Druhý vatikánský koncil nesporně patřil mezi největší události v dějinách Katolické církve. Přinesl do jejího života nemálo nových momentů, ale o některých doktrínách koncilu lze konstatovat ono klasické: Nihil sub sole nov. (Nic nového pod sluncem). Týká se to i mezináboženského dialogu, který vzkvétal v misijní praxi katolických řeholí dlouhá staletí před koncilem, avšak Druhý vatikánský koncil ho rozvinul v plné šíři a dal mu oficiální ráz katolické doktríny. Přesto se na něj snesla vlna kritiky především ze strany tzv. tradicionalistů, kteří z neznalosti problematiky odmítají nejen mezináboženský dialog, ale často a priori i Druhý vatikánský koncil. Pro rozsáhlost problematiky se tento článek specializuje na problematiku dialogu s islámem a zhodnocení zkušeností jezuitů při jejich misijní činnosti v Asii a Latinské Americe.

Za praprůkopníka dialogu s islámem můžeme považovat svatého Františka z Assisi. Zakladatel františkánské řehole „odmítl myšlenku křižáckých výprav, které byly namířeny proti muslimům a nikoli mezi ně.“[1] Už tehdy hledal cestu dialogu s muslimy a „při pátém křižáckém tažení proti městu Damiette v deltě Nilu (1217-1221) vyhledal egyptského sultána, aby s ním vedl rozhovor o otázkách víry… Křižák bez zbraní! To byla cesta ukazující do budoucna – i když muslimové se nemínili vzdát své víry.“[2] Paul Moses o tomto setkání vydává pozoruhodné svědectví: „Sv. Bonaventura, generál františkánského řádu v letech 1257-1274, ve své Legendě Maior líčí toto setkání ještě dramatičtějším tónem. Podle Bonaventury František přiměl sultána, aby rozpálil veliký oheň. , Vstoupím do něj spolu s tvými kněžími. Tak se ukáže, čí víra je pevnější a svatější,' říká v této legendě František. ,Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat své tělo plamenům jenom proto, aby bránil svou víru, nebo že by se chtěl podvolit jakémukoli mučení,' odtušil prý sultán. František se tudíž nabídl, že skočí do ohně sám, pokud se sultán a jeho lid obrátí na křesťanství, ale sultán i toto odmítl.“[3] Žádá se v této souvislosti dodat, že Legenda Maior se nepovažuje za bezvýhradně důvěryhodný zdroj, takže i údajnou zkoušku ohněm je třeba přijímat s rezervou, avšak samotná zkouška není nejdůležitějším momentem počínání svatého Františka. Nejpozoruhodnější je to, co píše autor na jiném místě: „Současný koncept mezináboženského dialogu tehdy neexistoval, nicméně při této příležitosti šlo nepochybně o dialog - byla to klidná výměna myšlenek dvou soupeřících náboženství. Ve stanu plném kultivovaných náboženských myslitelů a básníků František představil svou pozici. Z toho, že Jakub z Vitry uvádí, že diskuse trvaly několik dní, můžeme usoudit, že se jich zúčastnila řada diskutérů... Po několik dní byli František a Illuminato váženými hosty v táboře muslimů. Podle Jakuba z Vitry jim bylo dokonce dovoleno, aby kázali muslimským vojákům ... Zatímco se kardinál Pelagius a křižáčtí velitelé ... zabývali přípravou zbraní na další útok - a zatímco se i muslimští vojáci připravovali na to, že znovu zaútočí na křižácký tábor ... - František a vojáci z nepřátelského tábora se k sobě chovali jako přátelé.“[4] Zde je třeba zdůraznit jednu věc. Tak jako svatý František nevedl svůj dialog s muslimy ve snaze konvertovat na islám, ale byl veden snahou poznat muslimy, získat si jejich srdce a postupně je přivést ke konvertování na katolickou víru, tak ani současná Katolická církev nevede mezináboženský dialog ve snaze hledat nějaký kompromis mezi katolickým učením a islámem, ale vede ji úmysl získat si srdce muslimů a připravit je pro konverzi na katolickou víru! František velmi vnímavě pozoroval náboženské praktiky muslimů, především jejich modlitbu. Jak svědčí jeho pozdější spisy, udělalo na něj hluboký dojem, jak vojáci opakovaně přerušovali svoji činnost, aby se obrátili směrem k Mekce a klaněli se až k zemi svému Bohu. Podle Seyyeda Hosseina Nasra, významného islamologa z George Washington University, „mezi muslimy byla ústně rozšířena historka o tom, že sultán dal Františkovi klíč od své soukromé modlitební místnosti. Fakt, že František mohl mezi muslimy kázat nejméně po několik dní, naznačuje, že se soustředil na to, co mají islám a křesťanství společné, a že se nepustil do přímé kritiky Mohameda nebo islámu. Jakub z Vitry napsal v obecné rovině, že muslimové ochotně naslouchali mnichům, kteří přijížděli na Východ, pokud tito kazatelé neznevažovali Mohameda. Biskup z Acre k tomu dodává, že kdykoli nějaký kazatel prohlásil, že Mohamed byl zlý, mohl být rád, když si pak zachránil holý život. František se na své mírové misi evidentně takovéto konfrontaci vyhnul.“[5] Zakladatel františkánské řehole plnohodnotně zužitkoval poznatky ze své mise mezi muslimy. Byl průkopníkem nového přístupu katolíků k muslimům. Jak zdůrazňuje Bučko, „křižácké tažení nemohly být nástrojem evangelizace a obrácení muslimů. Bylo třeba postupovat metodou ,slova a příkladu'. V tomto období se přišlo i na první moderní misijní metodu: aby mohl být někdo úspěšný v misi, nejprve musí znát lidi, ke kterým je poslán, jejich kulturu, jazyk, náboženství a musí k nim přijít jako přítel. Sv. František zkusil přímou cestu a dostal se až k egyptskému sultánovi Malik-al Kamilovi, kterému vyprávěl o Ježíši. Sultán udělil františkánům některé privilegia, aby se mohli usadit ve Svaté zemi.“[6] Požadavek začít misi poznáním lidí, ke kterým je misionář vyslán a především požadavek přistupovat k nim z pozice přítele, je opravdu převratnou změnou přístupu k misijní činnosti, díky které sv. František dosáhl u muslimů pozoruhodné úspěchy.
Pokusme se tedy poznat muslimy a porozumět jim, protože bez toho není možné ukončit neustálé krvavé konflikty mezi náboženstvími. O to přece šlo i koncilním otcům Druhého vatikánského koncilu, kteří v deklaraci Nostra aetate formulovali své postoje následovně: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země,... Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“[7] Miliony muslimů každoročně konvertují ke křesťanství, protože v něm nacházejí neopakovatelnou životodárnou sílu. Jak uvádí Giuseppe Nardi, jen v Africe konvertuje každou se*****u 667 muslimů na křesťanství. Ročně je to 6 milionů lidí. Proces konverzí muslimů na křesťanství však má explozivní rozměry nejen v Africe. Podle britských Times konvertuje na křesťanství 15% muslimů, kteří imigrovali do Evropy. Ve Velké Británii se tento počet odhaduje na 200 tisíc nových křesťanů. Ve Francii konvertuje na křesťanství každý rok kolem 15 000 muslimů. Z toho nejméně 10 000 na katolickou víru.
Tento masový proces se nevyhýbá ani Asii. V Malajsii je to kolem 250 000 konverzí z islámu na křesťanství.[8] Na křesťanství však konvertují i ​​muslimové v neklidném Iráku a dalších asijských zemích. Masové rozměry nabyl i proces konverzí muslimů na křesťanství v bývalém Sovětském svazu.[9] Tyto miliony nových křesťanů z řad bývalých muslimů svědčí ve prospěch pokračování mezináboženského dialogu Katolické církve s islámem.
Co se týče dialogu Katolické církve s náboženstvími Východu, jeho praprůkopníky byly již před několika staletími misionáři Tovaryšstva Ježíšova. Mateo Ricci (1552-1610), „vynikající matematik a astronom, dosáhl v Číně mimořádné misijní úspěchy ... díky úsilí přizpůsobit se čínskému prostředí.“[10] Praktikoval akomodační misijní strategii, tedy metodu přizpůsobování se prostředí při misijní činnosti, která přinesla jezuitům mimořádné úspěchy při jejich misijním poslání. V první řadě se důkladně naučil čínský jazyk a postupně si stále více osvojoval čínské zvyky. Až natolik, že se „snažil najít soulad mezi konfuciánstvím jako oficiálním čínským nábožensko-morálním učením a křesťanstvím.“[11] Tento misionář, považovaný za jednoho z největších jezuitských misionářů vůbec, „objevil v konfucianismu, ve státním učení Číny, zlaté stopy pravdy, kulturní, sociální a náboženské hodnoty, které korunoval křesťanskou radostnou zvěstí. Číňanům prohlásil: Konfucius je připravovatelem cesty, Kristus je jejím završitelem.“[12] Za významného představitele akomodační misijní metody je považován i jezuita Roberto de Nobili (1577-1656), původem šlechtic, který evangelizoval v Indii „jako příslušník nejvyšší kasty bráhmanů v rouchu hinduistického askety (sanjásiho). Z církevních obřadů odstranil vše, co odporovalo bráhmanským zvyklostem.“[13] Nebyla to taková koncepce mezináboženského dialogu, jaká se rozvinula po II. vatikánském koncilu, ale dialog mezi náboženstvími zde již existoval. Je namístě položit si otázku: co je cílem mezináboženského dialogu Katolické církve? Na tuto otázku jsou různé odpovědi, počínaje těmi racionálními a konče iracionálními. Mezi ty iracionální patří především stanoviska arcibiskupa Lefèbvra, který považoval mezináboženský dialog Katolické církve za snahu o zrovnoprávnění všech náboženství. Potvrzuje to rozhovor pro média, který arcibiskup Lefèbvre poskytl v roce 1978, avšak zveřejněn byl až o 10 let později. V tomto rozhovoru Lefèbvre mimo jiné uvádí: „Tato ideologie říká, že jsou všechny kultury rovnocenné; všechna náboženství jsou rovnocenná, že neexistuje jediná pravá víra. To vše vede ke zneužívání a překroucení svobody myšlení. Všechna tato překroucení svobody, jež byla po staletí odsuzována všemi papeži, byla nyní Druhým vatikánským koncilem přijata.“[14] Je třeba otevřeně říci, že takové absurdní nesmysly se nemohou zrodit v hlavě zdravě uvažujícího katolického teologa. Nikde (!) v dokumentech Druhého vatikánského koncilu není explicitně uvedeno, že všechna náboženství jsou si rovna a že neexistuje jediná pravá víra.
Druhý vatikánský koncil nejenže nikdy (!) explicitně nehlásal, že všechna náboženství jsou si rovna a že neexistuje jediná pravá víra, ale naopak, ve vícerých svých dokumentech jasně, jednoznačně a nedvojsmyslně deklaroval, že Katolická církev je jediná pravá církev!
Za všechny uveďme pasáž z koncilní deklarace Dignitatis humanae, v níž se uvádí: „Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: ,Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal´ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“[15] Pokud by byla v dokumentech Druhého vatikánského koncilu jen tato jediná pasáž, v níž se zdůrazňuje, že Katolická církev je jediné pravé náboženství, i ta by stačila na demaskování arcibiskupa Lefèbvra přinejmenším jako manipulátora. My však víme, že podobných pasáží je v koncilních dokumentech víc. Dokonce i v tak často kritizované deklaraci Nostra aetate se píše, že Katolická církev „hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je ,cesta, pravda a život´ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.“[16] I tato část jasně a jednoznačně vyvrací tvrzení arcibiskupa Lefèbvra o tom, že koncil údajně postavil na úroveň Katolické církve ostatní náboženství. Je proto až neuvěřitelné, že přímý účastník koncilu tak nestydatě zavádí! Je evidentní, že odpůrci koncilu nepochopili hloubku koncilních dokumentů. Není pravda, že Katolická církev musí odmítat vše, co pochází z prostředí mimo Katolické církve. Nádherným příkladem tohoto tvrzení je věta pohanského setníka: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“ (Mt 8, 8)
Dnes se toto ze strany Božího lidu vyznává těsně před svatým přijímáním, i když v nepatrně upravené formě.
Koncilní otcové na Druhém vatikánském koncilu si velmi dobře uvědomovali, že i v myslích lidí, kteří nikdy nepoznali katolickou víru, může vzplanout Boží světlo. Píše se o tom například ve věroučné konstituci Lumen gentium, kde se mimo jiné uvádí: „Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí... Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život.“[17] Deklarace Nostra aetate o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím mimo jiné uvádí: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“[18] Skeptik by mohl položit otázku, zda je vůbec možné, aby bylo v nekřesťanských náboženstvích něco svaté, ale dějiny misiologie poskytují bohatý důkazový materiál o tom, že i v těchto náboženstvích bylo mnoho prvků, které evokují paralely s texty Písma svatého. Katoličtí misionáři nezřídka využívali tyto představy při své misijní práci.
Svědectví o tom podali misionáři SJ v Jižní Americe. Zejména u Guaraniů, tedy kmene, jehož příslušníci později vytvořili jádro jezuitského státu v Paraguayi, naráželi misionáři na mnoho tradičních náboženských představ, které evokovaly podobu s biblickými texty. Jednou z nich byla představa o potopě. Guaraniové ji vyznávali svérázným způsobem, který modernímu čtenáři přibližuje Clovis Lugon: „Dávný prorok Guaraniů, Tamanduare, velký přítel Pána Boha, byl zpraven o blížící se potopě; podařilo se mu s několika rodinami zachránit se na vrcholku vysoké palmy, prozřetelně ověšené množstvím ovoce. Takovým způsobem se mu podařilo přežít...“[19] I jiné tradiční guaraníské náboženské představy evokují podobu s biblickými texty. Podrobněji je rozvádí ve svém díle Charlevoix. Opíraje se o svědectví prvních misionářů píše, že podle náboženských představ jednoho z indiánských kmenů přinesl Boží Slovo do těchto končin jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, apoštol Tomáš. Doslova uvádí, že kacik Maracona a někteří další nejváženější Guaraniové „ujišťovali misionáře, že slyšeli od svých prarodičů vyprávět o svatém muži jménem Pay Zuma nebo Pay Tuma, který v jejich zemi ohlašoval víru nebes. Mnozí také prý tehdy tuto víru přijali. A on jim při svém odchodu předpověděl, že oni a jejich potomci opět službu pravému Bohu opustí, ale po mnoha staletích přijdou noví poslové téhož Boha se stejným křížem a obnoví náboženství mezi jejich potomky.
No a když o několik let později p. de Montoya a p. de Mendoza pronikly do oblasti Tayati ... a tamti Indiáni viděli, že k nim přicházejí s křížem v ruce, přijali je s vyjádřeními velké radosti, takže se ti otcové nad tím nemálo podivovali. Když ale obyvatelé viděli jejich údiv, povídali jim tutéž pověst jako Maracona vyprávěl otcům Cataldinovi a Macetovi a se kterou se shoduje i jistá pověst brazilská. Na vyvýšenině u Asunciónu lze spatřit stopy nohou muže, stejně tak jako na jednom místě v Peru a tam vyprávějí o mnoha zázracích toho Pay Tumy, jenž je pokládán za apoštola Tomáše.“[20] Starší německé vydání tohoto díla z roku 1768 o apoštolu navíc uvádí, že tento svatý muž Pay Tuma, zda Pay Zuma „se jmenoval i Pay Abara, to jest otec, jenž žije v celibátu.“[21] Pověsti o působení svatého apoštola Tomáše rozebírá Charlevoix i na jiném místě svého díla. Píše zde, že u příslušníků jednoho z kmenů „existuje pověst, že v jejich zemi hlásal evangelium svatý apoštol Tomáš; a jisté je, že v jejich pověstech jsou patrné mnohé stopy křesťanství. Mají dokonce jakési vzdálené ponětí o jednom Bohu, jenž se stal kvůli lidské spáse člověkem; a jedna z jejich pověstí vypráví o překrásné paní, která bez tělesného styku s mužem porodila zázračné dítě, [Syna], který v svých mužných letech konal zázraky: křísil mrtvé, uzdravoval chromé a slepým navracel zrak. Nakonec shromáždil velký národ, v jehož přítomnosti vystoupil do nebe a proměnil se na slunce, které nás osvětluje. [Tito Indiáni] mají množství bohů a mezi jinými jakousi trojici, která sestává z otce, syna a ducha svatého. Otci dávají 2 jména: Omequaturiqui a Uragosoriso; syna volají Urasana a ducha Urapo. Paní otce se jmenuje Guipoci, ta se stala matkou Urasana, aniž by ztratila své panenství. Oni tři bohové jsou nazýváni také společným jménem Tiniamacas.“[22] Pověstem o působení svatého apoštola Tomáše mezi Indiány věnuje poměrně hodně prostoru jezuita Pedro Lozano v jedné kapitole svého díla, věnovaného dějinám Tovaryšstva Ježíšova. Je to 16. kapitola 6. knihy ve druhém svazku díla.[23] Tentýž autor se k působení apoštola vrací i na jiném místě zmíněného díla.[24]
Apoštola Tomáše vzpomíná ve svém díle i tyrolský páter Sepp von Rainegg. Píše o něm, že podle ústního podání starých Indiánů to byl právě Tomáš, svatý apoštol Indiánů, který jejich předky seznámil se světoznámým paraguayským čajem, yerbou.[25] Dá se tedy konstatovat, že tradice o působení svatého apoštola Tomáše měla mezi Indiány v této oblasti velmi pevné kořeny. Je těžké exaktně posoudit, do jaké míry ovlivnily zmíněné náboženské představy Indiánů úspěchy misionářů v Latinské Americe, ale faktem zůstává, že se právě Latinská Amerika stala nejúspěšnějším misijním územím v celých dějinách Katolické církve. Uvedené skutečnosti staví mezináboženský dialog Katolické církve do úplně jiného světla.
Katolická církev v žádném případě neměla v úmyslu postavit všechna náboženství na stejnou úroveň, chtěla jen navázat na nejušlechtilejší myšlenky v jiných náboženstvích. Právě proto je třeba znovu a znovu vyvracet lži takzvaných tradicionalistů.
Odpůrci koncilu často obviňují z hereze papeže, kteří vstoupili do mešity. Je to však mimořádně ubohé. Samotný vstup papeže do mešity není herezí. Hereze by začala tehdy, pokud by papež vstoupil do mešity s úmyslem vzývat Alláha, nebo pokud by začal cílevědomě upřednostňovat mešitu před katolickým kostelem, či, nedej Bůh, projevil úmysl konvertovat na islám. Taková představa je však natolik stupidní, jako kdyby chtěl někdo tvrdit, že řeka Dunaj jednou obrátí svůj tok a nebude se vlévat do Černého moře, ale zpátky do bavorského Schwarzwaldu, kde vyvěrá.
Jenže pokud papež vstupuje do mešity s cílem zmírnit staleté nepřátelství islámu vůči křesťanství a eliminovat pronásledování křesťanů v muslimských zemích, je toto jeho úsilí mimořádně záslužné a ušlechtilé. V tomto případě najde našeho Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova i v mešitě. Bůh je přece všemohoucí a všudypřítomný. Může vstoupit dokonce i do pekla. Vždyť jak učí Katechismus, „Bůh je všude: na nebi, na zemi a na každém místě.“[26] Není tedy důvod, proč by papež nemohl najít Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova i v mešitě. Samozřejmě, autor nemá v žádném případě v úmyslu namlouvat věřící na záměrné vyhledávání mešit. Katolický kostel je pro katolíka jednoznačně nenahraditelný. Vstup do mešity musí být pro katolíka absolutní výjimkou. Ježíš však v rámci své mise lásky šel i k pohanům, aby je léčil. Evangelisté Matouš (15,21-28) i Marek (7,24-30) popisují setkání Ježíše s kananejskou ženou, pohankou, která ho prosí, aby jí uzdravil dceru. Díky její hluboké víře v Mesiáše je dcera uzdravena. A tak, jak se Ježíš stýkal s pohany, aby léčil jejich těla, ale především jejich duše, tak je i papež jako vicarius Christi (zástupce Krista) povolán stýkat se s jinověrci, aby léčil jejich neduhy a šířil mezi nimi Kristovu lásku. Katolická církev dosáhla ve své misijní činnosti velké úspěchy. Miliony konvertitů z řad nekřesťanů, kteří se stávají svěží krví Katolické církve, jsou nadějí, ale i závazkem do budoucna. Ještě stále tvoří katolíci pouze jednu pětinu lidstva, proto před námi stojí naléhavý úkol "zalidnit" naši Církev. Bez mezináboženského dialogu je však splnění tohoto úkolu nereálné. Proto je třeba zintenzivnit dialog se všemi, kteří stojí mimo Katolické církve. Prvním předpokladem úspěchu je však zachování čistoty katolické víry. Jinak Katolická církev ztratí samu sebe.                                                                                                                         Karol Dučák                   Použité prameny a zdroje:   1. Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. 549 s. ISBN 80-85223-34-1. 2.Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8. 3. Dučák, K. Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2012. 470 s. ISBN 978-80-85223-93-4. 4.Komorovský, J. Boží štát v pralesoch a savanách Paraguaja (Realizácia utópie). Nitra: Spoločnosť Božieho Slova, 2007. 146 s. ISBN 978-80-85223-80-4. 5. Kronika křesťanství. Praha: Fortuna Print : Knižní klub, 1998. 462 s. ISBN Fortuna Print 80-86144-23-2; ISBN Knižní klub 80-7176-837-5. 6.Charlevoix, P. F. de. Geschichte von Paraguay, und den Missionen der Gesellschaft Jesu in diesen Ländern. Nach dem Französischen des P. Franciscus de Charlevoix, weiland Priester der Gesellschaft Jesu. 2 Bände. Wien: Mechitaristen-Congregations-Buchhandlung, 1830. 332+370 s. 7.Charlevoix, P. F. X. de. Geschichte von Paraguay und dem Missionswerke der Jesuiten in diesem Lande. Aus dem Französischen des P. Franz de Charlevoix. 2 Bände.  Nürnberg 1768. 632 s. 8. Jesus statt Dschihad – Jährlich konvertieren sechs Millionen Moslems zum Christentum. In Katholisches.info Magazin für Kirche und Kultur, 2. März 2013. [online].[cit. 7.3.2015]. dostupné na internete: <http://www.katholisches.info/2013/03/02/jesus-statt-dschihad-jahrlich-konvertieren-sechs-millionen-moslems-zum-christentum/> 9.Katechizmus. Učebnica rím. kat. náboženskej výchovy. 7. vydanie. Bratislava : Spolok svätého Vojtecha, 1990. 290 s. ISBN 80–85128–76–4. 10.Lozano, P. Historia de la Compaňia de Jesus de la Provincia del Paraguay. Tomo Segundo. Madrid: En la Imprenta de la Viuda de Manuel Fernandez, 1755. 832 s. 11.Lugon, C. Chrześcijańska komunistyczna republika Guaranow. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1971. 352 s. 12.Moses, P. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, 2011, ročník 24, číslo 2, s. 85-89. 13.Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978). In: REX! [online].[cit. 6.3.2015]. dostupné na internete: 14.Stürmer E. Útok na dračí trón. Nitra: Spoločnosť Božieho Slova na Slovensku, 1996. 144 s. ISBN 80–85223–42–2. 15.Sepp, A. Continuation Oder Fortsetzung Der Beschreibung, Deren denckwürdigeren Paraquarischen Sachen, selbiger Landschaft, Völckern und Arbeit deren sich alldort befindenden R.R. um PP. Missionariorum SOC.  JESU. Insonderheit aber, Wie  R.P. ANTONIUS SEPP, Auß wohlgemelter Societet in Paraquaria Missionarius den Christlichen Glauben unter andern Völckern noch weiters fortzupflantzen sich bearbeitet, und bemühet. Forderist zu grösserer Ehr und Lob Gottes, alsdann auch zu sonderen Wolgefallen, Lust, und Ergötzlichkeit eines geneigten Lesers. Mit sondern Fleiß zusammen getragen, von dem Wohl Ehrwürdigen P. Alphonso Sepp. Ord. S. Benedicti. Ingolstadt: de la Haye, 1710. 490 s. 16.SVÄTÉ PÍSMO STARÉHO I NOVÉHO ZÁKONA. Deviate vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2007. 2331 s. ISBN 978-80-7162-652-7. 17.Zwei Millionen Russen konvertierten zum Christentum, 15. November 2010. [online].[cit. 7.3.2015]. dostupné na internete: <https://koptisch.wordpress.com/2010/11/15/zwei-millionen-russen-konvertierten-zum-christentum/>.