Psané zákony nás omezují proto, aby lidstvo mohlo žít ve vzájemnosti mezi sebou i v souladu s přírodou. Každý křesťan však ví, že Bůh nevydal zákony proto aby omezoval, ale aby osvobozoval. Když se psaným zákonodárstvím, včetně toho Božího zabýváme, tak zjistíme, že bylo vytvořeno a mělo platnost jen pro určitou dobu a určitý kulturní kontext. Například podle dnešního zákona „nezcizoložíš“ nemůžeme posuzovat starozákonní mnohoženství, ale ani tehdejší obvyklý zvyk sexu s otrokyněmi či tolerovaný s prostitutkami. S Božími nepsanými zákony je to jiné: Ty jsou nadčasové jako je nadčasový Bůh, jsou platné v každé době a v každé kultuře. Tyto zákony nejsou na papíře, ani na kamenných deskách, ty Bůh zapisuje do srdcí.

Při minulém zamyšlení nad Božím zákonodárstvím jsme rozvinuli Pavlův výrok z Římanům 2:14,15 o zákonech zapsaných v srdcích každého člověka, nehledě jestli něco o Bohu Hospodinu ví nebo ne. Teď si připomeneme Nietzscheho literární výrok pomatence „Bůh je mrtev! To vy jste ho zabili!“. Abychom dokázali přijmout skutečnost, že ten výrok již dlouho většina lidských společenství uvádí do praxe. Ruku v ruce s tím se do lidských myslí vstřebává logicky navazující poselství z Dostojevského Bratrů Karamazových: „Když Bůh není, je vše dovoleno“. Předem musíme říci, a nakousli jsme to již minule, že to není pravda. Vše dovoleno není. A nikdy nebylo. Byl a je tu ještě Boží zákon, který každý člověk dostal při narození. Přestože mnozí Boha ve svém životě zabili, dokonalou smrt jemu i sobě přivodí až tehdy, když ze sebe vypudí vše Boží, tedy i Boží zákony dané jim do vínku.

K naší lítosti se vypuzování Boha dělo odpradávna a i nyní děje, což díky technice sledujeme v „přímém přenosu“. Výsledkem je, že zde jsou jednak lidé, kteří vzešli z Boha Jeho stvořitelským umem. A jiní lidé, kteří sice vzešli z Boha stejně, avšak podle Darwinovy teorie vývoje, kterou preferují nade vše, neuznávají stvořitelský um, ale ztotožňují se s dokonalejší formou zvířat, z nichž nejbližším předchůdcem jsou jim opice. Řada z nich roli zvířete přijala za svou, chovajíc se třeba jako samci a samice, čímž světu i sami sobě potvrzují svou víru v evoluční vývoj z původního zvířecího prostředí. Obdobně, jako podle téže evoluční teorie se někteří savci, i když se zdokonalili, vrátili zpátky do moře, tak i oni pohrdli svým niterným Božím obrazem a nahradili ho zvířecím. Se zvířaty se ztotožňují z přesvědčení, že ta Boha neznají (jako oni sami) a nemohou údajně neexistující bytost poznat. Takže žijí bez Boha. Na rozdíl od nich já zvířata tak jako oni nevnímám, neboť lze najít dost důkazů, že zvířata v sobě nesou více Božího zákona, než lidé vyznávající Darwinovské náboženství.

Abychom se vyznali v pojmech o který se píše, tak se v článku rozlišuje mezi:

Psaným zákonem, čímž se myslí každá forma lidského zákonodárství včetně toho Izraeli Bohem vnuknutého,

zákonem zapsaným v srdci se myslí ten v Bibli popsaný srdeční zápis, který provádí jen Bůh.

Je také nutné připomenout, že dnes chápeme srdce jako zdroj emocí. Ale ve starozákonní době bylo srdce vnímáno především jako zdroj rozumu a vůle.

Již v první generaci lidí je patrné vytěsnění Boha. Je zde první bratrovražda Ábela, neuvěřitelná pomstychtivost Lámecha (Genesis 4:23,24) a vše vyvrcholilo vystupňováním lidského zla korunovaného bezuzdným chováním padlých andělů. Pánbůh k nespravedlnosti nemohl přihlížet a tak přišel trest potopou. Je očividně zřejmé, že od prvních generací lidé vytěsnili Boha ze své přirozenosti a uvolněné místo naplnili zlem. Můžeme zpřesnit, že se odhalilo jejich zlé srdce (Genesis 6:5, podobně u Izraelitů - Jeremjáš 11:8), nebo podle pozdějších zpráv vyprázdněné místo obsadili Boží odpůrci (Lukáš 11:26).

Ani po potopě nedošlo ke změně lidské náchylnosti potlačovat v sobě Boží hlas a ignorovat Jeho svědka – svědomí. A vidíme to až dodnes.

Co se týče následků lidského odklonu od Božího niterného hlasu, tedy od Božího zákona zapsaného v srdci každého člověka, na to můžeme zase použít Pavlovy moudré výroky:

„Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.“ (Římanům 2:12)

O souvislosti s následujícími verši Římanům 2:14,15 nemusíme podle kontextu pochybovat. Potom však zde Pavel hovoří nejen o zákonu napsaném v srdci, jak jsme již uvedli v minulé části, ale též o psaném či jinak předávaném zákonu, jakým byl například židovský zákon.

Podle biblického textu, a nejen podle něho, ale podle jednání lidí v každém historickém období, byli a jsou tedy dva druhy lidí:

Těm prvním hříšníkům, to jest těm, kteří neměli potuchy o nějakém zákoně a své svědomí měli otupené a bez vlivu na své jednání, hrozí propadnout smrti. Zde se nepřipouští nějaká možnost zmírnění trestu. Pokud o takové skupině lidí přemýšlíme, tak k nim nejspíš budou patřit psychopatické osobnosti bez citu a bez špetky svědomí o jakých se dozvídáme pouze z kriminalistických dokumentů, a s určitou nejistotou je rozpoznáváme z historie. Osobně si netroufám pod takovým člověkem představit někoho jiného, než filmového Hannibala Lectera. Jiní by dokázali připomenout Hitlera, ale ten měl rád alespoň svého psa. O Stalinovi bych pro tuto skupinu úplně pochyboval. Občas se dokázal slitovat. Jistě si pak bez problémů umím odvodit, že filmový Hannibal se natolik odlišuje od ostatních lidí, že je pro něj nejvyšší trest přiměřený. Ostatně, Bible nám takové lidi popisuje, vyskytovali se před potopou, i když – naštěstí pro nás – se o hrůzách jejich jednání nedozvídáme tolik, jako u zmíněného filmového hrdiny. Zdali mezi bezzákonné hříšníky patřili i ti z Písma, nad jejichž zabíjením podle Božích příkazů kroutíme hlavou, to nechávám na zvážení každému čtenáři.

Druhá skupina lidí podle Římanům 2:12 jsou ti, kteří znali nějakou formu zákona. V každém případě to bude zákon zapsaný v srdcích, tedy ta základní výbava každého člověka darovaná od Boha. O ní jsme si řekli v kapitole „Nepsaný zákon“. Také to budou ti, kteří mají alespoň minimální vědomost o pravidlech svého společenství, získaných třeba od rodičů nebo od okolí, ve kterém žijí. A samozřejmě ti, kteří byli se zákony lidského společenství seznámeni, ať ústní nebo písemnou formou. Myslím si dokonce, že snad neexistuje člověk, který by měl své srdce tak vyprázdněné a svědomí tak potlačené, že by se mu někdy neozvalo. A tento člověk že by současně neznal něco z pravidel svého společenství. Myslím, že takový člověk neexistuje. A kdyby existoval, patřil by do té první skupiny. Lidé druhé skupiny propadnou soudu u zákonodárce Nejvyššího, přičemž jedinou cestou jak se tomuto hrůznému setkání se Soudcem vyhnout je přijmout milost skrze Pána Ježíše Krista.

Všimněme si jedné velmi důležité okolnosti: Je markantní rozdíl mezi zákonem napsaným v srdci a psaným zákonem.

Psaný zákon například dopouští trest smrti, a to nejen za vraždu. Jak to třeba bylo kodifikováno i v zákoně židovském, např. Leviticus 20:4 (smrt za obětování Molechovi), Exodus 31:14,15;35:2 (smrt za porušení sabatu), Exodus 21:15,17 (smrt za násilí proti rodičům nebo zlořečení proti nim).

Zákon zapsaný v srdci nepřipouští něco takového, jako je zabití člověka. Nepřipouští dokonce ani pomstu, byť by byla míněna spravedlivě. Posuďte sami, zda se mýlím: Slyšel jsem, že lidé měli špatné svědomí, že někoho zabili, dokonce například ve válce, kde na to měli podle světských zákonů právo. Nebo že se někomu pomstili. Ale neslyšel jsem, že by někoho trápilo svědomí proto, že někoho nezabil, i když měl možnost. Nebo ho svědomí trápilo proto, že se někomu nepomstil, i když byl o právu na odvetu přesvědčen. Slyšel jsem o vojácích, kteří ze strachu a hrůz zabíjení zešíleli. Neslyšel jsem, že by nějaký voják zešílel z toho, že nezabíjel, nebo že by někdo zešílel z odmítnutí služby v armádě kvůli zabíjení. To jsou ovšem extrémní příklady, ale jsou i jiné. Třeba jsem slyšel, že se člověk pomátl nebo spáchal sebevraždu, protože nedokázal odpustit svým blízkým. Ale neslyšel jsem, že by se člověk pomátl nebo spáchal sebevraždu proto, že svým blízkým odpustil.

Zkusme učinit zobecnění skupin lidí podle toho, jak vnímají zákon zapsaný v srdci:

První, kteří ctí psaný zákon, tak u nich nemusí být v srdci zapsáno nic, než potřeba psaný zákon ctít. Stačí si pak „odfajkovat“, že jsem se ničeho zlého proti psanému zákonu nedopustil, a jsem hned spravedlivý. Takových kolem nás běhá většina, jeden spravedlivější než druhý. Jsou spravedliví podle zákona. „Nebyl jsem souzen za přestoupení zákona.“ „Nikdo mě při přestoupení zákona nechytil.“ „Jel jsem sice stovkou v obci, kde je povoleno padesát. Nikomu jsem však neublížil a policie tam nebyla.“ Jsem zkrátka stále spravedlivý, nepřistižený a nepostižitelný. Ovšem jen ve svých očích. To jsou lidé vyprahlého srdce s vybledlým Božím zákonem. Cokoliv zlého učiní, najdou si důvod k sebeospravedlnění.

Ti druzí se zákonem v srdci také třeba jedou stovkou namísto padesátkou. Ale něco je přece trápí, když si uvědomí, že zákonodárce dal omezení rychlosti pro případ, že by někdo nepozorný vstoupil do vozovky. Nebo přes ní přeběhl pes. Něco je trápí, a pokud hlas svědomí poslechnou a začnou na sobě pracovat a omezí taková přestoupení, stanou se dodržovatelem zákona. Nejen ve svých očích, ale i v očích spravedlivého soudce. Ačkoliv jsme dali příklad světského zákona, o jehož smysluplnosti lze v některých případech pochybovat, tak jsme poznali, že za jeho dodržováním stojí také zákon v našich srdcích, povzbuzený svědomím.

Pokud však člověk niterný hlas neposlechne a opakuje svá přestoupení, časem se z toho stane zvyk. Žádný hlas se již neozve. Namísto něho nastoupí jiný. Má jinou intonaci, je slyšet víc a má i své projevy. Nechlubí se „jel jsem pomalu podle zákona“, ale „profrčel jsem to stovkou, policajti ani nestačili zareagovat.“ Ovoce ze stromu poznání zlého má často výbornou chuť. A z člověka se stane ten s vyprahlým srdcem. A prostor zbavený Boha hned začne zaplňovat někdo jiný, než Bůh. Který říká: „Zkus to ještě jednou, uvidíš, že se ti to bude líbit. Vždyť to dělají téměř všichni a jak vidíš, jsou na tom lépe než ty. Dokonce se tím můžeš chlubit, pašáku. Staneš se před ostatními jedničkou.“ Jednou jsem sledoval pořad k tomu dodržování rychlosti. Nikdo se nepochlubil, že by rychlost dodržoval, zato všichni se chlubili, že na rozdíl od „těch blbců kteří dodržováním předpisů zdržují dopravu“ nic zlého nespáchali.

Vidíme, že nijakou složitou úvahou dojdeme k jednoduché pravdě, která praví:

Psaný zákon, pokud je v souladu s Boží spravedlností, vede jak k popisu přestoupení (hříchu), tak k jeho omezení. U jednotlivce může vést k ochraně před hříchem, například vzbuzováním pocitu strachu z trestu a odplaty společenstvím, ve kterém jednotlivec žije. Nevede proto ke svobodné niterné nápravě. Porušení psaného zákona je napravováno nebo trestáno (pokud je zjištěno) zde na zemi společenstvím.

Zákon zapsaný v srdci je podstatně přísnější než zákon psaný (viz třeba Ježíšovo kázání na hoře, věty začínající „Ale já vám pravím...“). Vždy vede k nápravě. Neboť kdo respektuje Boha a ponechá mu místo ve svém srdci, k tomu se Bůh přiblíží (...přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám – Jakub 4:7). Tento zákon je vykonáván zde na zemi samotným jednotlivcem. Pokud jednotlivec zákon v srdci poruší, sám se potrestá tíží svého svědomí. Tedy svobodně podle své vůle. Kdo nezná Boží milost, dokáže se dokonce trestat i za domnělá, tedy nepravá přestoupení. Někteří dokonce volí i trest nejvyšší. Katastrofou je, když člověk vytěsní zákon ze svého srdce a svou vinu odsune do zapomnění. Připravuje se sám o milost, dokud je čas milosti.

Lze zformulovat ještě jedno stručnější vyjádření převahy zákona v srdci nad psaným zákonem:

Žádný psaný nebo nepsaný zákon nemá smysl, pokud jej člověk nechce vykonat. Tedy pokud plnění zákona nejde ze srdce, ať již emocionálně, nebo – v souladu se starozákonními výroky - z rozumu.

Teprve vykonání zákona tvoří spravedlnost, tedy nejzákladnější Boží vlastnost shodnou s Boží vůlí (viz dříve). Lze tedy říci, že každé vykonání zákona je určeno tím, zda člověk zákon vykonat chce. Vůbec tedy nezáleží, kde je zákon zapsán.

Tímto zamyšlením se neuvažují zákony, které jsou v rozporu s Boží vůlí. U nich víme, že Bůh má přednost nade vším lidským. I nad lidskou zvůlí, i nad nepřátelstvím vůči Bohu.