Stačí se podívat na manipulativní shromáždění Claudio Freidzona, ktery sem přinesl tzv. Toronské požehnání, a mnoho dalšího k čemu AC vedla. Mimo jiné i k tomu, že kde kdo má zjevení DS, málokdo vůbec řeší, jak moc je pravdivé - a právě takoví patří v rámci takových skupin mezi ty nejuznávanější...

Bohužel mít zjevení DS, že tam jsou i lidé jako pozorovatelník a vést je k Bohu, nebo mu poradit, aby od Boha odešel raději hned, že to bude lepší pro všechny, než do něj 20 let zasévat to, co zaseli, takové zjevení tam patrně nikdo neměl. V AC stačí, že nějak blábolíte jazyky a už jsem ultra duchovní, pokřtěný Duchem, a taky nikdo reálně neřeší, zda život a ovoce lidí mluvící v nesrozumitelném jazyku, opravdu vykazuje ovoce a život odpovídající duchovní nadřazenosti, kterou se obecně charizmaticko-letniční kruhy vyznačují.

Řekl bych, že je to od mého návratu snad první příspěvek pozorovatelníka, který má trochu hlavu a patu, a není plný urážek a vulgarit. Oponovat mu však nemá smysl. Ne proto, že v řadě věcí píše pravdu a má opodstatněné námitky, ale proto, že by s ním už alternativní názor věřícího rozebírat v teoretické neosobní rovině možné nebylo - soudě podle jeho předchozích projevů.

Snad jenom to, že menšinovost neznamená vůbec nic. Toto není ani tak věcí víry, či tvrzení Bible (i když i ta to potvrzuje), ale především to vyplývá z učení o osobním rozvoji. Ti nejúspěšnější lidé (podle měřítek světa) měli zpravidla vždy menšinové názory, postoje a jednání. Tím se odlišili od průměru, a právě to jim pomohlo uspět. Jeden z nejznámější českých 'motivátorů' Ivo Toman to jasně vyjádřil ve svém díle "Pozitivní myšlení není pro každého" - jeden z několika základních bodů je, že je velkou chybou myslet si, že většinový názor je správný.

  Nejsem sice z AC, ale klidně se vyjádřím. 

  Nevím obecně, jak je to možné. Potkal jsem už za život obrovské množství všelijak pobožných lidí, kteří pobíhali po různých církvích, nejen po AC, ale i po KS, ŘKC, ČCE a dalších, abych nejmenoval jen tu jednu. Někteří vyvíjeli enormní snahu se přizpůsobit a tvářili se hodně aktivně, "papežštěji než papež", jiní se jen tak "vezli", brali snahy pobožných s velkou rezervou, ve stylu "není důležité vyhrát, ale účastnist se". 

  Různý byl výsledek té snahy: V tradičním prostředí, kde lidé vyrůstají v pobožnosti až odmala, vydrží lidem pobožnost klidně i celý život, protože je to pro ně "norma" a nic jiného neznají. Když se stane pobožným někdo nově, tak mu pobožnost vydrží řádově měsíce až roky, pak ho to obvykle přejde, protože normální slušný člověk se nevydrží přetvařovat příliš dlouho. Samozřejmě jsou lidé, kterým to vydrží déle, ale pokud jsem takové potkal, byli to vyjímky. Možná i dvacet let, ale to už musí být hodně duševně silný člověk, aby něco takového vydržel dvacet let.

  

  Obecné pravidlo pro to, proč se někteří lidé setkají s Bohem a žijí s ním a jiní si jen vymýšlí bajky a žijí svou pobožnost, opravdu nevím. Důvody proč to tak je, byly různé. Jistě to mohu vědět o svém životě, protože jsem v pobožnosti vyrůstal odmala, tam to bylo jednoduché: Boha jsme neznali, jen jsme věděli nebo tušili, že existuje, tak jsme žili pobožnost, kterou jsme měli odmala. Podobné je to v ŘKC na různých místech, nejen u nás, ale například i v Polsku, Jižní Americe, odkud znám osobně lidi a jejich život.

  Nějakou roli hraje určitě vzájemná nevraživost pobožných, něco jako sportovní týmy. To uvažování funguje tak, že pokud je někdo třeba z AC a přijde někdo jiný, kdo "kope za stejný tým", říká stejná slova, dělá stejné pohyby, má na sobě stejné barvy, čte stejné knížky, uctívá stejné guru, tak "patří do týmu". Speciálně AC byla dříve tímto způsobem uvažování, separace od ostatních a "udržování oveček v izolaci" poměrně dost známá.

  Někdy hraje roli sociální izolace. Někteří lidé touží po vztazích, ty obvykle v církvi najdou, proto začnou do církve chodit a kvůli své potřebě vztahů se přizpůsobí a začnou se chovat jako ostatní tak, aby zapadli a vztahy si udrželi.

  Bude ale určitě dost dalších důvodů, proč se to děje.

  Toník

  

  Bůh nejspíš může v klidu stvořit kámen, který by sám neuzvedl. Ale vzhledem k tomu, že má trochu více inteligence než lidi, co si takové chytré a neužitečné nápady vymýšlí, tak to ještě neudělal a pokud vím, ani to neplánuje udělat.

  Jinak souhlas s tím co píšeš. Pojmy typu "nadpřirozeno", "transcendentno" a podobně jsou doménou "pobožných" (jak se výstižně nazývá autor článku), lidí, kteří mají potřebu sami sobě či druhým okolo sebe něco dokazovat nebo je přesvědčovat. Ty diskuze znám poměrně dobře a točí se stále dokola na stejných hádkách mezi pobožnými a ateisty o tom, jestli (nějaký) bůh existuje. Nezažil jsem, že by byly podobné diskuze či hádky k něčemu užitečné, ale třeba někdo ano?

Řeknu ti, jak to bylo. Jako děcko jsem byl běžný kluk. Hrál jsem fotbal, hokej, stavěl jsem bunkry. Bavila mě auta. Čili ani moji rodinu nenapadlo, že by měli syna s jinou než většinovou orientací. A ani já jsem o sobě nesmýšlel jako že bych se v čemkoli lišil. Poprvé jsem si svoji odlišnost uvědomil paradoxně až když jsem jsem si jako 14 letý žák (8. ročník ZŠ) všímal svých spolužáků. Měli jsme ve třídě dvě holky, co už měly prsa skoro jako dospělé. No a ty dvě holky byly terčem osahávání. A já se na to koukal a pořád jsem nerozuměl, proč to kluci z mé třídy, kámoši, dělají. Vrtalo mi to v hlavě. To jsem ještě neznal svoji vlastní orientaci. A asi za půl roku jsem začal vnímat, že se mi líbí jeden spolužák ze třídy. Co k nám přišel až v té osmičce jako nový. Byl fakt hezký. No a pamatuji se, že když si vedle mě sedl v lavici, tak se mě nechtěně dotkl nohou. A nechal to tak. Já to taky tak nechal. Několik minut, dlouho. On to asi ani nevnímal (nevím), ale mnou tehdy projela strašně hezká vlna. Taková směs citů, přání. Vůbec jsem necítil nějaký pocit viny. Naopak. Vnímal jsem to jako moc hezké, že vedle mě sedí. Později jsem začal masturbovat. Tehdy nebyl internet, ani časopisy erotické. V televizi byly dva kanály a tam byly seriály komunistické. Takže já jsem neměl žádný vnější ovlivnění. Byl jsem čistý. Moje zaměření na spolužáka bylo pro mě zcela přirozené. Ačkoli jsem vyrůstal v katolické rodině a chodili jsme do kostela, tak tohle jsem nevnímal jako problém. Byl jsem se sebou spokojený. Pak jsem šel na gympl a tam se situace opakovala s jiným spolužákem. Opět jsem byl platonicky zamilovaný. Ale byl jsem panic. Věnoval jsem se spíše škole nebo koníčkům. Taky jsme měli doma hospodářství, takže jsme měli hodně práce. 

Problém s orientací nastal, až naše rodina přešla k letničním. Konkrétně do Apoštolské církve. Tehdy se mi dostaly do ruky brožurky, kde jsem se dozvěděl, že jsem něco jako satan, prý mám démony a jsem zrůda horší než vrah. Tak jelikož byli letniční všichni kolem mě a cítil jsem tlak, abych byl svatý jako oni (tehdy jsem tomu věřil, že heterosexualita je dobro a homosexualita je zlo), tak jsem podstupoval všechny možné procedury. Modlitby, mnohadenní půsty, exorcismus v AC. Exorcismus dělal Bubík (už nežije) nebo Šelong a další. Ale nic se nestalo. To trvalo asi rok. Nic se nezměnilo a za ten rok mi o  něco poklesla náboženská víra, protože mám celkem solidní IQ (127 -133, podle toho jaký test), tak mi začalo docházet, že tu něco nehraje. Taky jsem začal studovat na VŠ a cítil velký rozpor mezi tím, jak přírodu i člověka vysvětluje věda  a jak to vysvětlovali letniční. Ale pořád jsem k nim chodil. Nebudu to už popisovat dál. 

Můj závěr je: Náboženství mě ponížilo. Urazilo. Podstupoval jsem nedůstojné procedury. Homosexualita je v přírodě běžná. Cítím se naprosto v pořádku. Mám kamarády stejné orientace, které bych jinak nepoznal. Že nemám děti, mi nevadilo nikdy. Neměl jsem nikdy období, kdy bych je chtěl. Měl jsem děcka ve škole celý život. Tam jsem se realizoval jako vychovatel. Byl jsem rád, že přijdu domů a mám klid a nemusím už poslouchat děcka. A moje sestra má děti, jo, je to fajn, ale na pár hodin a pak mazat domů, kde je klid. Tak to mám. A že nejsem na ženy, mi vůbec nevadí. Naopak nad vámi, heterosexuály přemýšlím. Mě přijdete vy, zvláštní. Žena je tak jiná, já ji nerozumím. S klukem, mužem se dá tak snadno domluvit. Je to stokrát jednodušší. Nemá žádné své dny, je čitelnější. Samozřejmě jsem už zažil i gaye, co intrikovali a byli afektovaní, atd, ale s nimi se nestýkám. Stýkám se jen s těmi bez poruchy chování. 

Takže původně od puberty jsem byl se svojí orientací spokojený a nyní jsem opět. Problém byl jenom v té části života, kdy jsem byl pobožný.  Nepřirozená je pobožnost. Ta *****í člověka a to hezké, přirozené, co je v něm. Ta ho chce pokřivit, zmanipulovat. No, naštěstí, ta *****a jménem pobožnost a ty *****y jménem pobožní už ztratili nade mnou moc. A bylo to tak jednoduché. Stačilo přestat věřit a přestat mezi ně chodit a jejich moc se rozplynula jako pára nad hrncem.