poslal orgis Je podstatou křesťanství jen vlastní duchovní růst?
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Je podstatou křesťanství jen vlastní duchovní růst? Určitě jste to zažili ve styku s evangelikálními a letničními křesťany také. „Jsi spasen?“, zeptali se vás a vy jste tonuli v rozpacích, jak odpovědět, protože vás naše náboženská výchova nesměrovala k tomu, abyste moc mysleli na vlastní spásu. Spíš bylo vždycky zdůrazňováno, že těžko můžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když v sobě nedokážeme najít vztah k lidem, které vidíme a kteří potřebují naši pomoc a podporu.
Proto jsme šokováni, když mladá adeptka kněžského povolání řekne, že pro ni nemá žádný smysl navštěvovat staré a nemocné lidi, protože to nic nepřináší jejímu duchovnímu růstu. A tak to někdy vypadá tak, jakoby se střetávaly dva „druhy“ křesťanů. Jedni, kteří se každé ráno, v poledne i večer pečlivě modlí z breviáře nebo ze žaltáře a snaží se dělat jen to, co prospívá jejich duchovnímu růstu, a ti druzí, kteří na vlastní růst moc nemyslí, snaží se víc se dívat kolem sebe, jestli někdo nečeká na jejich pomocnou ruku. Už Benedikt z Nursie učil své druhy v řádu, že je třeba najít rovnováhu. „Modli se a pracuj“ - mají dodnes na paměti jeho příkaz benediktini, kteří si tuto větu dali jako heslo svého řádu. Jenomže tato doba často vede k černobílému vidění natolik, že ti, co hledají duchovní růst, rádi kritizují ostatní, že jsou málo zbožní a že příliš nevěří.
Ti, co se více zajímají o své bližní než o sebe, se zase domnívají, že duchovní růst zajímá jen lidi sobecké, kteří se považují za centrum všeho dění. Možná, že existuje nějaká cesta, jak spolupracovat a porozumět si,ale těžko ji zatím nalézáme. (red)
O meditaci
Mnoho lidí se dnes domnívá, že meditace je něco vhodného jen pro úzký okruh lidí. Něco, co nemá pro praktický život valný význam. Na druhé straně dost lidí praktikuje meditaci běžně, ale úplně by se vyděsili, kdyby je někdo z něčeho takového podezíral. Domnívám se, že na začátku neuškodí ujasnit si některé souvislosti.
Slovo meditace pochází z latiny a znamená přemýšlení, cvičení. V náboženském kontextu to je trvalé cvičení v usebrání, jímž člověk soustřeďuje své myšlenky k Bohu. O meditaci můžeme těžko hovořit, aniž bychom se dotkli pojmu mystika. Mystika, slovo pocházející z řečtiny, znamená v přeneseném smyslu zavřít oči a nahlížet vnitřním zrakem. Původně byla spjata s jevy související s mystérii – tajemnými rituály, tedy tím, co je temné, tajuplné. Cílem mystiky obecně je navození stavu sjednocení či bezprostředního vztahu mezi člověkem a transcendencí (božstvem, Bohem, světovým rozumem apod.)
Meditace je jedním ze tří mystických stupňů na cestě k Bohu: koncentrace (soustřeďování), meditace (vyšší stupeň koncentrace) a kontemplace (sjednocení s božským). Ale tento pojem je nyní běžně užíván jako zahrnující všechny tři stupně. Od počátků lidstva duchovní, posvátné bylo ve středu života kosmu i jednotlivce. Teprve později se tento náhled začal měnit.
Služba božskému, oddanost se dostávaly do rozporu s oslavou jednotlivce, s upřednostňováním rozumu. To už nebyl týž LOGOS, který byl na počátku a s nímž jsme vstupovali v láskyplný vztah. Člověk se začal stavět rovným Bohu, respektive lidský rozum se cítil schopným rozhodovat se bez Boží pomoci. Z věčnosti jsme přešli do rozděleného času – minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Vzpomínáme na minulost, očekáváme cosi od budoucnosti a přítomnost je pro nás jen mostem mezi nimi. Jen v některých – a to právě v těch opomíjených přítomných okamžicích je nám dáno poodhrnout závoj věčnosti a zažít původní celistvost. Všichni jsme takové chvíle zažili a myslím, že ani ten nejzarytější materialista by se neodvážil popřít jejich hluboký význam pro jeho vlastní život.
Naše doba je hektická, ale stále platí: „ Máli člověk žít, musí žít vším – tělem, duší, myslí, srdcem, duchem. Vše musí být pozdviženo a přetvořeno Božím působením v lásce a víře.“
Bůh je s námi stále, ale je třeba mu v našem životě vytvořit prostor. Božské lze uctívat prostřednictvím rituálů, které přebíráme z tradice. Ty nás spojují s věčností a dávají tak naší existenci další rozměry. Pro nás nejdůležitějším rituálem, z něhož čerpáme sílu a který nám dodává pocit sounáležitosti s řádem je mše svatá. Dále „Je třeba, aby Písmo svaté bylo naším denním chlebem, chceme-li poznat jeho vnitřní tajemství, najít v něm Boha.“
Jako si uděláme čas na rozmluvu s lidmi, které milujeme, tak by se nám měl stát potřebou čas vyhrazený pro rozmluvu s Bohem.
Modlit se a tiše naslouchat svým myšlenkám, dechu, zakoušet Přítomnost. Avšak v naší civilizaci není již tak běžné o těchto věcech hovořit a zmíní-li se někdo o tom, že medituje, je to vnímáno jako lehce "nenormální". Dříve však měli lidé potřebu usbrání či meditace běžně a nenormální bylo božským se nezabývat. Celý život od narození až do smrti probíhal jako bohoslužba.
Rituály při narození, dospívání, sňatku, stáří a smrti, různých oslavách měly svůj hluboký význam. Božské bylo stále ve středu dění.
V Evropě dříve a v některých kulturách i dnes bylo a je zvykem věnovat určitý životní úsek službě Bohu a výcviku v meditaci – ať již dětství nebo mládí strávit v klášteře a učit se, co je v životě důležité, nebo strávit stáří meditací v ústraní. Přírodní národy měly též iniciační rituály, jejichž součástí bylo strávit nějaký čas o samotě a naslouchat vnitřnímu hlasu.
Avšak Evropa již mezitím prošla renesancí, osvícenstvím upřednostňujícím potřeby člověka až k materialismu popírajícímu prvotnost duchovního principu vůbec. V 19. a 20. století byla mystika víceméně vyloučena z evropského předmětného myšlení jako něco poněkud neseriózního.
Teprve až s vědomím civilizační krize se znovu zvyšuje zájem o různé transpersonální mystické zážitky. Bohužel však konzum se vetřel i sem a je to znát.
V jedné "Strážné věži" jsem četla, že někteří lidé přistupují k duchovním naukám jako ke "švédskému stolu". Vysvětluji si to tím, že kontinuita duchovního života již byla narušena a je často těžší vracet se k "víře otců" než se obrátit k nějakému exotickému učení, o kterém nemáme moc informací, a tudíž neznáme jeho zápory.
Zároveň se však domnívám, že křesťanské církve by se měly více zabývat tím, co hýbe duchovním životem současníků. Už dnes většinu národa prostě nezajímá, co se v křesťanských církvích děje, i když křesťanské hodnoty "jakž takž" uznávají. Tím samozřejmě nechci říci, že kněží by se měli přeškolit na transpersonální psychology a hlubinné ekology.
Meditovat však můžeme všichni bez ohledu na to, co si kdo pod tímto pojmem představuje.
„Každý člověk je bytost schopná transcendence, otevřenosti vůči tomu, co nás přesahuje a zároveň pro nás zůstává tajemstvím.
Člověk je schopen s tímto božským "Ty" vstoupit ve vztah. Vztah důvěrný, přesahující vše myslitelné.“
A pak je psáno: „…tam, kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, já jsem mezi nimi.“
Proto společná bohoslužba, společné modlitby a meditace jsou pramenem síly a inspirace pro ty, kteří sdílejí tuto zkušenost. Zkušenost pro ty, kteří jsou vně, slovy nesdělitelnou, ale pro ty, kteří se účastní, naprosto reálnou.
Ve Skutcích najdeme v závěru chvalozpěv určený k tanci. Podle tradice Spasitel stál uprostřed kruhu, jeho učedníci tančili kolem držíce se za ruce. Vykupitel stojící vprostřed kruhu se nehýbá, avšak přesto, či právě proto, je středem všeho, je to sama „zcela nehybná věčnost“.
Účastnicí tohoto tance jsem se stala na semináři sakrálních tanců německé profesorky Gabriely Wossien.
Ona předčítala slova chvalozpěvu, my ostatní jsme odpovídali slovy učedníků "Amen" a tančili kolem středu.
Závěr chvalozpěvu zněl: „Veškerenstvo se nahoře účastní tance. Amen.
Kdo netančí, neporozumí tomu, co se má stát. Amen.“
Tak všechny způsoby, jak Jemu projevovat lásku, jsou dovoleny – modlitba, rozjímání, denní práce, zpěv, umělecká tvorba, tanec, dobré skutky. Pokud toto vše konáme k jeho chvále, pak se stírá rozdíl mezi meditací a běžným životem. Kéž celý náš život se stává modlitbou.
Markéta Hlasivcová, 2004
(Práce Literárního klubu u sv. Mikuláše)
Literatura:
MERTON, Thomas. Rozjímání v samotě.
Řím : Křesťanská akademie, 1970. 121 s.
POKORNÝ, Petr. Píseň o perle. Praha: Vyšehrad,
1998. 326 s. ISBN 80-7021-246-2.
