Homeopatie, podobně jako řada dalších metod alternativní medicíny, zaznamenává v poslední době značné rozšíření. Je homeopaty prezentována jako bezpečná, účinná přírodní metoda léčení. Přesto se ve světě objevují i varovné hlasy, upozorňujících na její rizika. V tomto článku, který vznikl přepracováním několika našich pojednání o této problematice, se zabýváme jak rozborem homeopatie z hlediska vědeckých poznatků, tak jejím okultním původem a praxí. Citace jsou z odborných publikací významných představitelů všech homeopatických směrů (především francouzského, holandského a anglického).

Odborná část Základní principy homeopatie Homeopatie, kterou jako léčebnou metodu založil německý lékař Ch. F. Samuel Hahnemann (1755-1843), je postavena na několika základních principech. A) Princip podobnosti – podobné se léčí podobným (Similia similibus curentur) Tento princip praví, že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky, dokáže vyléčit nemoc, která se projevuje příznaky podobnými. B) Životní síla (Dynamis) Homeopatie vychází z víry, že živý organismus je ovládán duchovní životní silou, která je zodpovědná za život organismu a řídí i jeho hmotné tělo. Její narušení se v těle projeví jako nemoc. Celá homeopatická léčba proto směřuje k ovlivnění této životní síly, jejíž uzdravení má následně vést i k uzdravení těla. C) Původce nemoci (miasma) Homeopatie odmítá, že by původce chorob mohl být materiálního původu. Za příčinu nemoci považuje narušení životní síly tzv. “miasmaty” - znečištěními, která jsou původu duchovního. Hahnemann věřil v existenci tří základních miasmatických chorob: vnitřního syfilis, vnitřního svrabu a vnitřní kapavky, od kterých se odvíjejí všechny choroby ostatní. D) Princip nekonečně malých dávek (infinitezimální dávky) Homeopatické přípravky se vyrábějí opakovaným mnohonásobným ředěním výchozích látek a za nejúčinnější jsou považovány koncentrace, které již neobsahují ani jednu molekulu výchozí, “účinné" látky. Duchovní účinek substance zde již není rušen hmotou a může tak přímo působit na “životní sílu” člověka. E) Princip potenciace (ředění) Léčivá látka se do konečné koncentrace nařeďuje (potencuje). Tato látka se přidá k ředidlu (nejčastěji k vodě či zředěnému lihu) v poměru buď 1:9 (značí se jako D1) nebo 1 : 99 (značí se C1) a směs se protřepává. Z takto protřepané směsi se opět vezme jeden díl, který se ve stejném poměru smísí s ředidlem a stejným způsobem zpracovává. Každé další ředění se značí zvětšením indexu o jedničku (např. D2, D3..Dx resp. C2...) F) Princip dynamizace (třepání) Třepání při potenciaci se nazývá dynamizace. Tímto třepáním se z látky uvolňuje její “duchovní esence”, která je v nedynamizovaném stavu “svázána hmotou" a která má být vlastním nositelem účinku. Léčivo od určitého ředění (D24 resp. C12) již statisticky neobsahuje ani jedinou molekulu výchozí látky a je tvořeno buď samotným cukrem (u granulí nebo globulí) nebo rozpouštědlem, obvykle zředěným lihem (u roztoků - kapek). G) Lék terénní (konstituční) Homeopatičtí pacienti jsou dle svých fyzických dispozic a povahových vlastností rozděleni do několika typů (konstitucí). Každé konstituci odpovídá určitá homeopatická substance, na kterou tento typ nejlépe reaguje při léčbě. Konstituční léčbu uznává většina homeopatických škol. Homeopatům se dodnes nepodařilo prokázat platnost ani jediného z homeopatických principů, a současné vědecké obory, jako je např. farmakologie, biochemie a fyzika prokázaly mylnost homeopatických principů. Základní homeopatické principy z vědeckého pohledu Princip podobnosti Při jedné příležitosti Hahnemann po požití chininové kůry dostal pocit opakující se horečky, podobné malárii, kterou chininová kůra léčí. Vyvodil z toho závěr, že nemoc, která se na nemocném člověku projeví určitým příznakem, může být léčena takovým lékem, který na zdravém člověku vyvolá příznak podobný dané nemoci. Dnes již víme, že se Hahnemann mýlil, neboť chinin, obsažený v kůře chinovníku, působí jakožto buněčný jed naopak prudké snížení teploty organismu, které se může projevit zimnicí. Tu zřejmě Hahnemann chybně považoval za projev horečky. Samotná zahraniční homeopatická literatura přiznává, že i mnohá jiná Hahnemannova pozorování jsou zcela nespolehlivá (1). Také dnes, když homeopaté provádějí zkoušení homeopatik na dobrovolnících, mnohdy popisují zcela jiné symptomy, než jsou zaznamenány v homeopatické literatuře a naopak i důležité symptomy z homeopatické literatury často zcela chybějí (2). V samotné homeopatii existuje celá řada přípravků, které jsou podávány v naprostém rozporu s proklamovaným základním homeopatickým “principem podobnosti”. Například rostlina Physostigma venenosum způsobuje snížení nitroočního tlaku, protože obsahuje alkaloid fysostigmin. Podle principu simile by se tedy – zcela nelogicky - měla v homeopatii používat tam, kde má nemocný nitrooční tlak snížený. Ve skutečnosti je však v homeopatii doporučována v případě zvýšeného nitroočního tlaku. Stejně tak jsou v rozporu s principem podobnosti používány soli vápníku. Například přípravek Osteocynesine se používá u osteoporosy, která je způsobena právě nedostatkem vápníku. Jindy jsou v homeopatii používány látky, které v pokusu nevykazují žádné příznaky a přesto jsou jim připisovány významné účinky. Například oxid křemičitý - Silicea - je právě proto, že nemá žádné účinky a nepůsobí žádné příznaky, používán i jako pomocná látka při výrobě tablet. "Hahnemannský experiment" však uvádí celou řadu příznaků, které ve skutečnosti nemohly být nikdy způsobeny danou látkou. Princip životní síly (Dynamis) Princip narušení duchovní “životní síly" jako jednotné příčiny všech nemocí rovněž nebyl nikdy dokázán. Jedná se o vitalistickou teorii pocházející z pohanských náboženství, která nemá nic společného s regulačními mechanismy organismu. Je však jasným pojítkem k podobným směrům “alternativní medicíny", vycházejících z iracionálních principů. Potenciace a dynamizace Ani tyto principy nebyly nikdy potvrzeny. Farmakologie bezpečně prokázala vztah účinku na dávce, který je zcela protichůdný principu infinitezimálních dávek. Také různé teorie, kterými se homeopati snaží obhájit zákony “potenciace” a “dynamizace”, např. o “otisku" molekul látky do molekul rozpouštědla, o přetrvávání solvatačních obalů v roztoku bez látky, která je způsobila, o uvolněných “biofotonech" nebo “elektromagnetické bioinformaci" a všechny další homeopaty předkládané argumenty jsou prokazatelně mylné. Navíc stejnou procedurou “dynamizace" a “potenciace" procházejí i všudypřítomné molekuly látek příměsí a nečistot (například ionty solí atd.). Tyto látky jsou ve značných množstvích obsaženy již v rozpouštědlech, která se v homeopatii používají při třepání a ředění. Homeopatická teorie přitom mnohým z těchto látek připisuje velmi silné působení, takže výsledné homeopatikum by nutně obsahovalo naprosto nestandardní, různorodou a nedefinovatelnou směs “informací" se zcela nepředvídatelnými a rozličnými účinky. Při snaze o důkaz účinnosti homeopatie se její stoupenci odvolávají na studie, které nemají s homeopatií nic společného. Jsou to například výzkumy prof. Bonavidy o působení velmi nízkých dávek některých léčiv proti rakovině v kombinaci s tumor-necrosis-faktorem (TNF), které se vůbec netýkají homeopatie a u nichž není naplněn ani jediný z homeopatických principů. Jako experimentální průkaz principu podobnosti je v poslední době citována práce autorů Wijka a Wieganta z university v Utrechtu (5), zabývající se stressovými proteiny při toxickém poškození buněk. Někdy bývá dokonce vydávána za konečný důkaz účinnosti homeopatie. Tato práce přitom nenaplňuje ani jediný homeopatický princip a homeopatickou terapií se nezabývá. Dokonce se v ní nejedná ani o princip podobnosti, jak jej chápe Hahnemann. Zdá se, že ti homeopati, kteří stáli u zrodu homeopatie nebo se výrazně podíleli na jejím formování, byli v této otázce mnohem upřímnější než homeopati dnešní a otevřeně hlásali, že homeopatie je s vědou, či s klasickou medicínou neslučitelná. Např. Hahnemann by nikdy nepřipustil, aby se jeho metoda byť jen kombinovala s “alopatickou” léčbou, když řekl: “Existují pouze dva hlavní způsoby léčby: ...metoda homeopatická a metoda alopatická (heteropatická). Obě jsou vůči sobě navzájem v protikladu a pouze člověk, který je obě nezná, může podléhat bludu, že se tyto dvě metody mohou navzájem přiblížit, nebo že se dokonce dají sloučit. Pouze taková osoba se může dokonce natolik zesměšnit, že podle libosti postupuje při léčbě nemocného tu homeopaticky, tu alopaticky. Takovéto směšování lze dokonce označit za zločinnou zradu božské homeopatie." (4, str.92) J.T.Kent, přední a velmi uznávaný homeopat z počátku století, viděl mnohem lépe než dnešní homeopaté, že odvolávat se na vědecké poznání je pro homeopatii nebezpečné, když napsal: “Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytýčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět.... Je na čase uznat autoritu."(6, str.12) "V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou" (6, str.36). Klinické studie a snaha o průkaz účinnosti homeopatie Není nijak překvapivé, že v kvalitně provedených klinických studiích se účinnost homeopatik nepodařilo věrohodně prokázat. Homeopati sice předložili velké množství studií, avšak tyto byly vesměs špatně provedeny. Jako příklad lze uvést studii homeopatů Fischera a kol., podle které byl účinek homeopatika značně vyšší než účinek placeba. Při analýze závěrů však byly zjištěny závažné statistické chyby, po jejichž korekci se ukázalo, že studie nepodala žádný jasný důkaz o účinnosti této homeopatické terapie (7). Jiným příkladem jsou studie o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. Autor studií, známý homeopat Reily, sice uvádí, že homeopatikum bylo účinnější než placebo (8), avšak v jeho studiích jsou velice závažné chyby, které mohly zcela zkreslit výsledky (9). Je rovněž důležité, že závěry mnohých studií, prokazující účinnost homeopatik, nebyly potvrzeny při opětovném provedení za přítomnosti nezávislých odborníků (9). Existují také mnohé klinické studie, které neprokázaly žádnou účinnost homeopatik. Souhrnná studie 107 kontrolovaných experimentů z posledních let, která vyšla v časopise British Medical Journal, sice konstatuje, že většina studií hovoří ve prospěch homeopatik, avšak upozorňuje, že většina studií má velice špatnou kvalitu a důležité je, že s rostoucí kvalitou provedení studií klesá jejich úspěšnost. Autoři Kleijnen a kol. uvádějí, že dostupné důkazy nedávají pro většinu odborníků dostatečný důkaz pro definitivní závěr, působí-li homeopatie nebo ne. Kromě toho konstatují, že většina studií, kterými se práce zabývala, je špatné kvality a uvádějí konkrétní nedostatky. Celkový závěr práce je jasný: Klinické výsledky nejsou dostatečné k vyslovení definitivního závěru o účinnosti homeopatik. Navíc i zde je konstatováno riziko, že mnoho studií nemuselo být vůbec zveřejněno a tím i takto mohlo dojít ke zkreslení (20). K podobným nejednoznačným závěrům docházejí i další publikované metaanalýzy klinických studií s homeopatiky (např. práce 48, 49). Za dosud nejlepší publikovanou práci o homeopatických klinických studiích, která vzala v úvahu jen ty nejkvalitnější práce, je považována souhrnná analýza Hilla a Doyona (42). Tato studie podává jednoznačný závěr, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie. Registrace homeopatik Pro nemožnost prokázat účinek homeopatik homeopaté prosadili, že homeopatika jsou registrována (tedy povolena k používání jako léčiva) bez jakéhokoliv průkazu léčebné účinnosti. Takto homeopatika, ačkoliv jsou vydávána za léčiva, ve skutečnost postrádají základní atribut léčiva - a to prokázanou účinnost. Stejně tak i v zemích EU se homeopatika registrují bez průkazu účinnosti. Naopak v zemích, kde by při registrační proceduře musela svoji účinnost prokázat (např. v Norsku), není zaregistrován jediný homeopatický přípravek. Homeopati, aby zkoušení svých přípravků obešli, si např. v Německu vynutili další výjimku. Protože prý je homeopatie natolik specifickou metodou léčby, mohou údajně její klinickou účinnost posuzovat jenom oni. Lüllman a kol. ve své známé učebnici farmakologie, kde samotné homeopatii věnují jednu stránku, k tomu uvádějí: “Mimoto skupina expertů Evropské komise roku 1996 rozhodla, že homeopatické léky musí podléhat stejným zkušebním podmínkám jako léčiva vědecké medicíny a že musí svou účinnost i bezpečnost prokázat za stejných podmínek (kontrolované klinické studie). Podle současných postojů našich úředních míst však mohou “úspěchy” okrajových metod, k nimž patří i homeopatie, posuzovat pouze pracovníci, kteří příslušnou metodu provádějí. To ovšem představuje protimluv, který odporuje každé kritické, vědecké úvaze.” (43) Stanoviska odborných lékařských společností v Evropě k homeopatii Na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií, řada odborných lékařských společností v rozvinutých zemích světa homeopatii odmítá jako metodu iracionální a nevědeckou. Negativní stanoviska k homeopatii vydali například představitelé Evropských farmakologických společností (44) a podobné stanovisko zaujala i vědecká rada německé Spolkové lékařské komory (45). Kriticky se k homeopatii staví rovněž dokumenty Německé společnosti pro farmakologii a toxikologii (46), stejně jako závěry pracovní skupiny pro alternativní terapie Britské lékařské společnosti (47). Z důvodů nevědeckosti a neprůkaznosti metody homeopati a jejich společnosti nebývají ve světě přijímáni do renomovaných lékařských společností. Také Stálý výbor lékařů Evropského společenství, sdružující lékařské organizace zemí EU, homeopatii řadí mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Výjimkou v tomto směru byla Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, kde se homeopatům, snad díky masivní kampani, podařilo získat členství, avšak tato společnost homeopaty stejně v roce 1996 ze svých řad vyloučila. Homeopati se následně dožadovali anulování vyloučení soudní cestou, avšak soud jejich žalobu zamítl. Duchovní část Duchovní aspekty homeopatie Odhlédneme-li od rádoby vědeckého aspektu homeopatie, kterým se jí dnešní homeopati snaží zaštítit, a nahlédneme do děl jejich otců, zjistíme velmi brzy a zřetelně, že je duchovní naukou, vyrůstající z kořenů okultismu. Cílem snahy homeopatů o její vědecké vysvětlení je pouze tuto skutečnost zastřít. V následující části tohoto článku se proto zaměříme na duchovní povahu homeopatických principů. Okultní původ homeopatie Hahnemann již samotný vznik homeopatie připisuje “božímu zjevení” a prohlašuje, že bez nadpřirozeného zjevení by metoda vůbec nemohla nevzniknout. Opakovaně totiž prohlašoval, že homeopatie je “božskou" metodou a označoval ji za “spásnou pravdu" (4, str .9). Napsal, že ten, kdo ji používá "přímo navazuje na božství, na stvořitele světa" (4, str.10). Homeopatii mu prý zjevil samotný bůh: “Bylo načase, aby moudrý a dobrotivý stvořitel a udržovatel člověka učinil přítrž těmto hanebnostem (míněna praxe klasické medicíny) a vyjevil léčitelské umění, které je opakem již zmíněného.... Byl nejvyšší čas, aby dobrotivý stvořitel dal objevit homeopatii", napsal dále. (4, str. 49-50). Ačkoliv se sám Hahnemann považoval za jediného v dějinách, kdo provedl skutečnou revizi dosavadní medicíny a při tom nalezl cestu k pravdě – totiž homeopatii, homeopatický pedagog dr. Burnett při studiu Hahnemannova díla dokonce zapochyboval, zda je Hahnemannova teorie skutečně původní (34, str. 16). Vždyť o zákonu podobnosti uvažoval již Hippokrates v 5. stol. př.n.l., nepatrnými dávkami léčiv se pokoušel léčit již Paracelsus v 16. stol. a teorie životní síly byla rozpracována již ve Rgvédách v 10. stol. př.n.l. Duchovní esenci dobývali z hmoty již středověcí alchymisté a o spoutání ducha hmotou spekulovali gnostici od antiky přes středověk až k metafyzikům minulého století. Duchovní ambice homeopatie Kdo prostuduje homeopatickou literaturu, záhy pochopí, že homeopatie není pouhou metodou léčby, ale uceleným filozofickým systémem s kultickými rysy. Známý homeopat Čehovský přiznává: “Domnívám se, že právě religiózní podstata homeopatie je nejlepší zárukou toho, že se tato metoda bude dál šířit a zlepšovat život stále většího množství lidí." (22) I představitelé současné homeopatické “vědy" pak berou homeopatii jako “prostředek k poznání a pochopení lidského tvora v celé jeho celistvosti" (30, str.44). Celou filosofii homeopatické léčby lze stručně shrnout zhruba takto: Nemoc má duchovní příčinu, spočívající v narušení duchovní “životní síly", která za normálního stavu řídí chod organismu i psychiku každého člověka. Podání homeopatika pak toto narušení oné duchovní “životní síly" odstraní a umožní tak této síle dále řídit tělesné, mentální i duchovní zdraví člověka a nastolí harmonii i mezi člověkem a přírodou i kosmickými silami. Správně zvolené homeopatikum tímto způsobem odstraní “příčinu všech nemocí a utrpení člověka”. Již zmíněný Kent prohlásil: “Oblast, kterou zaujímá (duchovní původce nemoci -miasma-) je skutečně nesmírně široká, neboť sahá až k prvotní lidské chybě, k prvotnímu hříchu, první skutečné nemoci naší rasy (23, str.25). Čehovský, který se velmi blíží Kentovu pojetí a který rovněž tuto teorii rozvíjí (22, str. 18), nabízí jako možnost očištění od miasmatu homeopatický lék (12, str. 130). Není se tedy co divit, že někteří homeopaté nazývají homeopatické uzdravení za “spasení v malém" a že Hahnemann homeopatii označil za “spásnou pravdu". Homeopatie chápe fyzické uzdravení pouze jako součást “spásné pravdy". Nezůstává tedy jenom u něho a nabízí i další výhody: "Vrchol zdraví představuje pravděpodobně někdo, kdo má nejen v dokonalém pořádku fyzické orgány, ale je na vysokém stupni mentálního, psychického vývoje. A takovéhoto člověka je možno stvořit z původně nemocného právě homeopatickou metodou" (12, str. 62). Homeopatie také slibuje, podobně jako např. transcendentální meditace či jóga, uvedení do jakési harmonie a řádu s přírodou a kosmickými silami. Váňová např. uvažuje o možnosti využití homeopatie k "obnovení paměti lidstva na ztracený prapůvod s přírodou a silami vesmírného Řádu" (25). Také oxfordský homeopat Cartwright nahlíží na homeopatii jako na obnovu léčení přírodními prostředky a v homeopatii vidí stejné principy, jako má šamanismus. Píše: "Jak homeopatie, tak praktiky šamanů léčí nemoc ducha" (26, str. 16-17). I v praktické aplikaci se projevují duchovní ambice homeopatie. Odborná homeopatická literatura například často popisuje případy léčby těžkých nemocí (AIDS atd.), kdy sice člověka homeopatie nezachránila od smrti, ale umožnila mu zemřít ve smíření, vyrovnání se smrtí. Jindy dovedlo jediné podání homeopatika "udělat zázrak a vyhnat ducha" z posedlého člověka poté, co z něho kněz opakovaně neúspěšně vymítal démona a tak autor, homeopat z Bombaje, uzavírá slovy: "Homeopatie skutečně dělá zázraky" (39). Gnostické kořeny homeopatie Gnostici obecně tvrdili, že člověk je původně stejné podstaty jako Bůh. Svým pádem a následným vyhnáním z ráje však upadl do zajetí hmoty. Hmota je v gnozi chápána jako hříšná a jejím tvůrcem je nižší bůh - Demiurg, satan. Člověk svým pádem do hmoty získal její satanskou přirozenost. Samotný člověk je v gnozi chápán jako duch, který žije v zajetí hmotného těla. Pokud si však člověk uvědomí převahu svého ducha nad hmotou svého těla, vymaní se z jejího zajetí a sjednotí se se svým duchovním Já, které tak znovu obdrží ztracenou boží přirozenost. Takto se duch dostává do “duchovního", nadpřirozeného světa, který je našimi smysly nepoznatelný a který je daleko důležitější než svět materiální. Sami homeopati uvádějí možnost, že "byl sám Hahnemann silně ovlivněn gnostickou tradicí" (12, str.61) a že gnoze je jednou z filosofických poloh homeopatie (24, str.21). Je to logické, protože hlavní principy homeopatie z gnoze přímo vycházejí. Nejzřetelnější prvky gnostického uvažování v homeopatii jsou:

• totální zduchovnění příčin nemocí (narušení Dynamis miasmaty),
• snaha o ovlivnění těla působením na ducha
• dobývání duchovní esence z hmoty a její zušlechťování dynamizací a potenciací
• únik z hmotného světa do duchovního působení (infinitezimální dávky)