Aktivity a kampaně: Istanbulské setkání nepřineslo řešení pro českou Pravoslavnou církev
Vloženo Úterý, 11. březen 2014 @ 15:48:26 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Istanbulské shromáždění zástupců pravoslavných autokefálních církví nepřineslo slíbené řešení pro Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku.
Doufal jsem, že dnes tu už budu psát o nějakém rozhodnutí, které učinil
synaxis ohledně zdejší situace, leč bohužel... Uvítal bych jakékoliv
rozhodnutí, ať už by bylo příznivé pro jakoukoliv stranu, jen kdyby mělo
autoritu celocírkevního řešení. Co naplat, vše zůstalo při starém.
Pojďme tedy k řadě poznámek nad proběhlým shromážděním. Co přineslo
nového a jaký pohled na naši církev tato konference, která je v
autoritě hned po všeobecném sněmu, zrcadlí. Jistě nebylo možno očekávat,
že třídenní setkání stihne projednat vše, co by si to zasloužilo.
Chápeme, že život celé církve má své priority - a k těm patřil především
chystaný velký sněm. Leč začněme u toho, co se týká naší místní
situace.
Ve svém projevu na úvod zasedání moskevský patriarcha uvedl na naši adresu: "Nemůžeme
nevyjádřit lítost, že na našem dnešním setkání nejsou přítomní
představitelé všech pravoslavných církví, takže je neúplné. Už dříve
jsme mluvili o nepřítomnosti představitelů Pravoslavné církve v Americe,
ale to je vysvětlováno tím, že ne všechny místní pravoslavné církve
uznávají její autokefalitu. Není však přítomen ani představitel církve,
jejíž autokefalitu uznávají všichni. Blažený arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav, který byl zvolen zákonně
místním sněmem církve v souladu s její ústavou. Vzniká tak otázka: může
se naše setkání nazývat shromážděním všech představitelů místních
pravoslavných církví? Jak v tom případě vysvětlíme nepřítomnost jednoho z
nich?" (YouTube po 18,30 min.)
Není žádným překvapením, že moskevský patriarcha a podporuje vl.
Rastislava a uznává ho za našeho metropolitu (víme o tom z oficiálních
zpráv z Moskvy a od vl. Ilariona). Tento názor patriarchy patrně vychází
z jednostranných informací o průběhu událostí v naší církvi. To je
zřejmě také důvod, proč se shromáždění představitelé místních církví s
postojem patriarchy Kyrilla neztotožnili a nepodpořili jej. Zvolení vl.
Rastislava není Konstantinopolským patriarchátem uznáváno, a proto nebyl
na setkání hlav světových pravoslavných církví pozván; a přítomné hlavy
místních církví to ve své většině akceptovaly.
Když patriracha Kyrill hovořil o nepřítomnosti zástupců některých
autokefálních církví (to měla být výčitka organizátoru synaxis, čili
Konstantinopolskému patriarchátu), měl tím na mysli kromě naší místní
církve i Americkou autokefální církev, kterou patriarcha Bartoloměj
nepozval k účasti na synaxis. Tato církev totiž není uznávána jakožto
autokefální, protože ji autokefalitu darovala její Matka (tj. Ruská
církev) bez souhlasu ostatních pravoslavných církví, které v Americe
působí. Takže pro tyto ostatní zůstává Americká církev dále pouhou
"americkou metropolí", jíž se Rusko rozhodlo poskytnout plnou
samostatnost.
Dále nebyli zváni přestavitelé tzv. autonomních
církví (finské, ukrajinské, japonské atd.), protože se má za to, že jsou
zastoupeny hlavou té autokefální církve, pod kterou spadají. Kolem toho
nepanuje žádný spor. Všechny ostatní místní církve byly pozvány -
nejvyšší hierarchové a jejich nebližší spolupracovníci.
Jak
se zdá, orodování Moskvy za platnost ustanovení metropolity Rastislava
lze považovat za jeden z neúspěchů moskevského patriarchy, které na
zasedání utrpěl. Na tuto zmínku totiž nikdo kladně nereagoval a
postavení vl. Rastislava zůstalo v očích většiny zástupců světového
pravoslaví beze změn. Na vl. Simeona hledí dál jako na metropolitního
správce naší církve.
Úspěchem shromáždění bylo svolání velkého sněmu na r. 2016 s
ustanovením základních mechanismů přípravy a průběhu toto sněmu. Ani to
však nebylo samozřejmostí. Patriarcha Kyrill musel spolknout hořkou
pilulku, když se mu nepodařilo prosadit usnesení celého ruského
archijerejského sněmu, podle něhož má být na velkém sněmu přítomen
veškerý episkopát (samozřejmě jen eparchiální archijerejové, tzv. pravjaščiji,
čili nikoliv vikární). Ostatní církve však tento ruský návrh
nepodpořily. Úspěchem moskevského patriarchy naopak bylo prosazení
konsensuálního přijímání sněmovních usneseních (Řekové chtěli spíše
rozhodovat většinou hlasů). Tento princip se má od nynějška uplatňovat
na všech grémiích světového pravoslaví. Současně se odsouhlasilo, že
každá místní církev bez ohledu na svou velikost a dobu vzniku má jeden
hlas.
V případě, že by každá místní církev měla jeden hlas,
ale rozhodovala by většina hlasů (čili nikoliv konsensus), pak by byla
Moskva snadno přehlasovatelná řeckými církvemi. A naopak - kdyby se za
každou církev účastnil veškerý episkopát a každý biskup měl hlas, pak by
Ruská církev snadno hlasování všechny ostatní církve (o takové variantě
se snad ani neuvažovalo, jenže už samotná přítomnost takového množství
episkopů z jedné místní církve, jako mají Rusové, i když by měli
dohromady jeden hlas, by jistě vytvářela při sněmovních jednáních jakýsi
druh morální tlaku, jemuž by musely ostatní církve čelit). Tudíž se
zdá, že kompromisní řešení přijaté na synaxis je jediným perspektivním
způsobem společného rozhodování.
Požadavek jednomyslnosti v přijímání usnesení je mj. pojistkou proti
tomu, aby byla přijata překvapivá rozhodností, nebo se dostalo
sněmovního schválení nějakým "novým tendencím". Proto od něj není
očekávána žádná revoluce ani vážné změny. To je zcela v souladu s
pravoslavnými principy.
Komentátoři se ptají: Nezmění se požadavkem na jednomyslnost všech
přijatých rozhodnutí zasedání sněmu k obrazu polského sejmu 18. století,
kde se rozhodnutí také přijímala pouze jednomyslným schválením, a
výsledkem bylo, že sejm nedokázal přijmout žádné vážnější rozhodnutí? Co
když např. albánská nebo gruzínská církev budou svým vetem blokovat
rozhodnutí všech ostatních církví (ať tak budou činit dle vlastního
rozhodnutí či na žádost někoho jiného)? Nepřesune se tím veškeré
přijímání rozhodnutí ze sněmovního zasedání někam do zákulisí? Snad tomu
dokážou předejít důkladná předsněmovní jednání.
Dobře, že nebyla přijata ani žádná podoba hlasování, která by
zohledňovala početnost té či oné autokefální církve. V případě ruské
církve by to znamenalo, že si všeobecný sněm může svolat sama a ostatní
církve k tomu vůbec nepotřebuje. Konec konců je dosti obtížné objektivně
měřit početnost církve a stanovit kritéria, podle nichž se bude
posuzovat, kolik má věřících a kdo je vlastně považován za věřícího.
Podle měřítka společensko-národnostního by to byl každý příslušník
pravoslavného národa, který se v nějakém sčítání k církvi přihlásí.
Podle názoru, který se odvíjí od života církve za carismu, by se měli
sčítat ti, kteří přijdou alespoň jednou do roka ke zpovědi, tj. by se
dali sčítat ti, kteří přijdou na Paschu do chrámu či ke svatému
přijímání. Podle kanonického hlediska by se měli počítat jen ti, kteří
chodí každou neděli do na liturgii. Celkově vzato však jakékoliv
uplatňování vnějších kritérií (za účelem prosazení nějakého názoru v
církvi) je pro zdravě duchovně smýšlejícího člověka nesmyslné.
Početnost
přítomného episkopátu byla pro každou zúčastněnou církev omezena na 24
osob (pro Ruskou církev to znamená, že na sněm nepojede ani desetina
jejího episkopátu, jiné církve tolik biskupů ani mít nebudou). Ohledně
jednotlivých otázek probíraných na sněmu se bude vždy radit celá
delegace každé církve zvlášť a přijaté společné rozhodnutí oznámí sněmu
její představený (tj. nejvyšší hierarcha dané církve).
Velký sněm, o němž se hovoří jako o osmém všeobecném sněmu (toto počítání je však poněkud sporné), by se měl konat v Konstantinopoli v chrámu Svaté Ireny (pojmenování
chrámu se vztahuje nikoliv ke svaté ženě Ireně, ale k Božímu pokoji -
tj. ke svatému míru; "irini" řecky znamená pokoj). Právě v
tomto chrámu, postaveném za císaře Konstantina ve 4. stol, se konal II.
všeobecný sněm (v současnosti je tento chrám považován za koncertní sál;
v r. 2010 se tam hrálo oratorium zkomponované metrop. Ilarionem). Datum
sněmu bylo oficiálně vyhlášeno na svatou Padesátnici 2016. Předsedat
sněmu bude konstantinopolský patriarcha. Sněm se má stát vyjádřením
jednotné pozice pravoslavné církve ohledně aktuálních církevních
problémů.
Pozornost byla věnována i uspořádání zasedacích míst
na sněmu. Předsedající nebude sedět v čele na vyvýšeném místě, aby to
ani náznakem nepřipomínalo pozici papeže v římskokatolické církvi. Má
mít své místo uprostřed zasedajících, kteří budou kolem něj po jeho
pravici i levici.
Ještě k úvahám o průběhu synaxisu. Moskevskému patriarchátu se - jak se
zdá - celkově na synaxis příliš nevedlo. Dokonce i souhlas patriarchy
Kyrilla se svoláním velkého sněmu byl podle pozorovatelů v jistém smyslu
vynucený - resp. byl výsledkem "obchodu" s patriarchou Bartolomějem,
který nechal stranou jurisdikční otázku Ukrajiny, a na oplátku Moskva
kývla na blízké konání sněmu a mlčky uznává "status quo" ve věci chápání
primátu konstantinopolského patriarchy. Rozdílnosti v pojetí
konstantinopolského primátu už nějakou dobu (s narůstající intenzitou)
jiskří mezi Moskvou a Fanarem (a jiskry už hrozily přerůst v blesky),
ale na uplynulém synaxisu bylo o nich "ticho po pěšině". Patriarcha
Kyrill sice ve svém proslovu zmínil své pojetí Konstantinopole jako
koordinátora, ale raději to nerozvíjel a sporných teologických formulací
na toto téma se vyvaroval. Za odměnu je v závěrečném prohlášení
obligátní výzva těm bratrům Ukrajincům (rozuměj: filaretovcům), "kteří
dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté
Církve", a pod tím mezi jinými podpis patrirchy Bartoloměje.
Patriarcha Kyrill na synaxisu zdůraznil, že Ukrajina
je územím Moskevského patriarchátu; konstantinopolský patriarcha to
nekomentoval, a tím ocenil, že se Moskva synaxisu zúčastnila (původně
totiž Moskevský patriarchát vůbec neměl v úmyslu přijet na setkání
organizované Konstantinopolí).
Krátce na vysvětlenou: Moskva považuje Ukrajinu za své kanonické území. V
důsledku toho uznává za kanonickou jen jedinou ukrajinskou pravoslavnou
jurisdikci, a to je jurisdikce Moskevského patriarchátu. Ostatní
světové pravoslavné církve zatím Moskvu morálně podporují a filaretovský
rozkol tzv. "Kyjevský patriarchát" považují za nekanonický, nemají s
ním eucharistického společenství, a tím jej drží v izolaci od světového
pravoslaví. Jenže konstantinopolský patriarchát už dává opatrně najevo,
že tento stav je kontraproduktivní, a vypadá to, že by rád viděl, aby
byl tzv. "Kyjevský patriarchát" přijat do kanonické Církve (tlačí na
Moskvu, aby to učinila, a naznačuje, že jinak by se v tom případně mohl
angažovat ještě více, než by se Moskvě líbilo). Moskva se čemukoliv, co
by se byť jen podobalo uznání "Kyjevského patriarchátu", rozhodně brání.
Kanonické právo je samozřejmě na její straně. Jenže něco jiného je šedá
litera zákona a něco jiného je barevný strom života (o tom v naší
církvi něco víme, že?) Zatím si Moskva "kupuje" pokračování
celopravoslavné izolace filaretovců všelijakými ústupky (nyní např. svou
spoluprací na přípravě velkého sněmu), ale jak dlouho ještě tento
výměnný obchod vydrží? Pozice Moskevského patriarchátu např. v Kyjevě,
resp. na střední či západní Ukrajině, rozhodně neposilují. Ukrajinci čím
dále tím více věnují své sympatie "Kyjevskému patriarchátu" (můžeme se
zlobit, že je to povrchní nacionalismus a že je to nekanonické, ale tím
to nezměníme). Filaretův "Kyjevský patriarchát" s nadějemi hledí směrem,
kde je za vodou Fanar, a ukrajinští pravoslavní věřící už ve své
většině mezi chrámy Moskevského patriarchátu a tzv. "Kyjevského
patriarchátu" příliš nerozlišují a modlí se tam, kde to mají blíž. A k
tomu přihlédněme ke žhavým politickým okolnostem. Poslední
politicko-společenské události na Ukrajině staví perspektivu politiky
Moskevského patriarchátu do poměrně zoufalého světla. (Řekl bych, že
Moskevský patriarchát bude brzy muset spolknout velice trpké sousto. V
Konstantinopoli vědí, že otázka pravoslavné Ukrajiny se v dohledné době
vyřeší sama a podle toho uvažují a konají.)
Vypadá
to, že Ekumenický patriarchát může být s výsledky synaxis celkem
spokojený. Zdá se mi, že Moskva také nic podstatného neztratila, je-li
však Moskevský patriarchát s výsledky spokojen, to je otázka (patriarcha
Kyrill na některých filmových záběrech moc spokojeně nevypadá).
Vypovídací hodnotu má však nejen to, co se komu podařilo na synaxis
prosadit, ale i to, co se komu prosadit nepodařilo. Celkově vzato tedy
momentální situace vypadá tak, že Moskva obtěžkaná a unavená
nejrůznějšími svými problémy (a teď má na krku ještě problém mladých
biskupů naší místní církve) se dostává ve světě pravoslaví do defenzivy a
ztrácí síly prosadit se, natož přebrat iniciativu a případně zaujmout
vedoucí pozici (ve smyslu nikoliv primátu, ale v oblasti řešení
problémů). Vatikánští komentátoři si od tohoto zřetelného oslabení
moskevských pozic slibují větší povolnost Ruska na ekumenickém hřišti
(což není zrovna to, co by mě osobně moc těšilo).
Jeden komentátor píše: "RPC pod vlivem politických
okolností přehodnotila svou pozici." A všímá si, že vl. Ilarion hovoří o
"vzniku nových problémů a aktuálních výzev" a důtklivě žádá, aby "se
řešily nové problémy a nikoliv ty, které zajímaly pravoslavnou církev v
70. a 80. letech". Změna pozice může být podle komentátora vyvolána
právě situací na Ukrajině.
Rusku se na synaxis
nepodařilo pomoci ani Gruzínskému patriarchátu při obhájení té čestnější
varianty jeho pozice v pořadí na diptiších.
Radostná zpráva pak je, že se podařilo vypracovat kompromisní stanovisko
na poli řešení bolavého problému týkajícího se procesu udělování
autokefality (pro příště by se měla udělovat na základě souhlasu všech
místních církví; zatím však není shoda na mechanismu, kterým by to mělo
probíhat).
Zajímavý byl pohled na společné modlitby zástupců světových
pravoslavných církví - působilo to dojmem masivní převahy řecké
bohoslužby.
Pretenze ve světovém pravoslaví se projevily. Na začátku jiskřilo napětí
mezi Moskvou a Athénami kvůli Ukrajině. Na konci se synaxis málem
rozpadlo kvůli sporu Antiochie s Jerusalemem o katarskou farnost. To
bylo jako blesk z čirého nebe - těsně před koncem, když už nikdo
neočekával vážnější problémy, oznámila antiochijská delegace, že
nepodepíše závěry synaxis a nezúčastní se závěrečné bohoslužby. Krátce
na to odcestovala. K tomu přibyly problémy s odsouhlasením konečné verze
prohlášení. Nakonec se přece podařilo zbytek konference udržet
pohromadě dovést ji k podepsání společného prohlášení. Je logické, že se
toto prohlášení vyhnulo všem neuralgickým místům ve vzájemných
vztazích.
Přijatá metodika jednomyslného schvalování všech usnesení a jiných
rozhodnutí tedy hned ukázala také svůj rub tím, že Jerusalem nedovolil
otevřít otázku Kataru. Z toho důvodu byla antiochijská delegace (která
už tak přijela bez patriarchy) odvolána a závěru se neúčastnila. Tento
spor o Katar byl ve skutečnosti nejcitelnějším oslabením autority
synaxisu.
S tím Katarem se to má tak. Minulý rok se
Jerusalemský patriarchát rozhodl založit novou metropolii v Kataru.
Původně tam byl jen kněz Jerusal. patriarchátu, ale katarský emír navrhl
pozdvihnout status jerusalemského představitele. Takové nabídky se
těžko odmítají, jenže problém byl v tom, že Jerusalemský patriarchát
žádné eparchie v zemích Perského zálivu nikdy neměl. Avšak Antiochijský
patriarchát ano. Zatímco jerusalamského kněze v Kataru antiochijský
patriarcha s ohledem na pastýřské okolnosti trpěl, rozhodně nebyl
připraven nechat proměnit tuto farnost na svém území v cizí eparchii.
Konflikt doposavad nebyl urovnán a patriarcha antiochijský doufal, že
bude řešen na konstantinopolském synaxis. Zprostředkování Ekumenickým
patriarchátem však odmítl a jerusalemský patriarcha návrh jednat o
Kataru na synaxis vetoval. Z toho je vidět potřeba instance, která by
dokázala řešit konflikty mezi místními církvemi.
V závěrečném prohlášení se mj. vyslovuje podpora a úcta ke svědectví
křesťanů na Blízkém Východě a v Africe i na jiných místech planety.
Hovoří se tam o jejich dvojitém mučednictví - jednak za víru, a potom
též za zachování vztahů s lidmi jiného náboženského přesvědčení, tak jak
se jejich společenství na těch místech historicky utvořilo. Hierarchové
odsoudili, že v těchto zemích není mír a stabilita a že jsou tím
křesťané nuceni opouštět zemi, ve které se narodil Pán Ježíš Kristus.
Hierarchové dále žádají okamžité propuštění unesených metropolitů Pavla a
Jana a jiných duchovních a také monašek z monastýru sv. Thekly.
Vyzývají všechny účastníky konfliktu k přerušení vojenských operací, k
osvobození zajatců a obnovení míru. Křesťané Blízkého Východu jsou
"kvasem světa". Mír pro všechny lidi přinese bezpečnost světu i pro
křesťany. Dále zástupcové místních církvi vyjádřili podporu
Antiochijskému patriarchátu v jeho duchovní a humanitární službě.
Vladykové uvedli, že se modlí za mírové rozhovory a smíření na Ukrajině.
Odsuzují hrozby násilného uchvácení svatých monastýrů a chrámů a modlí
se za návrat našich bratrů, kteří dnes stojí mimo církevní společenství,
aby se vrátili do lůna svaté Církve.
Vyjádřili podporu posvátnému charakteru lidského života od momentu
početí až do přirozené smrti. Uznávají jako manželství jen svazek mezi
mužem a ženou, což je obrazem jednoty Krista a jeho Církve.
Využívají příležitosti tohoto shromáždění k posílení jednoty cestou
společenství a spolupráce, a potvrzují svůj důraz na katolicitu
(sobornost) jakožto princip prvořadé důležitosti pro jednotu Církve. Jan
Zlatoústý učil, že "jméno Církve je jménem jednoty a shody, a nikoliv
rozdělení". (Že by to byl vzkaz do ČR a na Slovensko?)
Z toho všeho je zřejmé, že hodnocení proběhlého synaxis je
nejednoznačné. Na jedné straně je velkým úspěchem svolání velkého sněmu
(už kvůli tomu tato konference vstoupí do dějin). Bude to sněm, který
bude zřejmě mnoho znamenat v životě pravoslavné církve. Někteří mu
dávají označení "apokalyptický". Možná bude tento sněm naplněním různých
proroctví. Jistého pokroku bylo dosaženo v řešení procesu udělování
autokefality. Na straně druhé nám synaxis ukázal, že celkový morální
stav světové pravoslavné církve by mohl být lepší. Mezi některými
místními církvemi existuje napětí a nevyřešené problémy. Prakticky
všechny tyto naléhavé otázky byly odsunuty. Je vidět, že synaxis neměl
sílu ani schopnost ani takovou soudržnost, aby se problémy tohoto druhu
mohli shromáždění delegáti zabývat.
Ve stínu nevyřešené otázky Ukrajiny a neřešeného problému s Katarem
zůstala nakonec problematika naší církve. Průběh zasedání synaxisu byl v
tomto ohledu pro mě jistým zklamáním a všechny přísliby, týkající se
otevření našich místních záležitostí v rámci zasedání synaxisu, zůstaly
nenaplněny.
P.S.
Co bude dál u nás? Shromáždění zástupců autokefálních církví nám
nepomohlo žádným explicitním vyjádřením na naši adresu. Konec konců lze
to pochopit - vypadalo by zvláštně, kdyby synaxis, který nedokázal
otevřít žhavou otázku územního sporu dvou historických patriarchátů,
otevíral otázku personálních sporů v jakési mladé církvičce daleko na
severu. A ještě k tomu - za použití schváleného principu konsensuálního
rozhodování, který dovolil Jerusalému znemožnit řešení problematiky
Kataru, by Moskva nejspíše zablokovala zahájení rokování o nás. Moskva
má totiž za to, že ohledně situace u nás není co řešit, jak to jasně
proklamoval už dříve metrop. Ilarion (Sůl země).
Přesto máme z čeho vycházet. Synaxis mlčky odsouhlasil nepozvání a
nepřítomnost vl. Rastislava z důvodů neuznávání jeho zvolení
metropolitou. A nic na tom nezměnila ani zmínka moskevského patriarchy,
kterou pro vl. Rastislava ve svém projevu ztratil. Lze to přesvědčivě
vykládat tak, že si většina účastníků synaxisu přeje, aby dál
pokračovalo jednání, které vede Konstantinopolský patriarchát v naší
kauze.
Jen doufejme, že se to nepovleče až do velkého sněmu v r. 2016. To
bychom se pak tohoto sněmu nemohli zúčastnit. A navíc - pokud by musel
náš případ projednávat tento sněm, pak bychom se zřejmě dostali do
kánonů, které sněm po sobě zanechá. Byla by to dosti pochybná čest,
kdyby po naší místní krizi zůstala na všechny věky památka v podobě
jednoho kánonu, který uspořádává vnitřní věci církve v Českých zemích a
na Slovensku. Všichni bohoslovci by se pak až do konce světa v hodinách
kanonického práva seznamovali i s tímto kánonem a dumali by, co se to
tenkrát v té církvičce kdesi za Alpami u všech všudy dělo (možná by na
to téma jednou psali dizertační práce).
Takže bude pokračovat jednání. Za týden má cestovat vl. Simeon opět do Kostantinopole (viz věstník Sůl země). Včera napsal vl. Simeon dopis patriarchovi Kyrillovi,
v němž mu vysvětluje situaci u nás a její vznik; snad to přispěje k
tomu, že patriarcha bude mít širší pohled na to, čím naše církev
prochází.
www.ambon.or.cz
|