A právě v této době, kdy člověk začíná pečlivěji měřit, dělá veliký objev. Jsou-li zachovány míry nebo alespoň jejich vzájemné poměry, je možno určitý geometrický tvar nebo i celý architektonický výtvor libovolně opakovat. Znalost čísla, ovládání matematiky, dává člověku moc nad hmotou, ba nad skutečností. Z toho ovšem udělá starověký člověk náboženský závěr: číslo je něco božského, posvátného, co má samo v sobě magickou moc.

Nejstarší doklady o tom, že některá čísla byla považována za posvátná, máme ze staré Mezopotámie, od Sumerů. Tak kněžský král Gudea hovoří v nápisu, který se nám zachoval, o tom, že božstvo, které se mu objevilo, „zná čísla“. Podle Berossa, který svým řeckým spisem „Babyloniaka“ prostředkoval vědění o staré Mezopotámii Řekům a Římanům, patří čísla a jejich náboženský význam k věcem, tradovaným po generace, až z božského pravěku. Mezopotamská symbolika i mystika čísel se později rozšířila i k sousedům, Indům, Peršanům, Židům i Řekům.

Zvláštního významu nabyla symbolika čísel ve staré Indii. O číslu se tam říkalo, že je brahmovské či brahmotvorné, tedy božské. Číselná řada byla uctívána jako brahmán; brahmán je tedy božská síla, působící – ovšem mimo jiné – také v číselné řadě, která tím nabývá kvality magické formule. Božská úcta se prokazovala i jednotlivým číslům. Je zachována modlitební litanie: „Jedničce zdar a spása! Dvojce zdar a spása...“ Symbolika čísel pronikla i do buddhismu. Část palijského kánonu, nejzávažnějšího kanonického spisu starého buddhismu, se nazývá „Anguttara – nikája“ = „ještě o jednu část víc“ a je uspořádána podle stoupajících čísel. Číselnou symboliku najdeme dokonce i ve staré Číně, v knize I Ťing („kniha proměn“), která obsahuje materiál z nejstarších dob čínského císařství a byla připisována bájnému císaři Fu-hsi.

O zvláště bohaté rozvinutí číselné symboliky v řecké oblasti se zasloužil především známý filozof Pythagoras a jeho žáci. Při studiu akustiky, hudby a zvuků objevil vztah čísla k tónu. Však se žáčci ve fyzice učí dodnes, že struna o polovinu kratší dává tón o oktávu vyšší. Pythagoras z toho udělal závěr filozofický: číslo je mu metafyzickou potencí, nadsvětnou silou, principem a základem celého vesmíru, a ovšem i duchovního života, původce harmonie sfér. To byla představa ve starověku rozšířená obecně a v novověku citovaná například ještě Goethem v úvodním předzpěvu k Faustovi, že nebeská tělesa vydávají při svém pohybu zvuky, které jsou navzájem v božském souladu. Pythagorova učení se pak ujali novoplatonici. Čísla považovali za prostředníky mezi božskou a lidskou oblastí, za zjevovatele božských tajemství. Novoplatonik Jamblichos napsal spis Theologúmena tés arithmétikés.

Není divu, že se symbolikou čísel začali zabývat brzy i myslitelé křesťanští, starověcí i středověcí. Zvláště zajímala Augustina, který se pokusil rozvinout ji na základě údajů Písma. Říká doslova: „Numeri in scripturis sacratissimi et mysteriorum plenissimi“ = čísla v Písmech jsou velice posvátná a velice plná tajemství. Biskupu Melitovi ze Sard (+ 195) se připisovala kniha „Clavis S. Scripturare“ (Klíč Písma sv.), ve které jsou závažné stati o symbolice čísel. Kniha je však pozdější, protože zpracovává také myšlenky Augustinovy, který žil mnohem později (354–430 po Kr.).

Již do středověku patří různé systémy číselné symboliky některých proudů mystických, především židovské kabaly, která se opírá hlavně o knihu Zohar („Kniha záře“) ze 13. století. Také křesťanští mystici, jako například Mechthilda z Magdeburgu (13. stol.) se věnovali symbolice čísel. Zvláštní esoterická, tajná tradice o číslech a jejich významu i moci, se udržovala ve středověkých, především gotických stavitelských hutích, kde bylo podle ní vše zorganizováno. Vzdáleným ohlasem těchto nauk byla později tajná tradice zednářská.

O symbolice čísel bylo napsáno mnoho knih, zvláště pilní tu byli někteří teologové minulých století. Nejdále došel jakýsi Lämmert, který chtěl ze symboliky čísel udělat dokonce samostatný bohoslovecký obor, jako je dogmatika nebo biblistika. Podobné pokusy trvají dodnes, nejčastěji jde o číselnou hodnotu hebrejských samohlásek, tedy to, čemu staří rabíni říkali „gematria“. Obecně se mluví o „numerologii“. Sám jsem v této věci vždy doporučoval střízlivou zdrženlivost.

Něco jiného ovšem je vědět, co se ve starých dobách kterým číslem označovalo, jak se kdy číslům rozumělo. Nejednou – a dokonce i v bibli – bývala některá čísla až i jakousi šifrou nějakého pojmu; třeba sedma je číslo plnosti, čtyřicítka číslo lhůty atd. Proto je i dnes užitečné o symbolice čísel něco vědět. Pomůže nám to lépe proniknout do způsobů myšlení minulých dob a vnímat tak i některé jemné důrazy či souzvuky starých textů.

Na počátku číselné řady stojí jednička. Lze vést rozhovor o tom, zdali i jednička je už číslo. V každém případě však má svou symboliku. Je znamením nerozdělenosti, jednoty, sjednocení, a tak i Boha, ať už osobního jediného Boha v křesťanství či v islámu, nebo jediné všeobjímající božské prapodstaty v některých systémech panteistických. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest“ (Dt 6,4) bylo základní vyznání Božího lidu staré smlouvy a ozývá se znovu v řadě míst Starého (Mal 2,10) i Nového zákona (M 12,32). Jediný Bůh pak znamenal i jediný chrám a jediný oltář (2Pa 32,12), jak se to prosadilo v Ezechiášově a zvláště pak v Joziášově reformě (2Kr 23). V Novém zákoně pak proti jednomu Otci (Mt 23,9) stojí jeden mistr a jeden vůdce – Kristus (Mt 23,8.10), a proto i jedna víra a jeden křest (Ef 4,4-6) a tedy i jediná církev, i když se projevuje v mnohosti mnoha sborů. Boží jedinost v bibli je ovšem výrazem pro Boží jedinečnost a je tedy spíše záležitostí úrovně nežli počtu, kvality nežli kvantity. - Poněkud jiného druhu je vše pronikající jedinost božství, o které se mluví v mystice. V indické i novoplatónské, řecké mystice je ústředním pojmem „to Jedno“ - řecky to hen, latinsky unum, jediný božský princip, který je základem všeho jsoucna. Pro to mají mystikové – od Valentina Weigela (1533–1588) po Angela Silesia (1624–1677) - názorný obraz, převzatý z počtů: Jako je jednička obsažena a skryta ve všech vyšších číslech, tak je Bůh skrytě obsažen a přítomen ve všem stvoření, ve všem jsoucnu.

Dvojka je číslo protikladu, polarity, alternativy. Nejzávažnější úlohu má v náboženství staročínském, kde je všechno jsoucno ovládáno dvěma principy: jang je princip mužský, tvrdý, světlý, aktivní, kdežto jin je princip ženský, měkký, temný, pasivní. Celý vesmír je rozdělen do dvojic jang a jin: slunce a měsíc, nebe a země, muž a žena, vládce a poddaný, den a noc, léto a zima – to vše jsou jevové formy tohoto podvojného principu. Poněkud jiného druhu jsou dvojiny čili dyady bohů, známé z indického a staroíránského náboženství. V Indii to jsou Mithra - Varuna, Agni - Soma a Višnu - Šiva; v Íránu Ahura Mazda, doslova bílý pán, tedy bůh dobra, a proti němu Angra Mainju, doslova zlý duch, tedy bůh zla. Takto pojatý protiklad dobra a zla ovšem na biblické půdě nemá místo. Biblické dvojiny mají proto jiný ráz: buďto prostorový, totiž nebe a země, anebo časový, totiž tento věk a budoucí věk. Křesťanské bohosloví zná ovšem také dvojí smlouvu, starou a novou, a apoštol Pavel mluví o dvojím člověku, starém Adamu a novém Kristu (1Kor 15,45-49). Stará dogmatika mluvila o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské. Mystika rozeznávala dvojí způsob života, jeden zaměřený dovnitř a druhý navenek, latinsky vita contemplativa et vita activa, který viděla ve dvojicích sester Líe a Ráchel či Marii a Martě. Souhrnem však lze říci, že se ve všech těchto uvedených dvojicích vždycky objevuje nějak myšlenka protikladu, polarity. A to je hlavní náplní symboliky čísla dvě.

Trojka je první skutečné číslo – proti jedničce jako jednotě a dvojce jako protikladu. Někteří badatelé se domnívali, že její zvláštní význam v dějinách náboženství pochází z toho, že prý primitivní člověk uměl počítat jen do tří (tak Usener). To je ovšem sotva pravděpodobné. Spíše jde o to, že číslo tři má v sobě jakoby počátek, průběh a závěr nebo zrození, život a smrt. Tak odpovídá základnímu indoevropskému třídění času na minulost, přítomnost a budoucnost. Také označuje rodinu: otec, matka, dítě. Pro filozofy od časů Hegelových je trojka šifrou tří základních stadií dialektického vývoje: these, antithese, synthese.

Staré náboženské systémy byly plné božských trojic. Staří Babyloňané rozeznávali dokonce několik trojic: Kosmickou Anu (pán nebe) - Enlil (pán země) a Ea (pán vod); a astrální Sin (měsíc) - Šamaš (slunce) - Ištar (Venuše). V Egyptě zase měli trojice Amon – Chonsu – Nut nebo Osiris – Isis – Horus. A když se jim to zdálo málo, vyspekulovali si v Onu dokonce ztrojenou trojici čili devítici hlavních božstev. Podobné božské trojice máme doloženy i ve staré Indii (Brahma – Višnu – Šiva), v Římě i v Řecku a dokonce i v Číně a Japonsku. Není divu, že právě v protikladu k takovým trojicím a mnohobožství vůbec přichází Starý zákon s vyznáním jediného Boha. - Od božských trojic se zvláště v hinduismu a novoplatonismu odvozovaly trojice metafyzické a psychologické (duch – duše – tělo nebo Augustinova trojice: paměť – chápání – láska nebo modernější trojice: vůle – rozum – cit). K nim přistupují trojice etické, třeba tři známé ctnosti: víra – naděje – láska nebo tři stupně mystické: očištění – osvícení – sjednocení.

Zvláštní je křesťanská svatá Trojice Otec – Syn a Duch svatý. V ní souvisí trojka se třemi svědky. Staří bohoslovci ji viděli předobrazenu na mnoha biblických místech, třeba tam, kde Bůh mluví v množném čísle (Gn 1,26: učiňme člověka, Gn 11,7: sestupme, Iz 6,8: Kdo nám půjde?) nebo kde je zastoupen třemi anděly (Gn 18,2). V NZ se pak uvádí především Mt 28,19: křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a zvláště 1Jan 5,7: Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch, a ti tři jedno jsou. Toto poslední místo je ovšem pozdější vsuvka do řeckého textu. Celkem lze říci, že biblické doklady pro Trojici jsou slabé, že v bibli ještě ucelené učení o Trojici není. A přece toto učení mělo ve staré době, kdy je církev prohlásila za věroučný článek, důležitou funkci: zdůrazněním Boží nevystižitelnosti a nevypočitatelnosti, ba paradoxu, že tři jsou jeden, se zabránilo tomu, aby křesťanství nebylo zaměněno s filozofickým monoteismem (jednobožstvím) nebo dokonce s přírodním panteismem (všebožstvím), který také hlásal jediný božský princip. Ale co s Trojicí dnes? Musíme si ji nově vyložit. Nejlepší výklad, který znám, pochází od prof. Daňka. Ten říkával: Trojice nám chce říci: Bůh nade mnou (Otec), Bůh v bratru (Syn) a Bůh ve mně (Duch sv.) je tentýž Bůh.

Čtverka je číslo vesmírného řádu, čtyř světových stran či po staru čtyř větrů, čtyř ročních období, čtyř měsíčních fází a čtyř významných bodů v ročním oběhu slunce, bodu jarního a podzimního a dvou slunovratů. Proto se čtyřka vyskytuje především tam, kde jde o celý svět nebo celý vesmír. Nejnázornější biblický příklad je Gn 2,10 - čtyři rajské řeky, které podle tehdejších představ obtékaly celý svět. Obdoby jsou i jinde. Podle staroindického bájesloví má božská nebeská kráva na svém vemenu čtyři struky, z nichž vytékají čtyři řeky mléka do čtyř stran. Bible mluví dále o čtyřech cherubech (Ez 4) a apokryfní kniha Henochova (1Hen 9,1 a 10,1.4) o čtyřech archandělech jako obrazech Boží moci, rozšiřující se do všech čtyř stran světa. Tento místní význam čtyřky se zdá být původní, kdežto význam časový odvozený. Tak ve staré Persii (v zoroastrismu) se mluvilo o čtyřech hlavních periodách světových dějin, z nichž každá má trvat 3000 let. Také řecký spisovatel Hesiodos se zmiňuje o čtyřech obdobích světových dějin, kniha Daniel mluví o posloupnosti čtyř světových říší. V Indii jsou čtyři hlavní kasty a Buddha hlásal čtyři základní svaté pravdy (o utrpení, o jeho příčině v žádostech, o zničení této příčiny a o cestě k tomuto zničení příčiny). Stará buddhistická mystika také rozeznávala čtyři stupně sebeponoření na cestě k extázi. Ale to jsou všecko zmínky okrajové. Hlavní je zřejmě kosmický, vesmírný význam čtyřky.

Pětka je především, vzato zcela střízlivě, počet prstů ruky. Ruka pak je ve starověkém myšlení nástroj moci, takže v některých souvislostech (asi ne vždy) se projevuje pětka jako číslo moci: Tak má David pět kamenů v mošně, když jde proti Goliášovi (1Sam 17,40) a Ježíš v božské moci sytí pěti chleby zástup (Mk 6,55nn). Také v podobenství se mluví o pěti hřivnách (Mt 25,14nn). Důležité místo měla pětka ve starém Egyptě. Farao měl pět jmen, podobně jako má pět jmen božský vládce u Iz 9,6 (samozřejmě podle hebrejského znění, které se tu trochu liší od Kralického překladu). Velekněz Thotův v Hermopoli měl titul „Největší Pěti“. Mezopotamské bájesloví zase zmiňuje několikrát pět měst, kvetoucích před potopou. Zná ovšem také pět párů podsvětních bohů. Pětka bylo číslo Ištary, mezopotamské bohyně krásy a lásky, ale i boje. Odtud asi pochází mínění, že pětka je číslo svatby. Ještě i Ježíšovo podobenství mluví o pěti opatrných a pěti neopatrných družičkách. Také Venušiny chrámy se stavěly pětiboké. Se symbolikou svatby snad souvisí, že někdy bylo číslo pět považováno za šťastné. To je ovšem v protikladu k pětici podsvětních bohů, která má svůj biblický protějšek v pětici bohů či božských párů v 1Kr 17,30n. Tuto pětici pohanských bohů uvádějí někteří vykladači do souvislosti s pěti muži ženy – Samaritánky (Jan 4,18). – V astrálních, hvězdných souvislostech je pět počet planet, známých ve starověku (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn), ostatní byly objeveny až v novověku. Odtud asi pochází význam pětky v astrologii a magii. Pentagram, pěticípá hvězda, byla hlavním symbolem středověké magie, jinak se jí říkalo „muří noha“. Tu měl Faust namalovánu na prahu, a protože nebyla dotažena, mohl Mefistofeles sice dovnitř, ale nemohl ven. Pětka slouží také jako číslo mikrokosmu. Zvláštní zmínky zaslouží zde quinta essentia – pátá bytnost, odtud české kvintessence. Pythagorejcům totiž označovala pátý živel kromě čtyř základních, které byly oheň, vzduch, voda a země. Pro alchymisty se pak stala názvem pro tajemnou látku, nositelku životní síly. Zvláštní význam měla pětka také v manicheismu, v gnózi a islámu, ale to je pro nás méně důležité. Ve Starém zákoně je pětka kromě toho i číslem a symbolem Zákona, který má podobu pěti knih Mojžíšových. Zřejmě proto byly do pěti dílů rozděleny i Žalmy a stopy po podobném dělení najdeme i v jiných knihách Písma.

Šestka a šesticípá hvězda čili hexagram, vytvořena ze dvou vzájemně se překrývajících rovnoramenných trojúhelníků, je především symbolem makrokosmu a v tom protikladem mikrokosmu – nebo možná přesněji oblasti pozemské, sestávající se především z toho, co lze vzít do pěti prstů ruky – pětky, a oblasti nebeské, která tu zemskou shůry prostupuje. Tak je hexagram šifrou „Velikého setkání“. Symbol šesticípé hvězdy se vyskytuje již ve staročínské „Knize proměn“ I-Ťing. Rozlišení pěticípé a šesticípé hvězdy je však poměrně pozdní, v řecké a římské době byly obě zaměňovány. Dva trojúhelníky se vykládaly už odedávna tak, že jeden je symbolem světa duchovního a druhý světa tělesného nebo jeden symbolem věcí nebeských a druhý věcí zemských. Odznakem židů se šesticípá hvězda stala poměrně pozdě. Židovský badatel Scholem ukázal, že se v tomto významu začíná vyskytovat teprve v 17. stol., a to právě v Praze. Ve starověku byl odznakem židů sedmiramenný svícen – menora. Šestka je dále číslo, které je půlkou posvátné dvanáctky, a tím znakem pro polovinu roku. V bibli se však vyskytuje šestka nejčastěji v časových údajích jako počet pracovních dnů v týdnu. Šest dní tvoří Bůh svět a šest dní se má pracovat podle Desatera. Se šesti dny týdne snad souvisí i šest džbánů při svatbě v Káni (Jan 2,6). Zato zcela jiné pozadí má zmínka v Iz 6,2, že serafové mají šest křídel. To je patrně ohlas některých staroorientálních bájných představ o podobě některých pohanských bohů. Tak na mincích z fénického Byblu byl zobrazen El, nejvyšší bůh kenaanského pantheonu, právě se šesti křídly. Šest končetin, čtyři nohy a dvě křídla měli také starobabylonští cherubové, zobrazení často na chrámových reliéfech. Někdy je šestka prostě zdvojenou trojkou – tak asi u šestihlavé divoké ovce, o níž se zmiňuje hymnus mezopotamského vládce Gudey. Někdy může být šestka také rozpůlenou či „přelomenou“ dvanáctkou. Taková půlená, „přelomená“ čísla bývají neblahá, srov. „číslo šelmy - 666“ ve Zjevení.

Sedmička je číslo velice významné. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo prvé desítky a součet 3 + 4, kdežto násobek 3 x 4 je významná dvanáctka. Astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze. Podobně jako trojku ji najdeme téměř ve všech náboženských systémech, a ovšem i její symbolika je rozmanitá a rozsáhlá. Jejích matematických i astronomických vlastností si byli vědomí už staří Sumerové, kteří nadto počítali sedm planet či přesněji sedm nebeských těles, totiž včetně slunce a měsíce. Tak se jim stala symbolem úplnosti a dokonalosti. Však ještě Augustin říká, že sedma znamená universitas, totum, perfectio, tedy česky všeobecnost, celost, dokonalost. Ve staré Mezopotámii měla sedma velký význam v kultu i kalendáři: sedmistupňové byly věžové chrámy, zvané zikkurat. Kněžka, která na ně při výroční slavnosti vystupovala, odkládala cestou sedmerý závoj, protože i Ištar, když kdysi šla do podsvětí, musila odložit také sedmerý závoj. Každý sedmý den se podle Babyloňanů zvláště venku rojili a hemžili démóni, proto se co možno nic nedělalo a ani nevycházelo. Velký význam měla sedmička i v Indii, v brahmanismu i buddhismu, a ovšem i ve starém Íránu, v mazdaismu (čili zoroastrismu) i v mithraismu. Materiálu je tu mnoho, ale nás by to zde vedlo příliš daleko. Podívejme se raději na sedmu v bibli. Je to zde samozřejmě především číslo dnů týdne a potom číslo dokonání Božího díla (Gn 2,1) a číslo dokonalosti. Vrací se velice často v různých příkazech bohoslužebných (sedmeré očišťování, sedmeré kropení krví, sedm stupňů Šalomounova chrámu) i v různých lhůtách od stvoření přes potopu, hubená a tučná léta v Egyptě či obcházení Jericha po sedm dní. Objevuje se i v souvislostech eschatologických: V mesiášském věku bude svit slunce sedmkrát silnější (Iz 30,26). - Zvláště zajímavá je souvislost sedmy s přísaháním. V hebrejštině obě slova souznějí. Proto se někteří vykladači domnívali, že přísahat je doslova „zasedmičkovat se“. Tento obrat zřejmě pochází ze starobylé představy, že když se něco sedmkrát opakovalo, bylo prý to účinné. Také v Novém zákoně vládne sedmička: Z posedlé vyhnal Ježíš sedm ďáblů (L 8,2), o sedmé hodině opadla horečka uzdraveného (J 4,52). Sedm proseb má modlitba Páně, je sedm diakonů čili jáhnů, a zvláště poslední kniha bible, Zjevení, je plná sedmiček. Křesťanská tradice pak zná sedm darů Ducha, sedm skutků milosrdenství, sedm svátostí (dodnes v církvích katolického typu), sedm ctností a sedm smrtelných hříchů. Sedmička se dostala i do legend, nejzřetelněji je to v příběhu o Sedmi spáčích. – Z židovsko-křesťanské tradice přejal sedmu i islám. Prvá súra Koránu má sedm veršů, mnohé modlitby se opakují sedmkrát, sedmkrát také obchází poutník v Mekce svatyni Kaabu, sedm kaménků hází na posvátnou hromadu a sedmkrát běží mezi pahrbky Sáfá a Marvá. - Celkem vzato shrnuje biblickou symboliku sedmičky nejlépe Gen 2,1-3: Požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho.

Osmička je na rozdíl od důležité sedmičky číslo méně významné. V bibli se vyskytuje převážně v časových údajích. Osmý den je prvý den po sobotě a tedy začátek dalšího týdne, často pak i začátek nového období či nového, lepšího času. S tím snad souvisí, že bylo odedávna považováno za číslo šťastné, ovšem nejen až v bibli, nýbrž už dávno dříve ve starém Elamu. Osm lidí bylo zachováno při potopě (Gn 8,16; 1P 3,20). Podle islámu je osm nebí proti sedmi peklům, tím má být naznačeno, že Boží milosrdenství je větší nežli Boží hněv. Osmicípá hvězda byla emblémem mezopotamské bohyně Ištar a v římských katakombách ji nacházíme jako znak Mariin. Osm loukotí mělo kolo roku v bájesloví starých Germánů. – S časovým pojetím osmičky, jako počátku nového věku, souvisí zřejmě příkaz konat obřízku osmého dne po narození (Gn 17,12) i výrok Augustinův, který měl osmu za symbolické číslo vzkříšení. Protože vzkříšení z moci a mrtvosti hříchu do nového života znázorňoval křest, mívaly staré křtitelnice formu osmiúhelníka.

Devítka je také číslo dokonalosti, ale v poněkud jiném smyslu nežli sedmička, protože je vlastně umocněnou trojkou čili 3 x 3. Je to tedy vlastně jakási zesílená trojka, povznesená na novou rovinu. Zmínili jsme se už o trojicích či trojinách božstev a o tom, že ve starém Egyptě měli v Heliopoli čili Onu dokonce devítici. Podobné devítice byly oblíbeny i v Řecku: tak bylo třeba devět Múz. Apollonova lyra měla devět strun. Devátého dne se slavily v Řecku tryzny – hody na památku mrtvých. V Římě byla lhůta devíti dnů dobou očišťování jak po porodu, tak po pohřbu. Zvláště oblíbená byla devítka u Keltů, odkud se dostala do středověkých legend o králi Artušovi. Tomu holdovalo devět králů, přisluhovalo devět majordomů a jeho zámek střežilo devět strážců s devíti psy. Ve starogermánském bájesloví se vyskytuje devítka především při apotropických, to je nemoc a neštěstí odvracejících ritech, při nichž se užívalo devíti haluzí posvátných stromů. Devítku najdeme i ve staré Číně. Počítalo se tam devět nebí, devět dílů oběti a devět podob, jimiž se projevuje vesmírný řád, zvaný Tao. Devět poschodí mají asijské pagody. – V bibli je devítka poměrně vzácná, většinou se vyskytuje ve výčtech „osmý, devátý, desátý“ atd. Zvláštní význam má snad jen devátá hodina Kristovy smrti. Je to doba hlavní oběti v chrámě. Zabýval jsem se jí podrobněji ve sborníku „Brána i klíč“, s. 15, kde jsou o době obětí a jejich významu další údaje.

Desítka je především počet prstů na ruce. Lidské prsty byly nejstarší učební pomůckou, takže v nich má zřejmě svůj základ desítkový čili decimální systém. Stará Mezopotámie sice užívala také šestkového systému, jehož zbytky máme dodnes v měření času, úhlů, ale už ve staré době převážil systém decimální. Proto byla desítka považována za číslo uzavřené řady a odtud za číslo dokončenosti, úplnosti a dokonalosti. Doklady jsou především z oblasti etické: Tam, kde má být Božím zákonem postižena celá oblast života, vyskytují se Desatera čili Dekalogy. Známé starozákonní Desatero není jediné, existuje např. také buddhistické Desatero.

S desítkovým systémem souvisí velice starý zvyk, odvádět desetinu příjmu či výtěžku bohům. Tento zvyk známe nejen ze starého Izraele, nýbrž i z jiných oblastí, třeba z Řecka, ba i z Říma. Zkráceně lze říci, že desátky nejsou „izraelský vynález“, nýbrž pro bibli je specifické to, že patří jedině Hospodinu (Lv 27,30). Desátky byly ovšem ve starověkém Předním východu velmi milosrdné zdanění, mimo Izrael odváděli nájemci podstatně větší část úrody. Desítka jako číslo úplnosti naznačuje při deseti egyptských ranách, že jimi byl Egypt úplně přemožen (Ex 7-12). Jestliže Ježíš uzdravil deset malomocných, je to, jako by uzdravil všecky (L 17,11). Samozřejmě najdeme desítku také v různých mystických spekulacích starověku i středověku. Tak židovský helénista Filón Alexandrijský napsal, že desítka je „nejdokonalejší a nejsvětější ze všech čísel.“ Jej pak následovala hermetická gnóze, zvláště Poimandres, mluvící o desítce, která oduševňuje (psychogonos dekas). A ovšem i ve velké židovské dědičce gnóze, kabale, najdeme deset nejvyšších božských emanací, zvaných sefirót. Závěrem desítky si zopakujme, co říká Augustin v jednom svém kázání: „Počet deset označuje celou moudrost, označuje věčnost, v desítce je dokonalost naší blaženosti, protože desítka se vrací k prvému.“

Jedenáct je na rozdíl od desítky číslem porušené harmonie, ať už se pojímá jako porušená desítka (10 + 1), nebo porušená dvanáctka (12 minus 1). Proto o ní staří vykladači říkali, že je to číslo nemírnosti, nezdrženlivosti a přestoupení. Ohlas je ještě u německého básníka F. Schillera. Ve hře Piccolomini volá Seni: „Jedenáct je zlé číslo! Jedenáct je hřích! Jedenáct přestupuje deset přikázání!“ – Vedle toho má však jedenáctka ještě další význam, je totiž počtem souhvězdí zvěrokruhu, jestliže se odečte jedno souhvězdí, které je vždy zakryté Sluncem, nebo v jehož oblasti se Slunce nachází. Tento význam jedenáctky patrně souvisí s tím, že byla ve starém Babyloně číslem Mardukovým a snad i s jedenácti božstvy Aditya ve védách. Jedenáct hvězd, které se klanějí Josefovi (Gn 37,9), jsou samozřejmě jeho bratři kromě něho samého. Ovšem počet 12 pokolení izraelských souvisí nepřímo s dvanácti měsíci a dvanácti znameními zvěrokruhu, a tak těch jedenáct klanějících se hvězd patří také sem, do souvislosti jedenáctky, jako čísla neúplného zvěrokruhu.

Dvanáct je vedle sedmičky nejdůležitější číslo naší kulturní tradice. Je možno rozložit ji matematicky na 3 x 4 nebo na 7 + 5, je také základním číslem staromezopotamského šestkového systému. Především je odpozorována z pohybu nebeských těles. Za jeden rok vymění totiž měsíc dvanáctkrát své čtyři fáze. Proto se podle toho dělil rok od pradávna na dvanáct měsíců, a to nejen v pravlasti matematiky – Mezopotámii – nýbrž i ve staré Číně a vůbec tam, kde se lidé věnovali pozorování nebe. Staří Babyloňané pak podle měsíců rozdělili pás na nebi, kudy prochází Slunce, tedy oblast ekliptiky, na dvanáct polí, pojmenovaných podle souhvězdí, která se v těchto polích vyskytovala; tak vznikl zvěrokruh. Pak se v Babylonii dělil i den (včetně noci) na dvanáct dvouhodin, čili na dvacet čtyři hodin, dvanáct pro vlastní den a dvanáct pro noc. Odtud potom dvanáctka vnikla do starověkého myšlení jako číslo velkého cyklu (na rozdíl od sedmy – čísla malého cyklu) a potom i číslo úplnosti a dokonalosti. Není možno v krátkém článku vypsat, kde se všude ve starověkých náboženských památkách vyskytuje dvanáctka. Zmíníme jen některé typické. Tak Mardukův chrám Esagila v Babylóně měl dvanáct bran. Avšak i ve starém Řecku bylo na Agoře – náměstí Athén – ctěno dvanáct bohů a dvanáctý den byl považován za zvláště vhodný pro slavnosti. I v Římě bylo dvanáct kněží flaminů. Gnóze učila, že je dvanáct aiónů – božských věků, považovaných zároveň za bytosti. S dvanáctkou se setkáváme v učení Zarathuštrově i v manicheismu jako číslem trvání světa. Počet dvanácti izraelských kmenů samozřejmě souvisí s dvanácti souhvězdími zvěrokruhu, a to tak, že vyjadřuje úplnost Božího lidu. Proto se dvanáctka v Písmu mnohokrát opakuje v řadě údajů; např. dvanáct studní na poušti (Ex 15,27), dvanáct kmenů u Jordánu (Joz 4) i dvanáct drahokamů na náprsníku velekněze (Ex 28,17nn). Dvanáct volů podpíralo měděné moře v chrámu (1Kr 7,25), se dvanácterým spřežením oral Elizeus (1Kr 19,19) a je i dvanáct Malých proroků. I v Novém zákoně má Ježíš dvanáct apoštolů, dvanáct košů zbylo po nasycení (M 6,43), dvanáct bran má nebeský Jeruzalém (Zj 21,12nn). Augustin říká: Počet dvanáct je nejsvětější. Dvanáctka, podle babylónské víry božská, ovládala zároveň se sedmi planetami (astrologie!) všecko dění na nebi i na zemi a byla tak jakýmsi symbolem veškerenstva a úplnosti kosmu.

Proti tomu stojí Izraelská víra. Ne dvanáct souhvězdí, bohů či králů, ale dvanáct patriarchů a kmenů vyvoleného lidu zastupuje jako kněžstvo svaté před Bohem celý svět. Úplnost Izraele, vyjádřená posvátnou dvanáctkou, je úplnost kněžského sboru kosmického poslání. Tuto svatou dvanáctku patriarchů a pokolení a později apoštolů Hospodin stvořil a vyvolil (srov. Mk 3,14, řecké znění!), aby i svým počtem zvěstovala povahu své služby určené celému světu.

To je po sedmičce a dvanáctce nejdůležitější číslo starého Východu. Jako 7 i 12 vzniklo odpozorováním z pohybu nebeských těles. Je to totiž doba, po kterou jsou na obloze neviditelné Plejády, hvězdokupa v souhvězdí Býka. V tehdejší době vstupovalo slunce do souhvězdí Býka blízko jarní rovnodennosti, tedy v době zvlášť významné. Plejád se pak odedávna počítalo sedm; Ztělesňovaly tedy zvláštním, výjimečným způsobem posvátnou sedmičku, známou už odjinud, především z počtu dnů měsíční fáze. Není proto divu, že se čtyřicítka objevuje i v jiných astrálních, hvězdných kultech, daleko od Mezopotámie. 40 kamenů, vztyčených jako pilíře, lze najít v některých velkých megalitických stavbách keltského původu, např. ve Stonehenge. Většinou se v podobných stavbách ovšem setkáváme s dvanáctkou (Joz 4,5). - Zdá se, že už ve staré Babylónii byla doba, kdy Plejády nebyly viditelné na obloze, považována za čas zvláštního ohrožení. Odtud se podává, že i v bibli je 40 dnů či let především časem zkoušky. 40 dní trvá potopa (Gen 7,4.17), mumifikace Jákoba (Gen. 50,3), je to čas lhůty k pokání pro Ninivské (Jon 3,4) i čas, po který zvědové prohlíželi zaslíbenou zemi (Nu 13,26; 14,34). Když pak po jejich zprávě do ní Izrael odmítl táhnout, musil za trest 40 let putovat pouští (Nu 14,33n; 32,14; Ex 16,35; Joz 5,6). 40 dní byl Mojžíš na hoře (Ex 24,18) a tolik dní šel Eliáš v síle andělského pokrmu až na Oréb (1Kr 19,8). 40 dní provokoval Goliáš Izraelské, nežli jej David přemohl (1S 17,16). Dvakrát 40 dní ležel Ezechiel na boku, když měl svým současníkům znázornit symbolicky budoucí bídu (Ez 4,6). Také Ježíš byl 40 dní na poušti (Mk 1,16; Mt 4,2) a po vzkříšení se po stejnou dobu ukazoval učedníkům (Sk 1,3). - Se lhůtou čtyřiceti dnů jako času zkoušky pak souvisí lhůta čtyřiceti let jako času zralosti a úplnosti zkoušky podstoupené a období uzavřeného. Tak např. se Izák oženil ve čtyřiceti letech (Gn 25,20), stejně i Ezau (Gen. 26,34). Kálef šel ve 40 letech poprvé jako zvěd do země (Joz 14,7). V době soudců bývala po dokonaném vysvobození země v pokoji 40 let (Sd 3,11; 5,31; 8,28) nebo i 80 let (Sd 3,30), zřejmě proto, aby tak Hospodin vyzkoušel Izraele, zdali už nyní setrvává ve věrnosti. Když se tak nestalo, trpěli Izraelští naopak právě 40 let pod Filištínskými, dokud je nevysvobodil Samson (Sd 13,1). Eli soudil Izrael 40 let (1S 4,18). Ve 40 letech nastoupil na trůn Izboset, syn Saulův (2S 2,10) a ve stejném věku se Absolon vzbouřil proti otci (2S 15,7 - ale hebr. znění není zcela jasné), 40 let kralovali osvědčení králové David (2S 5,4; 1Kr 2,11), Šalomoun (1Kr 11,42) a Joas (2Kr 12,1). A konečně prorok Ezechiel předpovídá čtyřicetileté zpustošení Egypta (Ez 29,11-13). - Číslo 40 je významné i v dějinách a bohoslužbách křesťanské církve. Zřejmě na paměť Ježíšova čtyřicetidenního postu se koná stejně dlouhý půst před velikonocemi, který začíná na popeleční středu a nazývá se latinsky Qadragesima = čtyřicátý (den). V řím. kat. církvi se také konávaly čtyřicetihodinové modlitby před svátostí oltářní. - Zajímavý je ohlas čtyřicítky mimo oblast vysloveně náboženskou: Její význam jako zkušební lhůty se zřejmě odrazil i ve středověkém zvyku, že lodi, podezřelé z nákazy, musily čekat 40 dní. Čtyřicítka se řekne francouzsky quarantaine, z toho pak vzniklo slovo karanténa. – Samozřejmě najdeme čtyřicítku i v jiných náboženských systémech, třeba v islámu: Derviši se připravovali 40 dní postem a modlitbou na vstup do řádu, obdobného řádům mnišským. Chce-li moslim, aby modlitba měla jistý účinek, opakuje ji čtyřicetkrát. Pro Turky je „40 let“ totéž co „po celý život“. Augustin shrnuje symboliku čtyřicítky do slov: Integritas saeculorum = úplnost věků.

má svůj původ zřetelně v Egyptě. Celý Egypt byl totiž odedávna rozdělen na Horní (od jižních, súdánských hranic, až po Memfis) a dolní (hlavně nilskou deltu). Horní Egypt se dělil na 22 žup, Dolní na 20 žup. Každá župa měla své božstvo pro živé a své božstvo pro mrtvé. Božstva pro živé se během egyptských dějin všelijak proměňovala a ztotožňovala, takže původní počet 42 bohů nebyl zachován. Zato ze župních božstev pro mrtvé povstalo časem kolegium bohů, které fungovalo jako jakási porota nebo sbor přísedících při podsvětním soudu mrtvých. Tak se číslo 42 stalo číslem podsvětním. Jeho neblahý ráz ukazují i některé biblické výskyty: Při vyvraždění omrijovské dynastie bylo pobito 42 bratrů krále Ochoziáše u cisterny (2Kr 10,14), Ochoziáš sám nastoupil na trůn ve 42 letech a hned o rok později byl zabit (2Pa 22,2). Medvědice roztrhaly 42 dětí (2Kr 2,24) a město svaté, Jeruzalém, bude tlačeno pohany 42 měsíců. Zde ovšem může hrát roli i jiná okolnost; 42 měsíců je tři a půl roku, tedy jakási „přelomená sedma“, která se vrací v bibli častěji jako období hladu a zhouby (L 4,25; Jak 5,17 srov. 1Kr 18,1). V Kralickém sumáři k Nu 33 stojí psáno „Čtyřidcatero a dvoje ležení synů Izraelských, k zemi zaslíbené táhnoucích“ (Nu 33,3-49). Tím se doba putování pouští nepřímo označuje jako čas, kdy poutníkům stále hrozila záhuba. - 42 lze ovšem rozložit různě. Nejen 22 + 20 (egyptských žup) či 3 x 12 + 6 (měsíců jako půlka sedmiletí), nýbrž i 3 x 14 - pokolení totiž od Abrahama po Krista (Mt 1,17). Zdá se však, že toto poslední místo u Mt s neblahou symbolikou čísla 42 nesouvisí, že je spíše jen zesílenou, totiž zdvojeně ztrojenou šťastnou sedmou; však se tam u Mt také neříká „čtyřicet dvě pokolení“, nýbrž „třikrát čtrnáct“. Tato zdánlivá nesrovnalost nám může být užitečným napomenutím, že totéž číslo může v různých souvislostech vyjadřovat něco jiného.

má trojí význam, podle toho, zdali je rozložíme a jak je rozložíme.

A. Nerozložená sedmdesátka je číslo hojnosti. V podstatě je to ovšem vystupňovaná sedma. Příkladů je řada. Tak měl Gedeon (Sd 9,2) a poději král Achab (2Kr 10,1.6) 70 synů. V Elím bylo 70 palem (Ex 15,27). 70 lotů váhy mívaly obětní dary (Nu 7,13-85; Sd 9,4). A 70 obětních zvířat se obětovalo při velkých slavnostech, a to nejen v bibli (2Pa 29,32), nýbrž i u sousedů Izraele. V ugaritském bájesloví se dočteme že při pohřbu Baala na hoře Baal-Safon bylo obětováno 70 zvířat. Jako číslo hojnosti či plnosti lze snad vykládat i to, že šíře chrámu v Jeruzalémě podle plánu proroka Ezechiele (41,12) měla být právě 70 loket.

B. Rozložíme-li 70 na 7 x 10, je možno říci, že 70 je jakási velká sedma, velký „týden“ - samozřejmě především v údajích časových. 70 let je obvyklá hranice lidského věku (Ž 90,10), jakoby „týden“ života, 70 let trvalo babylonské zajetí (Jr 25,11n; 29,10; Za 1,12; 7,5). To je ovšem zaokrouhlené číslo, protože Jeruzalém byl zničen r. 587 a výnos Kýrův o návratu pochází asi z r. 538, což je ovšem doba podstatně kratší. Ale návrat z Babylona se neudál najednou. Bývalí zajatci se vraceli po skupinkách, a tak celý návrat vlastně trval řadu let. I zde má číslo 70 zřejmě symbolický význam. Označuje naplněný čas zkoušky (Iz 40,2); to, že „země vykonala sobot svých, po všechny dny, pokudž byla pustá, odpočívala, až se vyplnilo sedmdesát let“ (2Pa 36,21 srov. Dan 9,24). V pohledu proroků platí lhůta 70 let nejen pro zajatého Izraele; také Tyrus bude 70 let v zapomenutí (Iz 23,15.17). Tak je sedmdesátka především dobou veliké zkoušky, ať jde o lidský život nebo o čas zajetí. Na okraj těchto lhůt patří zřejmě i zmínka, že 70 dní se truchlilo nad mrtvým Jákobem (Gn 50,3).

C. Třetí možnost je považovat 70 za zaokrouhlený násobek 6 x 12. To je sice 72, ale máme doklady, že obě čísla, 70 i 72, bývala záměnná. Šestka je tu samozřejmě polovice dvanáctky, takže jde o jakousi zesílenou, vystupňovanou dvanáctku. 70 tohoto druhu najdeme především tam, kde se udává počet osob nebo v bájesloví počet bohů, kteří jsou zástupci, ztělesnění širšího kolektivu. V ugaritských bájích se vypráví o bohyni Ašeře, matce 70 - to jest všech – bohů. V chetitské písni o hrdinovi Ullikummi, která je nejobsáhlejším a nejlépe zachovalým chetitským mytologickým textem, se líčí boj hrdiny písně proti 70 bohům – tedy proti bohům vůbec. Jde zřejmě o obdobu prométheovského motivu. Ale podívejme se do bible. Tam se samozřejmě nedovíme nic o 70 bozích, ale o 70 členech velkého shromáždění či velké rady, která zastupuje i spravuje Boží lid. Její předjímkou je zpráva o 70 duších rodiny Jákobovy, když sestupovala do Egypta. Samozřejmě se započítává i čtyřčlenná rodina Josefova, která už v Egyptě byla (Gn 46,27; Ex 1,5; Dt 10,22). Pak se vypráví, že Mojžíš vybral na poušti 70 starších (Ex 24,1.9; Nu 11,16.24.25) jako zástupce lidu, kteří jej měli spravovat a soudit. O instituci 70 starších ví i prorok Ezechiel (8,11). Stejný počet členů měla konečně velká židovská rada, která kdysi soudila Ježíše a po něm apoštoly. Nazývala se aramejsky sanhedrin, což pochází z řeckého synedrion = zasedání, rada, sněm. Patrně v protikladu k ní ustanovuje Ježíš 70 učedníků, kteří jsou či mají být zástupci nového, eschatologického Izraele (L 10,1). - S číslem 70 souvisí konečně i název řeckého překladu Starého zákona. Dodnes se mu říká Septuaginta = (řecky) sedmdesát. Tento název má připomínat, jak podle legendy překlad vznikl. Vypráví se o tom v židovském spise (pseudoepigrafu), zvaném Aristeův dopis. Pochází asi z let 145–127 př. Kr. Vypráví se tam, jak knihovník egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa (vládl kolem roku 250 př. Kr.) způsobil svým upozorněním, že se král rozhodl získat pro svou knihovnu řecký překlad židovského Zákona. Proto vyslal posly do Jeruzaléma, odkud mu velekněz Elazar vypravil do Egypta 72 překladatelů, po šesti z každého pokolení. Ti pak v Egyptě pořídili za 72 dní řecké znění Zákona, tedy původně jen pěti knih Mojžíšových. Ačkoli podle legendy pracovali odděleně, jejich překlad se přesně shodoval. Na památku pak dostal jméno „Sedmdesátka“ - Septuaginta. Tato legenda byla velmi populární, protože vyjadřovala přesvědčení diasporního, řecky mluvícího židovstva, že řecké znění bible vzniklo také zásahem Božího Ducha, že je inspirované, a proto rovnocenné se zněním hebrejským.

se úzce stýká se 70 a obě čísla jsou někdy záměnná. V bibli je 72 zmíněno jen jednou na málo významném místě Nu 31,38. Zato v judaismu, v pozdním židovstvu, je toto číslo časté. 72 přívěsků v podobě granátových jablek zdobilo roucho židovského velekněze. To je možno vykládat jako ohlas 6 x 12 izraelských pokolení. Zajímavou podobnost však nalezneme v Egyptě: egyptský kněz v Sais prý měl na oděvu 72 rolniček. Židovská mystika zná 72 Božích jmen. Z židovství přešla 72 asi do islámu, který počítá 72 sekt, i do středověkého křesťanství, které zná 72 kaplí v chrámu svatého Grálu. Doklad o blízkosti 72 a 70 přináší L 10,1: podle některých řeckých rukopisů vyslal Ježíš 70 učedníků, podle jiných rukopisů 72.

je 10 x 10 nebo 2 x 50, číslo hojnosti a úplnosti. Stý užitek je nejvyšší, dokonalý užitek (Mt 13,8.23; M 4,8.20; L 8,8). 100 ovcí je stádo ovcí (Gn 33,19), 100 mužů je setnina, vojenský útvar nebo velký zástup (Lv 26,8; Sd 7,19; 20,10; 2Kr 4,43 atd.) Celkem je stovka v bibli dosti častá, ale její symbolický charakter – jako ostatně u většiny vyšších čísel – je málo výrazný.

je 12 x 12, náš veletucet, tedy stupňovaná dvanáctka, také číslo úplnosti. V bibli se vyskytuje jednak v rozměrech nebeského Jeruzaléma (Zj 21,17), jednak jako počet „znamenaných“ (Zj 7,4; 14,1.3) to jest vyvolených k spasení a poznamenaných Božím znamením, kterých je ovšem 144 000.

je známé a slavné číslo apokalyptické šelmy ze Zj 13,18. Že jde o číslo symbolické, je mimo všecku pochybnost. Vzniklo zřejmě jako výsledek staré rabínské alegorické metody, zvané „gammatria“ (z řeckého geometria). Rabíni tak označovali postup, při kterém se zaměňovala písmena a čísla. V hebrejské i řecké abecedě označuje totiž každé písmeno zároveň i číslo. Postupovalo se tak: Když se mělo nějaké jméno naznačit a přece zatajit, sečetla se číselná hodnota písmen jména a místo jména se udalo číslo. Potíž je ovšem v tom, že řada různých jmen má stejnou číselnou hodnotu. Kromě toho nevíme, zdali jde o jméno napsané hebrejsky nebo řecky. Proto odborníci dodnes nedospěli k jednotnému názoru, o které jméno zde jde. Přehled různých hypotéz najde český čtenář v Novotného Biblickém slovníku II., s. 1061. Citujeme z tohoto hesla to nejpodstatnější: „Už ve staré době bylo toto symbolické číslo záhadou. Ireneus (+ 202 po Kr.), žák Polykarpa, učedníka Janova, vyčetl z tohoto čísla výraz lateinos (podle řecké abecedy 1 = 30, a = 1, t = 300, e = 5, i = 10, n = 50, o = 70, s = 200, dohromady 666), čímž prý je označena římská říše. V pozdějších církevních dějinách se myslelo na císaře Caligulu, Trajana, Juliana Apostatu, papeže Benedikta IX. a Pavla V., Mohameda, Martina Luthera, Jana Kalvína, Bezu a Napoleona, jejichž jména po určitých manipulacích dala číselnou hodnotu 666. Značná část vykladačů má za to, že při čísle 666 jde o hebrejskou geometrii jména císaře Nerona, ale nikoli historického, nýbrž o prototyp Antikrista. V době, kdy bylo napsáno Zj, vládl pravděpodobně už Domitian. Je také možné, že jde o vyčíslení řeckého úředního titulu Domitianova, jak byl ve zkratkách uváděn na mincích. Pisateli Zj byl prý druhým Neronem, vystouplým z propasti (podsvětí Zj 17,8). Jiní vykladači upozorňují, že šestka byla symbolem všeho lidského, pozemského, nedokonalého – zatímco sedmička byla číslem božské dokonalosti. Některé řecké rukopisy NZ však místo 666 uvádějí číslo 616. Zahn (známý novozákoník 19. stol.) se drží tohoto čísla a vztahuje je na Gaia Caesara (Caligulu), který r. 39 nařídil postavit svou sochu v jeruzalémském chrámu.“ (Tolik Novotný).

Zajímavé je srovnání reformátorů: Luther vztahoval číslo na papeže (podrobně o tom vykládá Albert Bengál v knize Gnomon Novi Testamenti, Stuttgart 1915, s. 1084 – 1092.) Naproti tomu Kraličtí byli velmi střízliví. V poznámce k Zj 13,18 píší: „Při těch slovích tolik jest téměř rozumů, kolik hlav... Proto některá jména vyhledali, jako jest Latinus, Titan, Antemus neb Diclux, Ecclesis Italica, Missa papistica. Ale vidí se k pravdě podobnější ten smysl, že tu Duch Páně ku potěšení vyvolených ukazuje, že antikrist věčně trvati nebude.“.

Co z toho závěrem? Číslo 666 je možná hříčka, označující zároveň jak jméno, tak jeho přívlastek, přičemž obě slova mají každé hodnotu 666. Pak je tu dvojí řešení: Hebrejsky počítané Nero Qesar odpovídá řeckému thérion = zvíře, rozvedeno větou: Císař Nero je ona apokalyptická šelma. Druhá možnost je slovo sótér, které v řečtině znamená Spasitel, Vykupitel, Vysvoboditel, a bylo titulem zbožštělých řeckých vladařů a po nich římských císařů ve východním, řecky mluvícím Středomoří. V aramejštině však totéž slovo znamená Zhoubce, Ničitel. Takže to dává větu: Kdo se vydává (samozřejmě svévolně) za Vysvoboditele, je Zhoubce. – Zdá se, že sám autor záhadného výroku a čísla chtěl, abychom se v každém času znovu rozhlíželi a hledali, v jaké podobě a v jakém jménu k nám tato „šelma“ přichází.

bylo ve staré době (ovšem jen pro ty, kdo se nezabývali blíže matematikou) jakýmsi horním koncem číselné řady. Proto to bylo číslo uzavřené epochy (tisícileté království Kristovo Zj 19,6), anebo vůbec číslo něčeho, co bylo dokonáno a uzavřeno a proto dokonalé a úplné. V Indii bylo číslem, ba šifrou veškerenstva. Augustin mu připisuje úplnou, naprostou dokonalost.

je překročená tisícovka, tedy symbol nekonečnosti. Tisíc a jedna noc je původně označení neohraničené doby. Tak je možno závěrem říci, že 1001 bylo pro starověkého člověka něco podobného, jako pro nás ležatá osmička – známý symbol nekonečna. A tam matematika – alespoň ta obyčejná – a s ní i symbolika čísel, končí.

Čísla jsou abstraktní pojmy. Jsou-li malá, zdají se konkrétní. Velká čísla přesahují představivost téměř všech lidí. Čteme-li, že rychlost světla je 300 000 km za vteřinu, pak jakž takž jsme s to poněkud pochopit, co to znamená. Slyšíme-li však, že některé galaxie jsou od nás vzdáleny jednu nebo dvě miliardy světelných let, pak to dovedeme jen jako papoušek opakovat, ale nikdo z nás nemá ani mlhavou představu o takových vzdálenostech.

A teď Starý zákon. Kdo jej studoval, stál často před velkými nesnázemi, pokud jde o velká čísla. Za jednu noc prý zemřelo 185 000 Asyrských (2Kr 19,35). Když Izraelští vyšli z Egypta, měli prý 600 000 mužů schopných boje. Ani Luther to nemohl pochopit. Počítal, že i kdyby byli šli v padesátistupech, byl by přechod přes moře trval celý týden. Ale vyprávění nám jasně líčí, že se to odehrálo za časného úsvitu. „A co znamená těch sedmdesát palem v Elim (Ex 15,27), z nichž měli takovou radost, pro národ o několika stech tisíců,“ říká. „Jak mohl Mojžíš u Sinaje hlasitě číst zákon současně šestkrát sto tisícům mužů? A jak je možné, že taková armáda byla tak hrdá, že zvítězila nad Ogem a Bázan, který byl jen bezvýznamným malým králem?“ Luther nevěděl, jak se vypořádat s těmito nesnázemi.

Ale jsou obtíže ještě větší. Měli-li Izraelští 600 000 mužů, pak celý národ jistě čítal tři milióny. Jak by taková masa lidí byla mohla pobývat a žít v malé, divoké a suché sinajské poušti?

Našlo se již jakési řešení pro výklad tohoto počtu, které odstraňuje aspoň část obtíží. Hebrejské slovo pro tisíc (alaf) značí často také kmen, pokolení, rodinu, rod nebo skupinu. Rozumíme-li tomu tak například v Num 1, pak místo pokolení Dan čítalo 62 700 bojovníků, bychom mohli číst čítalo 62 rodin a 700 bojovníků, tedy přibližně 11 na jednu rodinu (rod). A pak také z ostatních pokolení dostáváme čísla pravděpodobná. V tom případě by zde bylo celkem 5150 bojeschopných mužů a celý národ by čítal asi 27 000 osob. Tím jsou uvedené obtíže odstraněny. Takový nárůdek by podle odborníků také dnes mohl skromně žít na Sinajském poloostrově.

Později v Palestině, na začátku doby soudců, hlavní část pokolení Dan přesídlila na sever. Tehdy tato část sestávala ze 600 mužů schopných boje. To neodpovídá oněm 62 700 lidí na poušti, dobře se to však shoduje s 62 rodinami a 700 bojovníky. Porovnejme to také s tím, že v době Davidově řídce obydlené území pokolení Judova mělo 6800 bojeschopných mužů.

Před dobou automobilů armádní sbor o 40 000 vojáků a 10 000 koní měl pochodovou délku 30 km, pochodoval-li v „uzavřené formaci“. Izraelská kolona při přechodu přes Jordán by měla délku nejméně 450 km. A kněží by stáli s truhlou úmluvy v řečišti po celou dobu, jistě 90 hodin.

S podobnými podivnými údaji se setkáváme i ve vyprávění o obcházení Jericha. Městečko bylo sotva 200 m dlouhé a 200 m široké. Sedmého dne by museli Izraelští pochodovat v řadách o 1200 lidí, a tak obcházet kolem města. Když vedli útok proti městu Hai, ztratili 36 mužů. Nepochopitelné při stavu 600 000 mužů, ale lze tomu rozumět velmi dobře při stavu přibližně 6000 mužů.

Několik století před touto událostí svedl faraón Tutmesu III. velkou bitvu u Kadeše, v severní Palestině. Byla to bitva mezi dvěma velmocemi tehdejší doby, Egypťany a Chetity, první bitva v dějinách, o níž máme podrobné zprávy. Egypťané zvítězili a napočítali přesně 82 mrtvých nepřátel. Hle, doba malých čísel! V dopisech z El Amarna, diplomatických dokumentech z Palestiny, které byly přibližně ve stejné době poslány některému faraónu a které byly náhodou objeveny, nacházíme více podobných příkladů. Tam nějaký král žádá o 50 mužů, aby mohl hájit své město, jiní o 40, 50, 20, dokonce i 10 mužů. Jeden žadatel doslova píše: „Dej mi 6 luků, 3 dýky a 3 meče; když potom vytáhnu, jistě podmaním královu zemi.“

Podle vykopávek největším městem v Palestině v tehdejší době bylo Sichem. Mělo rozlohu 20 ha. Bylo to město sestávající ze dvou částí a v historii o Abilemechovi (Sd 9) je zmínka, že obyvatelstvo jedné části, tzv. věže, čítalo kolem 1000 mužů a žen. Obě části byly stejně velké, takže toto velmi veliké město mělo kolem 2000 obyvatel. To odpovídá městečku o rozloze 400 x 500 m. Ale záhadou zůstává počet zabitých obyvatel města Hai - 12 000. A Hai, jak se zdůrazňuje, bylo bezvýznamné městečko.

O několik století později bojoval Joab proti Abnerovi u Gabaonu. Tehdy nejprve padlo na obou stranách po 12 mladících. Potom došlo k velmi krutému a dlouhému zápasu, v němž Joabova armáda ztratila 8 mužů (nepřítel ovšem daleko více, jak tomu vždy bývá). Za několik let pak mužové Davidovi bojovali proti Syrským. Tito podle 2Sam 10 měli 32 000 pěšáků, opravdu velmi mnoho na tuto zemi a dobu. Ale podle 1Par 19,7 měli 32 000 bojových vozů. Naprosto nemožné!

Jiný do očí bijící příklad záhadných čísel je v 1Par. Zde v kapitole 15 se uvádí celkový počet levitů za Davida číslem 862. Ale v kapitole 23 se tento počet uvádí číslem 38 000, přičemž podle verše 3 této kapitoly byli čítáni levitové od 30 let a podle verše 27 od 20 let. Ve vyprávění o Davidově sčítání lidu a o následujícím na to trestu v 2Sam 24 a v 1Par 21 se všechna čísla rozcházejí, dokonce i výše ceny mlatu (humna).

Ještě jeden příklad velkých čísel: V 2Par 13 se líčí zápas mezi Jeroboámem a Abiášem. Abiáš vytáhne se 400 000 vybraných bojovníků, Jeroboám dokonce s 800 000 výborných vojáků. Abiáš stojí na vhodném vrcholku hory a mluví k Jeroboámovi a ke všem Izraelským. Kolik z těch 800 000 lidí mohlo slyšet jeho hlas? Ale jeho výmluvnost nepomáhá a on se dostává do vážného nebezpečí. Judští bojují ze všech sil a vítězí. Zabijí, neděste se, pět set tisíc mužů! Půl miliónu! V jednom dni! K takovým hrozným jatkám naštěstí nikdy ve světových dějinách nedošlo. Pro ilustraci: Nejkrvavějším obdobím první světové války byl zápas o Verdun. Zde se bojovalo tvrdě a krutě po dobu tří měsíců. Generálové nešetřili vojskem, neboť na obou stranách padlo více než 200 000 mužů, dohromady tedy něco méně než půl miliónu.

Nakonec se pokusme o několik závěrů. Že se snadno můžeme mýlit v číslech, to všichni víme. To se stává často i v naší střízlivé, moderní době, v níž máme k dispozici mnoho pomůcek.

Co se děje s čísly ve staré historii židovského národa? Často se ve vyprávění předávala ústně po mnoho století, nakonec byla zachycena písemně, nikoli číslicemi (ty ještě neexistovaly), ale písmeny. Více méně podobně jako známými římskými číslicemi, ale mnohem komplikovaněji. Deváté písmeno abecedy například značilo 9, ale jestliže se nad ním vyznačily dvě tečky, značilo 9000. A jak snadno se mohl tehdy opisovač v dobré víře domnívat, že čte 9000 na svém starém, zažloutlém a poškozeném rukopise! A biblické knihy se často opisovaly, neboť nejstarší úplné rukopisy jsou z roku přibližně 1000 po Kr.

Nejstaršímu hebrejskému způsobu vyjadřování čísel se nerozumělo dobře už dávno. To lze snadno dokázat. Přibližně 200 let před Kristem cítili Židé v Egyptě potřebu řeckého překladu svých svatých knih, poněvadž hebrejštiny se stále méně užívalo a upadala v zapomenutí. Tehdy vznikla Septuaginta, tj. Starý zákon v řečtině. Septuaginta je také dnes velmi důležitá. Ale pokud jde o čísla, nám žel nemůže poskytnout pomoc. Rozcházejí se téměř vždy, čímž se jasně ukazuje, že již několik set let před Kristem je nedovedli dobře dešifrovat.

Záhady, které představují hebrejská čísla, jsou tedy těžko řešitelné. Často můžeme pouze říci: „Nevíme.“ V některých případech dává uspokojující řešení nahradit číslo 1000 slovem rodina (rod). Mnohá kulatá čísla zajisté nebyla míněna přesně. Čteme-li, že Saul, David a Šalomoun panovali každý 40 let, chce se tím jen říci: po dobu lidského života. A Mojžíš 3 x 40, tedy po tři generace. Malá čísla zpravidla nepůsobí tyto obtíže. Velká čísla berme s rezervou, že za nimi může být něco, čemu ještě dobře nerozumíme. Pak se vyhneme mylným představám a čísla nám nebudou vadit v porozumění biblickým příběhům.

V rubrice biblických studií „Hledejte a čtěte“ našeho časopisu se v č. 6 letošního ročníku zamyslil JR nad problémem velkých čísel ve Starém zákoně. V závěru jeho článku byl příslib, že se k některým případům velkých čísel ještě vrátíme. - Tentokrát bychom rádi ukázali čtenářům, jak je často velmi obtížné odpovídat na otázky, které pisatel nadhodil. Nebudeme ovšem probírat vše, co zmínil; omezíme se jen na několik co možno názorných příkladů.

Tak v 1S 6,19 čteme, že Hospodin pobil z mužů Betsemských, kteří hleděli do truhly, padesát tisíců a sedmdesáte mužů. Hebrejský text tam má doslova: A pobil v lidu sedmdesát mužů a padesát tisíc mužů. Vulgata i Septuaginta udávají stejné číslo, zato Josefus Flávius ve svých Starožitnostech (VI. 1,4) zaznamenal jen 70 mužů, druhé číslo vynechal. Někteří vykladači se domnívají, že měl jinou předlohu a že v ní opravdu původně stálo jen 70, kdežto jiní mají za to, že se mu číslo zdálo příliš vysoké a tak že je sám upravil. Obojí je možné. Targum, aramejská parafráze Starého zákona, říká, že to bylo 70 starších a 50 000 z lidu, kdežto Talmud (traktát Sota 35,b) se snaží nepochopitelně vysoké číslo vysvětlit tak, že prý šlo sice jen o 70 mužů, ale každý z nich byl tak cenný jako tisíc. Tato úprava je dokladem toho, jak už starověcí vykladači (jako ostatně i Josefus Flávius) nad textem přemýšleli.

Novodobí vykladači se různí. Někteří číselný údaj jen mlčky přecházejí, jiní jej upravují, a to různým způsobem. Tak Peters dělá z tisíců vůdce, jak už radil JR, takže mu vychází, že padlo 70 mužů a 50 vůdců. Tur Sinai, židovský odborník, malou změnou samohlásek mění číslovku „padesát“ na „po pěti“. Tak se totiž tehdy pochodovalo. Všude tam, kde máme v Kralické bibli obrat „vojensky seřazení“, má původní text „po pěti“. To mělo svůj důvod. Tehdejší cesty byly tak široké, že po nich mohlo jít vedle sebe pět, ale sotva více mužů. A tak seřadit se do pětistupů znamenalo připravit se k vojenskému pochodu. Z toho pak Tur Sinaiovi vychází „Po pěti, celkem tisíc mužů“. Úprava je sice vtipná, ale zcela svévolná. – Podobnou úpravu navrhuje Hassenkampf: 70 mužů, a to po pěti z (každého) tisíce (obyvatel). – Ale co s tím? Bezpečné řešení zatím neznáme, můžeme jen předkládat své domněnky. Má domněnka zní asi takto: Větná skladba hebrejského znění naznačuje, že původně stálo v textu jen „sedmdesát mužů“. Toto číslo je samozřejmě symbolické, z bible víme dobře, že sedmička je číslo plnosti. Zde se tedy tímto číslem chce říci: byli potrestaní úplně všichni, kdo se provinili. Pozdější doba však – patrně doba poslední redakce Samuelových knih přibližně v době babylónského zajetí nebo brzo po něm – už byla v rozsáhlé a lidnaté říši navyklá na vyšší čísla, a tak zdánlivě malý počet sedmdesát se nezdál úměrný k velikosti Hospodina a jeho hněvu, když tehdy asyrští a babylónští králové dávali pobíjet opravdu tisíce zajatců. A tak bylo jako vsuvka připojeno „padesát tisíc mužů“ - zase ne jakožto součet pobitých, nýbrž jako osvětlení velikosti Božího hněvu. I zde jde pravděpodobně o číslo symbolické. V článku jsem k pětce připomenul, že je především, vzato zcela střízlivě, počtem prstů ruky. Ruka však je ve starověkém myšlení nástroj moci, takže v některých souvislostech se projevuje pětka jako symbolické číslo moci. V astrálních souvislostech je pětka počet planet, známých ve starověku, ostatní byly objeveny až v novověku. Takže těch padesát tisíc je nejspíše šifrovaným výrazem (v duchu babylónské číselné symboliky) pro nezměrnou a svrchovanou moc Hospodinovu. Jistý ovšem tento výklad není, ale je to vše, co zatím umím ke spornému číslu říci.

Ještě jeden příklad: Ve 2Kr 18,35 se říká, že anděl Hospodinův pobil v asyrském vojsku za jedinou noc 185 000 vojáků. To je samozřejmě zase číslo, vzbuzující podiv a nedůvěru. Co s ním? Komentáře, alespoň ty, které mám po ruce – si vůbec nevědí rady a nechávají čtenáře na holičkách. Ani zde nedovedu odpovědět jednoznačně. Číselnou symboliku ani zde ovšem nelze vyloučit, ale zatím nevím, jak číslo analyzovat, ať rozdělit, znásobit nebo vůbec nějak uvést do souvislosti se známými symbolickými čísly. Ale co když se v oné době, totiž po pádu asyrské říše, vyprávělo, že při tom pádu, ať už při dobytí Ninive r. 612 př. Kr. nebo někdy jindy, bylo pobito 185 000 bojovníků? To už by nebylo tak zcela vyloučeno, i když ovšem by i v takové souvislosti mohlo jít o údaj legendární. A nyní je třeba si všimnout, že tato zpráva, tedy 2Kr 18, je v rámci knih Královských poslední zprávou o bojích s Asyřany (zmínky 20,6 a 23,29 jsou jiného rázu). Což když redaktor královských knih (či přesněji prorocká škola deuteronomistická, která se asi jejich poslední úpravou zabývala) chtěl tímto číslem naznačit, že pád Asýrie vlastně způsobil anděl Hospodinův, tedy Hospodin sám, když se Asyřané odvážili bojovat proti Bohu? Taková reinterpretace pádu Asýrie by byla zcela