Já jsem jeden z lidí, který stál v té frontě a líbal ty šatičky. Ten "divný pocit v břiše" znám dobře taky, včetně vědomí, že "je něco špatně". Jenže já jsem se do té fronty postavil a tu šošku políbil spolu s ostatními, tak jako celá moje rodina. Tím, že jsem v té frontě stál a musel tu sošku políbit jsem zažil ještě zděšení, divnou hrůzu. A postupem času, během let, se stalo to, co píšeš: Zvyknul jsem si, ten divný pocit v břiše docela zmizel a zůstal jen matný nejasný pocit, že něco není v pořádku, že to, co děláme, tak být nemá.

  Dneska tomu rozumím tak, že člověk, přestože je padlý v hříchu, tak nejsou zničené všechny oblasti jeho života, nemá úplně zničené srdce, špatné svědomí. 

  Některé oblasti života jsou dobré, v pořádku, některé špatné. 

  V písmu se píše:

  Tak tomu rozumím. To první pokleknutí a políbení sochy bylo to znamení na mém svědomí, které způsobilo, že jsem ten hřích přestal ve svědomí vnímat jako hřích, ale začal jsem ho brát jako životní normu, proti které svědomí přestalo protestovat.

  Toník

  To, co je na člověku důležité, je jeho charakter. Charakter člověka se příliš nemění s vnějšími okolnostmi, spíše se utužuje, krystalizuje. Vnější okolnosti - zvláště těžké, extrémní - vynáší na světlo to, co je v člověku skryté.

  Těžko si představit, že by se skromná, tichá dívka, pokorná, o které písmo svědčí, že to byl Boží člověk, změnila nějakými okolnostmi na pyšnou a rouhavou "ženu", která se staví namístokrista.

  Toník

  

Jsem šokován, kolik lidí nezná dějiny Církve. Asi proto, že jim dějiny začínají podle své dějiny, kdy se odloučili od Církve a upadli do hříchu vzpoury proti Bohu – schizma.

 

Každý katolík zná nebo by měl znát jak Písmo sv., tak dějiny Církve.

 

Papež Pius XII. vyhlásil r. 1950 v konstituci: "Je Bohem zjevenou pravdou víry, že neposkvrněná, vždy panenská matka Boží Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy." Tentýž papež ozdobil Pannu Marii r. 1954 titulem "Královna nebe a země".

 

V římských katakombách můžeme vidět vyobrazení Matky Spasitele jako Matky držící Ježíška v náručí, včetně  že již z prvních staletí pochází ikony Krista Krále, po jehož boku je Matka Krále -Theotókos. Pokud si Shaloman klade otázku: „Opravdu je Královnou nebes?“  A správně dodává, že Ona vždy ukazovala na Ježíše. Ale Ježíš, když končí své vykupitelské konání zde na zemi, tak z Kříže nám vzkazuje: „Hle Matka tvá“ a Církev vždy tato slova přijala a uchovávala.

 

Na nebi se objevilo veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Zj 12,1

 

po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem“ (Ž 45,10).

Naše Svatohorská Matka také uzdravuje po staletí těla i duše a pomáhá nám i když už nejsme tak zbožní jako naši předkové v dobách baroka. Celé to začalo tak že na této hoře přepadla tlupa lupičů pana Malovce z Malova. Když zjistil že je obklíčen přesilou tak sestoupil z koně, kleknul si na zem a modlil se k Panně Marii. Slíbil jí že jestli z tohoto nebezpečí vyvázne tak postaví na vrcholku kopce kapli. Po chvíli s  zjistil že ho udivení a rozzuření lupiči hledají všude kolem a nevidí jeho ani koně. Přestože byl na otevřeném prostranství a hledali v jeho bezprostřední blízkosti. Tak že by se ho byli mohli dotknout. Tak vznikla první kaple, která ještě neměla ani podlahu. Milostnou sošku vyřezal později náš první arcibiskup otec Arnošt z Pardubic. Za Pannou Marií Svatohorskou chodili společně s námi i někteří protestanti, v době kdy zemi bylo nejhůř a společně s námi prosili o slitování a záchranu.  Zázračných zachránění a uzdravení je zaznamenáno okolo 4 000 a některá jsou vymalována přímo v ambitech. Je to jen nepatrný zlomek, tak jako vždycky a všude. Sám mohu dosvědčit nejméně jeden případ vyslyšení. Který není nikde zaznamenán. (Věřím a doufám) že tam nechodíme jen kvůli zázrakům, proto abychom něco pro sebe získali a nejenom proto abychom něco získali pro druhé. Chodíme tam proto že si to přeje Bůh a Panna Maria, protože se tam s Bohem fyzicky setkáváme jako v každém kostele  a protože je nám dobře v náručí a u nohou naší Matky.

Jestliže se někdo ocitne v nebezpečí a nebo uvidí v nebezpečí někoho ze svých bližních (například nějakou dopravní nehodu) tak ať se ihned pomodlí celým svým srdcem střelnou (krátkou) modlitbu k Panně Marii Svatohorské. Například Matko Svatohorská, smiluj se nad námi a pomoz nám. Když je řeč o dopravních nehodách tak s jedním českým šlechticem udělal kůň doslova kotrmelec. Zlámal si přitom obě pistole které měl za pasem a zpřetrhal všechny řemeny včetně uzdy. Kůň šel přes něj. Jediné co se mu stalo bylo že se zamotal do svého pláště, ze kterého mu museli pomáhat dva muži kteří jeli s ním. Jinak nic. Tento případ je zobrazen v ambitech. Stejně jako třeba uhlíř který se propadnul doprostřed rozžhaveného milíře.

Ovšem jen ve svých sebestředných představách. Ty už sis dávno dal mat sám sobě.

  Jsem zvyklý, pane Martino, že když nějakému ŘK položím jednoduché otázky, dočkám se z jejich strany jen vymýšlení si nesmyslů, které odpovídají tomu, co žijete.

  Nejsem nějaký neznalý evangelík, kterého byste utáhnul na vařené nudli. 

  Mám osobní zkušenost s eucharistií. Můžete si přečíst příspěvky zdejších ŘKC: Ani jeden v tom stavu, který inzerujete, není. Buď je to tím, že jak píšete, jsou "vlažní katolíci" a eucharistii jaksi míjejí, nebo, a to spíše, inzerované vlastnosti eucharistie nemá a ŘK mají s eucharistií stejné zkušenosti, jako já a i po přijetí eucharistie žádnou jistotu nemají a dál žijí ve své nejistotě.

  Ale jestli rozumíš, že Ježíše nemůže nic ohrozit, tak to se shodneme. I já tomu věřím. To je také logický důvod, proč můj život patří Ježíši.

   Všimnul sis, jak si musíš pracně domýšlet, aby sis písmem podepřel svoje kličky a háčky, na které se snažíš pověsit? Podobně sis domyslel do příběhu otce a syna o milosti a odpuštění "dovolení" Boha hřešit, o kterém v tom příběhu není ani zmíňka.

  Stando, apoštolové žili s Ježíšem. Věděli, že jeho ovce slyší Boží hlas, nezahynou na věčnost a nikdo je nemůže vytrhnout z jeho ruky. 

  Ani satan. 

  Skutečný význam toho, co Bůh řekl není jiný, než Bůh řekl. To jen ten, kdo těm slovům písma nevěří, potřebuje si do nich domyslet jiný význam.

  Stando, neberu ti tvoji nejistotu. Žij si jí, jak potřebuješ. Jen by sis měl být vědom, že ani ty nemůžeš sebrat křesťanům Ježíše.

  Toník