jsem ji namalovat na obrovitánskou čtvrtku kostelíček a řekl ji, že, když nebude moci v zimě jít do kostela, že ať se pomodlí u obrázku. Ta babička údajně měla být asi sestřenice J.Š, Baara. To byl katolický kněz a spisovatel  a ona byla velice obětavá katolička. Byla svobodná a říkali ji  pospěšně slečna Márinka. To je pravda, co říkám. Dodnes ji vidím. Slaboučkou, drobnou stařenku, které se třásla brada, chodila pomalu a nikdy nezapomněla a každý den šlapala do kopce do svého kostelíčku. Lidé se vysmívali její pobožnosti  a pomlouvali ji. Jednou se u nás zastavila a prosila, zda by jí tatínek nesklidil uhlí. A tak jsem šli a sklízeli jí uhlí. Podruhé sekali dříví na zimu. Mne bylo asi deset roků a s babičkou jsem sedával venku v zahrádce, koukal na šumavské vrchy a ona vyprávěla. O Baarovi, o sobě a pak se ptala, jak se učím. A já se tehdy přiznal, že mám moc špatné známky a že ne to ve škole vůbec nebaví. Byl jsem na tom opravdu špatně, měl jsem 3 čtyřky. Ještě s jedním klukem nejhorší prospěch ve třídě. A ta babička pronesla že se bude za mne modlit, aby se mi ve škole zalíbilo. A vůbec nevím, kolik a jak a často se pak modlívala doma. Asi po dvou či třech letech babička skončila někde v domově důchodců, protože už nebyla schopna chodit. Ale se mnou se také něco stalo. Zázrak, který jsem si uvědomil až o mnoho let později. Když se stal, tak jsem si to vůbec neuvědomoval. Ten zázrak se stal brzy. Za dva roky na konci šesté třídy držím vysvědčení a je tam jen jedna jediná trojka a v následujících letech už nebyla ani ta trojka.

 Ale až o mnoho roků později, když jsem rozebíral různé události v životě, jsem si vzpomněl na tuhle babičku a na to, že slíbila, že se bude za mne modlit.   Vždyť za mne se asi nikdo jiný nemodlil. Ona se sice modlila k Panence Marii, k Josefovi a všem možným svatým, jistě i k Pánu Ježíši. Modlila se tak, jak byla ve víře vychována. Pán Bůh je tak hodný, že si  naše modlitby přebere. On totiž vidí do srdce a nedívá se na formu. A tak tu babičku vyslyšel,ale já jsem si tehdy vůbec neuvědomoval.

 

Tady se vyplatila poslušnost a určitá práce.

Když to vezmu na sebe, tak mne pomohlo, že jsem objevil místní knihovnu, začal tam chodit a číst a číst. Takovým nosičem, kterého mi poslal Pán Bůh,  poslal do cesty, byla hodná paní, která měla na starosti obecnou knihovnu.

Ta mi umožnila , abych si půjčovat vše zdarma. A já jsem toho bohatě využil. Začal jsem číst a toužit se co nejvíce dozvědět. Změnil se vztah ke škole. Ten zázrak byl i díky, že jsem se na tom nějak spoludílel a potkal hodné lidi. Sám od sebe jsem se nezměnil, ale Bůh vytvořil podmínky. Kdyby nečetl, těžko bych se změnil. Ale hlavní podíl na tom  měl Bůh.

 Tady v tomto našem případu si všimněte, že se tu zapojilo dokonce několik lidí  a udělali to, co žádal Pán Ježíš. A museli být dost obětaví, že upustili zábavu a jdou nosit vodu. A pak nastal teprve zázrak. Voda není vodou, je vínem a to vínem velice dobrým.

A ještě si všimněme jedné věci, aby v budoucnu, to nemohl nikdo zpochybnit., Nádoby jsou naplněné až po okraj. Kdyby tak nebylo, mohlo by to vypadat tak, že tam pak někdo nalil do nich neředěné víno.Ale tady až po okraj vodu.. Aby bylo vidět, že se stal zázrak. Dokonalý zázrak, ne podfuk.

 A ten zázrak není nějak okázalý, dokonce o něm ví jen pár lidí, kteří byli použiti jako nástroj.

 I my jsme někdy v situaci takových nosičů vody. I my můžeme se spoludílet na Božích zázracích. Stačí přemoci vlastní pohodlnost a jít pomoci. A když je nás více, tím lépe. Práci si rozdělíme a budeme dříve hotovi.

A tady ta služba velice pomohla a vůbec nevadí, že možná nikdo ty nosiče neocenil. Svědomím je Pán Ježíš v nás a buďme mu poslušni. A tak jako ten Samaritám nečekal na odměnu, když pomohl, tak máme jednat i my.

A ještě  jedna věc. Správce to víno pochválil. To je správné. I my chvalme to, co pro nás Bůh dělá. Vyslovil však pochvalu ženichovi, který se na tom vůbec nepodílel. Nesklidil ji Pán Ježíš, Marie ani nosiči vody.

Co nám to vyjadřuje?

Čteme, že by se Marie či Pán Ježíš či nosiči nějak urazili ?

Kolikrát zažil Pán Ježíš, že mu jen málokdo poděkoval. Jedem z deseti, to je taková statistický koeficient vděčnosti.

Často to poděkování přijde až později. Až si to uvědomíme. Jako u mne s tou babičkou a kdo ví s kým ještě. Vždyť my to ani často nevíme.

Ale, když si to uvědomíme, nezapomeňme Bohu poděkovat. Je to sice málo, ale Pán Bůh to má rád.

Ale vraťme se ještě k té svatbě.

Mlčí všichni. A to je také důležitý odkaz toho příběhu.

My také takovou vrozenou snahu být hned někým uznáváni, pochváleni, touhu jakoby se přihlásit, že my máme na tom zázraku podíl…

Ale vzorem je nám jednání na svatbě. Nikdo se k zázraku nepřihlásil.

Důležité je, aby lidé poděkovali Bohu. Vždyť my jsem jako ta Marie nebo jen ti nosiči. Bohu patří  největší dík.

 Vidíte ten rozdíl mezi myšlením  tehdy a nyní?

  Dnes lidé mají tendenci se chlubit tím, co dokázali. A přitom za jejich či naším  úspěchem stojí Pán Ježíš a lidé, kteří se za ně či  nás modlili a ti, které Pán Ježíš použil, aby nám pomáhali. Přiznejme si, že bez nich bychom třeba nedostudovali, havarovali  v autě, rozpadlo se nám manželství, byli nemocní a kdo ví, co všechno. Kroťme svoji pýchu a buďme vděčni za všechny dary, které jsme dostali, protože to není výsledek naší domnělé dokonalosti. Je to dar Boží milosti.

 

·        Překládejme starosti Bohu  a modleme se nejen za sebe a své blízké, ale i za ostatní, kteří zrovna mají nějaké trápení

·        Buďme trpěliví a počítejme s tím, že nás Pán Bůh slyší, ale s odpovědí někdy prodlévá. On ví proč.

·        Uvědomme si, že Pán Bůh nás vybízí ke spolupráci a dělá z nás nosiče a že musíme pak překonat leckdy i vlastní pohodlnost, chceme-li pomoci.

·        Nečekejme hned na pochvalu od lidí, kterým jsme nějak pomohli.Ani Samaritán na to nečekal. Naše odměna je v nebi.

·        Kroťme pýchu a stůjme v ústraní.

·        Děkujme Bohu za každou maličkost a vyjadřujme mu vděčnost, protože On je naším největším dobrodincem.

 

 

František