Čtení ke kázání: Galatským 5,6: „V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“

Kázání:

             Milé sestry a drazí bratři,

          dnešní kázání bude o lásce, a to o činné lásce, lásce dělající. Jak jsem slyšeli             v dnešním čtení ke kázání, rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. V kralickém překladu se píše, že prospívá jen „víra skrze lásku dělající“. V Listě Římanům apoštol Pavel píše, že láska je naplněním zákona: „Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“ (Ř 13,10). Myšlen je zde Boží zákon sdělený Hospodinem Mojžíšovi. Co je hlavní v tomto Božím zákoně, nám jasně vysvětlil sám Ježíš, když jednomu zákoníku řekl toto: „`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,37- 40).   

           Apoštol Pavel píše, že „celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!“ (Ga 5,14). Jako Žid jistě znal první přikázání: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,5). Předpokládal však, že věřící člověk nemůže jinak, než Boha milovat. Vždyť Bůh je jeho Stvořitel i Spasitel. Horší to bývá s láskou k bližním. Apoštol Pavel zažil, že bratr se soudí s bratrem před nevěřícími (1 K 6,6),                        že v křesťanském sboru vládnou sváry, řevnivost, vášně, neurvalost, pomluvy, donašečství, nadutost, zmatky (2 K 12,20), že bratři a sestry se vespolek koušou a požírají (Ga 5,15). To nesvědčí o tom, že by tyto sbory byly místem, kde by vládla Boží láska, která by nevěřící přitahovala k Bohu.  

         Na důležitost lásky k bližnímu upozorňuje apoštol Jan, když píše: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1 J 4,7 - 8). „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1 J 4,12). „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 J 4,20 - 21). 

        Kdo je však našim bratrem či bližním? Tuto otázku položil Ježíši jeden zákoník a Ježíš mu odpověděl známým podobenstvím o milosrdném Samařanu, které jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení (L 10,25 - 37). Zraněnému člověku, který šel z Jeruzaléma do Jericha, nepomohl ani kněz, ani levita, nýbrž Samař. Přitom Židé Samařany opovrhovali a nestýkali se s nimi. Za bratry či bližní Židé považovali jen Židy. Ježíš to viděl jinak. Z toho plyne, že za bližní máme považovat všechny lidi. Můžeme ale všechny lidi milovat stejně, stejným způsobem? Podle mne asi ne. Jak je to tedy s oním přikázáním  „Miluj svého bližního jako sám sebe.“? 

        Paradoxně je třeba začít tím, že máme milovat sami sebe. Nejde zde o nějaký egoismus, ale zdravou sebelásku, která vylučuje, že se nenávidím. Jistě nejsem dokonalý a mám i své problémy. Jsem však Božím stvořením a jako věřící i Božím dítětem, takže bych měl umět přijmout sám sebe. Pokud umím přijímat sám sebe a sám sebe miluji, mohu přijímat a milovat i druhé lidi, kteří také nejsou dokonalí a mají své problémy. Lidská nedokonalost, ba hříšnost pak není důvodem, abych jiné lidi nenáviděl. Nejsme lepší ani horší než oni. 

          Máme tedy milovat sami sebe. A dál? Předně máme milovat svoji rodinu, své příbuzné. Apoštol Pavel nám připomíná: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště                   o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ (1 Tm 5,9). Takže bych na svoji ženu, svoje děti, svoje rodiče, svoje sourozence a další příbuzné neměl zapomínat.  Nemohu pomáhat jiným lidem, pokud členové mé rodiny strádají a nejsou uspokojeny jejich základní potřeby. To ovšem neznamená, že bychom se měli uzavírat do nějakého rodinného sobectví a na ostatní lidi takříkajíc z vysoka kašlat.       

         Dalším okruhem lidí, které máme milovat, jsou naši bratři a sestry v Kristu. Velí nám to sám Ježíš, když říká: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,34 - 35). Jak má tato láska k bratřím a sestrám vypadat radí na mnoha místech apoštol Pavel. V Listě Koloským píše toto: „Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele“ (Ko 3,9). „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ (Ko 3,13 - 14). V Listě Římanům uvádí zase toto: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“  (Ř 13,13 - 14). „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého.“ (Ř 14,1 - 3). V První listě Tesalonickým pak Pavel připomíná: „Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“ (1 Te 5,11). „Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.“ (1 Te 5,14 - 15). 

         Důležitost bratrské činné lásky zdůrazňuje ve svém listě Jakub, bratr Páně:  „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!“ (Jk 1,22). „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ ( Jk 1,27). „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jk 2,14 - 17). „Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního? A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ (Jk 4,11 - 17). „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jk 5,16). 

         Již svým apoštolům sám Ježíš ukazoval, jak to mezi bratry a sestrami má vypadat: „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."“ (Mt 20,25 - 28). „Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´“ (Mt 25,34 - 40). I v našem sboru jsou lidé potřební, nemocní, ba i lidé ve vězení. Pomáháme jim všichni dostatečně nebo to činí jen někteří z nás? 

                Máme tedy předně milovat Boha, pak sebe, svoji rodinu, bratry a sestry v Kristu. Je to vše? Jistě ne! Nemáme zapomínat i na ostatní lidi, byť nevěřící, jak             o tom hovořil Ježíš ve svém podobenství o milosrdném Samařanu.  Apoštol Pavel v té souvislosti píše: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet               v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,9 - 10). V Listě Římanům pak Pavel uvádí: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,17 - 21). 

            Apoštol Petr nám pak radí toto: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu `v den navštívení´. Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ (1 P 2,11 - 17). 

                 Praktická, činná láska má však svoje náklady. Prostě něco stojí. I na to myslel apoštol Pavel, když psal: „Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii. V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. Až budu u vás, vyšlu ty, které doporučíte, s průvodními listy, aby donesli dar vaší vděčnosti do Jeruzaléma. Ukáže-li se vhodné, abych tam šel také já, půjdou se mnou.“ (1 K 16,1 - 4). Dále pak: „Proto jsem pokládal za nutné vyzvat tyto bratry, aby k vám šli napřed a připravili váš dávno slíbený dar, tak aby byl pohotově a byla to opravdu štědrost a ne lakota. Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť `radostného dárce miluje Bůh´. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: `Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.´“ (2 K 9,5 - 9). 

            Církev a její sbory mají žít z příspěvků, sbírek a darů svým členů, nikoliv z podnikaní a finančních spekulací. Takže členové církve by měli mít své příjmy, a to díky své poctivé práci. Proto apoštol Pavel nabádá věřící: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“                 (Ef 4,28). A  jinde  pokračuje: „Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“  (2 Te 3,10 - 12). 

               Víme, že „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5). Proto by mám nemělo být zatěžko chodit v dobrých skutcích, které nám Bůh připravil (Ef 2,10). A tak žít životem lásky, lásky k Bohu, k sobě, k našim blízkým, k bratřím a sestrám v Kristu a k ostatním lidem. Jak píše apoštol Jan: „Můj milý, neřiď se podle zlého, ale podle dobrého. Kdo jedná dobře, je z Boha; kdo jedná špatně, Boha neviděl.“ (3 J 1,11).  Proto dnešní kázání uzavírám slovy apoštola Pavla: „A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a     s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.“ (F 1,9 - 11).  Amen.  

Modlitba po kázání:

         Náš nebeský Otče,

 

      děkujeme Ti, že jsi láska. Proto jsi tak miloval svět, že jsi dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v Něj věří nezahynul, ale měl život věčný. A tak i my máme žít životem lásky a milovat Tebe a také všechny lidi, včetně sebe, svých blízkých, bratří a sester, ostatních lidí, ba i našich nepřátel. A to praktickou a činnou láskou, projevujících v dobrých skutcích, když potřebné prostředky získáme svoji poctivou prací.  

        V tom však často selháváme. Proto nám to, nebeský Otče, odpusť a daruj nám  dostatek lásky, milosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom se rozhojňovali v praktické lásce a byli skutečně schopni vstupovat do všech dobrých skutků, které si pro nás připravil. Abychom nežili jen sami pro sebe, nýbrž také ke Tvé slávě a chvále a                 k užitku našich bližních. O to vše Tě nebeský Otče prosíme, ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

  

                                                                        Stanislav Heczko