Profesor Ska ve svém konferenčním příspěvku „Kniha Exodus: Základné a otvorené otázky“[1] konstatuje, že začít studovat by se kniha měla spíše od závěru samotného. Bibličtí exegeti se ve svých výkladech často diví, že kniha Exodus končí, a lid Izraele je stále ještě na úpatí hory Sinaje a zůstává tam až do času, který je v textu Nu 10.

Proč závěr knihy vypovídá po dokončení stavby Svatostánku o Hospodinově slávě, jaký to má důvod vzhledem k pochopení celkové struktury knihy Exodus? Odpověď podám v následujícím výkladu.

Ačkoliv politická, kulturní a náboženská situace v Izraeli v době starověku nebyla identická jako v Babylóně, tak přece jenom nějaké paralely existovaly. Jde o podobnost v religiózním chápání mezi stvořením světa a Chrámem, což můžeme nalézt i v Bibli. Biblická kniha Exodus vypráví o stavbě Chrámu na poušti.[2]

V mezopotámských mýtických tradicích bývalo stvoření světa již tradičně spojováno s vlastní chrámovou stavbou a ne jinak tomu bylo i v Izraeli. Mircea Eliade píše nejen o mikrokosmickém charakteru Chrámu, města, ba dokonce i oltáři souvisejícím s makrokosmem.[3]

Díky bádání Hermanna Usenera, který jako první přišel s myšlenkou[4] příbuzného etymologického vztahu mezi latinským slovem templum – chrám a jiným slovem tempus – čas, můžeme uvažovat o vzájemné souvislosti mezi chrámem a časem. Hermann Usener vyložil tyto dva termíny pomocí pojmu protínání. Pozdější bádání tento objev ještě upřesnilo: „Templum označuje prostorový, tempus časový aspekt pohybu horizontu v prostoru a v čase.“[5]

Vedle symbolismu kosmologického měl židovský Chrám také svou časovou symboliku: dvanáct bochníků chleba symbolizujících dvanáct měsíců v roce byly umístěny na stole. Židovský Chrám nevysvětluje pouze chod vesmíru jako celku, ale vysvětluje také vnímání času. Chrám byl v Izraeli imago mundi a nacházel se v Jeruzalémě jako pomyslný „střed vesmíru“ jako axis mundi.[6]

V biblických textech se o souvislostech mezi Chrámem, stvořením světa a časem dozvídáme více v knihách Genesis a Exodus. Vstup Boha do svého Svatostánku je interpretován jako „odpočinek“, podobně jako tomu bylo v sedmidenním stvoření světa (Ex 20,11). Tenhle fakt zaznívá například v textu Žalmu 132, kde je řečeno:

„Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku (למנוחתך), ty sám i schrána tvé moci!“ (v. 8)

A další biblický text tuhle myšlenku opět potvrzuje:

„To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím.“ (v. 14)

Instrukce pro stavbu Svatostánku obsahují také přikázání o sobotě Ex 31,12-17, což potvrzuje tezi, o spojení mezi stvořením světa, Chrámem a časem. Oddíly textu Gn 1,1-2,3 a Ex 39,1-40,33 jsou typologicky identické, jak si ukážeme. Oba dva druhy textů hovoří o božím díle, které je dokončeno s pomocí božích přikázání.

Souvislost mezi stavbou svatyně a stvořením světa vypadá následovně. Oddíl biblického textu (Ex 25–31) je rozdělen do sedmi promluv.[9] Každá z těchto promluv je uvedena větou „Hospodin promluvil k Mojžíšovi“. Jen u páté a sedmé promluvy je tato úvodní věta lehce pozměněna (viz Ex 25,1 30,11 30,17 30,22 30,34 31,1 31,12).

Prvních šest promluv (25,1–31,11) obsahuje Boží pokyny ke stavbě svatyně na poušti a ustanovení bohoslužby. Sedmá promluva (31,12–17), příkaz zachovávat den odpočinku, pozměňuje charakter předchozích šesti promluv tím, že neříká nic přímo o místě ani o uctívání samotném.

Přesto ale nám tato Boží promluva dává pochopit celkový rámec všech sedmi promluv. Závěr poslední promluvy přímo odkazuje k sedmi dnům stvoření: „v šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si“ (Ex 31,17). Při podrobnějším rozboru 25.–31. kapitoly Exodu zjistíme, že každá z těchto sedmi promluv odkazuje k příslušnému dni stvoření, uvedenému v biblické knize Genesis 1–2,3.

První promluva (Ex 25,1–30,10) je v poměru k následujícím šesti nepřiměřeně dlouhá. Celou první promluvu uvedl do souvislosti s prvním dnem stvoření. Tak jako Bůh přinesl do tmy אור (světlo) (Gen 1,2–3), tak stejně Áron zapaloval מאור (světlo), aby svítilo v noci.[9]

Druhá promluva (Ex 30,11–16) se vymyká celkovému kontextu tím, že odkazuje ke sčítání lidu, které Bůh nařídil až v Nu 1. Druhá promluva souvisí s druhým dnem stvoření (Gen 1,6–8). Bůh rozdělil pod a nad klenbou uprostřed oddělil vody pod ní od vod, které byly nad ní, podobně jako potom ve druhé promluvě ustanovil rozdělení týkající se celého izraelského národa, rozdělení na bohaté a chudé. Mladší dvaceti let byli od daně osvobozeni. Tuto daň museli ale platit všichni, kteří dosáhli věku dvaceti let ומעלה „a výše“.[9]

Třetí promluva (Ex 30,17–21) se týká zhotovení bronzové nádrže, souvislost mezi nádrží a třetím dnem stvoření je zřejmá v textu 1. Královské 7,23, kde se bronzová nádrž nazývá הים moře. Redaktor vytvořil souvislost mezi třetí promluvou a příslušným dnem z Gen 1 a v podobné logice potom pokračoval dále ve čtvrté a šesté promluvě.

Ve čtvrté promluvě (Ex 30,22–33) je návod na výrobnu a užití שׁמן משׁחת־קדשׁ „olej svatého pomazání“. Tři hebrejské kořeny tohoto názvu se pospolu objevují pouze v jediném biblickém textu, a to v Žalmu 89,21 na začátku Božího prohlášení zaslibujícího stálou vládu Davidova rodu: בשׁמן קדשׁי משׁחתיו „pomazal jsem ho svým olejem svatým“.[9]

V tomto zjevení Bůh opakovaně ujišťuje, že Davidův rod vytrvá, a na závěr zaslibuje, že „...i jeho trůn přede mnou bude jako Slunce, pevně bude stát na věky jako Měsíc, věrný svědek nad oblaky“ (v. 37-38). Žalm 89 je tedy „spojnicí“, kterou redaktor použil pro souvislost mezi „olejem svatého pomazání“ a Božím stvořitelským dílem čtvrtého dne, kdy Bůh dal vzniknout Slunci a Měsíci (Gen 1,16).

Pátá promluva (Ex 30,34–38), ve které je návod na výrobu svatého kadidla, rovněž poskytuje redaktorovi zmínku, drobnou, ale dostatečnou na to, aby udržel svůj model souvislosti se stvořením světa. Jednou z vonných látek potřebných k přípravě kadidla byla שׁחלת „onycha“, což byly rozdrcené mořské lastury, které, když hořely, vydávaly pronikavou vůni. Tyto lastury jsou narážkou na pátý den, kdy Bůh stvořil „rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody“ (Gen 1,21).[9]

V šesté promluvě (Ex 31,1–11) jsou ustanoveni ti, kteří mají vést práce na výrobě stanu setkávání a všeho příslušného náčiní. Stejně jako u promluvy třetí týkající se bronzové nádrže, i tady poskytuje souvislost s příslušným dnem stvoření v 1. kapitole knihy Genesis text o jeruzalémském Chrámu z textu v 1. Královské. V biblickém textu 1. Královské 5,30 je 3 300 vedoucích stavby chrámu nazváni הרדים „dohlížející“. Tato situace odpovídá tomu, co je předpovězeno šestou promluvou. Šestého dne si Bůh přál stvořit člověka, o kterém se posléze vyjádřil: „ať lidé panují“ (Gen 1,26).

Na závěr k samotnému dni odpočinku se sedmá promluva (Ex 31,12–17) přímo odvolává na sedmý den stvoření. Přikazuje zachovávat den odpočinku na základě toho, co Bůh Hospodin sám sedmý den udělal (Ex 31,17).[9]

V Mezopotámii byl Esagil, tj. babylonských chrám, chápán jako pozemské útočiště boha Enki. V akkadské mýtické básni Enúma eliš se podobně dozvídáme, že uctíváni božstva v chrámu na zemi by mělo být podobné jako jeho uctívání v nebi. Tahle myšlenka našla svou odezvu také v židovské tradici.

Nakonec Josephus Flavius přichází se svým „příspěvkem“ k tomuto tématu. Podle něj každý objekt židovského Svatostánku „byl zamýšlen tak, aby připomenul a představil universum“. (Antiq. III, 180)

Jak vidíme, spojení mezi stvořením světa a chrámem má kořeny v blízkovýchodní náboženské tradici, pokud jde o vítězství boha na svými nepřáteli, které mu pak umožní dosednout na jeho královský trůn. Tato intronizace čili dosazení na trůn s sebou nese založení „trůnu královského majestátu“ nebo „místa přebývání“, která je božím chrámem.

Je zřejmé, že chrám může být založený až po stvoření světa. V Babylónské mytologii, jak je známo, bylo stvoření světa završeno vítězstvím boha Marduka na svými nepřáteli. Toto vítězství Marduka nakonec „vynese“ až na královský trůn. V religiózním smýšlení obyvatel Ugaritu zase souvisí chrám a uvedení boha na královský trůn s vítězstvím Baala.[10]

Myšlenka o vítězství Boha nad svými nepřáteli a usednutí na královský trůn není cizí ani ve starověkém Izraeli, neboť v písni Moře Ex 15,1-18 zaznívají slova jako: „Příbytek své svatosti“, „Svatyně“ a „hora svého dědictví“. (Ex 15,13;17) A poté ihned následuje proklamace: „Hospodin kraluje navěky a navždy.“ (v. 18)

Pokud jsme našli v Bibli nějaké paralely mezi božím Chrámem a stvořením, neměli bychom podobně najít spojení mezi vítězstvím nad nepřáteli a Chrámem, jako bylo běžné v religiózní literatuře staré Mezopotámie? V Žalmu 93 můžeme všechna zmíněná témata najít. V Žalmu 93 je obsaženo jak vítězství a intronizace, tak stvoření světa a Chrám, což bývá běžným tématem v mezopotámské religiózní literatuře.[11] Viz text Žalmu 93:

1. „Hospodin kraluje! Oděl se důstojností. Oděl se Hospodin, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese.“ (stvoření, který pevně stojí)

2. „Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti.“ (Bůh vládne)

3. „Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití.“ (boží nepřátelé)

4. „Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.“ (vítězství nad nepřáteli) 

5. „Tvá svědectví jsou naprosto věrná. A tvému domu přísluší svatost do nejdelších časů, Hospodine!“ (dům čili boží Chrám) 

(Žalm 93,1-5)

K verši č. 3 mám připomínku související s právě probíraným tématem. Před několika lety jsem upozornil[12] na závadnost jedné křesťanské chvály, která se jmenuje „Hospodin kraluje“, tato se zpívá k oslavě Pána Boha. V textu chvály se v refrénu opakuje:

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedám i já, Hospodine, zvedám i já svůj hlas.“

Obyčejně se verš Žalmu 93,3 chápe právě v duchu refrénu písně, tedy že řeky pozvedají svůj hlas k oslavě Pána Boha. Ale když budeme číst text Žalmu 93 opravdu pozorně, pak zjistíme, že řeky nepozvedají svůj hlas k oslavě Pána Boha, ale je tomu právě naopak! Řeky pozvedají hlas proti svému Bohu.

Kde ale beru jistotu pro tohle tvrzení? Ve verši třetím se hovoří o „vlnobití“. Slovo דכים, které se překládá[13] jako „vlnobití“ je v tomto případě hapax legomenon[14], totiž slovo, které se vyskytuje pouze v jednom exempláři ve Starém zákoně a je přítomné právě jen v Žalmu 93,3. Určitě bych přeložil zmíněné hapax legomenon דכים jako „ničivé vlnobití“, případně „zkázonosné vlnobití“. V souvislosti s tímto vysvětlením přeložím text Žalmu 93 následovně:

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své ničivé vlnobití.“ (v. 3)

V tomto textu vidíme, že slovní spojení „zvedají řeky své ničivé vlnobití“ je paralelní slovní spojení ke spojení „zvedají řeky svůj hlas“. Jako zvedají řeky své ničivé vlnobití, tak zvedají také svůj hlas. Pokud nese „vlnobití“ negativní konotaci s významem „ničivé“, „zkázonosné“, atd., tak i zvedání hlasu nepovede k oslavě Pána Boha, nýbrž je vedené právě proti Němu!

Pokud nepozvedají řeky svůj hlas k oslavě Pána Boha, potom tak nemůžu učinit ani já. Což poznamenávám v souvislosti se zmíněným refrénem chvály. Řeky, respektive jejich hlas a jejich vlnobití jsou v tomto kontextu chápány jako „boží nepřátelé“. A tahle myšlenka právě potvrzuje celý můj dosavadní výklad o souvislosti vítězství nad božími nepřáteli a kralováním Hospodina Boha, což je přítomné jak v mezopotámské náboženské literatuře, tak i v starověkém Izraeli.

Snažili jsme se nalézt odpověď na otázku, proč se v závěru knihy Exodus objevuje Hospodinova sláva. Nyní nám už jasně vysvítá, že po dokončení stavby se v božím Chrámu Hospodin Bůh usídlil, na místě svého odpočinku.

„Tak Mojžíš dokončil celé to dílo. Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva.“ (Ex 40,33b-34)

Bez toho, kdy Pán Bůh vyvedl Izrael z Egypta a instruoval Mojžíše ke stavbě Svatostánku, podle kterých byl Chrám na poušti přesně vybudován, by nemohla naplnit příbytek Hospodinova sláva. A to je právě dobře rozpoznatelná struktura v biblické knize Exodus. Jako by všechno v knize Exodus směřovalo k tomuto přebývání Hospodinovy slávy v příbytku božím.

1. SKA, Jean Louis. „Kniha Exodus: Základné a otvorené otázky“. Studia Biblica Slovaca, 2010, 71-93.

2. WEINFELD, Moshe. Sabbath, Temple and the Enthronement of the Lord: The Problem of the Sitz im Leben of Genesis 1: 1-2: 3. Butzon & Bercker, 1981. 

3. USENER, Hermann. Götternamen: Versuch einer Lehre von der religiösen Begriffsbildung. F. Cohen, 1896.

4. ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. 2., přehlédnuté a opr. vyd., V Oikúmené 1. Praha: OIKOYMENH, 2006. 147 s. Oikúmené; sv. 125.

5. ELIADE, Mircea; HALPERIN, Elaine P. The Prestige of the cosmogonic myth. Diogenes, 1958, 6.23: 1-13.

6. Axis mundi znamená v překladu „osa světa“, což je symbol představující osu či střed světa, který se objevuje v mnoha kulturách či náboženstvích. V křesťanství takto může být chápán kříž.

7. WEINFELD, Moshe. Sabbath, Temple and the Enthronement of the Lord: The Problem of the Sitz im Leben of Genesis 1: 1-2: 3. Butzon & Bercker, 1981.

8. KEARNEY, Peter J. Creation and Liturgy: The P Redaction of Ex 25—40. Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft, 1977, 89.3: 375-387.

9. Peter J. Creation and Liturgy: The P Redaction of Ex 25—40. Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft, 1977, 89.3: 375-387.

10. FISHER, Loren R. Creation at Ugarit and in the Old Testament. Vetus Testamentum, 1965, 15.Fasc. 3: 313-324.

11. WEINFELD, Moshe. Sabbath, Temple and the Enthronement of the Lord: The Problem of the Sitz im Leben of Genesis 1: 1-2: 3. Butzon & Bercker, 1981.

12. Upozornil jsem, ale asi to zůstalo bez větší odezvy, protože se tahle chvála „blbě“ zpívá pořád. 

13. Srovnej ugaritské dk s hebrejským דכה; ugaritské dk – drtič, hebrejské דכה rozdrcený (Dt 23,2).

14. Viz studie, z které vycházím: COHEN, Chaim; COHEN, Harold R. Biblical hapax legomena in the light of Akkadian and Ugaritic. Scholars Press for the Society of Bibliocal Literature, 1978.