poslal tk Pravdivá odpověď
Dlouho jsem přemýšlela jestli mohu toto zamyšlení napsat. Znáte to, něco vás napadne nebo něco hezkého prožijete a říkáte si, že by bylo hezké to napsat, že by to spoustu lidí pobavilo nebo rozesmálo, ale než dojedete domu, tak úplně zapomenete o čem to mělo být a příběh se vytratí jak pára nad hrncem.
A pak jsou myšlenky, které se stále vrací. Ani je napsat nechcete, buď vám připadá, že jsou příliš intimní nebo z důvodu, že si nepřipadáte dost zralí, aby jste mohli o takových otázkách psát. Mně se ale ta myšlenka stále vrací, a i když jsem jí nikdy nevyslovila nahlas, snažila jsem se dát alespoň sobě pravdivou odpověď. Jaký je můj Bůh?
Ale abych začala od začátku. Každý z nás věří, že někteří lidé tu budou stále. Ti lidé tvoří neochvějnou jistotu neměnnosti a stálosti našeho života a hodnot. A pak najednou shledáte, že i tito lidé jsou smrtelní a jednou odejdou. Jejich smrt vás zasáhne a otřese vámi do základů.
V letošním roce zemřel papež Jan Pavel II. Najednou byl svět plný bolesti lidí, pro které bez ohledu na jejich víru a vyznání představoval tu neochvějnou jistotu a pevný bod v životě.
Já sama vyrostla v ateistické rodině. Vím, že babička ráda zašla v neděli do kostela, ale z hlediska jejího založení nevím, jestli šlo o víru či o sváteční kontakt s kamarádkami z okolí.
O dědečkovi můj otec nedávno vyprávěl, že vzhledem k tomu, že bydlíme naproti kostelu, rádi se dědeček s panem farářem dobírali. Pan farář ho nikdy neopomněl pozvat na svá kázání a dědeček mu stejně oplácel slovy „Já vám tam, pane faráři, nepůjdu, máte tam prasklý strop“ (kostel byl několikrát zasažen v první světové válce, ne-li dříve).
Mně sice rodiče pokřtili, ale vzhledem k době, ve které jsem se narodila, se o otázkách víry doma nikdy nemluvilo. Otec to neměl lehké ani jako syn sedláka. Navíc - já byla dítě, které mělo pocit, že za pravdu se musí bojovat, stejně jako chránit ty, co to potřebují, takže jsem už v první třídě klidně vstala a uprostřed hodiny prohlásila „Ale tatínek to říká jinak!“. Což rodiče dostatečně poučilo, že o některých otázkách se u nás doma mluvit nesmí.
Pro mě to mělo a má tu výhodu, že jsem si mohla najít cestu vlastní. Přestože nepatřím k žádné církvi, mám vlastní víru v Boha. Vím, že nemusím chodit do kostela, abych žila podle morálního kodexu. Ten máme každý nastaven v sobě podle vlastních hodnot a názorů a jako radar nám ho hlídá naše svědomí. A tak se snažím poctivě odpovědět na otázku jaký je můj Bůh?
Můj Bůh je láska, je světlo, můj Bůh je životní síla.
A abych přidala ještě jeden názor, se kterým souhlasím, přidávám výňatek z přednášky ThDr. Pavla Ottera, faráře Českobratrské církve evangelické. Omlouvám se, jestli ta myšlenka bude vytržena z kontextu, ale mě hluboce oslovila.
„Tohle posouvání (v chápání víry a boha) by mělo ponoukat i nás dnes k tomu, abychom se zabývali Kristem, který by byl adekvátní našemu soudobému i výhledovému kontextu. Jaký by to mohl být Kristus? Kristus, který by misijně neválcoval druhé, jiné, odlišné, nýbrž Kristus působící hlubokou vnitřní proměnu a obrodu u svých vlastních vyznavačů a zastánců. Kristus nikoli podle křesťanského „zákona“, který pořád jenom třídí, rozděluje, limituje, kaceřuje, exkomunikuje, nýbrž bezbariérový Kristus jakékoli oddané i odhodlané víry – zdůrazňuji, že nejen křesťanské. Kristus tak obrovité víry, která nejenže hory přenáší, nýbrž která užaslému člověku teprve rozkrývá nezměrnost toho, co všechno dokáže, může, smí i má.“
Ing. Blanka Hrdinová
http://www.pozitivni-noviny.cz
