poslal cebe Evangelikálové mají důvod slavit
Evangelikálové mají důvod slavit, protože byl opět zvolen G.W. Bush prezidentem Spojených států. Po pravdě řečeno, jeden neví, kdo z těch dvou kandidátů by byl lepší. Pro Evropu by byl jistě lepším demokrat. Pro teroristy by byl zase horším, protože by jim nedal vydělávat. Takže… Evangelikálové však to jednoznačně přijmou jako svoje vítězství, vítězství svých ideologických pohledů na svět, které by byly zajímavé, kdyby byly vyjadřovány hlasem menšiny.
Kdo jsou to ti evangelikálové? Pokud byste si chtěli v anglicky mluvících zemích nechat říci, že jste evangelíci, řekli by vám, že jste evangelikálové, protože jiný výraz není. Máte prostě smůlu. Pokud se chcete nazývat evangelíky, jste zahrnuti do politického uskupení, které má opět nejmocnějšího muže planety na své straně.
Evangelikální hnutí je většinou charakterizováno jenom politickou aktivitou a výraznou snahou zasáhnout svět válečnými a legislativními zásahy spravedlnosti podle biblických textů. Což působí až komicky ve Francii, jejíž prezident potřebuje speciálního poradce na to, aby věděl, o čem kolega Bush mluví. Ještě nešťastnější je vyjádření, které ožilo v posledních dnech kampaně, kdy se zase citovala první slova prezidenta po osudném 11. září, že je americký lid ve válce proti terorismu, což se někdy přesmykne na válku proti islámu. Nesmírně silné výroky kořeněné vůní šrapnelů tento svět nespasí a nevyváží.
Obyčejnému českému evangelíkovi je však smutno, když je o evangelikalismu tak málo známo. Evangelikální hnutí je charakterizováno ochotou Bibli číst, o Bibli s lidmi mluvit a vykládat ji bez gumování a přepisování. A nejen amatérsky, ale především vysoce kvalifikovanou teologickou prací. Kde jsou evangelikálové ve zdravé menšině, tam přináší evangelikalismus zdravé intelektuální vření, sociální aktivitu do zapomenutých míst a pestrý život do zatuchlých kostelních lavic. Evangelikalismus má svoje dějiny, které popisují heroický zápas o věrnost Pánu Bohu i sektářské úlety. Hrdinové tohoto zápasu byli často sami, proti logice peněz, moci a násilí. Evangelikál William Wilberforce byl v roce 1833 upřímně překvapen, že jeho letitý zápas o svobodu otroků byl úspěšný. Aby britská koloniální mocnost svobodu otrokům mohla přiznat, zadlužila se neuvěřitelnými 20 milióny liber a jejich koloniální správa nakonec přispěla k některým dobrým věcem. Například svobodný Súdán nikdy nebyl schopen dosáhnout takové úrovně, jakou měl pod egyptsko-britskou správou.
A právě proto není třeba zvedat ideologický prapor evangelikalismu, vyhlížet po většinovém vlivu, přijímat způsoby revolučních gard a nazývat se po vzoru světských ismů nějakým přídomkem. Pokud je někdo evangelickým křesťanem, měl by číst Bibli a pečlivě ji vykládat. Není mu zapotřebí vytvářet „biblické vlivové agentury“ proti lobystickému jednání gayů či zastáncům absolutní potratové svobody. I američtí evangelikálové by měli hodně rychle vystřízlivět ze slavení a George Bushe pečlivě hlídat, aby byl velice opatrný při svém vládnutí. Riskantně a náročně jej musí kritizovat a zároveň ctít jako prezidenta. Protože demokratické ideály Ameriky jsou úzce propojeny s biblickou zvěstí, musí se demokraticky chovat. Pokud budou američtí křesťané číst Bibli, měli by panu prezidentovi být svědomím, které jej bude brzdit, když bude chtít zavádět demokracii mocí úřadu a nařizovat nenáboženským lidem i celému světu zákony, které povedou k biblicky správnému pohledu na život. Nikdy se to nepovedlo ani papežům, nepovede se to ani americkému prezidentovi. Přičemž právě papežská vláda ve svých nejtemnějších stránkách je nejbližší současné evangelikální ideologii.
Daniel Kvasnička
