poslal eva_angella Šimon a Petr, dva v nás
Luk 22, 31-34
Církevní rok nás dnes přivádí do první postní neděle. Před námi se zase otevírá to zvláštní období, asi nejzvláštnější perioda církevního roku. Šest týdnů do velikonoc, šest týdnů, nazvaných podle tradičního omezování jídla a radostí. Takový svátek - nesvátek, člověk neví, má-li plakat nebo se smát. Jakýs - takýs svátek tu je, ale jak se projeví? Kdo jsme si na začátek postního období vzpomněli? - dokonce i farářově pozornosti ušel začátek postu ještě minulou neděli, takže jsme jej zapomněli zveřejnit ve sborových oznámeních. A jak se projeví půst v následujících dnech? Budeme někdo omezovat jídlo proti jiným obdobím roku? Vzpomněli jsme si ve středu, že je “popeleční”? Jen když nás na to upozornilo rozhlasové vysílání. Že je to katolický svátek? Proč jej tedy uvádí Evangelický kalendář? Tradice?
Skoro se vnucuje pohoršlivá myšlenka, že celé postní období je jen zbytek starých tradic, pomalu odcházející; naše děti už o něm ve své dospělosti nebudou vědět! Tak co s ním? Žádné oslavy se nekonají, na postní období nejsou - alespoň v evangelické tradici - navázány žádné obyčeje… Jaké poselství nese půst? O omezování se mnoho mluvit netřeba: buď jsme natolik rozumní, že nás ke střídmosti vede životospráva, nebo stejně na nějakou nestřídmost prostě nemáme. Nebo si můžeme “něco dovolit”, pak nás ovšem postní tradice nezastaví. Nakonec ve srovnání s bohatými tohoto světa držíme půst celý život. A na hladové tohoto světa myslíme také celý rok, jsme-li trochu obětaví, snad o tom trochu svědčí i naše sbírky v případě nějaké pohromy ve světě, konto solidarity, fond potřebných ve světě, na nějž každoročně přispíváme, pomoc Diakonii. Tak na co postní období?
Ale připusťme hned na začátku, že má svou cenu prožít jistou část roku v připomínané vážnosti, v rozhovoru se sebou samým i mezi sebou, kdy se ptáme, co děláme špatně, kde jsou naše viny a co s nimi děláme nebo neděláme. Nakonec nás tak i toto vážné období přivede k vděčnosti za vše, co máme, k děkování a tak i k Dárci toho všeho. O to jde.
Postní období svou zvláštní atmosférou vychází z Velikonoc. I v nich je totiž napětí: velkopáteční prohra - a vítězství v neděli Vzkříšení. Slabost člověka visícího na kříži a síla vzkříšeného Vítěze nad smrtí. Toto napětí se potom snad nejsilněji odráží v povelikonoční proměně, která se odehraje s učedníky: po právě prožitém strachu, strachu a beznaději vzniká pevná, radostná víra, jistota, radost učedníků, naděje a statečnost. To vše vede potom k vzniku církve, která přežije staletí pronásledování, pokušení, dokonce i vlastní sebedestruktivní úsilí; to když uchopí moc, spojí se s mocí politickou a touží po světovládě.
Jsou velikonoce svátky smutné, nebo radostné? Jaký je náš výsledný prožitek? Radost, chce se nám říci, opravdu? A co právě postní období - vyznání vin, přemýšlení o sobě - to nám také dělá radost? Vánoce, to je jinačí svátek, tam radost jen dýchá! Protože chudé jesličky nám dávno nevadí a vyprávění o zabíjení betlémských nemluvňat raději přeskočíme.
Hned na počátek velikonoc, ale až po Poslední Večeři umístil Lukáš zvláštní Ježíšovo kázání pro všechny, kteří ho už znají. Slovo, začínající "Šimone, Šimone” je pro křesťany, pro nás, uvnitř kostelů a modliteben, pro církev. Protože Šimon, to je křesťan, kovaný, tradiční, zaběhnutý. První apoštol, to je pan Někdo v církvi!
Ale vlastně až poté, kdy mu dá Ježíš nové jméno. Petr znamená “skála”, Petr bude skalák, skalník, pevný jako kámen, jako kus žuly ve víře. A už dostal Petr chléb a víno při večeři Páně, už dostal vše, co měl dostat, už se čeká jenom, jak to dopadne. Zrovna jako my, když jsme byli pokřtěni, konfirmováni, už máme “odchozeno” hezkých pár bohoslužeb - a najednou přijde zlom. Najednou se z Petra zase stává starý Šimon, slabý, nejistý, zranitelný. Proč? Ježíš tím starým oslovením připomíná starého Šimona, který neznal Ježíše, nebyl křesťan, nebyl pokřtěn a konfirmován. Zrovna jako my, když se modlíme za někoho v tísni, v pevné upřímné víře, hodně se modlíme, silně, vroucně a … ono to nedopadne. Proč, proč?
Protože: satan si vyžádal! Divná odpověď! Za prvé: na satana příliš nevěříme - a není divu, za druhé: satan je snad přemožen! Vždyť to je celé křesťanství, zlo je přemoženo, smrt již nemá práva, vítěz tys a král, buď tobě sláva! A podívejme se, zlo, Zlý, zlé je tady najednou u kormidla! Satan si vyžádal - copak si tenhle smí něco vyžádat? Vždyť se přece blíží velikonoce, vítězství dobrého, dobrého Pána, dobré věci! Copak už dávno není zlo vymeteno?
Není. Zlo má jednu - možná jedinou - pravomoc, totiž být. Ucházet se o moc, o přízeň lidí. Možná proto, aby člověk zůstal svobodný. Aby se mohl svobodně rozhodnout. Aby si člověk musel vybrat, zvolit toho, komu odevzdá život do rukou. Tak se třídí, tříbí člověk, lidé, lidstvo. Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili!
Jak rád by člověk vybral dobře! Jen málo lidí zvolí zlo vědomě. Všichni chtějí nějak pomoci sobě, světu, životu. Divili bychom se, kdybychom otevřeli satanskou bibli, i tam se mluví o dobru pro lidstvo. Tím více pak my, když o dobrém Pánu života víme víc než chudáci pomatení satanisté. Už víme o lásce, o obětavém, nesobeckém pohledu na druhého člověka, už víme i o tom, že bible je dobrým zdrojem moudrosti i sil. A přesto nám to někdy nejde, přesto někdy vidíme, že zlo nebo zlý skoro jakoby vítězil. Ve světě, v přírodě i v politice, v ekonomii i ekologii. Kdo se může dnes podívat nadějně na svět a říci dobromyslně: ono to dobře dopadne! I s námi osobně je to dost smutné. Jak nás zmáhá ten zlý v nejrůznějších podobách, že? V podobě strachu, lhostejnosti, alibismu, pohodlnosti, moralismu, v podobě studeného chladu i horeček různých vzplanutí, v podobě nemocí našich i těch druhých, nakonec i v podobě smrti, s níž se nikdy nebudeme umět srovnat. My Petrové jsme pořád Šimony. Toto je pravý půst, toto si uvědomit, nad tím být smutný, nenechat to uplynout, nepřeskočit to s pohozením hlavy “nějak bylo, nějak bude, co naděláš”.
“Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." (L 22,32).
Tak toto je, má být, průlom do naší střízlivé postní vážnosti: někdo za nás prosil, On za nás prosil! Co k tomu dodat? On za nás prosil a on má moc. Vždyť i ten zlý je mu podřízen a svou pravomoc si pouze vyžádal - a dostal ji, žel! Ale ten mocnější prosil za nás - jako člověk - tak obětavě, až potil krev. Prosil, aby nám neselhala důvěra, aby neselhala naděje křehkého, zranitelného Šimona, aby mohl být opět Petrem pro své bratry, aby v posledu všichni byli pevní jako skála.
Kde je nějaké potvrzení, důkaz pro naše zkušené a proto skeptické srdce i rozum? Žádný. A ještě hůř - hned vzápětí, jako na potvrzení opaku se ten chudák Petr znovu shodí, když slibuje a zaříká se: “Jsem s tebou hotov jít i do vězení a na smrt”.
Tak to je s člověkem. Po vší té nabídce sil, po ujištění, že jsme v dobrých rukou, protože on za nás prosil, sáhne ten “Šimon-Petr” zase ke svým silám a na těch se zlomí. Sliby - chyby, zbožné vzněty, horké přísahy, patos a předsevzetí - a skutek utek’. Bodejť by neutekl, když jsi jenom člověk, Petře - Šimone, jako všichni ostatní.
Ale Vítěz nad smrtí, Pán pánů, Pán Ježíš, vyznaný jako Kristus, už se k tomu ani nevrací. Jen nás - slabé a zranitelné Šimony vrátí do reality, nakolejí. Ještě ani nepípne kohout, Petře, ještě se noc neprobere do rána a ty už za sebou budeš mít trojí zapření. Nechme toho, je to jen Šimon a každý z nás je jen Šimon, i když jsme skalní evangelíci.
Ale Pán za nás přece prosil. Aby naše víra neselhala ani tváří v tvář satanskému zlu, ani tváří v tvář nemoci a bezmoci, ani tváří v tvář smrti! Pán za nás přece prosil, a my, až se k této prosbě obrátíme, budeme mít sílu pro sebe i pro své bratry!
Až se, Petře, obrátíš! Ne jednou, Petře, ale pokaždé, když si “satan vyžádá”, když se zase sesuneš do té šimonovské polohy. Pak si vzpomeň na to postní poselství, že tvá víra nemusí selhat, protože někdo mocný za tebe prosil. Věříš-li, že velkou moc má modlitba spravedlivého (Jk 5,16), pak tato modlitba Ježíšova, není nic chimérického nebo éterického, nýbrž je konkrétní, zřetelnou, funkční pomocí. Věříš tomu?
My Šimonové, slabí a zranitelní, Pán za nás přeci prosil! Věříme tomu? Amen.
Pavel Klinecký
