poslal xvejvodam článek Dana Drápala
Život modlitby je obestřen tajemstvím. Je mi vždy poněkud úzko, čtu-li názvy jako "škola modlitby" nebo "seminář o přímluvě" apod. Kdykoli takto mluvíme a myslíme, jsme v nebezpečí, že zapomeneme na to nejpodstatnější: Modlitba je rozhovor s Věčným Bohem, Hospodinem zástupů. Tento článek tedy nemá za cíl odkrývat nějaká tajemství modlitebního života. Nechci učit žádné techniky. Chci pouze sdílet určité pocity či zkušenosti.
Cílem je povzbudit nás všechny k modlitbě. Žijeme v národě, který je patrně nejateističtějším na světě. Alespoň se tak zdá z výzkumů veřejného mínění. Neznamená to ovšem nutně, že je zde duchovní situace nejzoufalejší. Něco takového by mohl poměřit jen Bůh sám. A v naší situaci méně Boha znamená méně duc*****sti vůbec, tedy i méně okultismu. (Rozumějte mi dobře: Nechci říci, že méně Boha vždycky znamená i méně okultismu. Mluvím pouze o české situaci. Zdá se, že dokonce i muslimové přicházející do naší země ztrácejí něco ze své horlivosti a vydanosti. Upřímně řečeno, za tento vedlejší produkt naší jinak neslavné duchovní situace jsem docela vděčný.)
Život v tomto národě rozhodně modlitební život neusnadňuje. Přitom modlitba je pro náš vztah k Bohu něčím naprosto zásadním. Říká-li Bůh Jeremjášovi: Volej ke mně a odpovím ti, oznámím ti velké a skryté věci, které neznáš (33,3), pak tím říká, že Bůh nejenže vyslyší naši modlitbu, ale že i rozšíří náš duchovní obzor a dá nám duchovně zahlédnout věci, o nichž jsme třeba ani nepřemýšleli. Když vstoupíme do kontaktu s Bohem, umožníme tím, aby nás probudil pro věci, které předmětem naší modlitby ani nebyly. A Bůh pochopitelně vidí i nebezpečí a pasti, o nichž my ani nic netušíme.
Pokud se Božímu nepříteli daří křesťanství z nějakého národa téměř eliminovat, snaží se završit své zdánlivé vítězství tím, že se soustředí na pár posledních přímluvců. Písmo zná dosti důkladně, a uvědomuje si velmi dobře význam jednoho verše z Ezechiele: I hledal jsem mezi nimi muže, který by stavěl zeď a postavil se za tu zemi před mou tvář do trhliny, abych ji nezničil, ale nenalezl jsem (22,30).
Jakých způsobů používá? Chce nás přesvědčit o tom, že modlitba je konec konců zbytečná.
Na to se dá jít několika způsoby. Předně je zde obecná námitka proti modlitbě, kterou sdílejí jak někteří nevěřící, tak kupodivu i někteří věřící: Ví-li Bůh všechno předem, proč se vůbec modlit? Vše je už v nebi rozhodnuto. Vlažná a nepřesvědčivá obrana některých křesťanů zní: Ano, Bůh sice všechno předurčil, přesto je ale dobré se modlit. Bůh to nepotřebuje - my však ano.
Doporučuji lepší přístup. Podíváte-li se na to místo z Ezechiele v jeho souvislostech a bez doktrinálních předsudků, vyplyne vám z toho jasně, že Bůh neví všechno předem. Pojetí Boha, který ví všechno předem, který není Udatný Válečník, ale pouze Skvělý Režisér, je pro Boží lid velice demobilizující.
Chci se ale více věnovat jinému druhu satanských útoků na náš modlitební život. Pokud se stane v našem životě něco zlého, pokud nečekaně prohrajeme nějakou bitvu, ač jsme doufali, že v ní zvítězíme, pokud se vyjeví nějaká naše slabost, které jsme si nebyli vědomi, náš modlitební život se otřese. Píšu z vlastní zkušenosti.
Dopadne-li něco špatně, snadno uděláme závěr, že jsme se dlouho a hluboce mýlili. Proč nás Bůh nevaroval? Proč nám nepomohl? Proč nás neospravedlnil, když jsme byli nespravedlivě napadeni - či dokonce odsouzeni?
To jsou důležité otázky a volají po odpovědi, která neuspokojí jen naši mysl, ale i naše srdce. Nejistota spjatá se stavem, v němž jsme se ocitli, probouzí vážné pochybnosti o našem vlastním modlitebním životě, a to jak co se týče uctívání, tak co se týče přímluvy. Naše vlastní problémy, starosti a pochybnosti nás zaměstnávají natolik, že přímluvu začneme zanedbávat nebo od ní dokonce upustíme úplně.
Je třeba si připomenout, že Bohu záleží předně na našem srdci. Pokud naše vlastní srdce pláče a my se přimlouváme za ostatní, pak v tom není žádná ctnost. Je-li voják zasažen uprostřed bitvy, neočekává se od něj, že bude střílet dál, jako by se nic nestalo. Předpokládá se, že ho někdo ošetří, a není-li nablízku nikdo, kdo by mu pomohl, tedy že se sám postará o své rány do té míry, do jaké je toho vůbec schopen. Pláče-li tvé srdce, nechť pláče před Bohem. A nech je, ať se vypláče do sytosti. Neuspěchej to.
Pokud ale skutečně vyléváš své srdce před Bohem, nebudeš plakat navěky. Pokud nikdy plakat nepřestáváš, je otázka, zda-lis opravdu hledal Boha upřímně. Bůh nemění vždy naše vnější okolnosti, ale mění náš duchovní stav. Usvědčuje nás z hříchu, ukazuje nám cestu a utěšuje nás.
Když se konečně "dáš dohromady," možná zjistíš, že tvůj přímluvný modlitební život zmizel. Jsi sice Bohu vděčný za Jeho útěchu, ale možná stále zápasíš s pochybnostmi o smyslu nikoli svého modlitebního života obecně, ale o smyslu svých přímluv. „Jsem hoden přimlouvat se za ostatní, když mám sám tak vážné problémy?“
Jak Bůh, tak satan by souhlasili, že skutečně nejsi hoden. Nicméně přes tento vnější souhlas by jejich postoje byly naprosto odlišné.
Satan ti bude dál vysílat signály, že jsi k ničemu. Pokud Bůh nezměnil tvou situaci, jak by mohl vyslýchat tvou modlitbu a měnit situaci těch, za něž se modlíš, či dokonce celých národů?
Bůh ti říká, že Tvůj modlitební život není smysluplný díky tomu, že ty jsi hoden se přimlouvat. Přijatelné motivy tvé přímluvy jsou dvojí: Boží sláva a tvá láska k těm, za něž se přimlouváš. Můžeš si připadat nehodný; přesto můžeš milovat.
Pokud i nadále hledáš Boží tvář - předně sám kvůli sobě, a pak i kvůli ostatním, za něž se modlíš - může se ti dostat vhledů do duchovního světa. (Většinou se nám dostává pouze vhledů. Celý příběh je příliš velký na to, abychom mu mohli rozumět, přestože jsme duchovní.) A můžeš dokonce zahlédnout, že útok, jemuž jsi byl vystaven, měl za cíl především zničit tvou přímluvu. Jsem dalek tvrzení, že je tomu vždycky tak. V některých případech může jít právě o něco takového.
Nevzdávej to!
