Zázraky ano či ne?

Je nade vší pochybnost zřejmé, i když mnozí lidé to nechtějí připustit, že mezi nebem a zemí existují jevy povahy supernaturální, rozumem nepochopitelné a vědou nevysvětlitelné a tudíž většinově popírané nebo ignorované  (okultní, esoterické, metafyzické, mystické, magie, divy a zázraky, šamanismus, spiritismus  atd.). Jejich výskyt je sporadický v zemích "osvícených rozumem", racionálně založených, kde jsou tyto jevy z lidských myslí vytlačovány následkem propagovaného "vědeckého" materialismu a ateismu (a nejen kdysi v bývalých komunistických zemích). 

Naopak je dosti hojný v zemích "zaostalých"  nebo i vyspělých, ale s přežívajícími pohanskými náboženskými kulty (Orient). 

K určité renezanci však dochází v poslední době i v zemích "vyspělých" avšak spíše k renesanci okultismu a neopohanství (New Age). Okultismus, hermetismus, zednářství , spiritismus, theosofie atp.   prožívalo svůj  rozkvět od druhé poloviny 19.století do I. světové války. I když materialismus¨a ateismus je dnes oficiálně uznávanou ideologií a napomáhá jí v tom všeobecně uznávaná evoluční teorie jako vysvětlení vzniku a existence života - ostatně podle mne největšího a kontinuelního zázraku na zemi vůbec -, přece jen většina lidí věří  "v něco", co lidský rozum přesahuje a hledá  alternativní způsoby, čím pravou biblickou víru nahradit. Něco, co, kdysi třesklo, a rozhodlo se na Zemi stát člověkem je oficielně základem všeobecně uznávaného světového názoru. Lidé by možná připustili deistický názor "mrtvého boha", který se o člověka nezajímá, boha ignoranta a impotenta. 

Ve sféře duchovní existují dosud dva tábory, které jsou ve vzájemném antagonistickém poměru (Bůh a Satan, andělé a démoni),  oba se schopností tyto jevy vyvolat a působit tak na ducha (mysl) člověka, ale i na hmotu (telekineze, levitace, ohýbání kovových předmětů myšlenkou atd.).  Bible, SZ i NZ varuje se okultními jevy zabývat, či dokonce je sám ze své vůle ovládat a praktikovat (čarodějnictví), i když na mnoha místech se o nadpřirozených jevech (zázracích) zmiňuje. Tyto zázraky však neměly za účel vyvolávat senzace, ale sloužily k důkazům existence boží moci či boží pomoci v extrémních situacích ohrožení. 

Nyní vyvstává otázka, pokud se tyto jevy vyskytují v současném  křesťanství, jaký je jejich skutečný duchovní zdroj. Katolicismus,  k němuž možno zahrnout i pravoslaví, se postupně odchýlil od původního apoštolského učení obsaženého v Písmu NZ, navracel se zčásti svou formou i obsahem zpět do pohanských náboženských kultů (fetišismus, idolatrie, kult mrtvých, úřad kněze, transsubstanciace, atd.) v hojné míře pěstoval i mysticismus, okultismus, zázraky a pověry, což více napomáhalo udržovat věřící ve strachu, slepé poslušnosti a závislosti na kléru, než k živé víře v Ježíše Krista, pokání a duchovnímu znovuzrození s pozitivními výsledky na kvalitu života jednotlivce i společnosti. 

Někteří jedinci, zvlášťe katolíci, byli těmito parapsychickými  schopnostmi vybaveni. V  nedávné historii  u nás na př. Břetislav Kafka, z něhož pak čerpal i Zdeněk Rejdák, příslušník řádu Maltézských rytířů, zakladatel  oboru psychotronika v době komunistické ateistické totality, kterému se snažil dát punc vědeckosti,  využíval i schopností psychika a léčitele pátera Ferdy a se svou "vědou" se snažil proniknout do Lateránské univerzity v době působení vrchního inkvizitora Ratzingera počátkem 80. let. 

Naopak protestantizmus, ve své snaze se tohoto pohanského balastu zbavit, přiklonil se více k racionalismu a liberalismu a tyto jevy z povědomí lidí vytlačoval až do té míry, že všechny zázraky v Písmu prohlásil za mýty, v lepším případě kompromisně připouštěl, že se mohly kdysi dít, ale dnes se  už nedějí, nebo dít nemusí (něco podobného, co tvrdí evolucionisté o samotném vzniku života). 

Tento vyšší kriticizmus Písma se pak uplatnil i v katolicismu, který ostatně nepovažuje Bibli za záruku pravdy a nahražuje ji tradicí, spekulacemi a tendenční interpretací a věří v evoluci, paradoxně k tomu, že na okultní jevy  uvnitř církve věří a používá je k důkazu pravosti a jedinečnosti ŘKC víry. 

Myslím, že oba tyto extrémy jsou špatné. 

Dnešní zázraky v katolicismu se povětšinou vztahují k t. zv. mariánským zjevením, někdy doprovázenými i okultními jevy (světelné úkazy, krvácející, mluvící či plačící sošky a obrazy, tlukot srdce v obrazu, proměna oplatku na maso a pod.) Tyto jevy vždy ve své podstatě suplují úlohu  "jediného prostředníka" mezi Bohem a člověkem  Ježíše Krista někým jiným-Marií, kněžími, svatými, fetišismem, idolatrií, což  je obdobné ve všech pohanských kultech. Marii pak připisují  všechny božské atributy i zásluhy  a de facto  odstavují Ježíše Krista na vedlejší kolej. Tento přístup může zcela dobře vyhovovat i islámu, jehož náboženství je antikristovské a sami katolíci  kalkulují s usmířením s islámem skrze Marii. Navíc se takové zázraky dějí i v čistě muslimských zemích.  Je tedy třeba se zamyslet nad tím, v čí režii  se všechny tyto zázraky dějí, komu a čemu slouží, i když ve většině případů jsou pak různé výstupy z nich v podobě poselství zabaleny do líbivých  hesel tolerance a bezpodmíněné lásky ke každému a ke všemu. Písmo nás upozorňuje na zvýšený výskyt těchto jevů v "posledních časech" i na to, že Satan na sebe bere podobu anděla světla. (2. Korintským 11:14)  

V některých protestantských charismatických kruzích jsou často vyvolávány paranormální jevy  účelově na počkání, nezřídka  pro pobavení publika, jako nějaké masové kouzelnické představení i s dobrovolným, avšak štědrým finančním příspěvkem pro účinkujícího a jsou přisuzovány působení Ducha svatého. I v tomto případě je třeba být obezřetný a klást si otázku z jakého zdroje pocházejí, zda výsledkem je nový život v Kristu, nebo jen mystický zážitek či tělesné uzdravení, nezřídka jen dočasného psychosomatického charakteru. Jelikož zejména v Latinské Americe tyto jevy značně prosperují a odvádějí tak lidi z většinové katolické církve, pokouší se dnešní papež tento trend brzdit tím, že se snaží o ekumenismus s těmito kruhy a přejímání jejich metod práce, které nabývají masovější podoby a mohou tak dosavadní mocenskou pozici katolicismu v těchto zemích ohrozit. Sám se proto ptám, jaký postoj má křesťan  v dnešní době k těmto jevům zaujmout. Zda je kategoricky odmítnout a zůstat jen u strohého racionalismu z obavy, aby nás nesváděly na scestí, nebo se nebát je využít ve prospěch šíření evangelia, jak tomu bylo na počátku v prvotní církvi, tedy v moci Ducha svatého.  Myslím, že dobrou radou v tomto ohledu je i verš z Písma:

1 Janův 4:1  Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.