Patříš také k Božímu lidu? Pak k tobě určitě promlouvá tento žalm: Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou (svou) duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob. (Žalmy 24:3-6)

Žalmista vyjádřil svou zkušenost. Nehovořil o síle své víry, dokonce zda Bohu důvěřuje, není zde zmínka o obrácení nebo znovuzrození. Ale píše jediné: Ti, kdo hledají Boží tvář, ti tvoří Boží lid.

Citované biblické verše vypovídají, že lidé hledající Boží tvář jsou onen Jákob neboli Izrael. Dá se soudit, že žalmista myslel etnické Jákobovy potomky a cizince žijící na tehdejším území Izraele. Je to v souladu s jinými verši Starého zákona. Územní princip hrál totiž v nejstarších dobách podstatnou úlohu. Byl to tehdejší pohanský náhled, že bůh či bohové jsou ohraničeni územím. Svědčí o tom následující verše, týkající se osídlení severního království Izraele pohanskými národy:

Následné verše pak dosvědčují, jak vážně brali národy Boží svrchovanost nad územím, které mu ohraničili pro jeho působnost. Kdo by si myslel, že lid Izraele uvažoval tehdy jinak, ten je na omylu. Hospodin byl v jejich očích Bohem územně vytyčené „zaslíbené země“. Přestože babylónské zajetí a výroky proroků přinesly důkaz neomezené Boží svrchovanosti nad celým všehomírem, nalezneme ozvěny omezení na lokální působení prakticky v celé Bibli, například zdůrazňováním Jeruzaléma a Svaté hory (Siónu).

To samé se týkalo chrámového kultu. Podobně, jak byl tehdy Hospodin spjat se „zaslíbenou zemí“, tak byl spjat s chrámem na Siónu. Lpění na centrálním chrámovém kultu pochopíme nejlépe z knih Paralipomenon, z kapitol popisujících války mezi Judskem a Efraimem (Severním královstvím). Bratrovražedné šílenství je tam zdůvodněno právě oddělením bohoslužebných úkonů od jeruzalémského chrámu. Pro „pravověrné, lpějící na doslovném znění Písma“ bude nejspíš nepřijatelné, že pokyny k bojům se svými „hřešícími“ severními bratry pisatelé knih vkládali do úst Hospodinu. Pro vraždění si našli svá vysvětlení, neboť zapomněli, že výklad Písma nedává člověk, ale Kristus. A toho si nelze představit, jak vede ke smrti jednoho bratra proti druhému.

Částečné prozření přineslo Izraelcům až nucené vyhnanství do Babylónu. Jahvistické uctívání se konalo dál, přestože místo pobytu bylo tisíce kilometrů vzdálené od „zaslíbené země“ a jeruzalémský chrám byl v troskách. Bůh dal zkrátka najevo, že není vázán nějakým územím nebo dokonce stavbou, ukázal, že „zaslíbená země“ je území bez stanovených hranic. Neboť Bůh je tam, kde má svůj lid. Nicméně Starý zákon a některé verše zákona Nového v nesprávném omezení Božích cest na územní a chrámovou lokalizaci setrvávají. Viz třeba knihy Ezdráše a Nehemjáše a některé verše Zjevení.

Radikální zvrat však přinesl až Ježíš z Nazareta. Jeho přímé Boží poselství bez lidských prostředníků zřetelně praví, že Boží království se rozprostírá mezi všemi národy na území celého světa. Ani nejásal, když ho zástupy vítaly ratolestmi při vjezdu do Jeruzaléma. Oni totiž vítali nikoliv spasitele světa, ale osvoboditele podle svých představ. Který zbaví židovský národ nadvlády Římanů a dá jim naopak do ruky vládu nad ostatními pronárody. Naplněním Boží vůle však nebylo národně omezené lidské přání. Stavba chrámu byla ponechána jen dočasně jako symbol předělu časů. Než se spasitelovým ukřižováním, doprovázeného symbolickým zničením chrámové opony, otevřel prostor pro každého mít Boží chrám ve svém vlastním těle a tam nosit darované Boží duchovní závdavky.

Jeruzalém může být nyní všude, v Korintu, Efezu, Římě... Chrám si nosíme s sebou. Rozpoznali to již první křesťané a začali vnímat, že Jákob (Izrael) je všechen Boží lid. Odkázali nám poznání, že slova Písma i proroků popisující etnické potomky Izraele, hovořící o Siónu a chrámu, byla směrována všem, kdo se k Božímu lidu připojují. Zhmotnělé pojmy prorockých vizí Bůh neponechal na tehdejším omezeném chápání, ale zbavil je přizemnění rozšířením svého Ducha na lid, území a chrám zahrnující vše a všechno, co mu patří a co se mu dobrovolně odevzdává. Proto dal Bůh svého Ducha svému lidu, aby Jeho Duchem lid přijal Jeho poselství zahrnuté v Písmu a neomezil se jen na hmotné ztvárnění do zeměpisného území, etnicky čistého národa, kopce v Jeruzalémě a do stavby chrámu na něm. Aby Ho také lid přijímal Jeho Duchem, nikoliv duchem evangelikálů, katolíků, adventistů, baptistů, židů, čí dokonce pastora, papeže, kazatele, popa, kněze, faráře... Ti mohou být nanejvýš svědkové Ducha, jako byli svědkové i starozákonní proroci a všichni, jejichž svědectví můžeme vyčíst z Písma.

Kdo dostal dar znovuzrození, přesněji, kdo dokáže rozpoznat, že takový dar má, nechť se z toho těší, ale své rozpoznání nepovažuje za něco výjimečného. Nejspíš patří k těm, kterým bylo hodně odpuštěno a kteří chudobou svého ducha poznali ten propastný rozdíl mezi světem bez Boha a světem Božího království. Nechť hodně miluje, neboť kdo potřeboval méně odpuštění, ten miluje jen málo (Lukáš 7:47). Ať se však ani nepyšní tím, že Boha nalezl, neboť Boží lid musí hledat Boha stále.

Boha však hledají i četní lidé, kteří jej jako svého nepřijali v konkrétní biblické podobě. Možná, že o takovém ani nemají tušení. Ale hledají jej. Jedni pro požehnání, byť si pod tím představují hmotné statky, prožitky a osobní pocit štěstí. Jiní třeba proto, že ve své pýše poznali svou nemohoucnost a chtějí Bohu vyčinit za Jeho vinu na svých neúspěších. Vezmeme-li však výrok o Božím lidu jako lidu hledajícím opravdu vážně, tak i tito lidé patří mezi Boží lid. Neboť účastni svatby jsou všichni, kteří se na svých cestách k pozvání připletou. Neboť jak praví evangelista

Setkání s Bohem však není ušetřeno vlastní námahy. V dalším znění Ježíšova podobenství shledáváme, že být součástí hledajícího Božího lidu není bez svatebního oblečení žádnou zárukou účasti na hostině v Božím království. Neboť

Pojďme ještě dál, tentokrát do lůna všemožných náboženství: Je Boží lid tvořen i muslimy, budhisty, hinduisty, nebo dokonce i filozofy hledající řády a zákony přesahující člověka? Myslím, že odpověď můžeme také nalézt. V úvodu článku citovaný verš neříká, že hledaná Boží tvář musí být tváří biblického Boha. Podvědomě se tím rozumí pouze hledání pravého Boha. Ať jej pronárody nazývají jakkoliv. JSEM, KTERÝ JSEM je Bohem všem a všude, nezáleží, jak ho kdo nazve, nebo jakou Jeho část hledá. Stačí hledání, jde o hledání, není nutné nalezení. Ve stejném 24. žalmu to potvrdíme žalmistovou zkušeností, že záleží pouze na čistých rukách, ryzím srdci a upřímném jednání:

Myslíte, že muslim, buddhista, a spousty dalších nehledají toho, který je přesahuje? Copak nemohou mít čisté ruce, ryzí a upřímné srdce? Nebo naopak, nemohou být židé či křesťané s rukama špinavýma a s falešným srdcem, když někteří z nich ani nedokázali přijmout očistnou koupel Kristova odpuštění?

Dokonce i lidé klanějící se modlám, například materiálnímu blahobytu nebo požitkářství, se mohou stát součástí Božího lidu, neboť bibličtí svědkové praví, že i z těchto pohanských míst vyjde nutnost hledat Boha: