Z mnohých reakcí na zamyšlení “Smrt Ježíše jako naplnění principu práva” vyplývá, že je vhodné se dále zabývat otázkou Boží spravedlnosti. Vznikla totiž přinejmenším pochybnost o způsobilosti Ježíšova Otce stanovovat měřítka práva. Např.: “To že nechá trpět a obětuje svého syna za účelem pofidérního zisku "věřících"; není to perverze? Je Bůh anetický psychopat, duševní masochista nebo břídil, který na co sáhne zbabrá?” U některých komentátorů se ani nedá mluvit o pochybnosti, spíš o sebevědomém tvrzení: “Biblický Bůh je perverzní h…..o, které ví, jak se člověk zachová a těší se, že bude trestat, protože 1. je vševědoucí; 2. stvořil člověka k obrazu svému. Důkazů o očividných nespravedlnostech a sadistických deviacích Boha je plný starý zákon.” Zachovejme klid a ptejme se racionálně: Jak je to? Pokud Bůh připustil, aby kvůli jeho smyslu pro právo potomci Adama po tisíciletí tolik trpěli a umírali, a to dokonce ještě staletí po zaplacení výkupného, není to důkaz jeho nespravedlnosti? Žádal-li od svého syna takovou oběť pro naplnění vlastního principu práva, není to samo o sobě důkazem jeho bezpráví? Bible sama tuto otázku klade: “Je Bůh nespravedlivý?”, nebo jiný překlad: “Je snad u Boha bezpráví?” – Římanům 9,14. Odpověď záhy následuje: “Naprosto ne! … “Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto? Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci?” – Římanům 9,14 a 20-21. Připusťme však, že tato argumentace je vedena z pozice moci, a hledejme další argumenty, v nichž bude méně síly a více rozumu. Ani v této rovině není bible na informace skoupá. Předpokládejme (ostatně i výše uvedené reakce to připouštějí), že Ježíšův Otec skutečně existuje a že je všemohoucím Bohem a Stvořitelem. “Stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.” - 1. Mojžíšova 1,27. Co všechno tato skutečnost zahrnuje? Mimo jiné to, že Bůh lidem, včetně autorů výše uvedených pochybností, vložil do hlavy úžasný orgán, který jim umožňuje abstraktně myslet a vyjadřovat se. Co víc! Tento orgán jim umožňuje vyjadřovat se o svém stvořiteli těmi nejhrubšími výrazy. A nic se nestane! Pěkný důkaz toho, že Bůh dal lidem do vínku něco, čemu se říká svobodná vůle. Jestliže touto dispozicí jsou nadáni lidé dnes, můžeme předpokládat, že jí byl nadán i první člověk. Jeden z pisatelů bible o sobě, tedy o člověku jako Božím vrcholném stvoření obecně, vhodně konstatuje: “Podivuhodně jsem utvořen.” – Žalm 139,14. Svoboda. Klíčový pojem pro porozumění Božího smyslu pro právo. Lidská svoboda (pochopitelně relativní, nikoli absolutní, nemůžeme se např. rozhodnout, že nebudeme spát) byla, je a bude pro Boha nedotknutelná.
Sama existence stromu poznání dobrého a zlého v blízkosti prvního člověka je toho důkazem. Bez možnosti jednat jinak, než si Bůh přeje, by člověk zůstal jenom podivuhodným “strojem”. Svoboda volby tedy musela být umožněna. Měřítka toho, co je a co není správné, si však Bůh z pochopitelných důvodů zachování souladu a harmonie svého stvoření ponechal ve své kompetenci. – 1. Mojžíšova 2,16-17. Je to tedy Bůh, kdo rozhoduje o tom, co je a co není správné. Ovšem jak měl na začátku všeho přesvědčit své stvoření, že to dělá v jeho nejlepším zájmu? Nebyl snad nařčen, že to naopak dělá ve svém vlastním zájmu, bez ohledu jaké důsledky to pro člověka má? – 1. Mojžíšova 3,4-5. Na tuto právní otázku musela být dána jednoznačná odpověď. Potomkům Adama byl poskytnut dostatečný prostor a čas, aby svoji svobodu volby rozvinuli. Důsledky tohoto rozvinutí svobody – svobody jednat nezávisle na Bohu – jsou dnes velmi hmatatelné. Boží smysl pro právo však zároveň vyžadoval, aby každému člověku byla dána příležitost vymanit se z tohoto stavu vynucené svobody, který s sebou nevyhnutelně nese hřích a smrt. Tato příležitost přišla v podobě obětní smrti Ježíše Krista a ve výkupní hodnotě, kterou Ježíš Bohu předložil. – Židům 9,24-28. Spravedlnost vyžadovala, aby i člověk Ježíš tuto oběť přinesl zcela dobrovolně, tedy svobodně. Že se tak stalo, o tom svědčí tato Ježíšova slova: “ ‘Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň‘… Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.” – Lukáš 22,42-44, a “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” – Matouš 27,46. Ježíš mohl uhnout. Neuhnul. Otcova bolest v okamžiku vyslovení této otázky se zcela vymyká lidskému chápání. Boží spravedlnost a láska zvítězily. A přijde doba, kdy díky vzkříšenému Ježíšovi dojde k nápravě všech křivd, které byly zneužitím svobodné vůle po uplynulá tisíciletí napáchány. “A setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.” – Zjevení 21,4.