poslal Lutrik
Nedávno jsem měl příležitost se blíže seznámit se zajímavou knihou "Teorie memů" britské psycholožky Susan Blackmoreové (Portál, Praha 2001, ISBN 80-7178-394-3). Tato kniha se z určitého hlediska vlastně pokouší dovršit snahy světského humanismu vědecky popřít jakýkoliv vliv Boha na člověka a jeho dějiny, což mne jako věřícího křesťana se zájmem o vědu nutně muselo zaujmout. S obdobnými úvahami jsem se musel vyrovnávat již při psaní své disertační práce (Heczko, 2003).
Podle autorky je člověk výtvorem tzv. sobeckých replikátorů (genů a memů), slepě usilujících o neustále kopírování sebe sama. Lidská těla a mozky se vyvinuly v procesu přírodního výběru v rámci biologické evoluce, lidská mysl a kultura pak díky selekci memů v průběhu memetické evoluce. Pro geny a memy přitom platí obecný evoluční model (existence memů je tak mimo jiné velmi dobrým příkladem užití analogie ve vědě - srovnej Heczko, 2003, str. 2). A celý evoluční proces je pak algoritmem čili bezmyšlenkovým procesem, který, probíhá-li správně, musí vést k nějakému výsledku (Blackmoreová, 2001, str. 34) . Jde vlastně o návod, jak bez pomoci mysli učinit řád z chaosu (srovnej Prigogine, Stengersová, 2001, str. 264). Algoritmy jsou nezávislé na prostředí, proto evoluce nastane vždy tam, kde je dědičnost, variabilita a selekce. Evoluce je sice chaotický systém a nestlačitelný počítačový algoritmus, má však své zákonitosti a výsledky.
Pokrok v evolučním procesu ovšem neznamená vývoj směrem k něčemu, k nějakému cíli, nýbrž cestu k stále náročnějšímu a složitějšímu uspořádání, a to bez nějakého konkrétního záměru či cílového stavu (Blackmoreová, 2001, str. 51). Pokrok přitom není setrvalý a nemusí se zrychlovat, naopak periody rychlých změn mohou přerušovat dlouhá období nehybnosti (srovnej Heczko, 2003, str. 51). Síla evoluce pak závisí na schopnosti replikátorů (genů a memů) vytvářet své kopie. Kopírování memů se děje hlavně imitací čili učením se nového chování od jiné osoby (Blackmoreová, 2001, str. 71), které je třeba odlišit od sociální nákazy (opírající se o vrozené schopnosti, např. smíchu) a sociálního učení (založeného na posílení lokálního stimulu).
Mem (orig. "meme") je definován jako základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvláště imitací (Blackmoreová, 2001, str. 11). Kromě imitace je dalším způsobem kopírování memů učení se příkladem. Skupina memů, které se replikují společně, nese označení memplex (Blackmoreová, 2001, str. 43). Zatím nelze přesně určit jednotku memu (memem mohou být např. čtyři noty nebo celá symfonie), není rovněž detailně znám mechanismus skladování memů (v lidském mozku) a jejich následného kopírování. To ale podle S. Blackmoreové nebrání vzniku přínosné teorie memů (vědy o memech) neboli memetiky. Obdobně tomu tak údajně bylo i u evoluční teorie: ta vznikla v polovině 19. století, ale teprve ve 30. letech 20. století došlo ke splynutí genetiky a učení o přírodním výběru, což vedlo ve 40. letech 20. století ke zrodu neodarwinistické evoluční teorie. Samotná struktura DNA pak byla objevena v 50. letech 20. století (Blackmoreová, 2001, str. 80). Koncem 70. a počátkem 80. let 20. století konečně vzniká sociobiologie jako věda zabývající se evolučními základy lidského chování (zakladatel E. O. Wilson) a k rozluštění lidského genomu dochází dokonce až v současné době.
Podle S. Blackmoreové je člověk jedinec (má tělo a mozek) a současně masivní memplex, který pohání tělo a mozek (člověk je tedy i jakýsi memostroj). Jsme zkrátka "balík memů", naroubovaný na biologicky konstruovaný systém (Blackmoreová, 2003, str. 270 a 271). Mimo jiné i naše "přerostlé" mozky jsou výtvorem memů, jelikož imitace je náročná na mozkovou činnost. Rovněž jazyk vznikl kvůli memům - jazyk je totiž potřebný pro šíření memů (Blackmoreová, 2003, str. 113). Dále naše složitá mysl vytvořila učení a ne naopak. Také kultura nezávisí jen na genech, jak tvrdí standardní model sociálních věd (SSSM), nýbrž i na memech, protože mysl není "čistá deska" a my nevnímáme svět tak, "jaký je", nýbrž ho vnímáme tak, jak je to pro nás výhodné (potřebné). Memetický tah dokonce ovlivňuje směr genetické evoluce.
I naše sexuální chování je determinováno nejen geny, ale rovněž memy. Celibát totiž umožňuje efektivní šíření náboženských memů (např. katolicismu) a tak vlastně představuje vítězství memů nad geny v soutěži o kapacitu člověka. Obdobně kontrola porodnosti, jelikož čas ušetřený odpadnutím péče o děti lze využít k šíření memů. A také adopce (šíření cizích genů) prospívá šíření memů, tentokrát vlastních memů adoptivních rodičů. Z toho všeho lze usuzovat, že ve společnosti, kde je moc memů (např. v informační společnosti), tam bude málo dětí. Geny tlačí sice na růst porodnosti (populace), ovšem memy naopak na omezení porodnosti (populace). Výsledkem tak může být kyvadlovité kolísání porodnosti a populace (Blackmoreová, 2001, str. 173; srovnej Heczko, 2003, str. 21 - 24 ).
Memetika nabízí rovněž třetí možné vysvětlení altruismu čili nezištného jednání, nezištné pomoci druhým lidem, které člověka něco stojí (čas, peníze, námahu). Sociobiologie vysvětluje altruismus pomocí příbuzenského výběru (jde o pomoc příbuzným, kteří mají část genů jako my) nebo pomocí reciprokého altruismu (pomáhám, protože chci, aby mi bylo v nouzi pomoženo). Druhé vysvětlení se odvolává na existenci náboženské přirozenosti člověka či na existenci jakési spirituální síly přebíjející geny (vrozený egoismus). Memetika vysvětluje existenci altruismu (kooperace) jeho prospěšností pro šíření memů (Blackmoreová, 2001, str. 184). Navíc altruismus pomáhá šíření samotného memu altruismu jako takového, neboť lidé nejraději napodobují ty lidi, které mají rádi. A tak více imitujeme altruisty než egoisty. Obdobně láska ke zvířatům či návyk nejíst maso jsou hojně rozšířeny, protože se dobře shodují s jinými memy pro altruismus (chci vypadat jako hodný člověk, proto miluji zvířata či nejím jejich maso).
Dalším trikem memů (s cílem dosáhnout svého rozšíření) je "trik s pravdou" (memy se "tváří" jako pravda sama). Týká se to nejen mýtů New Age (věštění, magie, víry v existenci mimozemšťanů, léčitelství), ale také různých náboženství jakožto memplexů, které využívají lidského strachu z bolesti, nemoci či smrti, pocitu viny, touhy po odpuštění a spáse atp. Věřící se pak aktivně účastní šíření memů své víry - např. Matka Tereza tak zdárně šířila katolické memy (Blackmoreová, 2001, str. 222). I dnes podle autorky náboženští misionáři ničí původní kultury. Primární netestovatelnost přitom údajně chrání náboženské memy před zavržením (např. netestovatelnost přeměny vína v krev při eucharistii). Z náboženství snad plynula nějaká genetická výhoda, opomíjet nelze však ani memetický tah, kdy díky memům se mohly šířit i geny pro náboženské myšlení (náboženské cítění totiž může být podmíněno určitou stavbou mozku). Náboženství sice mírní agresivitu a násilí uvnitř skupiny, ale na druhé straně umožňuje válčení ve velkém. Náboženství tak zprostředkovává skupinovou selekci (např. porážkou a vítězstvím v náboženských válkách). Náboženské sklony mohou být tedy dány přirozeným výběrem. A díky dlouhé memetické evoluci potom může být religiozita součástí lidské přirozenosti (Blackmoreová, 2001, str. 234). Rovněž věda je soustavou memplexů, obdobně jako náboženství. Věda na rozdíl od náboženství se však údajně nebrání kritickému testování a tak podle autorčina názoru je věda vždy lepší než jakékoliv náboženství (Blackmoreová, 2001, str. 236).
Memy mají též řídit vývoj komunikace až k Internetu, a to kvůli zajištění dokonalejší replikace. Vznik písma, vynález knihtisku, rozvoj železnic atd. je tak údajně výsledkem evoluce replikačních mechanismů, sloužících k lepšímu šíření memů. Postupně se zde totiž uskutečňuje přechod od analogického k digitálnímu zápisu a od kopírování produktu ke kopírování návodu. Memetický tlak působí rovněž na migraci lidí do měst ((Blackmoreová, 2001, str. 245).
Dílem memů je prý i samo lidské vědomí. Podle S. Blackmoreové není totiž vědomí něco samostatného, neměnného a autonomního. Aktivně jednající "já" je pouze přelud - koncepce "iluzorního já" (Blackmoreová, 2001, str. 263). Představa existence nějakého "skutečného já" vzniká jen díky vnímání návaznosti, které je způsobené konstrukcemi mozku. Tato falešná představa "já" je možná užitečná pro geny (ten, kdo se vyzná v psychologii, může mít asi větší úspěch v životě), může být však i zdrojem utrpení (podle buddhismu je to zdroj veškerého utrpení). Představa "skutečného já" je prostě jenom obrovský memplex, který můžeme označit jako egoplex. Za "já" tak mohou vlastně memy, kterým "já" pomáhá v replikaci (Blackmoreová, 2001, str. 269).
Stejnou iluzí jako naše "já" je i svobodná vůle (Blackmoreová, 2001, str. 271), a to proto, že neexistence autonomního "já" vylučuje ego jako prvního hybatele dějů. Běžné vědomí je sice omezeno egoplexem, ale nemusí tak tomu být (např. díky meditačním cvičením). A existence tvořivosti ještě nedokazuje existenci vědomí, neboť za tvořivost ve skutečnosti prý odpovídá konkurence mezi replikátory (mezi geny či mezi memy). I lidské poznání a lidská předvídavost jsou pak formami adaptace, vzniklé genetickou či memetickou selekcí.
Genetická evoluce je nevědomá, stejně jako memetická evoluce a tak i sociální evoluce není řízená, ze všeho nejméně pak je řízená vědomě. Evoluční proces nelze zkrátka zastavit a ani jej řídit (Blackmoreová, 2001, str. 279). Zde nutno věřit genetické a memetické evoluci. Naše geny a naše memy sice nemůžeme kontrolovat, můžeme se však osvobodit od závislosti na egoplexu, pokud se naučíme např. soustředění na okamžik či věnování pozornosti všemu stejným dílem. Odstranění z cesty egoplexu nám umožní jednat spontánněji a způsobem lépe odpovídajícím situaci. Staneme se i lepšími lidmi, neboť většina zla má vycházet z naší falešné představy o vlastním "já" (Blackmoreová, 2001, str. 282). Např. i vlastnictví je vnímáno jako nedílná součást "já", jelikož vlastnictví může představovat reprodukční výhodu. Překonání egoplexu nás může učit svobodnými, aniž se přitom musíme bouřit proti "tyranii sobeckých replikátorů".
Z celkového vyznění knihy lze bezesporu snadno vyvodit, že opravdový vědec by měl být evolucionistou a pak by neměl věřit ani v Boha. Naštěstí tak tomu nutně nemusí být. Volbu mezi vírou v Boha (theismem) a nevírou v Boha (non-theismem) lze považovat za případ kantovské aporie, kdy lze stejně logicky dospět k protikladným tvrzením. Potom záleží jen na úhlu pohledu, čemu dáme přednost - zda pravdě světského humanismu ("rozumu, logice, vědě") či pravdě víry ("pravdě srdce"). Z řady příčin dávám přednost té druhé pravdě - pravdě víry ("pravdě srdce"). Každý ovšem musí volit sám, byť by se nacházel pod silným tlakem genů a memů.
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Literatura:
Blackmoreová, S.: Teorie memů, Kultura a její evoluce, nakladatelství Portál, Praha 2001, ISBN 80-7178-394-3
Heczko, S: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2003
Prigogine, I., Stengersová, I.: Řád z chaosu, Nový dialog člověka s přírodou, Edice Kolumbus, svazek 158, Mladá fronta, Praha 2001, ISBN 80-204-0910-6
