Tomáš Janda taktéž popřel, že by „on line“ uživatelům Grano Salis rozesílal své dopisy tvrzením: „komu, to neuvádí, protože nemůže. Nejsem si ničeho takového vědom.“ [27] Na tuto chybu byl však upozorněn jedním uživatelem portálu, který dopisy vyhledal. [28] Je proto s podivem, že když Tomáš Janda žádal městský úřad v Praze o grant, na žádost uvedl, že účastníci kurzů kladně hodnotí jeho „schopnost být pravdivým“. [29] Z reakce Dana Drápala zase vyplývá, že John Wimber byl odpůrcem Torontského požehnání, ačkoliv ještě před nedávnem Život víry otiskl Wimberovu obhajobu Torontského požehnání včetně ospravedlnění zvířecích manifestací. [30]

Zkusme se na chvíli podívat na celou filosofii kurzů Alfa z ptačí perspektivy. Kurzy Alfa, jak je ostatně všeobecně známo, nejsou jen biblickými kurzy. Představují nové pojetí evangelia, nový způsob myšlení i vyjadřování, přičemž zdaleka nejde jen o to netradičně zvěstovat evangelium.

Hlavní cílovou skupinu působení Kurzů Alfa netvoří jen nevěřící, ale i církve, kterým je adresován Millarův apel, aby změnily eklesiologii a liturgii [31] a jak velmi výstižně vyjádřil Cox, změnily i svůj pohled na účastenství nevěřících v životě společenství. [32]

Millar dokonce mluví o Alfa-sboru [33], kde struktura, tradice, liturgie, zvěstování, modlitby a způsob uctívání musí být podřízeny růstu církve, a ta se musí snažit, aby nevěřící nepohoršila. Je proto třeba nejdříve nevěřící skrze účastenství na Kurzech Alfa přijmout a netrvat na jejich víře, protože „nejprve je třeba patřit a až potom věřit“.

„Patřit dříve než věřit. Pro křesťany, kteří jsou spíše tradičnějšího směru, je toto prohlášení velmi obtížné. Až doposavad náš postoj k této otázce byl takový, že nejprve potřebuješ věřit, a pak teprve můžeš někam patřit. Rozumítě tomu? Rozumíte tomu, co tím myslím? Nejprve musíš věřit a pak můžeš někam úpatřit. Ale my dnes už žijeme v té postmoderní generaci. A ta základní změna bez toho, abychom jakýmkoliv způsobem kompromitovali evangelium. Ale mluvíme o přátelství. Mluvíme o našem přátelství vůči nim a naší vydanosti jim skrze Kurzy Alfa. Říkáme jim, vy tam patříte. I když ještě nevěříte. Ale jestliže oni pocítí, že jsou toho součástí, že jsou přijati, to potom způsobí, že oni se vážně začnou zabývat tím co říkáme a dostanou se až do bodu, kdy se rozhodnou, že chtějí věřit…“. [34].

Zřejmě i proto bývá Večeře Páně, těm co znají a milují Ježíše, vysluhována i během víkendu s Duchem svatým [35]. Avšak doktrína „nejprve patřit, potom věřit“ není ničím novým. V současné době existuje řada odborných studií zabývajících se evangelizačním principem „belong before believe“, která je odrazem postmoderního chápání světa. Podle ní se člověk nejprve musí cítit být přijat, být součástí, navázat vztah s lidmi, kvůli kterým přichází a zůstává v církvi. Jeho víra pak následuje mezilidské vztahy, skrze které se člověk stává součástí skupiny. Na jedné straně sice může dojít k otevření se církve světu a usnadnění přístupu nevěřících, ovšem na druhé straně – a to zvláště s netradiční technikou konverze skrze pozvání Ducha svatého – hrozí reálné nebezpečí falešného pocitu konverze, na což poukazují mnohé zahraniční kritické studie.

V této souvislosti je dobré obrátit se do historie: Před více než třemi sty lety napsal významný anglický puritán, John Bunyan, knihu „Cesta poutníka“, kde mj. popisoval dva poutníky, které nazval jmény „Formalista“ a „Pokrytec“, kteří se domnívali, že cestu do Božího království si lze zkrátit tím, že nevstoupí dveřmi, tedy bez víry v Krista, získanou skrze pokání, ale přelezou ohradu. Těmto dvěma poutníkům pak chybělo bílé roucho, Pověřovací listina a Pečeť Ducha svatého. Oba se sice na čas zařadili téměř nerozeznatelně mezi ostatní, ale pouze do doby, než přišli na břeh Těžkosti, kde se u Pramene cesty rozbíhaly. První cesta se jmenovala Obtížnost, druhá Záhuba a třetí Nebezpečí. Zatímco Křesťan si zvolil úzkou cestu Obtížnosti, Formalista a Pokrytec si zvolili příjemné, pohodlné a nenáročné cesty Nebezpečí a Záhuby, na kterých zahynuli. Jaké je z toho pro nás poučení?

Ten, kdo se vydá na cestu Království bez pokání pod Kristovým křížem, kdo nevstoupí dveřmi Víry skrze Krista, což Bunyan nazývá přelezením ohrady, bude zajisté jednat podobně i v dalších etapách pouti své víry. Bude možná jako ten, kdo sice rychle vzrostl, ale trní starostí a útrap jej brzy zadusí. Proto je nadmíru důležité, aby každý, kdo je přijat jakou součást křesťanského společenství, již prožil zkušenost pokání a obdržel dar víry a bílého roucha na znamení odpuštění hříchů. Abychom pochopili tuto proměnu hlouběji, načrtněme si v krátkosti staré, biblické evangelium, jak jej chápal Jan Křtitel, Pán Ježíš, Petr, Filip, Pavel, ale později i Wesley, Finney, Moody atd. a porovnejme je s Alfa-evangeliem.

Jan Křtitel, který se ztotožnil se starozákonním Izaiášovým proroctvím, o sobě prohlásil: „Já jsem hlas volajícího v pustině: „`Vyrovnejte Pánovu cestu´, jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23) Jeho poselstvím bylo konfrontovat „formální Izraelity“ s tím, že i když se považují za duchovní Izrael, ve skutečnosti jím nejsou: „A nedomnívejte se, že si můžete říkat: `Náš otec je Abraham.´ Neboť vám pravím, že Bůh může Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů.“ (Mt 3,9) Jedinou nápravou pro ně bylo pokání: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“(Mt 3,2)

Jak Křtitel k tomu, aby vytrhl Izraelity z moci pekelných plamenů, se nijak nerozpakoval použít silných, expresivních vyjádření: „Zástupům, které vycházely, aby byly od něho pokřtěny, říkal: "Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem?“ (L 3,7) Rozhodně nestavěl vztahy s lidmi nad vztahy s Kristem. Otevřeně přiznal, že není Mesiáš (J 1,20) a schvaloval, když jej učedníci opouštěli, aby se stali učedníky Krista: „Ženich je ten, kdo má nevěstu“. (J 3,29) Svůj lidský vliv se snažil minimalizovat vyvyšováním Krista: „On musí růst, já však se menšit.“ (J 3,30) Jeho poselství tedy vyznívá jednoznačně:

1. Ukázat lidem, že se nelze považovat za příslušníky Izraele, jestliže nemají osobní vztah s Bohem.

2. Jedinou možností jak tento vztah navázat, či obnovit, je pokání skrze jasnou konfrontaci Božích nároků s lidským hříchem.

3. Zcela jasně odmítl svým vztahem s učedníky nahradit skutečné obecenství s Kristem.

V jeho konceptu evangelisty proto můžeme vidět jasnou posloupnost: konfrontace s hříchem, pokání, účastenství s Kristem, vztahy s učedníky. Tedy patrně něco odlišného, než nás dnes učí principy Alfa kurzů.

Kristova kázání nás nenechávají na pochybách o výlučnosti víry v Krista před vztahem s jakýmkoliv člověkem: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. (J 14,6). Písmo důrazně varuje před tím, aby člověk nahradil doufání v Boha doufáním v kteréhokoliv člověka. David i Jeremjáš dobře věděli, že kdo tak učiní, svolává na sebe Boží prokletí. „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina..“ (Jr 17,5) „Lépe utíkat se k Hospodinu, než v člověka doufati.“ (Ž 118,8)

Pán Ježíš Kristus dobře věděl, že vztah věřícího člověka s ostatními křesťany je zásadní, avšak vyslovil jednoznačnou podmínku.: "Amen, amen, pravím vám, kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam odjinud, to je zloděj a lupič.“ (J 10,1 )

Ovce samozřejmě potřebuje svůj ovčinec, své pastýře a učitele, potřebuje ohradu, která ji bude chránit před vlky. Avšak Pán Ježíš nám přitom jasně definoval podmínky, jak do ovčince vstoupit: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,9). Také Dan Drápal tyto verše vztahuje na církev: „Ježíš je vstupní branou do církve“ [36] a dokonce ty, kteří vstupují do duchovního světa jinak než skrze Krista, podle stejného verše, nazývá okultisty: „Okultismus je pokus vstoupit do nadřirozeného světa jinak, než přes Ježíše.“ [37]

Z tohoto úhlu pohledu by bylo zajímavé nahlédnout i na duchovní zkušenosti účastníků kurzu při víkendu s Duchem svatým, resp. na zkušenosti těch, kteří zatím nevstoupili dveřmi. Domnívám se proto, že je problematické tvrdit, že Bůh tuto metodu adoptoval za vlastní a říci: „Bůh si tento způsob vybral“, jak tvrdí Cox [38] a „Duch svatý Alfu adoptoval“, jak tvrdí Millar [39].

Pán Ježíš, který zcela jasně učí, že není možné sloužit dvěma pánům, že člověk patří buď tmě anebo světlu, že otročí buď satanu nebo slouží Bohu, nám na podobenstvích ukazuje, jak to vypadá, když se do pole zasejí neospravedlnění lidé:

„Království Nebes je podobné člověku, který zasel dobré semeno na svém poli. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel.“ (Mt 13,23–26) „Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé.“ (Mt 2,37–39).

V důsledku toho je třeba i kriticky nahlédnout na tvrzení, že je třeba „navázat osobní vztahy s lidmi“ za podmínek „nejprve patřit a až potom věřit“ [40]. Také Millar uvádí, že lidé jsou „v církvi především kvůli vztahům“ [41] a v manuálu pro přípravu kurzů se uvádí, že „přátelství je hlavní důvod, proč lidé zůstávají v církvi“ [42]. Není snad už dnes Bůh ten, kvůli kterému lidé do církví přicházejí a kvůli kterému v církvích zůstávají? Je tedy důvodem, proč tak činí, člověk? A opravdu toto poselství poněkud – dle mého soudu – zhumanizovaného evangelia po světě přijímají miliony lidí ve více než 140 zemích světa. Před mnoha sty lety vyslovil prorok Jeremjáš varování, aby lidé nespoléhali na člověka, ale jen na Boha: „Proklet buď muž, který spoléhá na člověka“.

Ano, přiznejme, že kurzy Alfa mají vše. Jsou propracovány s velkou důsledností. Jejich pořadatelé vědí, a není na tom koneckonců nic špatného, „že se mají usmívat a dívat se se zájmem“ [43], jak mají stát při modlitbě [44], případně že se mají během modlitby ptát lidí, zda „cítí, že Bůh něco říká“, či „vnímají, že se něco děje“. [45] Aby byla dobrá atmosféra, pak jsou zde k dispozici seznamy doporučených vtipů [46] a lidé jsou nabádáni, aby si nezapomněli vzít „vývrtku na víno“ při závěrečné večeři [47] a že na víkend s Duchem svatým je třeba přivést „řečnický pult, kalkulačku atd.“ [48] Jak je vidět, hostina je připravena dokonale. Nezapomnělo se však na toho, kvůli kterému se zde vše děje? Na ženicha? Kontroverzní charismatický teolog Derek Prince kdysi naznačil, že slučování křesťanů bez smluvního vztahu s Bohem je „duchovním smilstvem“. Myslím, že i zde je potřebné mít na paměti slova evangelia:

„Říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,17–20)

Jakoby na slavnostní večeři chyběl někdo důležitý, někdo, kdo stojí vně a tluče. Bylo snad na jeho včasné pozvání zapomenuto? Nepotřebují pozvaní vědět kvůli komu přicházejí a kdo je vlastně pozval? Musí nevěsta ženicha znát při zásnubách, či je důležitější poznat spolustolovníky a je dostatečné, když se o ženichu pouze mluví? Do ženichova království není třeba vstupovat dveřmi (tj. skrze pokání a víru v Krista), stačí snad duchovní prožitek? Řečeno bez příkras: stačí přelézt ohradu? Není král natolik podstatný, aby byl pozván jako první? Není tím, kvůli kterému se vše děje? Jakoby zde byl hostem, který může přijít později a to pouze k tomu, aby sloužil, odpouštěl, staral se a zaopatřoval, nikoli aby usvědčoval hříšníky a vedl je skrze své tělo k jasnému a účinnému pokání? Ve světle uvedeného se jedno staleté biblické podobenství stává takřka proroctvím:

„I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. I naplnila se svatební síň stolovníky. Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat. I řekl mu: `Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?´ A on oněměl.“ (Mt 22,10–12)

Že by Ti, kteří ke konci časů shromažďují dobré a zlé, zapomněli zvěstovat pokání a zaměnili konfrontační výzvu za bezbolestné evangelium Laodikejců? Jaké však bude překvapení těch, kdo byli oklamání takovýmto evangeliem, až uslyší:

„Tehdy řekl král služebníkům: `Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.´ Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných." (Mt 22–13,14)

Ačkoliv Písmo mluví o žni jako o soudu velmi jasně, někteří přispěchali s vlastní interpretací. Žeň spravedlivých vidí ústy svých proroků jako probuzení poslední doby [49]. I knihy některých těchto proroků, kterým se zjevují mrtví, jako např. Benny Hinn, nebo jiných, kontroverzních autorů, jsou doporučovány jako studijní materiál k jednotlivým lekcím kurzů Alfa [50].

Písmo je i v jiných svých podobenstvích velmi praktické a ukazuje nám v situacích lidskému životu vlastních i duchovní skutečnosti, které by nám byly jinak obtížněji pochopitelné. Pán Ježíš nás na mnoha místech varuje, že pokud nebudeme náležitě přistupovat k věcem světským, nebudou nám svěřeny věci duchovní. Proto ať v evangeliích, epištolách, či v knize Zjevení, je nám Kristus představen jako ženich a církev jako nevěsta. Vzájemný vztah muže a ženy, resp. jejich nezrušitelný smluvní vztah, je nám tak kladem před oči i v praktických důsledcích obcování svatých.

Pokud by principy „belong before believe“ vedly k tomu, že se neobrácení lidé účastní života církve a náležitostí vyplývajících z této smlouvy, bylo by to stejné, jako doporučit snoubencům společný život dříve, než uzavřou manželskou smlouvu.

Byť jen letmý pohled na společnost nás však učí tomu, že pravděpodobnost sňatku je mnohem menší u těch, kteří již spolu žijí než u těch, kteří ctí biblické nebo jen konzervativní normy a společný život odkládají až na období po sňatku. Stejně nás učí i církevní dějiny, a to jak středověké církve, tak např. církve amerických puritánů v období tzv. poloviční smlouvy. Již druhá generace puritánů totiž nesdílela entusiasmus otců poutníků a zajímala se spíše o růst církve než o spásu duše. Podmínka znovuzrození pro přijetí do církve byla zrevidována, protože jinak by puritánské církve ztrácely členy. V té době, stejně jako je tomu dnes, se totiž úspěšnost sboru počítala podle počtu jeho členů.

Pastoři proto do svého stáda začali počítat i neobrácené lidi a zatím neobrácené děti. Za tímto účelem byla v letech 1657 – 1662 ustanovena tzv. „Half Way Covenant“ (smlouva polovičatosti), která umožnila členům církví, kteří byli pokřtěni jako děti, aby sami nechali pokřtít své děti, které neprožily znovuzrození. Tak církve zůstaly sice relativně naplněny, ovšem za cenu kompromisů. Polovičatost se již neprojevila pouze v názvu smlouvy, ale prakticky ve všem a dobře inscenovaná náboženská zanícenost byla pouze špatně nasazenou maskou.

Nahlédněme proto, jakým způsobem začali někteří kázat, aby přivedli zesvětštělou církev ke znovuzrození. Vzpomeňme na působení kongregacionalisty Jonathana Edwardse, jehož kázání byla plná síry a stravujícího ohně. Vlivem zahrnutí neobrácených do církve považoval puritánské kongregace za natolik zesvětštělé, že věřil, že pouze naturalistický popis pekelných muk může probudit srdce obrostlá tukem. Jeho kázání z roku 1741 v Enfieldu, které nazval: „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“ probíhalo následovně: Edwards s klidným a střízlivým hlasem v duchu Jana Křtitele provolával:

Přesvědčivost, sugestivní výklad a moc Ducha svatého způsobily, že se lidé ve strachu přidržovali sloupů kostela a úpěnlivě prosili Edwardse, aby již přestal kázat. Ten však nic nedbal a dokud si nebyl jist, že lítost hříšníků je nepřivedla ke skutečnému pokání, nepřestal. Nakonec učinil pauzu a když dal lidem příležitost smířit se s Bohem, slavnostním hlasem nařídil zahrát vítězný hymnus. Nebylo by dnes takové kázání odstrašujícím příkladem konfrontace?

Je neoddiskutovatelnou skutečností, že jakýkoliv smysluplný smluvní vztah totiž nenabízí jen výhody, ale i omezení a požadavky. Dnešní metody „bezbolestného“ evangelia, aby nepohoršily člověka, snaží se všechna omezení a požadavky, vyplývající ze smluvního vztahu, eliminovat a nabízí člověku, ve snaze jej získat, pouze výhody a užitky. Přirovnáme-li celou záležitost opět k manželské smlouvě, pak církev, která takto uvažuje, bude zajisté trpět krizí rodiny, neboť nebude naučena přinášet oběti a převáži-li povinnosti a oběti – byť jen dočasně – nad užitky a výhodami, nastane krize.

Je přitom samozřejmé, že církev zde není proto, aby se obehnala hradbami a uzavřela se vůči lidem vně. Pravý opak je pravdou! Církev, která nežije Velké poslání, ztrácí jeden z nejdůležitějších atributů novozákonní církve! Každý křesťan je povolán být svědkem Pána Ježíše Krista a každá církev, jejíchž bohoslužeb se účastní vždy jen křesťani, by si jistě měla položit otázku, zda je stále ještě misijní církví. Troufnu si ovšem tvrdit, že při prvním velkém probuzení, kdy lidí v církvi přibývalo „A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu“ (Sk 5,14) platilo i následující: „a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil.“ (Sk 5,13).

Tedy k církvi se připojovali jen ti, kteří uvěřili protože si byli dobře vědomi důsledků a nároků Kristova kříže, neboť měli život církve před očima. Pokud tedy život společenství již sám není svědectví nevěřícím k pokání, ale vytváří jim zábavnou, příjemnou a atraktivní atmosféru obávám se, že se nemůžeme nadít verše: „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ (Sk 2,47)

Nyní se podívejme, jak chápala evangelizaci první církev. Již na první pohled je zřejmé, že se řídila Kristovým proroctvím. "Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých; a na základě jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc od Jeruzaléma.“ (L 24,47)

Pokání, jakožto organická součást evangelia se projevila i během Petrova letničního kázání, když na otázku bezradných židů, kteří se ptali, co mají činit, odvětil:

"Učiňte pokání a každý z vás ať je pokřtěn na základě jména Ježíše Krista k odpuštění vašich hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého (Sk 2,38). A stejně tak u Krásné brány zopakoval: „Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy.“ (Sk 3,19).

Tento konfrontační tón Petra dokonce vedl k tomu, že nic nedbal na osobní vztahy a novým konvertitům, manželům Ananiášovi a Zafiře, kteří dali církvi nemalý finanční obnos, svým konfrontačním způsobem přivodil smrt. Zdůvodnil to Ananiášovi následovně: „Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ (Sk 5,4) Jinými slovy Petr tvrdil, že důležitější je mít vztah k Bohu než k lidem hned zpočátku a že od vztahu k Bohu se teprve odvíjí vztah k lidem. Není se co divit, že právě tento konfrontační způsob vedl k tomu, že se k Jeruzalémské církvi nikdo neodvážil připojit: „Z ostatních se nikdo neodvažoval k nim připojit.“ (Sk 5,13)

Podobně jednal Filip a svojí konfrontací si způsobil smrt (Sk 7,58). Apoštol Pavel se dokonce hádal s Židy a nakonec musel utíkat (Sk 9,29). Jindy se nijak nezdráhal mluvit o soudu, až na místodržitele doléhala úzkost (Sk 24,25). První křesťané tak úzkostlivě dbali na pokání a čistotu evangelia, že to nezřídka zaplatili životem. Můžeme s nadsázkou říci, že kdyby již tenkrát Pavel znal principy nekonfrontačního evangelia, mohl se s Židy sblížit, dát stranou obtížné otázky ohledně obřízky, zasednout společně ke stolu a čekat až Duch a prostředí vykonají vše potřebné. Snad právě proto, že tyto principy tenkrát nepoužíval, byl kamenován, týrán a ponižován, zatímco dnešní evangelisté rozdávají autogramy v ulicích a těší se slávě médií.

Avšak to, že nekonfrontačnímu evangeliu tleská svět, což je, žel, pro mnohé velkým důkazem správnosti, ještě nemusí nic znamenat: „Běda, když o vás budou všichni lidé dobře mluvit; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům." (L 6,26). Jestliže Alfa-evagelium budí ve světě takový obdiv, je příjemné, zábavné, nikoho nepohorší a slaví takový úspěch, v čem spočívá jeho sláva?

Jestliže jsme zvyklí označovat klasické biblické evangelium jako christocentrické, pak Alfa-evangelium je antropocentrické. Z Alfa-evangelia proto musí být odstraněno vše, co by mohlo pohoršit hříšníky, resp. vše, co může být vnímáno jako kontroverzní, nepříjemné nebo úzkoprsé. Alfa-evangelium je prostě – jak to můžeme opakovaně slyšet „vysloveně příjemné“, „zábavné“, „prostě pohoda“ [51].

Alfa-evangelium (alespoň zpočátku) nic od člověka nevyžaduje, zamlouvá se mu, baví ho, nabízí mu pochutiny, lichotí mu a hlavně: nic ho nestojí. V centru Alfa-evangelia stojí člověk, jehož potřeby je třeba bezbolestně, kvalitně, rychle a hlavně s humorem uspokojit. Jak říká Tomáš Janda: „aby se lidé cítili dobře, aby to všechno klapalo jako na drátkách.“ [52].

Apoštol Pavel, když vykresloval hloubku bohatství v následování Krista, však nejprve poukázal na hloubku svého pokání, následkem kterého se všeho zřekl a vše odepsal jako ztrátu pro Krista (F 3,8). Ve stejném duchu, nakonec, s hlubokým zármutkem a pláčem, pak mluvil o těch, kteří se stali nepřáteli Kristova kříže a jasně ukázal na nezbytnost následování jeho příkladu pro následování do věčného života. (F 3,17–18) Je snad nárok evangelia vše opustit a následovat Krista úzkou branou již překonán?

Postmoderní doba naproti tomu dnes natolik touží po kvantitativním růstu církve, z evangelia odstranila kříž a modlitebna naplněná lidmi, kde se zvěstuje evangelium, které ničím neohrožuje tělo, a hudba lahodící lidským smyslům, se jeví jako vhodný prostředek postmodernímu myšlení přizpůsobeného křesťanství.

Toto evangelium tak těží z přirozené náboženskosti člověka, nabízí mu náplast na lidské svědomí a oklamává ho nabídkou bezbolestné spásy, přičemž nadřazuje mezilidské vztahy nad výlučnost evangelia. Už se nepředpokládá, že by lidé chodili do kostela kvůli Bohu, ale jak výstižně řekl Cox: „Lidé v církvi zůstávají kvůli vztahům s lidmi.“ [53].

Dříve, podle christocentrického pojetí evangelia, byla služba světu i bližnímu chápána jako služba Bohu:

„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.´" (Mt 25,40) Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte ke slávě Boží. (K 10,31) „A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.“ (Kol 3,17).

Dnes zejména skupinkové sbory, kterým Alfa tvoří odrazový můstek, jakožto moderní forma křesťanského humanismu, rozlišují – stejně jako Alfa-evangelisté – službu Bohu (nedělní shromáždění), službu církvi (setkávání skupinek) a službu světu (evangelizace) [54]. Služba Bohu se nám tak omezila na jednu třetinu a zbytek tvoří služba člověku.

Podle Millara je důležité v celé bohoslužbě, tj. chvále i v kázání, přizpůsobit se nevěřícím, jinými slovy vyjít vstříc vkusu soudobého postmoderního světa. Doktríny přestávají být součástí kázání a obvykle se zvěstují neutrální kázání o Boží lásce a mezilidských vztazích.

Nejdále snad došli ve skupinkovém hnutí megasboru Willow Creek, které již s kurzy Alfa spolupracuje, a v kterém již raději nezmiňují slovo „hřích“, aby nepohoršili nevěřící účastníky [55]. I když se jedná o extrém, sbor je velmi dobře přijímán po celém světě zejména pro jeho explozivní růst a lze se obávat, že vedoucí zde pouze došli dále v naznačeném trendu. Celá bohoslužba pod tímto zorným úhlem přestává být službou Bohu, ale stává se službou stvoření.

V čem tedy tkví nová forma zvěstování Alfa-evangelia? Podle Coxe je nejdůležitější vytvořit příjemnou atmosféru zejména vyprávěním vtipů, které například vůbec nesouvisejí s tématem. Řečník například začíná svůj seminář na konferenci Alfa kurzů vtipem o manželství, kde pointu tvoří, že židovský starý mládenec, který se na stará kolena oženil, se znovu s oblibou navrací do hospody [56] nebo začíná svůj seminář vyprávěním o chudém studentovi, který v ZOO suploval uhynulou gorilu [57].

Samozřejmě nelze naprosto nic namítat proti humoru, který může být kořením i velmi ostrého kázání. Humorné přesmyčky často nalézáme i ve tvrdých proroctvích Starého Zákona. Kázání těch nejzvučnějších kazatelů pokání byla v historii nezřídka protkána smíchem posluchačů. Pochybuji však, že lze z humoru učinit povinnou a zábavnou součást křesťanských kurzů jen proto, aby se lidé cítili dobře.

Podle České Alfy je totiž vyprávění vtipů nedílnou, nezbytnou, ba dokonce „povinnou“ součástí kurzů Alfa. I když se v následujícím rozhovoru jedná o nadsázku, povšimněme si celkového kontextu. Na otázku národního koordinátora pražskému koordinátorovi „co je na Alfě povinné?“ Tomáš Janda odpověděl: „Jednoznačně vyprávění vtipů (dva za večer) a netlačit, prostě nevyvíjet žádný nátlak. To je všechno. Co by ještě mělo být na Alfě povinné? Tomáš Dittrich: Na Alfě musí být pohoda, nevěřící se tam musí cítit dobře. Je to nabídka. Jsou pozvání a potřebují se cítit jako na návštěvě.“ [56].

Internetové stránky kurzů proto pro vytvoření příjemné atmosféry nabízejí nepřebernou stránku mnohdy i poněkud odlehčených vtipů [59], za což se jim dostalo i kritiky křesťanské obce a vysloužili si anticenu jednoho ekumenického portálu [60].

Není žádnou výjimkou, ale spíše pravidlem, že lidem, kteří jsou zváni na kurzy Alfa, není jasně řečeno, že se jedná o evangelizaci. Gumbel proto nabádá, aby křesťané zvali nevěřící na kurzy pod mnoha záminkami, např. že se jedná o předmanželský kurz [61] a Cox uvádí jako příklad, že chudému studentovi imponovalo, že může zadarmo chodit na večeři a vyvolání tohoto motivu ospravedlňuje údajnými kladnými výsledky [62]. Následující oddíl Písma nám ovšem poodkrývá, že Ježíš ze stejných motivů své „následníky“ káral.

„Když tedy zástup uviděl, že tam není Ježíš ani jeho učedníci, nastoupili do člunů a přijeli do Kafarnaum, hledajíce Ježíše. Když ho na druhé straně moře nalezli, řekli mu: „Rabbi, kdy ses sem dostal?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli z těch chlebů a nasytili jste se. Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm, zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka; neboť jemu Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ (J 6,24–27)

Avšak, jak jinde zcela výstižně uvádí Dan Drápal, účel prostředky nesvětí a nikdy nesvětil, naopak, použité prostředky vypovídají cosi o skutečném účelu [63]. O tom, že se jídlo stává nikoliv pouhým prostředím pro komunikaci a sdílení, ale i hlavním, s prominutím, reklamním trikem, jak přivést lidi na kurz, aniž by jim člověk cokoliv o skutečném účelu musel sdělit, svědčí i mnoho svědectví, zveřejněných protagonisty a sympatizanty Alfy na internetu. [64]

Smutné je, že ani na kurzech pak není člověk cíleně veden k pokání, ale předpokládá se, že se obrátí vlivem prostředí, pocitů, dojmů, prožitků, zejména na víkendu s Duchem svatým, který je, podle Tomáše Jandy „výborná zábava“ [65], což dokumentují i svědectví některých účastníků. Podívejme se na tomto místě na některé výpovědi, či části výpovědí, účastníků kurzů, z nichž vyplývá, že zdaleka ne všichni kurzy vnímají tak, jak je prezentováno jejich organizátory. Z jednadvaceti odpovědí devatenáct evidentně neuvěřilo, jeden „přijal Boha za svého“ a jedna účastnice „poznala Boha“. O pokání, obrácení, či znovuzrození zde není ani zmínka:

„Je možné, že uplynulá setkání mohla někomu připadat pěkná a obohacující, ale pro mě to byla jen hrůza & běs v jednom. Ze všeho nejvíc jsem se vždycky těšil, až bude konec. Nejobtížnější pro mě bylo už jenom tam přijít (kolikrát jsem měl obrovskou chuť otočit se přede dveřmi a jít zase domů) no a samozřejmě taky bavit se s těmi lidmi. Za jediné nezpochybnitelné pozitivum bych označil to, že jsem se dozvěděl nějaké nové informace…“ „O kurzech Alfa jsem se dozvěděl od své věřící sestry, které jsem slíbil, že vytrpím tuto evangelizaci na oplátku za to, že se bude modlit za můj úspěch u státnic…“Občas to trochu byly přestřelky mezi extrémisty – „zajímavá“ konfrontace extremních názorů na víru a ateismus, během které bylo možné zahlédnout blesky Očekával jsem, že být křesťanem znamená být lepším (duševně lepším) člověkem, ale pro některé je to spíš seberealizace…“. „Křesťanem jsem nebyl ani před tím, ani potom, nicméně s křesťany sympatizuji…“. „Křesťani mě překvapili zapálením pro věc. Ve většině případů jsem se setkal s velkou snahou o upřímnost a otevřenost někomu to šlo lépe, někomu hůře, ale celkově byla atmosféra poklidná a přátelská. Ale dost často se mi stalo, že přestože jsem formuloval otázku přesně a obsažně, nedočkal jsem se odpovědi, která by dávala smysl jako věta – každý občas rád mlží.“ [66]

Ačkoliv Tomáš Janda píše o tom, že „Lidé, kterých se Pán Bůh dotýká, se zpravidla právě na víkendu otevírají Pánu Ježíši“ [67], zajímavé je, že z 21 a později dalších 5-ti svědectví zde zveřejněných není zaznamenáno jediné pokání. Garry Cox je střízlivější a doufá proto v obrácení až těch lidí, kteří se skrze Alfu zapojí do dalších církevních kurzů. [68]

Charismatičí křesťani, z jejichž prostředí kurzy pocházejí, na některé správné doktríny kladli velký důraz. Mnoho charismatických sborů vzniklo tak, že představitelé různých sborů, které byly součástí jiných církví, zpravidla CČE, ECM a CČSH, odmítalo křest novorozenců a raději založilo nezávislé sbory. Křest novorozenců proto bylo téma velmi často kritizované na stránkách Života víry a Dan Drápal této otázce věnoval i svoji brožurku [69].

Taktéž liberální teologie, včetně jejího ekumenismu, byla ještě donedávná tvrdě odsuzována a s liberálními křesťany nebylo možné spolupracovat. Sestra Ludmila Hallerová v rozhovoru pro Život víry ještě v roce 1998 prohlásila:

„Tomáš Dittrich: Jaké jsi měla a máš zkušenosti s liberálními křesťany, pro něž znovuzrození není klíčové? Jak se s nimi dá spolupracovat? L. Hallerová: Nedá. „Pro mě církev jsou znovuzrozené děti Boží. Vždyť je to v Písmu napsané, že kdo nemá Ducha Božího, ten není Jeho. Měli bychom se naučit velice jasně rozlišovat a označovat. Neměli bychom propadnout omylu ekumenického hnutí, které svádí všechno do jednoho pytle a chce vytvořit mišmaš, který nemá s Božím lidem nic společného. Nepokládám to za správné. Někdy nevykládáme správně podobenství – radujeme se, že z hořčičného semene vyrostl veliký strom, a přitom je to zrůda. Ten zrůdný strom se dnes nazývá křesťanstvím a je plný ptáků – liberálů, kteří to drahé Boží slovo vyzobávají, místo aby tím byly živené lidské duše.“ [70]

Rovněž sbory Slova života, dnes snad nejúspěšnější sbory kurzů Alfa v ČR, v devadesátých letech prosluly militantním antikatolicismem [71]. Jejich apoštol resp. ředitel nadace Word of Life, Ulf Ekman, na konferencích víry v Praze i v Brně, neopomenul katolíky kritizovat při každé příležitosti. Alexandr Flek, někdejší vůdce Vody života, se pohoršoval, když na evangelizaci s Billy Grahamem spolupracovali charismatičtí katolíci. Dnes však jeho nástupce Jiří Zdráhal se bratrsky dělí o slovo s katolickým knězem [72].

Charismatici v dnešní době velkoryse spolupracují jak s katolíky, tak s denominacemi, které za liberální považují a zakazují přít se o rozdílech a instruktorům Alfy přísně nedovolují věroučnou kritiku. Za zamyšlení stojí, že přitom nevadí, že spoluprací s těmi, které donedávna kritizovali, na sebe logicky berou mnohem větší odpovědnost tím, že je svými kurzy legitimizují před případnými konvertity. Dříve pro ně bylo těžké, aby v daných církvích a mnohdy i se značnou mírou autonomie byť jen setrvali. Dnes však souhlasí, když tyto církve mají vychovávat věřící, kteří podle nich uvěřili na kurzech, které po celém světě masivní reklamou, např. formou nápisů na londýnských autobusech, rozšiřují.

Dalo by se zamyslet i nad tím, že kurzy fungují jak adventistům, pro které jsou charismatici – ústy jejich prorokyně – spiritisty a ostatní církve považují za Nevěstku Babylonskou a za součást evangelia považují svěcení soboty a dodržování přikázání [73]. Stejných evangelizačních kurzů se účastní katolíci, pro které jsou závazné závěry Tridentského koncilu, podle kterého je každý, kdo věří ve spasení z milosti, odmítá očistec, úctu ke svatým a k Marii a odmítá úřad papeže, ústy koncilu proklet [74]. Toto katolické učení samozřejmě nevyvrátil II. Vatikánský koncil, nýbrž ještě před nedávnem kardinál Ratzinger, dnešní papež, v papežem podepsaném stanovisku prohlásil, že pouze katolická církev je v plném slova smyslu církví křesťanskou [75].

V minulém článku jsme si ukazovali, jak se prostřednictvím kurzů šíří charismatické učení do tradičních církví, a jak tato metoda, ve formě evangelizačních kurzů, zde slaví úspěch. V padesátých letech se Smíchovská konference dnešní Církve bratrské velmi ostře postavila proti letničnímu hnutí, které ústy svého tehdejšího předsedy označila „parazitem“ [76]. Ještě v devadesátých letech vydala rada CB knihu kontroverzního autora W. Nee, který učení o křtu v Duchu považoval za blouznění [77] a sbor CB v Brně vydal knížku amerického fundamentalisty McArthura, který viděl v mluvení jazyky nebezpečný svod [78]. Dnes se proti kritice kurzů, na kterých se vyučuje mluvení jazyky na základě předříkávání a napodobování předříkávaných slov [79], které je popsáno i v manuálu [80].

Avšak ani charismatické učení zde není tím nejdůležitějším. Jak uvedl Millar, jedním ze znaků dnešní doby, které Alfa vychází vstříc, je ekumenismus [81]. Alfa broto boří letité mezníky a překonává bariéry. Kurzům Alfa dnes papež žehná a jsou nástrojem ke sjednocení církve, zejména katolíků a protestantů. V jednom dopise pražský koordinátor kurzů uvedl skutečný důvod paralelního pořádání kurzů v jednom čase:

„Světový trend je sjednocovat skrze Alfu farnosti (sbory) a denominace ´v jeden hlas církve´ v rámci města, později národa. Jen tak lidé mohou uvidět církev silnou, srozumitelnou a aktuální.“ Delegace českých charismatiků a katolíků „povzbuzena tímto trendem, se připojila k velké světové vizi, kterou mají pracovníci Alpha International (asi 80 stálých zaměstnanců).“ Tyto akce v některých národech vrcholí „tzv. ´pozvání národa na večeři´, podporovaná všemi denominacemi, které se sjednocují v jeden hlas – společně se modlí a akci připravují. Jde o jakési jednorázové zviditelnění a otevření církve lidem kolem nás, takový „den otevřených dveří“. Zatím nejsme v takové situaci, zjistili jsme ale, že míra úspěšnosti Alfy u nás víceméně odpovídá stupni jejího rozvoje.“ [82]

Jednotná církev je tedy tím nejdůležitějším, proč Alfa kurzy směřují napříč denominacemi. Jak uvádí Janda vytýčenou strategii:

„V dějinách církve je to snad vůbec poprvé, kdy se všechny hlavní proudy, ať už katolíci či protestanti, sjednotily na tak rozsáhlém projektu, užívajíce materiály se stejným obsahem a formou. Jak je to možné? Zaměřili se na to podstatné a základní.“ [80] „Pokládáme za zásadní udržet jednotu a společný krok všech kurzů Alfa vždy v jedné denominaci, a také ve spolupráci denominací mezi sebou. Proto v pražské kanceláři usilujeme o: vzájemné povzbuzení a výměnu zkušeností, společné modlitby, společné plánování, postup a vize, společnou propagaci.“ [83]

Tomáš Janda proto v dalším dopise již mluví o jedné „obecné církvi“, vzniklé skrze Alfu a propojení Alfy se všemi ostatními církevními aktivitami. Mezi cíle národní kanceláře Alfy proto patří:

„vytvoření kvalitní celoplošné sítě několika desítek až stovek kurzů Alfa v Praze a okolí, zviditelnění této naddenominační sítě (vlastně již celé obecné církve) široké veřejnosti, souběžné propojování Alfy se všemi dalšími církevními aktivitami a službami.“ [84]

KMS svého času, ústy svých představitelů, toužila naddenominačně sjednotit církev. Když – skrze brožurku Charismatická církev sjednoceni?“ [85] – na to byla upozorněna, od této vize se distancovala. Od té doby se striktně zdůrazňuje pojem “mezidenominační“, ačkoliv zcela jasně, z pera svého někdejšího předsedy, na stránkách svého tiskového orgánu a ještě k tomu v rubrice, kde se zveřejňují programy a cíle, chtěla být vstupní branou k institučně sjednocené církvi [86]. Pracovníci KMS se ještě mnohokrát na stránkách Života víry proti tomuto „nařčení“ ohrazovali [87].

Neuplynulo ani pět let a KMS se – skrze dopisy pražského koordinátora kurzů Alfa – přiznává, že opět chce, tentokráte skrze kurzy Alfa, přispívat ke "zviditelnění této naddenominační sítě (vlastně již celé obecné církve)“ [88]. Domnívám se, že by bylo dobré se již jednou z této věci poučit. Či snad nedávná situace v Jednotě bratrské není dostatečným milníkem těchto snah a eklesiologických experimentů?

Ve světle tohoto budování „naddenominační sítě obecné církve“ je třeba nahlížet i na Gumbelovy teze, ve kterých tvrdí, že „rozdíly mezi protestanty a katolíky jsou naprosto zanedbatelné ve srovnání s tím, co mají společného“ [89], což je v přímém rozporu s oficiálním prohlášením římské kurie ve spisu „Dominus Iesus“. Právě z tohoto důvodu je na kurzech Alfa již z principu přísně zapovězeno kritizovat jakoukoliv jinou denominaci nebo vedoucího jiné církve: „Pravidlem na kurzech Alfa je nikdy nekritizovat jinou denominaci, jiné křesťanské společenství nebo křesťanského vedoucího“ [90] a nedovoluje se při diskusích argumentovat: „Je důležité, aby členové týmu Alfa byli taktní a zdvořilí a aby se nedali zatáhnout do argumentování.“ [91]

Za účelem podpory Kurzů Alfa resp. jejich cílů, pražský koordinátor požádal o grant městský úřad s odůvodněním, že, „cílem naší oblasti je prevence sociálně patologických jevů se zaměřením na rodiny, ale i jednotlivce, v blízké budoucnosti pak na mládež“. [92] Na propagaci kurzů, resp. na realizaci vize zviditelnění naddenominačně sjednocující se obecné církve se finančně podílel i HTB, anglický domovský sbor Alfy [93].

Učiníme-li nyní krátký souhrn, můžeme dospět k závěru, že antropocentrické, bezbolestné a nekonfrontační evangelium, plném legrace a dobré zábavy, v jehož centru stojí vztahy, a které neobsahuje výzvu k účinnému pokání, nýbrž duchovní zkušenost, a jehož cílem je přivést neobrácené lidí zábavnou, humornou a nekonfrontační cestou do církve, je především prostředkem k sjednocení denominací v ČR do jednoho hlasu, který bude slyšet v celém národě.

Tato církev je tedy připravena k tomu, aby mohla pojmout nevěřící a zahrnout je v církevní praxi. Bude proto mít upravenou formu bohoslužby vč. katecheze a liturgie a bude stát na jiné eklesiologii, odvozené od pyramidální struktury, která je velmi blízká katolickému pojetí církevní hierarchie. Tato církev bude naddenominačně ekumenická, v centru bohoslužby nebude učení, ale praxe resp. zkušenost, a samotná církev bude značně medializovaná.

Při bližším zkoumání můžeme vidět, že protestantské rysy, jako možnosti volby představených prostými členy, důraz na biblické učení, oddělenost od světa a christocentričnost, bude nahrazena skupinkovou teokracií a poddání se autoritě bez pojistek zneužití moci v podobě její dělby, s důrazem na člověka, což jsou mj. rysy katolického pojetí zbožnosti.