poslal Olda Vztah mezi církví, společností a státem v proměnách moderní doby v českých zemích
český překlad přednášky kardinála Miloslava Vlka, kterou pronesl 6.5.2004 v Mnichově
Praha/Mnichov (D): K podstatným znakům moderní demokratické společnosti v současné Evropě patří nesporně také uspořádaný vztah mezi církví a státem a snaha o vzájemnou, oboustranně prospěšnou kooperaci mezi církevním společenstvím a společností. Tyto otázky se staly po pádu železné opony předmětem dlouhodobých diskusí i polemik také v České republice. V naší zemi však prošla katolická církev specifickou zkušeností dvou totalitních režimů a po návratu svobody a demokracie musí zároveň čelit silnému tlaku atheismu, sekularizace a morálního nihilismu, který má často hluboké kořeny v rozvoji mentality a idejí české společnosti minimálně posledních dvou století. Z tohoto hlediska je tedy nutné vnímat celý problém vztahů mezi církví a státem v širším kontextu historického vývoje Československa a českých zemí v moderní době.
V našich moderních dějinách je v historii vztahu církve a státu výrazným mezníkem především rozpad habsburského soustátí a vznik samostatného československého státu v roce 1918. Společně s habsburskou říší se rozpadl i dosavadní model vztahu mezi církví a státem, který byl charakteristický úzkým provázáním moci církevní a světské. Katolická církev v nově vzniklém československém státě naopak musela, především v prvním desetiletí existence ČSR, čelit rostoucím proticírkevním náladám, které zasáhly značnou část společnosti a v jejich důsledku se ocitla na periferii veřejného vlivu. Pod vlivem osvícenecké a liberální historiografie se naše dějiny již v průběhu první poloviny 19. století rozštěpily do dvou světů: do katolického barokního světa, který byl vnímán jako období "temna", a do husitského reformačního světa, který byl vnímán jako vyvrcholení české historické tradice. Tento pohled převzaly i následující generace. Moderní česká společnost vyjadřovala v duchu liberalismu - podobně jako většina evropských zemí - své antiklerikální názory, přičemž například různé volnomyšlenkářské spolky kromě jiného propagovaly masové vystoupení z církve. Základem politické scény se staly strany, které byly svým programem orientovány protiklerikálně, a to sice jak socialistické, tak občanské strany. To se ostatně odrazilo také v prvních schválených zákonech, kdy byl zaveden civilní sňatek, vliv církve byl omezen a počet studentů náboženství redukován. Pozemková reforma připravila katolickou církev o význačnou část jejího majetku. Z úst vysokých státních představitelů včetně prezidenta Masaryka zaznívala v prvních letech po převratu ostrá slova o zúčtování s Římem. (1) Tyto tendence vedly taktéž k přiostření vztahů mezi Svatým stolcem a československou vládou. Silnější důraz na reflexi národní identity v náboženské oblasti vedl v lednu roku 1920 ke vzniku národní československé církve, ke které se v krátkém čase přihlásilo 750.000 věřících. (2)
Vnější problémy však církev využila ke koncentraci na vnitřní život, a proto u nás došlo k pozoruhodné náboženské obrodě. Kromě toho se na přelomu dvacátých a třicátých let osvobodila duchovní a intelektuální katolická scéna od tehdejší "aliance mezi trůnem a oltářem". Objevily se významné osobnosti, především z oblasti řeholních společenství, jako například dominikáni Metoděj Habáň a Reginald Dacík, Silvestr Braito, benediktýni Ernst Vykoukal, Anastaz Opasek, jezuita Adolf Kajpr nebo františkán Jan Evangelista Urban. Ti se úspěšně pokoušeli o dialog a postupné sblížení mezi okolní společností a katolickou církví a zároveň o hlubší duchovní náplň českého katolicismu, která by ho tak přiblížila moderním trendům katolicismu evropského. (3)
Katolická církev a komunistická vláda
Katolická církev po druhé světové válce získala značný společenský kredit za svůj angažovaný protinacistický postoj v letech 1939-45, kdy byla celá řada kněží i laiků perzekuována (např. vězněna v koncentračních táborech) a někteří z nich popraveni. Přes prožitou negativní zkušenost vystupovala katolická církev jako jedna z prvních institucí jednoznačně proti násilným protiněmeckým excesům, kterých jsme byli po osvobození u nás svědky. Již v listopadu 1945 dali českoslovenští biskupové v pastýřském listu najevo nesouhlas s brutálními akty pomsty, které provázely odsun německého obyvatelstva, protestovali proti uplatňování principu kolektivní viny a vyzývali v něm k tomu, aby nebyli s viníky trestáni nevinní. (4)
Výrazný obrat v dějinách naší církve představuje nástup komunistické totality po únoru 1948. Vedení KSČ od počátku vnímalo křesťanské církve (především katolickou církev) jako možné rezistenční hnutí, které ohrožuje jejich mocenský monopol. Od jara 1949, kdy ztroskotaly pokusy o jednání církevní reprezentace s komunistickou mocí, začala být komunisty uplatňována dlouhodobá proticírkevní strategie. Mezi její hlavní sledované cíle patřilo podřídit si plně církev, vytlačit ji z veřejného prostoru, izolovat klérus od Vatikánu a biskupů a donutit je k uznání legitimity nastupující totalitní moci, zapojit povolné a zkompromitované duchovní i laiky (těch však byla jen hrstka) do realizace komunistické politiky, a jako poslední krok pak vytvořit národní církev, izolovanou od Říma. Tím by byla zasažena církev ve své podstatě.
Církevní struktury byly v důsledku toho ochromeny; v internaci a nebo ve vězení skončila naprostá většina diecézních biskupů. Ve vězeních skončily i tisíce duchovních a laiků, někteří z nich zaplatili za věrnost Kristu i životem. Podle zprávy ministra vnitra Baráka z května 1956 bylo například v polovině 50. let v komunistických věznicích 433 duchovních, z nichž většina (398) na více než 10 let. (5) Symbolem statečného postoje a mučednictví doby komunismu se stala zejména postava kněze Josefa Toufara, který byl při výsleších StB umučen.
Po krátkém výdechu svobody v době Pražského jara 1968 se znovu do Československa vrátil tuhý normalizační režim. Jeho metody již nespočívaly v masovém věznění odpůrců, jako tomu bylo v 50. letech. V tomto období zesílil atheistický tlak, realizovaný v masivní celistvé formě, přičemž komunistická moc používala spíše takzvanou "salámovou taktiku", kdy občané, za souhlas s politikou věrnou režimu, mohli dosáhnout relativně přiměřeného životního standardu (v rámci možností komunistických poměrů). Součástí života se stal schizofrenní život dvojí tváře a relativizace pravdy, protože na veřejnosti se mnohdy mluvilo zcela jinak než v domácím soukromí.
V době normalizačního režimu však vyrůstala řada aktivit neoficiální ("skryté") církve, které daly zrod mnoha živým společenstvím. Vedle činnosti mediálně známé tzv. tajné církve (6) existovala celá řada takových aktivit v řeholních rodinách, v náboženských "bytových" kroužcích, mezi mládeží, ale i v počínající činnosti nových církevních hnutí a komunit. Ty pak přispívaly k uchování víry za okolností církvi nepřátelských. V podmínkách vnější nesvobody tak o to více rostla vnitřní svoboda, která vedla mnohé věřící k důslednému následování života podle evangelia.
Povzbuzením pro aktivizaci církevního společenství v Československu byla také nečekaná volba papeže Jana Pavla II. v roce 1978, která mnohým věřícím u nás dodala odvahu a byla jistě mimořádným darem Ducha svatého pro těžce zkoušené společenství. V osmdesátých letech znásobila církev tendenci hledání pravdy rozsáhlým bojem za svobodu všech, a přivedla tak mnohé do svých řad. Symbolem odporu proti komunistickému režimu se stala postava pražského arcibiskupa (a od roku 1977 kardinála) Františka Tomáška. Asi nejvýraznějším znakem sílícího odporu byla pouť na Velehradě v rámci oslav 1100. výročí smrti sv. Metoděje na počátku července 1985, které se účastnilo více než 200.000 lidí. Jasným signálem byla dále výzva kardinála Tomáška k uskutečnění "Desetiletí duchovní obnovy národa" v listopadu 1987, jehož cílem bylo vnést křesťanské hodnoty do sekularizované společnosti a připravit společnost na oslavy milénia smrti sv. Vojtěcha v roce 1997.
Po roce 1989
Po "sametové revoluci" v listopadu 1989 se znovu rozevřel prostor svobody a křesťanské církve v naší vlasti mohly po více než čtyřicetileté mravní devastaci přispět k obnovení základních etických norem v nově budované demokratické společnosti v České republice. Tehdy, v době pádu atheistického komunismu, lidé dobře pochopili skutečnou - tedy duchovní - podobu církve. Všichni viděli církev coby nositelku pravdy a lásky; to jsou právě hodnoty, které měly zvítězit nad lží a nenávistí, jak znělo i hlavní motto sametové revoluce. Pád komunismu byl tehdy chápan především jako vítězství dobra nad zlem. Církev proto také získala na počátku 90. let velkou autoritu napříč společenským spektrem.
Uvnitř katolické církve došlo hned po listopadu roku ´89 k reformě struktury. Byli bezprostředně jmenováni noví biskupové na místa, která byla často po desetiletí neobsazená. Byla zřízena biskupská konference. Řeholní řády znovu vystoupily na veřejnost, stejně jako různé ilegální nebo poloilegální aktivity, jako například nová církevní hnutí. Náboženský tisk začal s překvapivou průbojností odpovídat na hlad po duchovní literatuře. K pozitivním momentům patřilo také navázání diplomatických styků s Vatikánem v červnu roku 1990, stejně tak jako pozitivně se rozvíjející spolupráce se sesterskými církvemi na Západě.
Již od počátku 90. let se církve současně snažily nabídnout angažovanou službu ve prospěch nejširší společnosti. Konkrétní přínos křesťanských církví se v České republice projevil v uplynulém desetiletí v mnoha rovinách. Radikální tržní reformy počátku 90. let totiž dostatečně nereflektovaly pozice sociálně slabých vrstev, a tak se i v tomto případě otevíralo velké pole pro působnost církevních společenství, které se mnohdy věnují duchovnímu doprovázení lidí v těžkých životních situacích. V poslední době například vyvolal velký ohlas sociální pastýřský list České biskupské konference "Pokoj a dobro", který se zabýval vývojem politické a ekonomické transformace po roce 1989. Ze společenského hlediska měly velký význam také smlouvy mezi církví a státem o zavedení duchovní služby ve věznicích a o duchovní službě v armádě. Úspěšně se také rozvíjí církevní činnost ve zdravotnických zařízení (která se zabývají například péčí o staré či mentálně postižené lidi), která jsou spravována katolickou charitou a jsou kladně hodnocena také v necírkevních kruzích.
Úspěchy byla zaznamenány i v kulturní a vzdělanostní sféře. Pozitivní signál představoval i mimořádně veliký úspěch mezinárodního symposia o osobnosti českého středověkého reformátora Mistra Jana Husa, které proběhlo ve Vatikánu v roce 1999. Symposia se zúčastnili zástupci katolické i evangelické církve spolu se zástupci sekulárních institutů, univerzit a Akademie věd. (7)
Podmínky k prosazování duchovních a etických principů jsou však v naší společnosti velmi složité. Tíhu, kterou si neseme z minulosti, představuje především absence skutečných transcendentních hodnot a imanentní styl života. Církev se proto při svém působení setkává se silně atheisovanou společností. Podle nedávných sociologických průzkumů se totiž v roce 1997 přihlásilo více než 40 % obyvatelstva k atheismu. Česká republika tedy patří k jedné z nejvíce sekularizovaných zemí postkomunistické Evropy. (8) Lze však konstatovat, že Česká republika není ani vysloveně atheistickou společností, ani společností, ve které většina lidí hledá náboženské zakotvení. Žijeme ve společnosti, v níž není samozřejmé být křesťanem a žít v souladu s křesťanskou vírou.
Posledních deset let se však ve vývoji našeho státu ukázalo, že při řešení nahromaděných společenských problémů nelze spoléhat pouze na mechanismy liberálně-tržního hospodářství. Narůstání negativních jevů ve společnosti, politice i ekonomice (růst kriminality, korupčních jevů, xenofobie či známé "tunelování" podniků, absence solidních základů politické kultury atd.) ukázaly, že pro normální fungování společnosti je nezbytně nutné právě dodržování zásadních etických norem. Pouze hluboká morální transformace, tedy "transformace srdcí a duší" může zaručit celkový úspěch transformace politické i hospodářsko-sociální a pomoci ke konstruktivnímu překonání krizových momentů, které se v české společnosti v posledních letech projevují. V komunismu byla náboženská svoboda sice v ústavě deklarována, ale v praktickém uspořádání byla církev porobena. Bezprostředně po sametové revoluci, v euforii po osvobození z nesvobody, se otevřel široký prostor svobody v rozsahu jako nikdy předtím. Obnovení materiální základny však nebylo provedeno a církev zůstala ekonomicky závislá na státu. Nadále platil zákon z roku 1949, kdy tehdejší režim veškerý majetek církve zestátnil. Tímto zákonem se tehdy stát zavázal, že pokryje veškeré finanční potřeby církve. Nešlo ze strany státu o žádnou velkorysost, ani o vyrovnání za zestátněný majetek. Znamenalo to totiž nebezpečnou smyčku. Kdo obdržel státní plat, musel mít státní souhlas k vykonávání kněžské služby. Když stát odňal tento souhlas - k čemuž nepotřeboval žádné zdůvodnění - nemohl kněz vykonávat svou funkci a musel vykonávat civilní práci.
K úspěšnému výkonu svého poslání však potřebují církve samozřejmě také materiální zajištění, alespoň minimální ekonomickou základnu, z níž by bylo možné zajistit financování projektů, které mají podpořit participaci církve na konkrétních společenských aktivitách. Zákony z počátku 90. let sice umožnily náboženskou svobodu, ale problém restitucí církevního majetku, protiprávně zabaveného komunistickými vládami, se řešil jen velmi pozvolna. Po vlně polistopadové euforie narážely požadavky v tomto směru u části politických špiček často na nedostatek politické vůle k zásadnímu řešení těchto otázek. V období po roce 1989 bylo předloženo několik konceptů řešení této otázky, žádný z konceptů nebyl vládou dostatečně podpořen. Významnou část viny zvláště nesl pragmaticky orientovaný kabinet Václava Klause. Občanská demokratická strana, která v letech 1992-97 tvořila nejsilnější část vládní koalice, se obávala, že případné navrácení majetku by mohlo posílit mocenskou pozici katolické církve. (9) Problémy přetrvávají i nadále za sociálně-demokratickém vlády, která je u moci od roku 1998.
V prvních osmi letech svobody, zvláště za vlády Václava Klause, byla církev na této finanční a ekonomické cestě bržděna. Stály za tím církvi nepřátelské kruhy Občanské demokratické strany Václava Klause spolu s ostatními politickými odpůrci církve.
V posledních sedmi letech, zvláště za vlády sociálnědemokratické strany, se zdálo, že konečně může být vztah církve a státu řešen. Ani v tomto období však nedošlo k žádnému řešení ekonomického modelu církví, takže nespravedlnosti komunistického režimu pokračují - pod ochranou státu. Ještě horší je ale skutečnost, že se objevily tendence k omezování existující svobody církve. Pod záminkou novelizace zákona z roku 1991, pro církev příznivého, byl připraven nový návrh znění církevního zákona, který znamenal zřejmé omezení nezávislosti církve a jejího v ústavě zakotveného práva zřizovat si nezávisle na státu své orgány, jako jsou charity, farnosti apod. a udílet jim právní subjektivitu. Stát, který by měl tyto orgány pouze evidovat, si tak začal uzurpovat právo sám rozhodovat o právní subjektivitě, čili vzniku církevních institucí. Když církev při přípravě tohoto zákona vznášela námitky ohledně rozporu s platným ústavním pořádkem, nebyl její hlas akceptován. Ústavní soud dal těmto námitkám zapravdu.
Nevyřešená zůstává také otázka vztahů ČR s Vatikánem. V dubnu 2000 byla sice zahájena první jednání paritní komise, jejichž cílem bylo dosažení smlouvy s Vatikánem, která byla v červenci 2002 úspěšně završena podepsáním dohody mezi československou vládou a Vatikánem. Poslanecká sněmovna ji ale o několik měsíců později odmítla ratifikovat.
Je zřejmé, že postoje části politické reprezentace jsou ovlivněny názorovými stereotypy národně-liberálního pohledu na roli církví a náboženství ve veřejné sféře, jež často pramení ještě v době 19. století. Vzájemná kooperace mezi státem a církvemi přitom může napomoci české společnosti jako celku a otevřít pozitivní perspektivy dalšího rozvoje vztahu církví a státu, pro třetí tisíciletí, a to i v rámci rodící se evropské integrace, do níž se v minulých dnech (1. května 2004) zapojila i naše vlast.
Poznámky:
(1) "Pryč od Vídně, pryč od Říma!"
(2) Zu der Problematik der nationalen Aspekte der tschechoslowakischen Kirche eingehend in: Schulze-Wessel, M.: Tschechische Nation und katholische Konfession vor und nach der Gründung des tschechoslowakischen Nationalstaats, in: Bohemia, 38.Jhg. (1997), s. 311-327.
(3) Život, roč. 10, č. 6-8, 1. 5. 1928.
(4) Společný pastýřský list episkopátu Republiky o současných nejnaléhavějších otázkách československých katolíků - listopad 1945 (datum vydání - 14. 11. 1945), in: Pastýřské listy 1945-2000. Arcidiecéze pražská. Kostelní Vydří 2003, s. 15.
(5) SÚA, f. 02/2, a.j. 119, schůze politického byra 21. 5. 1956. Naproti tomu v Polsku bylo podle této zprávy údajně uvězněno pouze 23 kněží, z toho jenom 3 za politické přečiny.
(6) K tomuto tématu vyšlo také několik knižních titulů (srov. Petr FIALA - Jiří HANUŠ, Felix M. Davídek a skrytá církev. Brno 1999; Ondřej LIŠKA, Církev v podzemí a společenství Koinótés. Brno 1999).
(7) Nähere Informationen zum Echo der Hus-Konferenz in: Pánek, J. - Polívka, M. (Ed.): Jan Hus ve Vatikánu. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího tisíciletí. Praha 2000.
(8) Prudký, L. - Aračic, P.- Nikodem, K. - Šanjek,F. - Zdaniewicz,W.-Tomka, M.: Religion und Kirchen in Ost (Mittel) Europa: Tschechien, Kroatien, Polen. Wien 2001, s. 81.
(9) Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000. Praha 2001, s. 2.
(tiskové středisko ČBK)
