Vracím se v myšlenkách k onomu dni, kdy zbičovaný  krvácející Ježíš s břevnem na zádech pomalu a z posledních sil stoupá do strmého kopce zvaného Golgota, které je popravčím místem. Cestou ulicemi Jeruzaléma na tento průvod mnozí plivají a ani si neuvědomí, že ten nejvíce zbičovaný je Syn Boží.  Oni asi vůbec nic o něm nevěděli a viděli jen tři zločince. Nyní už průvod vychází z jeruzalémských ulic a vstoupá do kopce.  Diváků je méně. A tady se stane zvláštní věc.

 

               Jeden z lidí, Šimon z Kyrény se stane nechtíc účastníkem onoho smutného průvodu. Bible píše se vracel z pole, což je docela možné. Sice nepocházel přímo z Jeruzaléma, ale odněkud se severní Afriky, kde asi žily i komunity židů, ale teď je o velikonocích v Jerusalemě a ocitá se v místě, kde pánu Ježíši dochází fyzické síly. Římští vojáci mají obavy, aby vůbec tento zločinec došel na místo popravy živý, a tak následuje rozkaz. Spatří přicházejícího Šimona, který ani nechápe, co se děje a kdo je ten zakrvácený muž. Možná o pánu Ježíši nikdy v životě neslyšel. Ted mu římský voják poroučí, aby převzal Ježíšovo příčné břemeno popravčího nástroje. Upevňují mu ho na záda a on kráčí za Ježíšem.  My nevíme, zda s Ježíšem třeba potichu něco hovořili, třeba mu Ježíš děkoval, nevíme. Takové příčné břevno bylo pořádně těžké, takže Šimon se jistě pořádně zapotil a když už je u popravčího místa, počká na to, co se bude dít. Kdo je ten, jemuž pomáhá? A on je  poslední člověk na světě, který pomáhá Synu Božímu. V tom je úžasná symbolika. A Šimon to dosud neví.

 

Kdo je ten Ježíš, po kterém plivají, kterému se  posmívají? Šimon zůstává a pravděpodobně je od kříže i hodně blízko. Vidí, jak Pána Ježíše přibíjení na břevno, které on před chvílí nesl. Pak ho i s Ježíšem zvedají a upevňují na vrchol kůlu, naposled svazují nohy nebo je probíjejí hřebíky ke svislému kůlu. Utrpení začíná. Utrpení, která obyčejně trvala  i několik dní. A tady je Šimon svědkem všeho, co se děje. Slyší Ježíše a vše, co mluví, vidí posmívání  a ponižování, pak zažije  tmu, otřesy země i poslední Ježíšova slova. Možná, že se Pán Ježíš podíval i na něho a vzhledem k blízkosti se  jejich pohledy   střetli. Tohle všechno je něco, na co se nedá nikdy zapomenout. A ačkoliv Šimon ještě není křesťan, má teď obrovský důvod se o tohle vše zajímat. Vidět na vlastní oči umírání Božího Syna. Pavlovi stačilo vidět Štěpána, když umíral, a zůstalo to v něm navždy. A tak je pravděpodobné, že zašel později mezi křesťany, seznámil se s evangeliem a uvěřil. Uvěřila a Ježíše přijala i celá jeho rodina. Vždyť Pavel k Epištole k Římanům pozdravuje jeho syna a také jeho matku, čili manželku. V té době možná už Šimon nežil.

 

Mně na tomhle příběhu fascinuje několik věcí.

 

Jak to Bůh zařídil, že Šimon se setká s Ježíšem za tak zvláštních okolností a pomáhá Bohu v jeho fyzických bolestech. Jistě, že Šimon neměl šanci tuto službu odmítnout, římské vojáky bylo třeba poslouchat. Byl okolnostmi přinucen jít za Ježíšem a nést břevno neboli se podělit o jeho bolest.

 

 

Šimon díky té náhodě, která se zdála být nepříjemná, poznal Krista a věčný život.