Sám bych za 'víru v Boha' rozhodně neoznačil něčí dogmata (o Božích věcech), ale v tom nejryzejším vyznamu bych ji označil především jako "důvěru v Boha". Je to pro mne něco docela jiného než potřeba mít něco, co jsem nazval "vnitřně bezrozporným myšlenkovým systémem, který je v podstatě argumentančně neprůstřelný" - což ovšem nemusí vůbec znamenat, že je ve všech ohledech pravdivý, jednoznačný nebo neměnný. Naopak s dalším poznáním se může vyvíjet a měnit. 

Před tím jsem se nevyjádřil přesně (každý občas trochu zjednodušujeme), a řekl bych, že abych vůbec mohl věřit, důvěřovat Bohu, předpokladem je, že nebude nutné znásilňovat zdravý rozum a že budou existovat možné odpovědi na jakékoliv základní námitky. Zdůrazňuji slovo 'možné', neboť ty odpovědi ani nemusí být nutně pravdivé, mohou být v budoucnu nahrazeny odpověďmi lepšími, více se blížící skutečné pravdě, která nám stejně zůstává relativně skrytá. Toto celé nemá nic společného ani s církveními či osobními dogmaty, či učeními. Možná bychom se museli bavit více v konkrétní rovině, aby některé věci, mám na mysli, i co píšeš Ty, byly zřejmější.

Možná jsi ještě narážel na ten úplný závěr "je to víra hraničící s jistotou". Řekl bych, že tady jsem pojem 'víra' použil v úplně jiném smyslu, než je víra v Boha. Prostě neznám a ani jsem nenašel žádnou jinou alternativu, ať již teistickou, nebo ateistickou, kolem níž bych byl schopen si ten vnitřně bezrozporný systém vytvořit - vždy mi tam zůstanou nějaká zásadně hluchá místa - je to tedy víra v to, že už tu alternativu nikdy nenajdu, protože mi to nejde, neumím to, a jsem si tímto zjištěním poměrně jistý. Pokud v Tobě vyvolává obavy toto, dalo by se vysvětlit čím? Mně osobně to přijde poměrně užitečné zjištění, vnímám to třeba jako stavbu na skále, nikoliv na skále, nicméně mohou na to být různé pohledy.