Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

MALÝ KŘESŤANSKÝ HERETIKON - 4. O VÍŘE Podle dopisu apoštola Pavla Židům, 11. kapitoly. Před časem jsem byl zaskočen zcela prostou a naprosto upřímně míněnou otázkou jednoho ze svých přátel. Zeptal se mne, co tím myslím když řeknu že věřím. Tedy ne jen „co věřím“ nebo „komu věřím“,- ale „co tím vůbec myslím“. A já jsem nebyl při­praven odpovědět. A přitom slova „víra“ a „věřit“ ve všech svých tvarech a podobách patří neodmyslitelně nejen k náboženství, ale vůbec k duchovnu a spiritualitě. Patří sem odvozeně i slova jako věrouka a vyznání víry... ale také nevěra, kacířství a herese. A nakonec i slovo atheismus, ať již se jím míní „nedostatek víry“ nebo programové odmítání víry a věření vůbec.

Díval jsem se do Malé československé encyklopedie. Je tam hezky zpracovaný od­díl, který uvádí uspořádaně 12 významů slova víra. Zajímavé výpovědi uvádí Velký Ottův slovník naučný. Ve vynikajícím Biblickém slovníku profesora Adolfa Novot­ného jsem našel 9 velkých hustě popsaných stran pečlivě zpracovávajících pojetí i dě­jinné posuny významu slov „víra“ a „věřit“ podle biblických autorů i teologických dů­razů. Zjistil jsem si také, že v Bibli se hovoří o víře na více jak 400 místech. A zcela náhodou narazil v trochu kacířském katolickém časopise Getsemany na článek, na­psaný disidentským římskokatolickým biskupem Janem Konzalem o „Spiritualitě pro studující teologie“. A nemohl jsem si nevzpomenout na některé ateistické knížky, obecně obhajující vědecké vědění proti nevědeckému věření. Ale pak jsem to všechno odložil s tím, že se zde pokusím uvést jen několik základ­ních pohledů. Máte-li doma vědecké encyklopedie, biblické slovníky a třeba i církevní katechismy,- podívejte se do nich sami. Je to zajímavé čtení. *** Všechny slovníky se shodují, že věřit znamená v první řadě spoléhat, že něco je pravdivé, správné a dobré. Je to tedy více, než jen si to myslet. Věřit znamená nejen si to myslet,- věřit znamená spoléhat na to, stavět na tom své očekávání, i vyvozovat z toho pro sebe důsledky. Mohu se zde odvolat krom encyklopedie a slovníků i na jeden výrok apoštola Pavla z jeho dopisu Židům (Žid. 11/01) Víra je nadějných věcí pod­stata a důvod neviditelných. Víra je tedy východiskem našich nadějí... a na víře sta­víme všude tam, kde „nevidíme“ a nemáme jistotu. Věřit znamená spoléhat (ne jen si to myslet), že něco je správné a dobré a pravdivé. A vycházet z toho a řídit se tím. Když ovšem víru takto pojmeme, pak musíme přiznat, že vlastně celý náš život,- a to nejen, jak se říkává, život duchovní,- je postaven na víře. Tedy na spolehnutí i na­ději, že věci a lidé a výroky a procedury kolem nás jsou vpodstatě správné a dobré a pravdivé, a že jsou takové za jaké je pokládáme, aniž bychom vůbec měli kdy možnost to sami vědecky přezkoumat. Vždyť co my doopravdy víme... kolik máme skutečných jistot... nač jsme si mohli předem skutečně sáhnout? Kde všude je předem a spolehlivě vyloučeno nevědění, omyl, záměrný klam, ale také náhoda, nehoda, pravděpodobnost? Spoléháme. Nevíme, ale spoléháme. Žijeme tím, že docela materialisticky věříme. Li­dem, věcem, strojům, knihám, škole, přírodě, počasí, mrakům, slunci,... všemu. Já vě­řím Vám,- Vy věříte mně. Společně jsme před chvílí věřili Dopravním podnikům a nyní věříme architektu této budovy. A naše věření a spoléhání bude pokračovat celý den bez jediné přestávky. Zrušte tuto víru a věření, a rozpadne se společnost, zastaví se svět, ušlapeme se ve zmatku. Celý svět je postaven na víře. V tomto ohledu bijí atheisté na poplach mylně a marně. Jejich obecné odmítání víry je nevědecké. Pravdu však mají všichni, kdo přitom poukazují, že věřit je riziko. Víra je spolé­hání,- ale ne jistota. Takže všichni žijeme každý den a každou vteřinu na riziko. Proto je také namístě svou víru zkoumat a prověřovat. Každý z nás již uvěřil nesprávnému člověku, nesprávné informaci, nesprávnému výkladu, nesprávnému pozvání. Ale také nesprávnému jízdnímu řádu, nesprávným hodinkám, nesprávnému označení na obalu nakoupeného zboží. Věřit je riziko,- ale my nemůžeme nevěřit,- protože jistota je vzácná. Je to zajímavý paradox života. Nežijeme jistotě, ale víře, odvaze, riziku. (Případně pravděpodobnosti,- ale to by byl samostatný výklad.) Málo co je však v na­šem životě doopravdy jisté. A možná, že nakonec jen jedno jediné. *** Kolem víry však existuje i mnoho nesprávných představ. Slyšel jsem nedávno, jak kazatel uváděl víru ( zde víru náboženskou) jako zvláštní schopnost poznávat věci za hranicemi běžného smyslového poznání. Biblický slovník zde hovoří o noetické (poznávací) stránce víry. Jde o představu, že víra je jakýsi další smysl vyhražený zbož­ným lidem. Pokud jsme zdrávi, máme zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Hrdinové dobrodružných knih prý mají šestý smysl, který právě jen jim umožňuje přežívat ne­bezpečné situace. A u lidí nábožensky věřících by měl obdobně přistupovat jakýsi smysl sedmý,- víra. Tou jakoby náboženští lidé viděli za hranice našeho světa, tou prý vidí živého Boha, tou prý jakoby s ním rozmlouvali, tou prý poznávají tajemství, vyšší pravdy i věci příští. Snad by to bylo pěkné. Ale není to pravdě podobné. Snad jde o sebeklam. Snad o příklad mylného uvěření něčemu co není pravda. Ale může jít i o nepravdu. Nevím. Četl jsem od jiného kazatele, že víra je prý zvláštní síla, kterou dostáváme zvenčí a která z nás dělá lidi mimořádné. Prý se nebojíme, milujeme své nepřátele, obětujeme se pro ostatní a necítíme utrpení ani bolest. Bojím se však, že i to je jen klamná víra o víře. Ano, člověk, který skutečně uvěřil,- to je který vzal vážně určitou výzvu, který byl okouzlen určitou výpovědí a pozváním, který určitou věc plně a důsledně pokládá za svou a dobrou, správnou a pravdivou,- ano,- takový člověk bývá schopen a ochoten až nepředstavitelně mnoho udělat a podstoupit. Známe toho příklady. Ale ani taková víra není objektivní silou navíc, něčím vnějším, tajuplným, mystickým. A není něčím (promiňte mi to přirovnání) co by šlo jakoby natankovat u nějaké církevní pumpy. Víra není sama o sobě žádnou nadpřirozenou silou zvenčí. Ale je hlubokým a upřím­ným spolehnutím. Víra tedy není mimořádná schopnost, víra není mimořádní vnější síla. Víra je spo­lehnutí, že něco je správné a dobré a pravdivé Víra je nadějných věcí podstata a dů­vod neviditelných.. *** Asi jste si všimli, že jsem se nyní dopustil určitého posunu. A od víry jakožto kaž­dodenní průvodkyně našeho člověčího materiálního a společenského života jsem se, aniž bych Vás na to upozornil, posunul k víře, která se již netýká hodinek a jízdních řádů a nápisů na obalech spotřebního zboží. Ale která se dostává k otázkám světa, smyslu života, našeho místa ve společnosti, naší orientace,- a tedy k tomu, co jsme ob­vykle zvyklí teprve nazývat „vírou“, vírou náboženskou, vírou duchovní, vírou spiri­tuální. Dostáváme se tím k jádru věci. Ale chci a budu zastávat názor, že ani zde v této ob­lasti a právě v této oblasti víra není ani zvláštním smyslem, ani zvláštní silou, a do­konce ani zvláštní ctností. Ale i zde že je spolehnutím, ze kterého vycházím a na kte­rém stavím své naděje. Spolehnutím riskantním, ale bytostným. A to je, jak se domní­vám,- jak věřím a spoléhám,- to je biblická víra. Co je ale obsahem čí víry? Co je to TO, na kterém kdo staví? Všichni věříme, všichni čekáme, všichni spoléháme,- ale co je to TO, na kterém jsem ochoten postavit svůj život já? *** Dovolte mi nyní, abych jakoby přetrhl nit své promluvy a přešel k biblickému od­dílu, který následuje hned za textem, který jsem dnes již několikrát citoval. Je to delší oddíl, a já Vám proto přečtu jen výběr. Apoštol Pavel uvádí v 11. kapitole svého do­pisu Židům příklady víry. Jsou definovány ne tím, co lidé věřili, ale tím, co ve své víře dokázali. Jsou to příklady ze Starého zákona. Ale jsou to příklady pro lidi Novozá­konní. A i když si snad ne vždy hned vybavíte, o kom a o čem je zde řeč, všímejte si alespoň toho podstatného: Není zde předkládána věrouka. Není zde vykládána teolo­gie. Není zde katechismus. Ale jsou zde příklady spolehnutí a vyjití a poslušnosti a naděje. Které ukazují, že právě v pojetí apoštola Pavla je víra základem naděje a důvo­dem pro jednání, kde nemůžeme nic jiného než se spolehnout. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím... Abel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý... a protože věřil, ještě mluví ač zemřel... Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny... Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán aby šel do země, kterou měl dostat za úděl a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Také Sára věřila a proto přijala od Boha moc aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas... Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. Jákob věřil a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům... Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta. Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali a neza­lekli se královského rozkazu. Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery... a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem... Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi... Mám ještě pokračovat?- píše Pavel. Vždyť by mi nevystačil čas, kdybych měl vy­pravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a proro­cích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska ci­zinců. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lep­šího.... Jiní zakusili výsměch a bičování, ba okovy a žalář.. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všechnu přítěž i hřích, který se na nás snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle...“. *** Znovu chci zdůraznit to podstatné, že v celém citovaném textu nikde není uvedeno nadto vysvětleno, co to ti lidé vlastně věřili. Pavel vysvětluje víru tím, co oni ze své víry konali. Tím ovšem odkazuje k Bohu, a tím jakoby i Boha odhaloval. Takže zde by bylo na místě začít hovořit o představě Boha - Hospodina a ptát se, co myslí Písmo a co myslíme my, když řekneme „Bůh“. Já však tuto otázku přeskočím a odkáži ji snad na někdy jindy. Protože jsme v Novém Zákoně a protože čas mého zamyšlení vypr­chává. A skočím rovnou do doby novozákonní. Ani Nový zákon nám však nepředkládá žádnou věrouku. A nedopracoval se ani k žádnému vyznání víry nebo katechismu. Tak zvané Apoštolské vyznání víry vůbec není apoštolské (bylo sestaveno až ve 4. století n.l.). A Ježíš zvaný Kristus nevytvořil žádné náboženství ve smyslu ucelené nauky o Bohu, tím méně pak o nebi, o posmrtném ži­votě, o Trojici, o neposkvrněném početí, o pekle a mrtvých těla vzkříšení. Co nám to tedy Písmo nabízí k věření a ke spolehnutí na správnost a pravdivost, když ne náboženství? Obsahem evangelia není nauka o Bohu, o nebi a o posmrtném životě. Obsahem a smyslem evangelia je ježíšovské... Kristovské... pozvání k novému myšlení a k novému životu. A k následování. Opakuji: Obsahem Kristovského evange­lia není nauka o Bohu, o nebi a o posmrtném životě. Obsahem a smyslem evan­gelia je ježíšovské... Kristovské... pozvání k novému myšlení a k novému životu. A k následování. „Pojď za mnou“ říká Ježíš. A abychom „následovali šlépějí Jeho“ nás vyzývá apoštol Petr Je to málo, vyslechnout a přijmout pozvání k následování Ježíše zvaného Kristus? Bez metafyziky, bez složité teologie, bez složitého náboženství přijmout pozvání na riziko jen a jen proto, že mne ten mimořádný člověk strhl, okouzlil, přesvědčil a zlá­kal? Je tam snad málo ukázáno, co bychom měli dělat? Je to snad malý požadavek na víru a její riziko? A co je těžší: Uvěřit v Trojici - nebo uvěřit, že mám prodat svůj sta­tek a rozdat jej chudým jak se to dověděl ten nafoukaný bohatý mládenec? Miliony lidí vyznávají Trojici. Kdo z nás by ale dokázal vzdát se svých výsad a majetku? Kolik duchovních a kazatelů bude hlásat Trojici v pohodě až do svého důchodu. Jak dlouho by však zůstali na svých místech, kdyby kázali chudobu? Co z toho je tedy těžší, a co je větší nárok víry? Ale čím z toho se pohne svět? Kde se však ta víra bere? A to je další přirozená otázka. Víra vzniká tím, že jsme strženi slovem, činem a příkladem. Že nás naláká naděje a sen. Že nás strhne člověk. Že nás strhne příklad. Biblická víra nemá důvod. Biblická víra nemá jistotu. Nikdo ovšem nemáme jistotu. Máme jen své spolehnutí na to, že Kristovské pozvání je správné a dobré a pravdivé a že stojí za to na něm stavět a pro ně žít. Proto se někdy říká, že víra je zázrak. Nebo jinde jinak, že víra sama je dar Boží. A takto pojato, je to asi řečeno dobře. *** Bojím se, že celé toto mé povídání bylo složité a zamotané. Ale závěr je jednodu­chý: Věřit, znamená spolehnout se, že něco je pravdivé, dobré a správné. Všichni vě­říme. Věříme v konkrétních věcech každodenních, i ve věcech základních, na kterých stavíme svůj život. Člověk Ježíš, zvaný Kristus, nám nezanechal k věření žádnou teo­logii, žádné náboženství, ale ani věrouku. Nabídl nám k věření svůj příklad. Přijmout tento příklad vážně a za svůj a být jím okouzlen a postavit na něm svůj život a své na­děje, tomu říká Nový zákon „uvěřit“. Je to vlastně velice jednoduché. Je to vlastně ne­náročné. A přece je to nesmírně těžké. A je to riziko,- velice veliké riziko. Není to vlastně bláznovství? Ale není to také naděje? „Pojď za mnou a následuje mne“.. řekl Ježíš. A „abychom následovali šlépějí jeho“, k tomu nás vyzývá i apoštol Petr. Tomu se říká v Novém Zákoně „uvěřit“ a „věřit“. A postavit na tom své naděje a své konání a svůj život (12/11/00).   Obsah: 1. JE BIBLE SVATÁ?
2. O PŘEDSTAVĚ BOHA
3. O KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM
4. O VÍŘE
5. ODKUD JE ZLO?
6. PROČ BYL UKŘIŽOVÁN JEŽÍŠ KRISTUS?
7. PAŠIJE PODLE EVANGELIÍ
8. O DUCHU A DUŠI PODLE BIBLE
9. JEŽÍŠ A KŘESŤANSTVÍ
      ------------------------------------------------------------------------------------------------------ Malý křesťanský heretikon - sbírka několika vybraných výkladů Bible, přednesených mezi přáteli v průběhu posledních let. Vydal vlastním nákladem  v roce 2005 Ilja Herold, Čajkovského 10, 130 00 Praha 3,  e-mail i.herold@quick.cz >.