poslal hoji Rozbití tradičních rodin - Špidlovo řešení stárnutí Evropy
V Mladé frontě DNES se čtenáři v sobotu 27. listopadu 2004 mohli opět po delší době seznámit se světem Vladimíra Špidly. Nedávný český premiér, který se díky poměrně katastrofálnímu výsledku českých socialistů ve volbách do Evropského Parlamentu stal komisařem Evropské komise pro sociální záležitosti, zaměstnanost a rovné příležitosti, předvedl v publikovaném rozhovoru výkon, na který jsme od něj byli zvyklí. Na položené otázky odpovídal sice poměrně kultivovanými větami rozvitými, čímž patrně mate tazatele, kteří až později zjistí, že odpovědi se zpravidla týkaly položené otázky jen částečně, případně to byly odpovědi v podstatě zcela prázdné, rovnající se bezobsažným hromadám umně navršených slov.
Jako obvykle se však našly i výjimky, perly díky nimž jsou rozhovory Vladimíra Špidly alespoň občas velice zajímavé.
Zaznamenal jsem již například komentáře k části odpovědi na otázku „Jak se Vám líbí v Bruselu?“ Věta „Je tady obrovské množství lidí, již mají každý jinou souvislost, a dohromady máte pocit, že spolu nevycházejí“, svědčí o poměrně dobrém pozorovacím talentu eurokomisaře Špidly a o jeho silné potřebě sdělit vypozorovanou skutečnost, která překonala i jeho jinak převažující opatrnost a výhradně euronadšenecké projevy. Právě jiné souvislosti příslušníků různých evropských i neevropských národů v Unii jsou jedním z hlavních argumentů euroskeptiků pro ukotvení obyvatel Evropy v národních státech, které funguje po tisíciletí a zastavení plíživé i otevřené federalizace a uniformizace Evropské Unie.
Komentář ke Špidlově představě o řešení problému stárnutí Evropy, respektive analýzy tohoto problému, jsem však dosud nenalezl. Přesto by Špidlova představa měla přinejmenším zvednout ze židle každého slušného člověka. Nemluvě o konzervativcích, za které sami sebe prohlašují mnozí úspěšní a vrcholní čeští i světoví politici. Špidla vychází z toho, že jsou země, kde je tento demografický problém méně závažný a dovozuje, že „ … dá se do toho zasahovat“. A pokračuje „… moje hypotéza, kterou budeme zkoušet, je, že lepší situace je tam, kde se dospělo k větší faktické rovnosti příležitostí. Že těžší je to tam, kde je tradiční pojetí rodiny a kde hlavní část péče o rodinu zůstává na ženě, a je tam tedy to dvojí zatížení.“ Špidla hodlá tedy prosazovat zásahy do rodinných politik členských států Unie a jelikož za viníka nízké porodnosti evropských národů považuje tradiční model rodiny, bude se snažit ho odstranit či rozvrátit.
Představa, že mimo tradiční rodiny, v rozvrácených či neúplných rodinách vzroste zázračným způsobem porodnost, je do takové míry nesmyslná (mírně řečeno), že s ní ani nelze hlouběji polemizovat. Podobně je na tom i představa rodin, kde pro muže i ženu je důležitý zejména rovný přístup k možnostem kariéry, zábavy či jiného sebeuplatnění, jako ideálního prostoru pro zvyšování porodnosti a výchovu dalších generací. Představa, že Vladimír Špidla vymyslí takový model rodiny a z pozice eurokomisaře ho bude občanům Unie vnucovat svými zásahy, je strašlivá. Člověka, který takto argumentuje a hodlá „zasahovat“ (výraz pana eurokomisaře) proti tradičním modelům rodin, lze s notnou dávkou dobré vůle nazvat rovnostářským fanatikem. S nižší dávkou dobré vůle bychom museli začít spekulovat o jeho soudnosti, předvádění velice hloupé demagogické propagandy, případně vyloženě zlých úmyslech s naší civilizací.
I pokud by se Vladimír Špidla nedostal ke svým zásahům do tradičních modelů rodin a prováděl pouze zmíněnou analýzu problému stárnutí Evropy, je jeho přístup velice špatný. Pokud má dopředu stanovenu hypotézu, kterou zkouší, lze těžko očekávat objektivní výsledky analýzy. Takový přístup je příznačný pro neseriozní vědce, šarlatány a podvodníky.
Podle zvyklostí práce v EU nelze očekávat, že eurokomisař Špidla skončí u sepisování analýzy. Po vzoru Evropského Konventu, který měl za úkol zjednodušit legislativu EU a namísto toho (pod rouško tohoto úkolu) stvořil Evropskou Ústavu o dalších stovkách stran a spustil obtížně zastavitelný proces jejího přijímání, lze očekávat, že se pod slovy analýza problému stárnutí skrývá příprava legislativy rozbíjející tradiční modely rodin. Špidlovy ambice naznačené v popisovaném rozhovoru by tomu odpovídaly.
Pro současnou politickou scénu je příznačné, že ačkoliv nejsilnější frakcí v Evropském Parlamentu jsou lidovci, sami sebe označující často za konzervativce, křik levice vypudil z Evropské Komise Itala Buttiglioneho pro jeho „nekorektní“ názory (příliš křesťanské, příliš málo pokrokové). A zatím člověk s tak extrémistickým názorem na funkci rodin, kterému se blíží snad jen fantazie prvotních marxistů o beztřídní nové společnosti bez rodin a podobných „reakčních společenských institucích“, jakým je Vladimír Špidla, prošel všemi slyšeními evropských poslanců bez větších potíží.
Kdyby se lidovci (do jejichž frakce vstoupili i zástupci české ODS) postavili za tradiční model rodiny, vystavili by se nejspíš riziku, že je levice označí za reakcionáře, možná by se museli o konzervativní hodnoty (pro jejichž prosazování byli v některých případech zvoleni) pohádat s útočnými levičáky. Něco takového nejspíš nelze od lidovců čekat. Otázka je, jak dlouho budou takoví politici pro konzervativní voliče nadále tím „menším zlem“, které stojí za to volit. Možná tak dlouho, dokud budou úspěšné kampaně levicově – liberálních aktivistů představující skutečně konzervativní názory jako škodlivé, zastaralé a extrémistické?
Jiří Hojer
www.narmyslenka.cz
